Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 1. kapitola

05.01.2011 (15:30) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4448×

1. kapitola - Myšlenky a činy

(Aro)

Seděl jsem ve velkém trůním sále na svém trůně a nudil se. Po své pravé ruce jsem měl Marca, a po levé Caia. Je víkend, a tak má celá garda volno. Zdržují se převážně ve svých pokojích nebo ve městě. Protože je dnes zataženo, tak se mohou pohybovat mezi lidmi, aniž by vzbuzovali pozornost svými černými plášti, nebo, nedej bože, svou zářící pokožkou.

Dnes uplynuly přesně na den tři měsíce od návštěvy Edwarda, Alice a Belly. Ach ano, Isabell. Chtěl bych ji tu mít. Její dar, tak silný a mocný, že se projevuje i v jejím lidství. A to je velice vzácné. Něco takového se vidí jednou za tisíc let. Její krev tak vonná a lahodná, že vzbuzuje šílenství v každém upírovi.

A aby nebylo málo důvodů k tomu, abych ji potřeboval tady, tak jsem se do ní jednoduše zamiloval. Kdyby Suplicie zjistila, že jsem se zamiloval do někoho jiného, tak bych tu s ní měl peklo. Myslím, že už to nějakou dobu tuší, protože v poslední době se jí co nejvíce vyhýbám a jsem podrážděnější než obvykle, i když se snažím chovat normálně. Ale já už jsem si s ní prostě nemohl užívat milostných radovánek každou noc tak, jako to bylo předtím. Mé srdce se zdálo být tak oddané té lidské dívce, že to až hraničí s posedlostí.

Myslím, že jsem se zbláznil. Kdykoliv když zavřu oči, nebo sklopím zrak, vidím stále ty její oči plné strachu a obav, její nenávistný pohled, který věnovala mně. Ale ten strach, který z ní sálal na sto honů, nebyl o její osobu, nýbrž o něj. O Edwarda. Kdyby Edward nebyl tak nadaný, a jeho otec nebyl mým přítelem, s chutí bych ho zabil. Kdybych tak mohl být na jeho místě já. Kvůli ní bych se klidně začal živit tou jejich hnusnou, vegetariánskou potravou. Zvířaty.

Jednou jsem to zkusil, jen jsem si loknul. Neuvěřitelný hnus. Ale pro ni, pro ni bych to s chutí udělal. Udělal bych pro ni vše. Třeba hvězdu z nebe bych jí snesl. Láska je velmi mocná a čarovná věc. Teď už vím, proč se i tisíc let po Didymině smrti Marcus trápí. Nikdy jsem nebyl schopný to pochopit, natož něco takového cítit. Kdyby jen byla Bella má, kdyby to tak opravdu bylo, každý den bych jí nosil krvavě rudé růže. Tak rudé, jako jsou její rty. Její rty, na které bych ji každou chvíli s chutí líbal. Každé ráno, když by se probudila, nosil bych jí snídani do postele. A za nějakou dobu, až by sama chtěla, bych ji proměnil. Ten pocit, ta představa, jaké by to asi bylo, kdybych směl přitisknout své rty na ty její, mě připravovala o rozum. Jako bych byl nějaký puberťák a ne upír, který má více než tři tisíce let.

„Aro, jsi tu?" vyrušil mě Marcus z mých myšlenek.

„Ehm, cože?" podivil jsem se, jelikož jsem absolutně nevěděl, o čem je řeč.

„Zase jsi myšlenkami někde jinde. Ty myslíš na ni?" ptal se mě pro změnu Caius. Vzhledem k tomu, že vše věděli, nemělo smysl cokoli zapírat nebo vyvracet. Tak jsem raději přiznal barvu hned, než aby to ze mě ti dva páčili.

„Hmm." To byla jediná odpověď, kterou jsem svedl.

„Co se děje, Aro?" hučel do mě Marcus.

„Nech ho bejt, nevnímá tě, má hlavu plnou té holky. Nemá to cenu," řekl mu s beznadějným mávnutím rukou Caius. A Marcus to konečně vzdal

Alespoň budu mít chvíli klidu na přemýšlení, rozjímání a uklidnění.

Dnes ráno jsem dostal dopis. Byl od Edwarda. Proto se teď musím uklidňovat.

Zdravím Aro,

chtěl bych ti oznámit, že Bellina přeměna se bude konat co nejdříve. Má jediná podmínka, kterou jsem jí dal pro to, abych ji přeměnil, byla svatba. Jen co se spolu s Bellou vezmeme, tak ji přeměním. Je tu jen jeden malý háček. Bella se na svatbu stále moc necítí, a proto to může malou chvilku trvat. Tímto tebe, i tvé bratry žádám o strpení ještě po nějaký čas. Prosím, počkej ještě pár měsíců, než k nám vyšleš kontrolu, aby ses ujistil, že jsem Bellu proměnil. To už jistě budeme svoji a Bella bude jako my. Slibuji, že to udělám co nejdříve.

S pozdravem Edward C.

Když jsem si ten dopis dočetl, málem jsem se zhroutil. Ale to, že mu Bella dala košem, mě značně uklidnilo, ale jak dlouho mu ještě bude říkat ne? To ví jen sám pán Bůh. On si ji chce vzít! To snad ne! Ale mnohem horší je to, že ji bere jako úplnou samozřejmost, protože ví, že ho miluje! A ví, že Bella tolik touží po přeměně, že se mu nakonec podvolí. Ale na druhou stranu, znám Edwarda a to, že ho odmítla, muselo značně otřást s jeho sebevědomím. To, že Edwardovi nejde vše podle jeho plánů, mě značně uspokojuje. Nakonec, abych se nezbláznil, jsem se zapojil do Marcova a Caiova hovoru o ničem.

Mezitím o tisíce kilometrů dál Bella netuší, co se Arovi děje v hlavě, jak na ni usilovně myslí a vzpomíná. Sama má co dělat s tíhou jejích myšlenek o kterých ví, že zraní jak jejího otce, tak všechny její přátele. Ať už upíry, nebo vlkodlaky.

(Bella)

Byl jeden z tmavých, nudných, chladných a pošmourných večerů ve Forks. Charlie byl na srazu policistů v Seattlu a Edward byl s celou rodinou na celovíkendovém lovu. Už jsem na to myslela asi dvě minuty, ale teď jsem se rozhodla. Musím ale jednat rychle, protože Alice mé rozhodnutí určitě viděla a bude mě chtít zastavit. Vzala jsem všechny peníze, co jsem měla, sbalila oblečení, boty a hygienické potřeby a napsala vzkaz tátovi.

Tati,

zjistila jsem, že už jsem dospělá, a tak je čas postavit se na vlastní nohy. Jednou z rodinného hnízda vyletět musím. A ta chvíle nastala právě dnes. K mámě ale nejedu. Nehledej mě, jedu do Evropy. Neříkej prosím Cullenovým, že jsem odjela.  Nic nevědí. Stejně se to jednou dozví ale raději později než dřív. Miluju tě, tati, opatruj se a zkus si někdy čas od času uvařit něco jiného než vajíčka na tvrdo. Dávej pozor v práci, hlavně ho dávej na sebe a nebuď smutný, že jsem odjela. Budu ti volat. A s trochou štěstí za tebou přijedu. Brzo, slibuju. Miluju tě.

S láskou Bella.

Vzala jsem si svoje věci, zabouchla dveře, nasedla do náklaďáčku a jela. Snažila jsem se jet co nejrychleji. Plynový pedál jsem měla až na podlaze, ale rychleji než sedmdesátkou to nejelo. Pokud nechci, aby mě Edward dohnal, což nechci, musím si pospíšit. S jeho Volvem nebo Astonem by to pro něj byla asi hračka. Celou cestu jsem nesundávala nohu z plynu a kupodivu jsem do Port Angeles dojela na jednu nádrž. Náklaďáček jsem nechala na parkovišti a okamžitě jsem zamířila do letištní haly.

„Jednou do New Yorku, prosím," řekla jsem ženě za přepážkou.

„Pas a občanský průkaz, prosím," odvětila mi s umělým a profesionálním úsměvem.

Musím přiznat, není mi právě dvakrát sympatická. Ten její umělý úsměv a falešný výraz v očích mě docela děsí. Moje doklady projela nějakým strojkem, a když shledala, že je vše v pořádku, s úsměvem mi je vrátila zpět.

„Pět set dolarů," řekla a podávala mi letenku i se stvrzenkou.

Vlezla jsem do letadla, sedla si na sedadlo, které mi podle letenky náleželo, a tupě zírala před sebe.

„Dáte si něco?“ vyrušila mě z mého zírání do prázdna letuška.

„Ne, díky,“ odmítla jsem širokou nabídku všeho možného.

V New Yorku jsem přesedla na letadlo do Říma. Let netrval dlouho, nic jsem nevnímala, jen jsem přemýšlela nad tím, co to právě dělám. Můj mozek se se mnou hádal, že to není správné, ale srdce tvrdí něco jiného. Zjistila jsem, že je lepší poslouchat city než rozum.

Když jsem doletěla do Říma, bylo tam dopoledne. Ve Forks by bylo něco málo po půlnoci. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem unavená, dokud jsem se neměla zvednout z pohodlného sedadla v letadle. Nejsem zvyklá být tak dlouho vzhůru. Hned od letiště mi jel autobus. Cesta trvala ještě asi dvě hodiny. Než jsem vystoupila, málem jsem usnula, ale má těžká víčka jsem dokázala udržet otevřená. Vystoupila jsem z autobusu a rozhlédla se po známém místě. Malebné městečko snad s milionem uliček.

Místo, kde jsem čtvrt roku nebyla. Volterra. Dostala jsem se k Palazzo dei Priori a dívala se na místo, kde si tenkrát Edward chtěl vzít život. Je to tu pořád stejné, teda až na to, že teď tu už není tolik lidí v červených pláštích. Zalezla jsem do té uličky, kde jsem se po půl roce shledala s Edwardem a sedla si na zem, vzala tužku s papírem a začala psát dopis Edwardovi.

Milý Edwarde,

promiň mi, že jsem takhle utekla, ale vím, že bys mě sem nepustil. Opravdu jsem tě milovala a vždycky milovat budu, ale ne tak, jako předtím. Mé srdce mě teď táhne jinam. Ne za někým jiným, ale někam jinam. Forks není město pro mě a já nejsem holka pro tebe. Už to není tak, jak to bývalo. Myslím, že zlomový bod nastal, když jsi mě opustil. Asi jsem se od tebe citově odpoutala. Myslela jsem, že se to časem spraví, ale nespravilo. Ty nejsi ten pravý kluk pro mě. Mé srdce patří Volteře. Tady doufám zůstanu na věky věků. Ty bys mě neproměnil ani za sto let. Charliemu jsem nechala vzkaz. Prosím vyřiď ostatním, že mě to vážně moc mrzí, ale nemohu jinak. Všechny vás miluju.

Bella.

Dopsala jsem dopis a chtěla se zvednout ze země, ale nemohla jsem. Byla jsem tak ospalá, že jsem nebyla schopna pohnout nohama - natož se zvednout.

Usnula jsem. Měla jsem zvláštní sen. Ležela jsem na ledové podlaze, která se hýbala a drncala sebou, jako bych jela na koni. Z ničeho nic to ustalo. Pak tam bylo jen slunce. Ach, slunce, teplé slunce. Slunce září a rozdává své životadárné paprsky všemu živému. Ten příjemný pocit však překazila jakási ledová věc na mém krku. Co jen mi ta věc připomíná? Prsty? Ne, už vím. Jsou to rty. Cítím na krku ledové rty a… jazyk se zuby ostrými jako břitva. Zuby se dotkly mého krku. Ne, to ne! Já nejsem k jídlu, nechte mě!

shrnutí - 2. kapitola

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 1. kapitola: