Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kříženec - 8. kapitola - Cesta do Volterry

08.05.2010 (07:45) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3822×

8. kapitola

Cesta do Voltery

Pohled Chrise:

Proč mě do háje nenapadlo, že je Izz ve Volteře?! Vždyť to není poprvé, co jen tak zmizela. Jen co přijedeme, okamžitě ji vynadám a pak se budu radovat, že žije. Sakra! Teď mi došlo, že mě za tohle určitě zabije. Ne, nejdříve zabije Ara, protože mi volal a až potom zabije mě. Ale zase na druhou stranu jsem rád, že mi Aro volal. A co mám teprve říct o Nathanovi?! Ten se Arovi bude klanět, až přijedeme. Což mě ovšem vede k otázce, jak vezmou upíři vlkodlaka ve Volteře. Jasně, není to sice pravé dítě měsíce, ale i tak. No snad se o něj Izz postará. Mám ho docela rád. I ostatní Cullenovi jsou fajn. Akorát mi přijde zvláštní Edwardovo chování. Dívá se na Izz tak zvláštně něžně, tak... Ne! Ne! Ne! To není možný! On ji nemůže milovat... To... To... To přece nejde! Upír nesmí milovat měniče... Ale ona je zase jen napůl měnič a napůl upír... Ne! To je jedno! On ji prostě nesmí-

„Budeme přistávat, pane. Připoutejte se prosím.” Vytrhla mě z myšlenek letuška. Poslechl jsem a připoutal i Spika. Nechtěl jsem ho sebou brát, ale nedal si říct. Někdy mě až udivuje, jak moc je tenhle vlk inteligentní.

„Tak a co teď?” zeptal se Carlisle, když jsme stáli v letištní hale.

„Máme tady počkat na někoho z Volturiových,” poznamenal Edward. Škaredě jsem se na něj zamračil. Ale vzápětí jsem uviděl postavu blížící se k nám.

„Myslím, že nebudeme muset čekat,” usmál jsem se. Všichni se otočili, aby spatřili toho, kdo jde za námi.

„Vítejte ve Volteře.” Usmála se malá blondýnka.

„Ahoj Jane,” oplatil jsem jí pozdrav.

„Aro si myslel, že bude lepší, když vás budu doprovázet já.” Podívala se na Nathana.

„Myslím, že je to dobrý nápad,” skočil jsem jí do řeči. Jane se na mě zašklebila.

„A co Izz?” zeptal jsem se opatrně, když jsme šli k autu. Jenom pokrčila rameny.

„Nic,” řekla lhostejně.

„Nic?!” Podívali jsme se na ni nevěřícně. Jen zakroutila hlavou.

„Ona to neví,” zkonstatoval jsem.

„Aro ji nechtěl dráždit.” Usmála se nevině.

„Nechtěl jí dráždit!?” vypískl jsem zhrozeně. „Vždyť mě zabije a jeho nejspíš taky, jen co nás uvidí.”

„To je ovšem vaše mínus.” Zasmála se. A nastoupila do auta.

S povzdechem jsem nastoupil taky.

„Tak kam to bude panstvo?” Zasmál se vlastnímu vtipu Felix, který dělal řidiče.

„Sklapni!” uzemnil jsem ho.

Felix mě radši neprovokoval a vyjel rychle na silnici.

„Zastav!” zakřičel jsem na něj v polovině cesty. Felix se lekl a prudce dupl na brzdu.

„Sakra co blbneš?!” zeptala se naštvaně Jane, ale já jsem jí nevnímal a vyběhl z auta. Všichni okamžitě běželi za mnou.

„Chrisi, co je?” zeptal se nechápavě Jasper.

„Já... já... já tam ne... nemůžu tam.” Vrtěl jsem hlavou. Jane s Felixem se rozesmáli.

„Snad se nebojíš?!” zeptal se posměšně Felix.

„Tobě se to kecá! Tebe Izz nebude chtít zabít!” zakřičel jsem na něj hystericky, což jej rozesmálo ještě víc.

„Nebuď jako malé dítě, Chrisi. Nebude to určitě tak zlé,” chlácholila mě Jane. Cullenovi nás jenom vykuleně sledovali.

„Ty ji neznáš, Jane. Nevíš, co všechno dokáže.” Kroutil jsem dál hlavou.

„Nastup si,” řekla mírně naštvaně. Jenom jsem záporně zakroutil hlavou.

„Řekla jsem nastup si!”

„Ne!” stál jsem si za svým.

„Okamžitě!”

„Ne!” dupl jsem si.

„Povídám nastup!”

„Povídám ne!” Ustoupil jsem o krok.

„Hned!”

„Nejdu!”

„Nastup!”

„Ne!”

„Dost!” zakřičel na nás Felix. „Na tohle já nemám nervy. Okamžitě si nastup do toho auta, nebo Tě tam vlastnoručně nacpu!” Hrozivě se na mě zadíval. Prosebně jsem se na něj podíval, ale nastoupil jsem.

...

Když jsme přijeli do hradu, bylo všude nezvyklé ticho. Až jsem se bál dýchat, jak moc tady bylo ticho.

„Ahoj Gianno. Kde jsou všichni?” zeptal jsem se naší lidské recepční, protože mi pořád nedocházelo, kde by mohli být.

„Ochranka je v sále... Tedy kromě Isabelly. A zbytek upírů trénuje.” Mile se na mě usmála. Kdybych nevěděl, že vystřídala půlku Itálie, celkem by se mi líbila.

„A kde je Izz?” zeptal jsem se zvědavě. To bylo to jediné, co mě zajímalo. A zajímalo mě to hlavně proto, abych věděl, jak dlouho budu ještě žít.

„To nikdo neví. Dneska ráno odešla někam ven. Aro říkal, že by se měla vrátit až večer.”

„Uf,” oddychl jsem si, načež se na mě zvědavě podívala.

„Tak mi půjdeme do sálu,” pokynul jsem Cullenům rukou, aby mě následovali.

Otevřel jsem mohutné dřevěné dveře a vešel dovnitř. Sál byl opravdu skvostně vyzdoben. Aro si totiž potrpí na luxus.

„Vítejte mí drazí přátelé,” vítal nás až moc srdečně Aro.

„Proč jsi jí neřekl, že máme přijet?!” zeptal jsem se naštvaně.

„Ale no tak, Christophere. Není to snad jedno?” zeptal se Aro s úsměvem, který mu však hned zmizel.

„Nevěděl jsem, že tady přijede i Isabellin bratr.” Zamračil se. Rozhlédl jsem se okolo a všiml si, že někteří upíři cenili zuby. Spike na oplátku na ně vrčel.

„Klid hochu,” pohladil jsem ho po hlavě.

„Nathan chtěl vidět svoji sestru,” vysvětlil jsem. „A ta by nebyla moc ráda, kdyby se jejímu bratrovi něco stalo. Stejně tak i kdyby se něco stalo Cullenům,” dodal jsem hrozivě.

V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Michael a Daniel. Jenže Michael si nás nevšil a zhluboka se nadechl. Ale to neměl dělat. Okamžitě se mu rozšířily nozdry a jeho oči zčernaly. Se zavrčením se na nás otočil.

„Michaeli ne!” zakřičel na něj Daniel, ale už bylo pozdě. Michael vyskočil do vzduchu, ale už na nás nedopadl. Místo toho dopadl tvrdě na zem.

Ve vzduchu ho totiž zachytila Izz bičem. Nosila ho vždy na akce. Byl spletený z kovových provazů, místo kožených. Takže ho dokázala unést jen Izz a taky dobře způsoboval zranění.

Ještě jednou práskla bičem a Michael zůstal ležet. Daniel okamžitě přiskočil k bratrovi a táhl ho z místnosti, všichni ostatní se stáhli ke stěně.

„Isabell, ty už jsi se vrátila?” zeptal se nervózně Aro. Izz se na něj však dívala ledově.

„Smím vědět, kde jsi byla?” zeptal se znovu, doufajíc, že se přestane zlobit. Ale to se hodně mýlil.

Izz zavřela oči a stiskla si kořen nosu.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak je možné, že jsou tady?” zeptala se šeptem. Nejspíš byla tak naštvaná, že ani nedokázala mluvit nahlas.

„Asi jeli kolem,” snažil se zachránit Aro. Izz sevřela pevněji bič. Aro se na ten pohyb panicky podíval. Věděl, že kdyby Izz zaútočila, nikdo by proti ní nešel. Nikdo nebyl sebevrah.

„Nevykládej mi tady blbosti, Aro,” zavrčela.

Aro zřejmě chtěl něco odpovědět, ale do řeči mu skočil Nathan.

„Proč jsi odešla?” zeptal se šeptem. Izz otevřela oči a podívala se na něj. Jakoby si až teď uvědomila naší přítomnost. Pak se zlostně podívala na Ara.

„Tak on vás sem zavolal. Ale, že jsem musela odjet kvůli němu, to už vám neřekl.”

Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Rumuni.” Tohle slovo mi stačilo.

„Ale proč jsi nezavolal i mě?” podíval jsem se na Ara.

„De Casta si vyžádal Isabellu,” zkroušeně se na ni podíval. Izz si jen odfrkla a odvrátila pohled. Zdálo se mi to, nebo jsem v jejích očích zahlédl bolest?!

„Pojedeš s námi domů?” zeptal se šeptem Nathan. Při téhle otázce se všichni napjali. Izz se na něj podívala, ale potom se rozhlédla kolem sebe a zamračila se.

„Nemáte snad nic na práci?!” zeptala se upírů stojících okolo. Ale nikdo se ani nepohnul. Všichni stáli, jako přimrazení u stěny a vykuleně na ni hleděli.

„Tak neslyšely jste?!” Práskla bičem a hned na to jsme zůstali v sále jen já, Aro, Cullenovi, Nathan a Izz.

Všichni jsme se na ni dívali, ale nikdo neměl odvahu promluvit. Aro se díval jinam a nejspíše se modlil, aby ho nezabila. Cullenovi se taky raději drželi zpátky a já jsem ji nechtěl ještě více provokovat. Ale stejně mě pořád zajímalo, proč musela být jenom Izz na té schůzce a co měl znamenat ten pohled.

„Neodpověděla jsi mi na otázku. Pojedeš tedy s námi domů?” zeptal se Nathan po minutě tíživého ticha.

„A měla bych?!” pozvedla arogantně obočí. To však Nathana rozčílilo.

„A proč si sakra myslíš, že jsme tady, hm?! Víš, jaký jsme měli strach? Dokážeš si vůbec představit, jak jsme se cítili?! Jak jsem se cítil já?... Sotva ses mi vrátila, už jsi zase byla pryč... Bello...” Celou dobu křičel, ale na konci se mu zlomil hlas a tiše vzlykl. Izz si povzdychla.

„Nechtěla jsem odjet bez rozloučení, ale nevěděla jsem, kdy se vrátím,” zašeptala.

„Spíše jsi chtěla říct, jestli se vůbec vrátíš, že?!” zeptala se jízlivě Rosalie.

„Proč jsi tady Rosalie?” zeptala se jí zvědavě Izz.

„Jsem tady, protože neopustím mojí rodinu... Víš, Isabello, je mi celkem jedno, co jsi zač. Ale opět ohrožuješ mojí rodinu a to se mi nelíbí. Kdybych měla hlasovat, jestli se s námi máš vrátit rozhodně bych hlasovala proti.”

Pohled Edwarda:

„Rose!” okřikla jí Esme. Normálně bych se Belly zastal, ale možná opravdu bude lepší, když zůstane tady. Možná na ni časem zapomenu. Co to melu! Nikdy na ni nezapomenu! Ale aspoň ji nebudu vídat a všechno bude zase jako dřív.

„Možná má Rosalie pravdu,” řekl jsem potichu, ale všichni mě i tak slyšeli.

„Co to meleš?!” zeptala se šokovaně Alice.

„Asi bude nejlepší, když tady Be- ehm Isabella zůstane. Ona mezi nás nepatří.” Tohle byla ta největší lež mého života, ale já jsem jí musel říct kvůli jejímu štěstí. Ona si zaslouží někoho lepšího, než jsem já.

Ty jsi se snad zbláznil?! Tak celou dobu ji hledáš a teď, když jsme ji našli, tak říkáš, aby tady zůstala! Nadávala mi Alice v myšlenkách.

Já Tě nechápu brácho... Když nechceš, aby jela s námi, tak proč jsi nešťastný?! No jasně, mohlo mi dojít, že Jasper bude cítit moje emoce.

„Fajn, takže budeme hlasovat,” navrhla Alice naštvaně. „Kdo je proti, aby Bella jela s námi do Forks?” Zvedl jsem ruku já, Rosalie a Emmet. Podpantoflák, zanadávala v myšlenkách Alice.

„Fajn, tak je myslím jasné, že Bella s námi pojede. Že, Bello?!” Otočila se na ní, ale Bella tam nestála. Místo toho seděla na schodišti pod trůny, drbala Spika za ušima a poslouchala iPod.

„Hej Bello!” zavolala na ni Alice. Bells zvedla hlavu a podívala se přímo na mě.

„Už jste skončily?” Otázka byla mířena na Alice, ale celou dobu se dívala na mě. Odvrátil jsem hlavu, protože jsem nemohl snést ten pohled jejích čokoládových očí.

„Jedeš s námi!” zatleskala Alice a chtěla odejít do sálu.

„Na něco jsi zapomněla,” řekla potichu Bella. Alice se podívala kolem sebe a přemýšlela, co tak mohla zapomenout. Když na nic nepřišla, podívala se na ni zmateně.

„Zapomněla jsi se zeptat, jestli chci zpátky do Forks,” řekla ledově.

„To bys neudělala, že by jsi nejela,” řekla jistě Alice. Ale Bella se jenom ušklíbla.

Vstala a se Spikem šla ke dveřím. Než však odešla z místnosti, otočila se a tajemně dodala.

„Možná...”

Pohled Ara:

Sledoval jsem jejich hádku a nedokázal pochopit, proč jsem Isabell od nich odtrhl. Ona mezi ně patří. O tom není pochyb. A i když si to ona sama nikdy nepřipustí, je taky členem rodiny.

Ale to, že se tady teď hádají jsem způsobil já. Kdybych na ni tak moc netlačil, aby přijela, nemuseli by tady Cullenovi vůbec být. A úplně nejhorší byl ten nápad s De Castou. Kdybych věděl, co zamýšlí, nikdy bych jí nezavolal. Je to moje vina a Isabell mě nenávidí právem. Nechtěl jsem jí ublížit, beru ji jako svojí dceru, ale tohle by žádný otec neudělal.

„Aro?” zamával mi před obličejem Chris.

„Co?” zeptal jsem se nechápavě. Asi jsem se dost dlouho ztratil v myšlenkách.

„Můžeme se tady přes noc ubytovat?” zeptal se Carlisle.

„Ale samozřejmě. Demetri!” zavolal jsem. Ze dveří vykoukla střapatá hlava.

„Ano pane?”

„Demetri, odveď Cullenovy do pokojů,” řekl jsem s jasným rozkazem.

...

Zrovna jsem seděl ve své pracovně, když někdo zaklepal.

„Dále,” zavolal jsem a hned nato jsem slyšel tiché kroky.

„Co se stalo?” zeptal se až moc povědomí hlas. Zvedl jsem hlavu a setkal se s černýma očima.

„Nechápu, o čem to mluvíš, Christophere.” Dělal jsem nechápavého.

„Co se stali Izz? A neříkej, že nic. Skoro se mnou nemluví. A ty víš proč!” Podíval se na mě obviňujícím pohledem. Povzdechl jsem si.

„Nemůžu ti to říct. Zeptej se jí sám, možná ti to řekne,” poradil jsem mu zase se zadíval na papíry. Najednou, ale stůl zmizel.

„Řekni mi to a hned!” zavrčel Christopher a držel mě pod krkem.

„Hned ho pusť!” zavrčela ode dveří Isabell. Ani nevím, jak se tady dostala. Christopher se na ni nepodíval, ale pustil mě.

„Bello-” začal.

„Pojď se mnou, Chrisi.” Kývla hlavou a oba odešli.

„Omlouvám se,” zašeptal jsem do ticha.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kříženec - 8. kapitola - Cesta do Volterry: