Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Krvežíznivá láska 1

25.09.2009 (21:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5602×

1. Kapitola – Nový domov

Ležela jsem na posteli a přemýšlela, co se to sakra stalo. Před devíti lety jsem byla úplně jná. Oblíbená, společenská, vtipná, usměvavá a hlavně krásná! Ale teď po té osudné nehodě jsem se uzavřela do sebe, s nikým se nebavím, vůbec se nesměju a moje tělo „zdobí“ jedna velká jizva, táhnoucí se od pravé strany krku po levé prso. Ach ne. Zase začínám brečet! Jenže se není čemu divit. O všechno jsem přišla! Rodiče, přátelé, všechny ty krásné vlastnosti, a teď i o jedinou osobu, na které mi záleželo! U babičky jsem bydlela od doby, co jsem se vrátila z nemocnice. Hodně mi nahrazovala mámu. Jenže byla stará, a tak se nemůžu divit, že umřela. Jenže je mi teprve 17 a sama tu žít nemůžu. Proto musím odjet.

Dole se ozval motor auta a následně troubení klaksonu. To bude můj strýc! Jediný příbuzný, který ještě žije. K němu se stěhuju, i když jsem ho v životě neviděla. Vstala jsem z postele, popadla kufry a sešla ze schodů. Otevřela jsem dveře a uviděla černé auto. U něj stál tmavovlasý muž, který se na mě usmíval. Byl tak podobný mému otci!

„Isabello?“ zeptal se opatrně, „Jsem tak rád, že tě vidím!“ A rychle se ke mně rozešel, aby mi potřásl rukou.

„Dobrý den. Prosím, říkejte mi Bello.“

„Fajn, v tom případě mi ty říkej Franku.“ usmál se. „Tak pojedeme? Čeká nás dlouhá cesta!“

„Dobře.“ Vzal mi kufry a dal je do auta.

Jeli jsme asi hodinu na letiště, pak dvě a půl hodiny letěli do Washingtonu. Na tamním letišti už nás čekalo auto, které jsme sem poslali po trajektu. Cesta do města Forks trvala další hodinu. Celou cestu se mě Frank vyptával, co mám ráda,  co ráda dělám a podobně. Když jsem mu řekla, že jsem samotářka, a že nejraději jsem doma a čtu si, jen se na mě divně podíval a pak opět stočil pohled k silnici. Hodně mi povídal o sobě. Vyprávěl mi o jeho ženě, která nemůže mít vlastní dítě, a tak je velmi šťastná, že k nim jedu. Vyprávěl mi o městečku, o lidech, kteří tam žijí. Ani jednou se nezmínil o mých rodičích, což mi vyhovovalo. Byl to fajn chlap. Myslím, že si budeme rozumnět.

Když jsme přijeli do Forks, pršelo, což nebylo nijak neobvyklé. Městečko bylo vážně malé, ale i tak tam bylo dost lidí. Všichni se dívali na auto.

„Promiň, že všichni tak zírají. Už dlouho se sem nikdo nepřistěhoval, jsi pro ně nová!“ Omluvně se usmál.

„To je v pohodě.“ Uklidnila jsem ho, ačkoliv ve mně se probouzel vztek! Takže tu o mě každý ví, lidé se se mnou budou chtít bavit, budou vyzvídat, proč jsem sem přijela, co se stalo s rodiči a odkud mám tu jizvu! Bezva! Jenže na to nemám náladu. Ani chuť. Před devíti lety bych byla s každým kamarádka, ale teď mám ráda svůj klid.

Dojeli jsme před malý, dvoupatrový dům. Byl krásný a všude kolem byl jen les. Sotva Frank vypnul motor, už k nám běžela celkem sympatická dáma. Blondýna, stejně vysoká jako já, a na tváři měla obravský úsměv.

„Ahoj! Jsem moc ráda, že tě poznávám. Já jsem Stefi. Pojď, pomůžu ti vybalit! Určitě máš po tak dlouhé cestě hlad! Připravila jsem ti lasagne.“

„Děkuju!“ řekla jsem, když jsem se konečně dostala ke slovu. Zevnitř vypadal dům větší. Všude na stěnách visely obrazy přírody. Stefi mě vedla po chodech nahoru do duhého patra. Došli jsme do pokoje. Byl velký, s velkou manželskou postelí, starou černou skříní a obrovským oknem.

„Tak tady budeš bydlet. Doufám, že se ti to líbí. Nevěděla jsem, co máš ráda. Kdyby ti něco nevyhovovalo, tak řekni, zajedem koupit něco jiného!“ řekla Stefi s upřímnou radostí v očích.

„Všechno je to skvělé! Děkuji moc, že u vás můžu zůstat.“ Pokusila jsem se o úsměv.

„Ale zlatíčko, to je v pořádku. Po tom, co se ti stalo, tě nemůžeme nechat samotnou! Jsme opravdu rádi, že jsi tu!“  vykouzlila na tváři okouzlující úsměv, „Až si vybalíš, přijdi dolů, nachystám ti jídlo.“

Jen jsem přikývla a Stefi ihned zmizela ve dveřích. Ihned jsem otevřela kufry, které nahoru donesl Frank, a začala si vybalovat. Všechno jsem skládala do skříně. Během deseti minut jsem byla hotová. Šla jsem po schodech dolů, když jsem uslyšela rozhovor mezi Frankem  a Stefi.

„Má to teď hodně těžké. Hlavně před ní nemluv o tom, co se stalo, ano?“ řekla Stefi.

„Neboj. Ale do školy jít musí!“

„To ano, ale dej jí čas. Musí si zvyknout!“

„Jenže čím dřív půjde do školy, tím dřív si najde kamarády. Myslím, že by jí to pomohlo.“ Bože, Frank se tak moc podobá mému otci!

„Dobře. Je čtvrtek. Necháme ji být a v pondělí půjde do školy.“

„Dnes jí to řeknu!“

No bezva! Škola! Na tu jsem úplně zapomněla! No co, aspoň se nebudu nudit! Nevypadalo to, že budou v rozhovoru pokračovat, a tak jsem šla za nimi. Sedla jsem si k volné židli a Stefi přede mě položila talíř s porcí lasagní. Ochutnala jsem a byli vážně dobré.

„Páni Stefi, to je výborné!“ uznala jsem upřímně.

„Jsem moc ráda, že ti chutná!“ řekla s úsměvem, „Víš, chceme ti něco říct.“

„O co jde?“ samozřejmě mi bylo jasné, co mají na srdci.

„V pondělí bys měla jít do školy.“ Stefi na Franka vrhla pohledem, když to řekl, jakoby se nic nedělo.

„Jo, no já s tím počítám, ale nemá žádné učebnice, nic!“

„Neboj, vše je zařízené. Učebnice, psací potřeby a tašku máš už v autě.“ Frank na mě při tom spiklenecky mrknul.

„V autě?“

„Ano, to je takový náš dárek na uvítanou.“

Frank mě vzal za ruku a táhl mě chodbou ke dveřím. Otevřel je a zavedl mě za dům. Tam stálo auto. Starý červený náklaďáček. Nevěděla jsem, co říct.

„Oh! Děkuju moc!“ oba jsem je objala. Bylo to zvláštní. Připadalo mi, jako bych je znala celou věčnost. S nimi bylo lehké se usmát.

Ihned jsem si auto vyzkoušela. Jezdilo skvěle. Jela jsem se projet jen kousek od domu. Našla jsem cestičku, na které jsem se chtěla otočit, když jsem zahlédla nádherný dům. Byl obrovský. Skoro celý ze skla. Měla jsem obravskou chuť vstát a podívat se zblízka, jenže když už jsem chtěla vystoupit, zahlédla jsem, jak se někdo uvnitř domu dívá mým směrem. Rychle jsem zase nastartovala a odjela zpět k  mému novému domovu.

Jakmile jsem přijela, šla jsem do kuchyně a dojedla zbytek lasagní, které byli ještě teplé.

„Tak co na to říkáš?“ zeptal se mě Frank.

„Je skvělé, jezdí vážně dobře!“ uznala jsem.

„Kam až jsi jela?“ zeptala se mě Stefi, aby nestála řeč.

„Dojela jsem k nějakéu skleněnému domu, teda on není celý ze skla ale z velké části ano. Viděla jsem, jak s e na mě někdo dívá, tak jsem to raději otočila a jela zpět.“

„Ano, to bude jistě dům Cullenových. S nikým se tu moc nebaví, jsou to podivíni.“

Nějak jsem ji neposlouchala. Dojedla jsem a šla si do pokoje lehnout, protože jsem byla unavená z cesty.

Zdál se mi šílený sen! I když ne tak neobvyklý. Jako každou noc se mi zdálo o nehodě, kvůli které jsem přišla o svou rodinu. Jenže tentokrát to bylo jiné. Teď mě někdo těsně před srážkou chytl a vynesl z auta. Ale moje rodiče ne. Nepamatuju si, že bych viděla jeho obličej, ani jsem neviděla jeho tělo. Jediné, co jsem spatřila byla oslnivá bílá záře. Dlouho jsem neviděla nic jiného, až po nějaké době jsem si uvědomila, že ležím na trávě. Nade mnou se někdo sklání a vedle mě hoří auto. Začala jsem mu nadávat, proč zachránil mě ale ne moje rodiče. On se jen mírumilovně smál. Nechal mě, ať se vynadávám a pak jen dodal, že já jsem důležitější.

Ráno mě probudila Stefi. Prý jsem řvala ze spaní. Podívala jsem se na hodiny a bylo osm hodin a třináct minut. Tak dlouho jsem spala?

Stefi mě nechala zase samotnou. Neměla jsem tušení, co budu dnes dělat. Mohla bych si třeba číst své oblíbené knížky. Jenže to dělám každý sen. Pak mě napadlo, že bych se mohla jet projet po městě mým novým autem.

Nasnídala jsem se, převlékla a trochu namalovala. Samozřejmě jsem nemohla zapomenout na šátek. Už jsem si brala bundu a klíče od auto, když v tom mě zastavil Frank.

„Někam jedeš?“

„No chtěla jsem se trochu projet po městě. Najít školu a některé obchody.“

„A nechtěla bys jet s námi do Seattlu? Dokoupili bychom věci, co ti chybí.“

„Dobře, kdy vyrážíme?“ stejně jsem neměla celý den nic v programu.

„Klidně hned. Vzali jsme si v práci volno, takže na tebbe máme celý den.“

„Skvěle, počkám v autě.“ Vyšla jsem před dům a sedla si na zadní sedadlo Frankova auta. Měl starý model BMW. Vyjeli jsme asi o půl desáte a nakupovali jsme až do šesti. Frank se Stefi byli dost bohatí na to, aby mi zakázali platit si to, co jsem si koupila. Ale stejně toho nebylo moc. Jenom pár kusů oblečení a nějaké věci, kterými bych si zpříjemnila život tady. Můj nový domov!

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krvežíznivá láska 1: