Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kříženec - 5. kapitola - Mise splněna!

11.04.2010 (09:15) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4821×

5. kapitola 

Mise splněna!

Pohled Belly:

Seděla jsem v letadle na cestě do Forks a přemýšlela o všem, co se událo za poslední týden.

„Isabell... Vypadáš ustaraně,” řekl Aro, když jsme seděly v letadle a letěly do Rumunska.

„Vážně?!” povytáhla jsem obočí. „A čím si myslíš, že to je?!” pokračovala jsem sarkasticky.

„Asi jsem ti měl napřed zavolat, že?!” zkonstatoval kajícně.

„No to asi měl,” řekla jsem nabroušeně.

„Je mi to opravdu líto, ale kdybych ti zavolal, ty by jsi mi ten telefon položila,” řekl na svou obhajobu. Bohužel jsem musela uznat, že mě má opravdu prokouknutou.

Raději jsem to dál neřešila a už jsme jen rozebírali podrobný plán schůzky.

Na schůzku měli přijít zástupci upírů z Ruska, Asie a hlavně Rumunska. Kdysi jsem si myslela, že nebude třeba tolik ochránců, kolik si jich vzal Aro, ale když jsem viděla, co jsou to za individua, tak jsem se ani Arovi nedivila, že má tak velkou ochranku. A tentokrát to bude ještě horší. Aro totiž dostal zprávu od jednoho z jeho zvědů, že na něj chtějí Rumuni spáchat atentát. A tak Aro nechtěl riskovat a zavolal si ty nejlepší z nejlepších. Kromě mě tam totiž bude Jane a její bratr Alec, Felix, Demetri, dvojčata Michael a Daniel, ale hlavně tam bude Chris.

Všichni tihle jmenovaní jsou sami o sobě nebezpeční, ale ani jeden z nich nemá na Chrise. Jeho se každý bojí už jen když se na něj podívá. Z jeho temných očí vyzařuje nebezpečí. Avšak, i když Chris vypadá nebezpečně z venčí, uvnitř je to fajn kluk. Asi jsem jediná, kdo si to myslí, ale nikdo jiný nezná Chrise tak, jak jej znám já. Mám Chrise ráda, jako svého bratra. A navíc... nikdo kromě mě jej nikdy neporazil. A možná právě proto jsme se stali tak dobrými přáteli a partnery, jak na bojišti, tak i mimo něj.

Když jsme přistáli v Rumunsku, čekal na nás zbytek ochranky. Jen co jsem vystoupila z letadla, už mě objímaly něčí paže. Nemusela jsem se ani podívat, abych věděla, kdo to je.

„Chyběla jsi mi,” zašeptal mi do ucha známý sametový hlas.

„Ale snad nejsi na měkko, Chrisi?!” ptala jsem se pobaveně a dál jej objímala.

„Hmmm...” zabručel, ale jinak to nekomentoval. Asi by jsme se tam objímaly ještě hodně dlouho, kdyby si vedle nás někdo neodkašlal. Chris mě tedy neochotně pustil a hned mě objímal někdo jiný.

„Ahoj Bell,” švitořil Michael a Daniel se k němu hned přidal.

„Čau kluci,” pozdravila jsem je. S Demetrim jsem se pozdravila jen kývnutím hlavy.

Potom, co jsme se přivítaly, jsme odjely na De Castův zámek. Což mě trochu znepokojovalo, ale když mám u sebe Chrise, tak si snad hrabě nic nedovolí. Tedy, né, že bych si to nechala líbit, ale bohužel pro mě mu nemůžu nic moc udělat.

„Jak je ve Forks?” ptal se mě cestou Chris. Byly jsme rozděleni do tří aut. Já s Chrisem jsme první, za námi Aro s Jane a Demetrim a poslední jel Felix s Alecem.

„No, jak myslíš?!” ušklíbla jsem se a Chris se zasmál.

„Jako bych to nevěděl... Tak pojeď do Voltery,” navrhl nadšeně. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne... Ve Forks mám domov. A navíc si myslím, že se to časem zlepší,” povzdechla jsem si. Pak se mi ale v hlavě zrodil nápad.

„Tak pojeď ty se mnou,” navrhla jsem nadšeně. Chris se zarazil.

„A co bych tam dělal?” zeptal se nechápavě.

„No... Byl by jsi tam se mnou,” koukla jsem se na něj smutně.

„Já ti nevím, Izz. To asi není dobrý nápad,” vymlouval se.

„To mě tam necháš na pospas sedmi cizím upírům a mému bratrovi?!” předstírala jsem zděšení.

„Jako by ses ty něčeho bála. Navíc... máš tam Spike, ne?!” Sakra! Má mě prokouknutou!

„Spike mě nedokáže ochránit úplně ale-” Chris mě, ale přerušil.

„Jasně... Chápu... Doufám, že mi Aro pošle moje věci z Volterry,” řekl méně nadšeně. Ale zato já jsme nadšená byla.

„Takže to znamená, že pojedeš se mnou do Forks?” ověřovala jsem si to.

Chris přikývl. Sice neochotně, ale přikývl.

„De Castův hrad,” ukázal Chris po hodině jízdy. Přikývla jsem. Ten hrad byl děsivý a ještě děsivější byl jeho majitel.

„Taky Tě De Casta tak děsí?” zeptala jsem se Chrise. Ten se jen zasmál.

„Je pravda, že mi přijde trochu zvláštní, ale až děsivý... Snad se ho nebojíš?” zeptal se a pobaveně se culil.

„Ničeho se nebojím!” odsekla jsem naštvaně. „Jen mi přijde děsivý,” obhajovala jsem se pořád uraženě.

Když jsme vystoupili, okamžitě jsme utvořily formaci kolem Ara.

„Vítejte!” vítal nás až moc srdečně hrabě De Casta. A chtěl se hrnout k Arovi, ale jelikož jsem stála před Arem, zatavil se pohledem na mě. Asi čekal, že mu uhnu nebo se pokloním, ale to se načeká. Neklaním se ani Arovi, natož pak nějakému slizkému Rumunovi.

„Zdravím vás, slečno Isabello. Jak vidím... Vaše nedůvěra v nás stále trvá,” řekl slizkým hlasem. Měla jsem chuť zvracet. A než jsem stihla něco odfrknout, odpověděl za mě Aro.

„Hrabě, omluvte Isabellinu nezdvořilost, ale ona už je taková,” omlouval mě zcela zbytečně. De Casta mě přejel pohledem a připadalo mi, že nezůstal jen u svlékání.

„Hmm... Vás je taková škoda. Taková krása a ničí se v boji,” řekl téměř plačtivě.

„V boji, ve kterém ji ještě nikdo neviděl,” ozval se za De Castou hlas jeho rozmazleného syna Vladimíra.

„To není problém... Stačí říct a já na vás předvedu názornou ukázku,” řekla jsem s jasnou hrozbou v hlase.

„To snad nebude nutné,” klidnil nás De Casta, ale v jeho očích jsme viděla, že by mu to až tak nevadilo.

„Správně. Přijeli jsme se na obchodní schůzku, ne na boj,” řekl rozhodným tónem Aro, ale z jeho postoje bylo jasné, že nepochybuje o mém vítězství. Ostatně ani já sama jsem nepochybovala.

„Takže, Vladimír vás nyní zavede do vašich pokojů... Schůzka bude zítra v osm hodin,” řekl hrabě a odešel.

„Následujte mě,” pokynul nám rukou Vladimír.

Šli jsme za ním, dokud nám nezačal ukazovat pokoje. Pak už se všichni pomalu vytrácela. Jen já a Chris jsme zůstali s Arem, i když nám pokoje ukázal už dávno.

„Potřebujete snad ještě něco?” zeptal se Vladimír, když si všiml, že jdeme pořád za ním.

„Potřebujeme jenom, abys vypadl,” řekla jsem zhnuseně. Vladimír se jen slizce usmál.

„Můj pokoj je kousek od tvého, tak večer přijď,” naklonil se ke mně a chtěl mě pohladit po tváři. Pohybem, téměř nepostřehnutelným, jsem jej chytla pod krkem a přimáčkla na stěnu.

„Zkus to ještě jednou a přijdeš o velmi důležitou část těla,” řekla jsem nebezpečným hlasem. Chris se vedle mě jenom zachechtal. Odstoupila jsem od něj.

„Když už mě nepotřebujete, tak já půjdu,” odešel tak rychle, až se mu za patama kouřilo.

„Blbec!” ulevila jsem si, načež se Chris zasmál.

„Mohla by ses chovat trošičku víc slušněji?!” požádal mě Aro tónem, který nepřipouštěl námitky. Takže to vlastně nebyl rozkaz místo požadavku.

„Pokusím se,” přitakal jsem neochotně.

Jen co jsem si vybalila, někdo mi zaklepal na dveře a ani nečekal na vyzvání a vešel.

„Téééda... ty máš teda dobrej pokoj,” skočil mi na postel Chris. Jen jsem se ušklíbla.

„Děláš, jako by jsi měj horší,” protočila jsem očima.

„Ty ho máš větší... Tak co budeme dělat?” zeptal se a rozvalil se na posteli.

„Nic,” odpověděla jsem klidně. Chris vyskočil na nohy.

„No tak! To nemyslíš vážně?! Pojď se aspoň podívat po hradu,” prosil mě, téměř na kolenou.

„Tady nejsme na výletě!” pokárala jsem ho. „Přijely jsme sem, jako Arova ochranka a ne jako turisti.” Chris jen protočil oči a zamručel něco ve smyslu, že jsem nějaká moc upjatá.

Druhý dne ráno jsme se všichni sešly v konferenční místnosti. Já jsem stála po Arově pravé ruce a Chris po levé. Zbytek gardy stál za námi. Ostatní zástupci seděli dokola kolem stolu a hrabě De Casta seděl naproti Arovi. Jeho oslizlý syn Vladimír stál naproti Chrise a jeho druhý syn Stefan, se kterým jsem si docela rozuměla, stál naproti mně.

„Tak bychom mohli začít, ne?!” ujal se slova hrabě. Ostatní jen přikývli.

„Rozhodly jsme se tady sejít za účelem sjednání míru,” už jen při téhle větě se mi chtělo smát. Ten mír rozhodně nechce, pomyslela jsem si. A zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si to myslel, protože jsem viděla, jak se zašklebil Stefan.

„Navrhujeme a bla bla bla...” raději jsem přestala ten monolog poslouchat, protože by se mohlo stát, že usnu.

Z ničeho nic mě ale zasáhla vize. Igor, zástupce Ruska, jak vytahuje diamantovou dýku a zabíjí Ara.

Na nic jsem nečekala a vrhla se na něj v okamžiku, kdy tu dýku vytahoval. Přesně naučeným pohybem jsem mu ji vytrhla z ruky a hodila jím o stěnu. Igor, který to nečekal, se ale rychle vzpamatoval a vyskočil na nohy. To už jsem ale stála u něj a držela ho pod krkem a vrčela.

„Isabell!” řekl tichým, ale přesto uspokojeným hlasem Aro. Zřejmě byl potěšen, že jsem předvedla co dokážu a tím jsem vystrašila přítomné upíry.

Pustila jsem jej a vrátila se na místo vedle Ara. Chris se jenom pobaveně křenil.

„Právě jste viděly, co dokáže má drahá Isabell... Tak bych vám radil ji nepokoušet, protože to nebyl ani zlomek jejich dovedností,” řekl falešně přátelským hlasem Aro.

Hrabě De Casta evidentně zuřil, že se mu připravovaný atentát nepovedl, ale nic bych nedala za to, že to nebyl poslední pokus o smrt Ara.

Schůzka trvala asi ještě hodinu. Přičemž se na ní stejně nic zásadního neprobralo. Ale Aro nás ujistil, že zásadní věci se budou probírat až na té zítřejší schůzi.

„Pěkně jsi je vyděsila,” řekl mi pobaveně Chris, když si lehl na moji postel. Povzdychla jsem si a lehla si k němu.

„Co se děje?” zeptal se jemně, když jsem asi pět minut ležela a koukala do stropu.

„Je to zvláštní,” povzdechla jsem si a hlavu si položila na jeho hruď. Chris mě objal.

„Co je zvláštní, srdíčko?” zeptal se, ale v tom slově nebylo nic romantického. Naopak... Znělo to jako, když se rodiče ptají svého dítěte, proč pláče.

„Celý můj život je zvláštní. Můj návrat do Forks, tohle místo... Někdy mi přijde, že sem nepatřím,” postěžovala jsem si a více se zavrtala do jeho náruče.

„To přece není pravda! Ty sem patříš. Ale patříš i do Forks, protože tam jsi se narodila a tam máš rodinu,” řekl mírným tónem.

„Snad máš pravdu,” povzdechla jsem si a zavřela oči. Pak už jsem jen vnímala, jak nás Chris přikryl a jak mi dal pusu na čelo.

Ráno jsem se probudila a Chris ještě spal. Vypadal tak sladce, že jsem ho nechtěla budit. A protože bylo ještě brzo, rozhodla jsem se, že si půjdu zaběhat. Nepozorovaně jsem vyběhla z hradu a běžela kousek do lesa. Během jsem strávila asi hodinu, když jsem si řekla, že už bych se měla chystat na tu dnešní schůzi. Ale to bych musela mít štěstí, protože, když jsem se vracela do pokoje, potkala jsem Vladimíra.

„Ale, slečinka se už probudila?” zeptal se nechutným hlasem a nestydatě si mě začal prohlížet. Chtěla jsem jej ignorovat, ale to by mi nesměl sáhnout na zadek, když jsem kolem něj procházela. Se zavrčením jsem se na něj vrhla.

Vladimír byl dobrý bojovní, ale já jsem byla vycvičena na boj. Já jsem stroj na zabíjení a proto jsem jasně vedla. Prali jsme se hodnou chvíli a už jsem mu chtěla zlomit vaz, když mě někdo od něj odtrhl.

„Uklidni Izz!” křičel na mě Chris a držel mě za ruce, abych se mu nevyškubla.

„Pusť! Já ho zabiju!” vrčela jsem a snažila se dostat z jeho sevření.

Mezitím De Castovi poskoci pomáhali Vladimírovi vstát.

„Divoška!” zasmál se hrabě. „Asi by sis ji měl zkrotit Aro,” pokračoval pobaveně.

„A ty by jsi možná měl domluvit svému synovi, aby se od Isabell držel dál, jestli nechce přijít k úrazu,” řekl varovným tónem Aro a stoupl si přede mě, čímž mi zrušil výhled na Vladimíra. Pomalu jsem se začala uklidňovat

„V pohodě?” zeptal se Chris, ale sevření nepovoloval.

„Jo jsem v klidu,” řekla jsem už klidným tónem.

„Jděte se připravit! Schůze začíná za půl hodiny,” přikázal nám Aro a zmizel ve sém pokoji.

Naštvaně jsem za sebou třískla dveřmi a svalila se na postel.

„Tak naštvanou jsem Tě snad ještě neviděl... Co se stalo?” Chris si sedl na kraj postele.

„Ten kretén si na mě dovoloval!” řekla jsem naštvaně a přitom se zvedla a odešla do šatny.

„Možná jsi mu mohla zlomit pár kostí... ale co jsi neudělala ty, to můžu udělat já,” řekl Chris zamyšleně.

„Kašli na něj, ten blbec za to nestojí,” mírnila jsem ho,.

„To říká někdo, kdo ho ještě před pěti minutama chtěl zabít?!” zeptal se napůl pobaveně napůl nevěřícně.

„Pojď!” chytla jsem ho za ruku a táhla ho z mého pokoje na schůzi.

„Vidím, že Isabell je již klidná,” zkonstatoval hrabě, když jsme přišly. Aro přikývl a všichni se začali věnovat daným problémům.

Tentokrát jsem se však soustředila na vize, kdyby se mělo něco stát. A to se vyplatilo. Protože jsem viděla ve vizi, jak Vladimír vytahuje dýku a hází ji po Arovi. A v tu chvíli na mě zaútočí upíří z Ruska. Poslala jsem Chrisovi tu vizi i s pokyny, co budeme dělat. Chris má chytit tu dýku a já se postarám o ty upíry.

Hned po tom, co jsme se dohodly se tak stalo. Vladimír rychle vytáhl dýku a hodila ji po Arovi. Avšak Chris ji stihl včas zachytit. Mezitím jsem se vrhla na vstávající Rusy a začala s nimi bojovat. Zbytek gardy zabezpečil ostatní upíry.

Rusové nebyli nijak dobří bojovníci a proto z nich za chvíli zbyl popel.

Aro se postavil a přešel k De Castovi.

„Tohle je velezrada... Doufám, že víte, jaký je za ni trest,” řekl ledovým hlasem. Hrabě jen přikývl.

„Ale nicméně... Já vás nechci zabít drahý příteli. Berte smrt našich přátel z Ruska, jako varování. Příště nechám Isabell, aby si takhle poradila s vámi. Je vám to jasné?!” pokračoval nebezpečně.

„An... ano... ano můj králi,” vykoktal ze sebe De Casta. Aro se potěšeně ušklíbl.

„Dobře... Takže naše schůzka je u konce, takže mi odjíždíme,” řekl Aro a pokynul gardě, aby se šla sbalit. Chris šel balit věci nám oběma a tak jsem v hale zůstala jen já, Aro, hrabě a Stefan s Vladimírem.

„Jen tak ze zvědavosti, Aro,” začal váhavě De Casta. „Ona není upír, že ne?!” ukázal na mě. Aro se usmál.

„Isabell je unikát,” řekl hrdě, jako kdyby to bylo něco, čím se můžu chlubit. De Casta se jenom zamračil, protože Aro mu neodpověděl přímo na jeho otázku.

„Musíš nás přijet brzo navštívit,” přikazoval mi Aro, když jsme se loučily na letišti.

„Neboj se... Přijedu co možná nejdříve,” uklidňovala jsem ho.

„Nemám radost, že s tebou jede Chris, ale když je to tvoje přání... Tak běžte nebo vám uletí letadlo,” řekl a pak mě naposledy objal.

„Děkuju, Aro... Za všechno,” zašeptala jsem mu do ucha.

„Není zač, má drahá... Není zač.”

„Izz, už tam budeme,” vytrhl mě ze vzpomínek Chrisův hlas. Podívala jsem se z okna a měl pravdu, už jsme přistávaly.

„Páni!” hvízdl Chris, když viděl mého Aston Martina.

„Nasedej musíme k nám,” řekla jsem, když už asi pět minut pozoroval auto.

„No jo... Už jdu,” řekl otráveně, ale nasedl.

„Máš strach?” zeptal se mě cestou k našemu domu.

„Jsem nervózní z toho, co řeknou,” přiznala jsem váhavě.

„Jsi Nathanova sestra, Izz. On Tě přijme, ať už budeš jakákoliv,” pohladil mě po ruce. Povzdechla jsem si.

„Snad máš pravdu.”

Když jsme přijeli k nám, svítilo se v obýváku. a nejspíš mě Spike ucítil, protože jsem slyšela, jak začal štěkat. Po chvíli vyběhl ven, aby se se mnou přivítal. A za ním přiběhlo dalších osm osob. Ty ale zamrzly v pohybu, když viděly mě a Chrise.

„Vrátila ses!” vydechl šťastně Nathan a rychle mě objal. Ztuhla jsem. Už dlouho jsme k sobě neprojevovaly city. A Nathan si to nejspíš taky uvědomil, protože mě rychle pustil.

Nastala chvíle trapného ticha, kterou přerušil kňučící Spike. Podívala jsem se, co chce, ale on se dožadoval Chrisovi společnosti.

„No ahoj, ty můj kluku,” podrbal ho na hlavě. Nathan se na něj nepěkně zamračil. Zapla jsem Edwardův dar, protože mě hodně zajímalo, co si myslí.

„Mám pocit, že ho odněkud znám," pomyslel si zadumaně Carlisle.

„Skvěle! Teď opět nic nevidím," myslela si naštvaně Alice, ale byla ráda, že jsem se vrátila.

Z toho kluka vyzařuje nebezpečí. Jasper, Esmé a Rosalie měli podobné myšlenky. Emmett myslel na bitku a byl zvědavý, kdo jsem.

Překvapil mě, ale Edward. Ten myslel na noty. Podívala jsem se na něj a bylo mi jasně, že vím, že ho poslouchám.

Kdo to jako je? Doufám, že to není žádný její přítel, protože já si ji nenechám vzít. Ne teď, když se mi vrátila, myslel si Nathan. Nahlas jsem se rozesmála při představě mě a Chrise.

Chris se na mě zvědavě podíval, tak jsem mu poslala Nathanovi myšlenky. Taky to nevydržel a hlasitě se rozesmál. Ostatní na nás koukali, jako na blázny.

„Ehm... Asi bych vám měla představit svého KAMARÁDA,” řekla jsem, když jsem se přestala smát a na slovo kamarád jsem dala důraz.

„Chrisi tohle jsou Cullenovi. Carlisle, Esmé, Edward, Emmett, Rosalie, Alice a Jasper. A tohle je můj bratr Jonathan,” ukázala jsem postupně na všechny.

„A tohle je Chris Volturi,” všichni přikývli a Esme na něj hodila ustrašený pohled.

„Těší mě,” řekl Chris melodickým hlasem a ušklíbl se. Zase tak moc ho netěšilo.

„Bello... Řekla jsi Volturi?” zeptal se Carlisle.

„Ano, používám příjmení Volturi. Ale to Bella taky, když někam jedeme,” řekl Chris a podíval se na mě.

„Ale ty nejsi Volturi!” řekl odmítavě Nathan. Smutně jsem se na něj podívala.

„Probereme to vevnitř,” ukázala jsem na dům a všichni se vydaly dovnitř.

„Tak spusť,” vyzval mě Nathan, když jsme si sedly do obýváku. Chris si mi sedl k nohám.

„Moje jméno je Isabella Volturiová, Jsem jedna z elitních členů gardy. A jsem kříženec,” shrnula jsem všechno o sobě ve třech větách. Nathan se na mě podíval nesouhlasně.

„Co znamená slovo kříženec?” zeptal se Emmett. Nadechovala jsem se k odpovědi, ale odpověděl za mě Carlisle.

„Kříženci byly bytosti, které nepatřily nikam. Byly to napůl vlkodlaci a napůl upíři. Ale poslední zemřel někdy před dvě stě lety,” řekl Carlisle. Bylo poznat, že pochybuje o mých slovech.

Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Chrisovi zazářily oči.

Šla jsem kousek od nich a přeměnila se. To nebylo nic neobvyklého, protože mám v sobě vlkodlačí geny. Ale pak jsem se proměnila zpátky a Chris mi hodil nůž. Přejela jsem jím po ruce, ale nic se nestalo. Kůži jsem měla stejně tvrdou, jako upíři.

Nathan vyvalil oči. Došlo mu, že kdybych byla jen vlkodlak, tak začnu krvácet, ale pak bych se uzdravila.

„To není možné,” zašeptal nevěřícně Carlisle. Upíří rychlostí jsem se přemístila k němu.

„Proč si myslíš, že to není možné?” zeptala jsem se tvrdě.

„Posledního křížence zabili Rumuni,” řekl na vysvětlenou.

„Jak? Kdy?” zeptal se Nathan, pořád v šoku.

„Když mi bylo šestnáct. Jednoho dne jsem se probudila a bylo mi nějak divně. To by mi zvláštní nepřišlo, ovšem, když jsem zjistila, že mám horečku, okamžitě jsem věděla, co se děje. Začala jsem se přeměňovat. A to nebylo dobré v blízkosti lidí. Tak jsem raději odešla do lesa, abych nikomu neublížila. Ale po pár metrech jsem narazila na hladového upíra. Nebyla jsem cítit, jako vlkodlak, protože jsem se teprve přeměňovala a tak mě kousl. Ale zřejmě ho něco vyrušilo, tak mě nevysál. Myslela jsem si, že zemřu, ale místo toho jsem se ze mě stalo tohle,” dokončila jsem svůj příběh a ukázala na sebe ve výmluvném gestu.

„Je vás víc?” zeptal se Carlisle po chvíli nepříjemného ticha.

„Ne... myslím, že ne. Tedy alespoň se nikdo jiný neobjevil.” Stále jsem se dívala na Nathana. Ten si po chvíli povzdechl a zvedl svůj pohled ke mě.

„Měl bych se Tě začít bát?” zeptal se mdlým hlasem.

„Nikdy bych ti nedokázala ublížit, i kdybych Tě nenáviděla sebevíc,” odpověděla jsem popravdě. Nathan mlčel. Potom se postavil a přešel ke mně. Dlouho se na mě díval, až jsem to nevydržela.

„Jestli ti vadí, co jsem, tak můžu-” Ale nedořekla jsem to, protože v tu chvíli mě Nathan pevně objal.

„Jsi moje sestra... A i kdyby jsi měla tři hlavy a plovací blány, tak bych Tě měl rád,” zašeptal mi do ucha. Váhavě jsem mu opětovala objetí.

„Bello?” zeptal se zvědavě Carlisle. Odstoupila jsem od Nathana a podívala se na něj.

„Co všechno dokážeš?” zeptal se s jiskřičkami v očích. Chris se jenom zasmál.

Tak mě začali všichni zpovídat. A zasypávali mě otázkami asi do tří hodin do rána. Pak jsem jim chytře utekla do pokoje.

 ...

Už jsem doma dva týdny a musím říct, že to byly nejlepší dva týdny v mém životě. Právě jsme svolaly poradu, aby se dohodlo, jestli nastoupíme do školy.

„Myslím, že by měla s námi nastoupit do školy i Bella s Chrisem,” řekl rozhodně Carlisle.

Shrnutí

<< 4. kapitola — 6. kapitola >>

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kříženec - 5. kapitola - Mise splněna!: