Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvavá růže - 10. kapitola

07.12.2011 (07:30) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 7421×

Krvavá růže - 10. kapitola

Touha...

Do nosu mě udeřil pach rzi a soli, jako na povel se mi začalo dělat špatně a svět se se mnou začal otáčet. Už se mi to ale nelíbilo jako předtím, když jsem byla opilá. Tak moc jsem se zabývala tím, abych neomdlela, že jsem si ani pořádně neuvědomila, že jen pár centimetrů ode mě je upír, kterému teď už jistě hoří hrdlo…


Podívala jsem se do jeho očí, které teď planuly tou nejtemnější černí, jakou jsem kdy viděla. Nahánělo to hrůzu. Takového Ara jsem neznala. Viděla jsem ho s jeho na oko přátelskou maskou, kterou má pro cizí upíry, pak jsem ho viděla s maskou, kterou má pro gardu, viděla jsem ho i bez masky, když je se mnou sám, ale tohle… Nebezpečného Ara neznám. Tvářil se, jako by neexistovalo nic… Jen moje krev. Pohledem hypnotizoval moji krvavou ruku a nasucho polykal. Ruce křečovitě zatínal do trůnu, ale tak, aby ho nezničil. Ruku jsem rychle stáhla a dala ji do kapsy, aby ho to dál nelákalo a ustoupila o dva kroky vzad. Přece jen… Nějaký ten pud sebezáchovy mi ještě zbýval.

„Omlouvám se, já jsem nechtěla… Chtěla jsem jen trochu pomoct, nechtěla jsem…,“ zamotávala jsem se do toho čím dál víc, ale Aro nedělal nic, jen seděl. Byl jako socha, nepohnul ani brvou. Po pár sekundách se trochu nahrbil a trhavě se nadechnul. To jako by mu způsobilo křeč. Nepřirozeně se zkroutil a prsty jako pařáty zatínal do dřeva na svém trůnu ještě více.

„Aro…,“ pokusila jsem se po chvíli, co neměnil pozici, promluvit. Otevřel oči. Už nevypadal tak šíleně. Znovu se nadechnul a trochu se uvolnil. Ze své ztuhlé pozice se narovnal zpátky a podíval se mi do očí. Uf! Už to byl zase ten stejný Aro. Vstal, což mě trochu vylekalo a ucukla jsem, protože jsem stále krvácela. Ruku jsem sice měla zastrčenou v kapse, ale myslím, že to moc nepomáhá. Zvedl dlaně do úrovně očí, jako že mi neublíží. Věřila jsem mu. Zmohla jsem se jen na sotva zřetelné kývnutí. Člověk by ho určitě nepostřehl, ale Aro ano. Dal ruce dolů a pomalými, ale dlouhými kroky se přesouval ke mně.

Čekala jsem, co udělá. Bude ječet? Nebo hůř, bude mlčet? Bude mě propalovat vyčítavými pohledy? Nebo snad vražednými? Cítila jsem, jak se ve mně míchají všechny ty emoce. Předešlý šok a strach, teď obavy a starost, nemoha jsem vědět, co udělá, ale on mě, jako vždy, překvapil. Vytáhl moji ruku z kapsy, urval cár látky z jeho černého pláště a zavázal mi to. Do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo mi líto, co jsem způsobila a čemu jsem ho vystavila. Muselo ho to šíleně bolet…

Pocítila jsem ledový dotyk na své tváři, který mě nutil zvednout hlavu. I když jsem nechtěla, aby Aro viděl můj výraz, který jsem ani já sama nedovedla identifikovat, ale stalo se. Najednou jsem se dívala do jeho černých očí, které měl jen u okrajů duhovek karmínové.

„Jsi tak lidská… a nešikovná!“ dodal po chvíli a usmál se na mě úsměvem, ze kterého se mi vždycky podlamovaly nohy. A jako zákon schválnosti se mi po dnešku opravdu podlomily. Nebýt Ara, asi bych se sbírala někde na podlaze, ale teď jsem byla v jeho kamenném objetí. Možná až moc blízko jeho obličeje… Na tváři jsem cítila jeho ledový dech a už jen sama jeho blízká přítomnost stačila k tomu, aby se mi srdce rozběhlo obrovskou rychlostí a do tváří se mi nahrnula červeň. Naprázdno jsem polkla, když jsem si uvědomila, že jsme od sebe jen pár centimetrů, které se zkracují. Z centimetrů se staly milimetry a z milimetrů jen malá nepatrná škvírka, která byla ihned zdolána. A docela mě udivilo, že to nebyly jeho rty, co tu hranici překonaly, nýbrž ty moje. Kdybych měla odhadnout Arův výraz, tak první, co se mu na obličeji usadilo, byl šok, ale pak se pro sebe spokojeně usmál a vžil se do toho více, než bych čekala.

Krev mi bubnovala až v uších, jak moc mi tlouklo srdce, měla jsem pocit, že se rozteču, nebo hůř, že exploduju. Jeho ledové rty se třely o ty mé, obyčejné, měkké a i přes kontrast v teplotě naší pokožky, mě jako by pálily. Nebo spíše rozpalovaly. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dravě jsem si brala, po čem jsem toužila. Možná za to mohl alkohol, i když jeho účinky ve mně už moc nezbyly. Alkohol, pobláznění, nebo svobodná vůle a láska? Proč se tomu vůbec bráním? Napadaly mě myšlenky, které jsem si za úplné střízlivosti nechtěla připustit. Ano, bránila jsem se tomu… Ale proč? Odpověď byla jasná… Abych se nespálila. Ale teď, když se všechny moje předsudky, svázané s rozumem, nemohly nijak ozývat, jsem toho plně využívala. Připadala jsem si skoro jako zvíře. Ovládala mě touha. Chtěla jsem víc, potřebovala jsem víc. V nitru svého lůna jsem cítila spalující žár a vlhkost, jež se dostávala na povrch. Jeho ruce bloudily po mém těle a já těmi svými přejela přes pevné břicho, svalnatou hruď, až po ramena a zapletla jsem prsty do těch hedvábných vlasů, které byly téměř stejně dlouhé jako ty mé. Někomu by to připadalo směšné, ale mně se to na něm líbilo, prostě se to k němu tak nějak hodilo. Nedovedla bych si Ara nebo někoho z těch tří vládců představit s krátkými vlasy.

I přes všechnu pozornost, kterou jsem věnovala Arovým rtům, jsem cítila, jak mi lehké sáčko padá z ramen a poté z něj byly osvobozeny i ruce. Moje šikovné prstíčky se mu vymotaly z vlasů a rozvázaly šňůrku u jeho pláště, a ten se ihned, jako mlhavá temnota, snášel k zemi. Nebyla jsem schopná vnímat nic jiného, než jeho náruživé rty a ruce, které za sebou po mém těle nechávaly horkou cestičku a dusily v sobě moje tiché steny. Byla jsem doslova v jednom ohni. Nedokázala jsem se kontrolovat, a ani jsem se kontrolovat nechtěla. Nechtěla jsem nic, jen jeho. Nedokázala jsem si udržet tu špetku zdravého rozumu. Jeho rty se pomalu přesouvaly přes čelist až na krk… Potichu jsem vzdychla. Bože, tohle je tak… jiné… lepší. Zatímco rozum se svíjel pod náporem mých tužeb, mé srdce se doslova tetelilo blahem. Bilo jako na poplach, emoce mnou doslova cloumaly a cupovaly mě zevnitř. Aro použil svou upíří rychlost a sílu tak, že on seděl na trůně a já seděla na něm. Tiskli jsme se k sobě tak pevně, aby mezi námi nezbyla byť jen skulinka místa. Cítila jsem, jak se cosi tvrdého mačká na moje stehno. Když jsem si uvědomila, co to vlastně je, zarděla jsem se. A ve stejnou chvíli se dveře do sálu rozrazily a sálem se rozlehlo šokované zalapání po dechu a hned na to zahanbené zajíknutí.

Omlouvám se, kapitolku přidávám po dlouhé době a není to žádné světoborné dílo. Omlouvám se za délku i za tak dlouhou prodlevu mezi kapitolami, ale měla jsem nějaké problémy. Teď už se budu snažit psát pravidelněji a přidávat kapitolky všech mých povídek co nejčastěji to půjde. Děkuji, vaše IsabellaMarieLilyVolturi.

A... poslední věc. Doufám, že jste o tuto povídku, ani o žádnou jinou z mé tvorby - neztratili zájem, proto bych se chtěla zeptat... Najdu tu 15 komentíků? To záleží jen na vás, ale moc by mě to potěšilo a dodalo chuť do psaní dalších kapitol.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvavá růže - 10. kapitola: