Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 13. kapitola

04.09.2010 (20:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6385×

Květiny pro Bellu – 13. kapitola

„Edwarde?“ zkusila jsem to znovu a chytila ho přitom za ruku. Střelil po mně pohledem a… zavrčel? Pustila jsem ho a o krok ustoupila. Zírala jsem na něj s vykulenýma očima a cítila jsem, jak se mi zpotily dlaně strachem. Nikdy bych si nemyslela, že bych se ho mohla bát.

„Bello?“ zašeptal po chvíli skrz zuby a otočil ke mně hlavu. Jeho oči měly stále tu temně černou barvu. Na okamžik jsem v nich viděla zuřivost, naštvání, ale hned vzápětí se jeho pohled změnil a objevila se v něm lítost a zoufalství. I jeho tvář byla zkřivená do podivné masky. Stála jsem pořád kousek od něj a bála se k němu přiblížit. Netušila jsem, co se to přede mnou před malou chvílí odehrálo. Skutečně na mě vrčel? Jaký k tomu měl důvod? Lekl se snad? Kvůli tomu na mě vrčel? Vypadal trochu jako zvíře. Jak se mohla v mžiku jeho andělská tvář takhle změnit?

„Bello, miláčku, omlouvám se,“ šeptal nešťastně. Nedokázala jsem se přinutit k tomu, abych na jeho slova jakkoli zareagovala. Nešlo to. Jen jsem na něj zírala a přemítala, co se stalo. Vyrušila jsem ho snad od něčeho? Venku nebylo kromě srnek nic, tak co ho tak zaujalo? A i kdybych ho vyrušila, nebyl to důvod k tomu, aby se choval tak, jak se choval.

Opatrně udělal krok ke mně a já o krok couvla. Zarazil se a pak šel ke křeslu, sedl si do něj a obličej si ukryl do dlaní.

„Nemůžu, já nemůžu…“ mumlal si do rukou. „Je to nebezpečné, moc nebezpečné,“ pokračoval potichu. Jeho hlas zněl ztrápeně.

„Edwarde, co nemůžeš a co je nebezpečné?“ opatrně jsem se ho zeptala. Chvíli jsem čekala, ale odpovědi se mi nedostalo. Šla jsem k posteli a sedla si na ni čelem k němu. Trošku mě mrzelo, že jsem od něj couvla. Jenže to byl reflex. Skutečně jsem se ho v té chvíli bála. Teď, když jsem ho pozorovala, bylo mi ho líto. Kvůli něčemu se trápil a já netušila, kvůli čemu. A on nevypadal, že by mi to chtěl vysvětlit. Napadlo mě, že bych se zvedla a šla k němu. Jenže on se najednou postavil a ztrápeně se na mě podíval.

„Promiň, musím jít,“ řekl jen, a než jsem stihla jakkoli zareagovat, došel ke dveřím, otevřel je a odešel z pokoje.

Až po několika minutách jsem si uvědomila, že stále sedím na posteli s otevřenou pusou a zírám na dveře. Zamrkala jsem a zavřela pusu. Byla jsem ještě víc zmatená než před chvílí. Kam odešel? A co to říkal? Nemůžu a nebezpečné?

„Bello, kam šel Edward? Myslela jsem, že jste měli jít ven,“ zeptala se mě mamka, když se objevila ve dveřích.

„Hmm,“ zamručela jsem.

„Vy jste se pohádali?“ vyptávala se. Pohádali? Ne, tohle nebyla hádka. Bylo to nedorozumění. Snad. Nebo v tom bylo něco víc? Cítila jsem, jak mě začínaly pálit oči. To ne, další slzy už ne.

„Ne. Můžu být prosím sama?“ odpověděla jsem mamce rychle a doufala, že pochopí, že má odejít.

„Bello, co se sta-“

„Mami, prosím,“ zašeptala jsem. Neměla jsem náladu na to, jí něco vysvětlovat. Sama jsem pořádně nevěděla, co se stalo. Povzdechla si, zakroutila hlavou a zavřela za sebou dveře. Lehla jsem si na bok a přitáhla si nohy k bradě. Bylo mi všelijak. Všelijak hrozně. Zavřela jsem oči a nechala slzy, ať si dělají, co chtějí.

Zaslechla jsem nějaký šum v pokoji, a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že je venku tma. Usnula jsem. Tvář jsem měla zalepenou od slz. Posadila jsem se na posteli a snažila se rozkoukat ve tmě, ale nic jsem neviděla. Asi se mi jen něco zdálo. Podívala jsem se na mobil. Bylo půl čtvrté. To jsem usnula na docela dlouhou dobu. Vstala jsem, došla do koupelny, opláchla si obličej, který vypadal hrozně, vyčistila si zuby a převlékla se do pyžama. Zalezla jsem si zpátky do postele, nastavila si budík na mobilu, abych nezaspala do práce a s vynaložením všech svých sil, jsem usnula s naprosto prázdnou hlavou.

Lekla jsem se nějakého zvuku, než mi došlo, že je to budík. V rychlosti jsem se posadila na posteli, až se mi trochu zamotala hlava. Pomaličku jsem vstala, provedla v koupelně ranní hygienu a šla se do pokoje obléct. Vykoukla jsem z okna. Vypadalo to, že by dnes nemuselo pršet. Vzala jsem si na sebe riflové kraťasy po kolena, bílé tričko a na to modrou mikinu. Obula jsem si tenisky a šla si ke stolu pro batoh.

Seběhla jsem v rychlosti schody. Mrkla jsem na mobil a zjistila, že na snídani už je pozdě. Popadla jsem klíče od auta a vyrazila ke dveřím.

Ještě než jsem vyšla z domu, houkla jsem na mamku, že odcházím a rychle jsem za sebou zabouchla dveře.

Sedla jsem si za volant a než jsem stihla nastartovat, všimla jsem si za stěračem slunečnice. A ještě něco tam bylo. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Doufala jsem, že někde poblíž uvidím Edwarda, ale štěstí mi bohužel nepřálo. Vzala jsem si do auta květinu a malinkou kartičku, na které bylo napsáno:

Promiň.

E.

Za co se mi omlouval? Za to, že na mě vrčel nebo za to, že odešel? Zakroutila jsem hlavou, slunečnici a lístek jsem si dala do batohu a pak jsem konečně vyjela do práce.

Do knihkupectví jsem stihla přijet na devátou jen tak tak. Pan Weber se naštěstí jen usmál, ale nekomentoval to. Hodila jsem si dozadu batoh, svlékla si mikinu, do malé vázičky jsem napustila vodu a dala do ní květinu.

Něco po jedenácté, zrovna když jsem rovnala knihy do polic, klaply dveře. Doufala jsem, že by to mohl být Edward, ale když jsem se podívala na příchozího, zjistila jsem, že je to Alice.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě s lehkým úsměvem na rtech.

„Ahoj, Alice,“ odpověděla jsem jí trochu zklamaně. Přešla to.

„Jen jsem se přišla zeptat, jestli se mnou pojedeš odpoledne na nákupy,“ řekla mi s jiskřičkami v očích. Nákupy… Vlastně proč ne. Stejně jsem neměla nic jiného v plánu, vzhledem k tomu, že jsem netušila, zda se za mnou Edward staví.

„Ale jo,“ řekla jsem stručně a pro Alice to byl povel k objetí.

„To je super. Už se moc těším. Vyzvednu tě-“ nedořekla, protože mi začal zvonit mobil.

„Promiň, Alice,“ omluvila jsem se jí a vylovila mobil z kapsy. Kate.

„Ahoj, Kate. Jak se máš?“ snažila jsem se o veselý tón.

„Ahoj, Bello. Docela to jde. Víš, proč volám?“ zeptala se.

„Jak bych to asi tak mohla vědět? Copak jsem nějaká vědma?“ zasmála jsem se do telefonu.

„Hmm, to asi nejsi. Takže… příští víkend budu slavit narozeniny a ráda bych, kdybys přijela do Seattlu na moji oslavu. Volám ti raději dopředu, abys s tím počítala a udělala si na mě čas,“ sdělila mi. Seattle a moji staří kamarádi.

„Kate, víš, že jsi mě potěšila? Říkala jsem si, sejde z očí, sejde z mysli. Za pár dní už si na mě v Seattlu nikdo ani nevzpomene…“ svěřila jsem se jí se svou obavou. „Mohla bych se vydat na cestu už v pátek po práci, co ty na to?“

„No jasně, s tím se počítá. Přespíš u nás a o víkendu zakalíme,“ říkala mi nadšeně. „Jo, a to, že teď bydlíš jinde, neznamená, že už nejsi moje kamarádka,“ dodala ještě.

„Díky, Kate. To jsem potřebovala slyšet. Moc se na tebe těším. Kdyby byla jakákoli změna, dej mi ještě vědět, jo? Jinak se mnou počítej v pátek večer.“

„Super, ani nevíš, jak se na tebe všichni těší. A hlavně já. Dokonce i Lucas se těší, že tě uvidí,“ oznámila mi.

„Kate, Lucas tam bude také? Už se ti asi doneslo, že jsme se rozešli, ne?“ Nechápala jsem, proč by se na mě měl Lucas těšit.

„Jasně že to vím. Všichni to ví. Lucas říkal, že vám ten víkend u vás nevyšel. Ale myslím, že tě pořád miluje, Bello.“ Nevyšel nám víkend? Takhle popisoval náš rozchod? 

„Ok, tak jsme domluvené,“ pronesla jsem. Na to, abych s Kate probírala Lucasovy city ke mně, jsem neměla náladu. Rozloučily jsme se, a až když jsem zaklapla telefon, uvědomila jsem si, že kousek ode mě stojí stále ještě Alice. Šla jsem k ní.

„Stav se pro mě po práci, jo? Pojedeme mým autem?“ zeptala jsem se jí.

„Můžeme. Hrozně se těším,“ řekla nadšeně a mrkla na mě. „Už tě nebudu rušit. Tak odpoledne, čau,“ dodala, mávla rukou a byla pryč. Ani jsem se s ní nestihla rozloučit. Nevadí, stejně ji za pár hodin uvidím.

Edward se celý den neukázal. Nevěděla jsem, co se děje a byla jsem z toho trochu nervózní. No, trochu. Čím víc hodin bylo, tím víc jsem byla nervóznější a zoufalejší. Proč za mnou nepřišel? Chtěla jsem znát důvod jeho včerejšího chování, ale kdybych si měla vybrat, zda vědět, co se stalo, ale nemít Edwarda nebo nevědět nic a být s Edwardem, volila bych tu druhou možnost. Jenže teď jsem nevěděla nic a Edward byl kdovíkde. Podívala jsem se na slunečnici. Promiň – stálo na vzkazu. Kdybych jen věděla, co mu mám prominout. Strach z něj mě přešel v momentě, kdy jsem ho viděla ztrápeného…

Padla čtvrtá hodina a jen jsem se rozloučila s panem Weberem a vyšla z obchodu, Alice už se na mě usmívala od auta. Pozdravily jsme se, nasedly do auta a vyjely směr Port Angeles.

„Bello, děje se něco? Připadáš mi nějaká smutná,“ zeptala se mě Alice, jen co jsme vyjely z Forks. Co teď? Alice byla jediná kamarádka, kterou jsem měla ve Forks. S Rose jsem se zatím moc nebavila a žádnou další holku jsem tu neznala. Ale byla to jeho sestra. Co když mu to řekne?

„Bello, jestli nechceš, tak mi to nemusíš říkat,“ pokračovala, když zřejmě vytušila, že váhám, zda se jí mám svěřit.

„No, abych řekla pravdu, nevím, co se děje,“ odpověděla jsem jí.

„Jde o Edwarda? Včera večer s ním nebyla kloudná řeč.“ Skousla jsem si ret. Mohla jsem za to já?

„Alice…“ povzdechla jsem si. Copak jí můžu říct, že na mě její bratr… vrčel? Bude si myslet, že jsem se zbláznila. Lidé přece nevrčí. A co ta jeho zmatená řeč? Slova, která řekl, mi nedávala smysl. Možná by mi ale Alice mohla pomoct osvětlit jeho chování.

„Nevím, jak to říct. Prostě… Edward na mě včera zavrčel,“ řekla jsem jí šeptem. „V té chvíli jsem se ho bála, Alice,“ svěřila jsem se jí. Pak jsem jí popsala, kde stál, na co koukal, co říkal, a doufala jsem, že mi třeba bude schopná vysvětlit jeho chování. Alice ale mlčela. Podívala jsem se na ni. Koukala se s přimhouřenýma očima před sebe.

„Alice?“

„Promiň, Bello, jen jsem se zamyslela. Jediné, co ti k tomu můžu říct je to, že se zase všechno spraví,“ pronesla.

„Jak to můžeš vědět? Proč se za mnou dneska nestavil? Nevím, co jsem udělala špatně,“ mumlala jsem nešťastně.

„Nic jsi neudělala špatně. Neboj, zase bude dobře,“ řekla. Zbytek cesty jsme mlčely. Nevím, co se honilo hlavou jí, ale já jsem se plácala v tom, jak moc zoufale se cítím, když nevím, co je s Edwardem. Musela jsem si připustit jednu věc. Přestože jsem ho znala jen chvíli, záleželo mi na něm víc, než jsem si byla vůbec ochotná připustit. O to horší pro mě bude loučení, až nastane čas, kdy se oba rozjedeme na svoji vysokou. On na Aljašku do Juneau a já do Vancouveru.

Chtěla jsem uvěřit Alice, že bude mezi mnou a Edwardem zase všechno v pohodě, tak jsem se rozhodla jí věřit. Třeba mě zítra Edward překvapí v obchodě.

„Bello, asi bych ti měla říct, že Edward dnes ráno odjel. Potřeboval být sám,“ pronesla opatrně, jakoby věděla, na co jsem zrovna myslela.

„Odjel? Kam odjel? Kdy se vrátí?“ ptala jsem se s neskrývaným zděšením.

„Klid, vrátí se. Jen potřeboval na pár dní vypadnout z města. Ráno mi řekl, že si vše potřebuje srovnat v hlavě,“ vysvětlovala mi. Co si potřeboval srovnat? Mělo to co dělat s jeho slovy nemůžu a nebezpečné? Proč mi neřekl, že jede pryč? Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ke mně cítí to, co já k němu?

Vystoupily jsme z auta před nákupním centrem. I přes oblečení jsem cítila chladnou Aliceinu ruku, kterou mě objala kolem pasu. Jak může mít někdo v létě tak studené ruce?

„Fakticky, buď v klidu. On se vrátí. Jen mu dej pár dní čas, jo?“ nabádala mě. „Doufám, že to bude jen pár dní,“ zamumlala si ještě potichu. Cože? Měla snad pochybnosti? Mohl by být pryč déle než jen pár dní? Kam vůbec jel? Myslela jsem si, že mezi námi začalo něco krásného, ale teď jsem měla pocit, že se mi to krásné hroutilo jako domeček z karet. Možná to skončí tak rychle, jak to začalo.

Povzdechla jsem si. Na přemýšlení budu mít dost času, až dorazíme domů. Nechtěla jsem kazit Alice její nadšení z nakupování.

„Tak kam chceš jít nejdříve?“ zeptala jsem se jí. Vešly jsme právě do centra, kde na nás čekaly obchody plné všeho možného zboží.

„Chtěla bych se podívat na rifle. A také Jasperovi na nějaké tričko. A vlastně bych chtěla koupit něco každému,“ vypískla se smíchem. Hmm, tak to nás čekal nakupovací maraton.

Postupně jsme chodily od krámu ke krámu. V obchodě jsme strávily zatím sotva hodinu a už jsme byly obě obložené taškami jako vánoční stromeček. Alice mě donutila koupit si další rifle, krátkou bundičku, boty na nízkém podpatku - to by mě zajímalo, kam s nimi budu chodit, dvě sukně a ještě dvě soupravy prádla. Sukně byly obě krátké, na mě až příliš a prádlo? Už když jsem si ho zkoušela, byla jsem u toho červená až na zadku. Ale Alice nedala jinak, než že si ho musím koupit. Nechtěla jsem jí kazit radost, tak jsem si ty soupravy vzala. Bylo to tak titěrné, že by se mi to vešlo i do kapsy a nikdo by si ani nevšiml, že tam něco mám.

„Myslím, že už mám dost, Alice,“ řekla jsem jí po další hodině a plácla sebou na lavičku.

„Bello, ještě bych chtěla vybrat košili pro Edwarda a slibuji, že pak už pojedeme domů.“ Hodila na mě prosebný pohled. Byla jako nezmar. Neunavitelná, stále plná energie.

„No tak jo,“ souhlasila jsem trošku unaveně. Alice mě čapla za ruku a s úsměvem mě táhla do obchodu, kde měli pánské oblečení.

Sledovala jsem ji, jak se probírá stojany a stále kroutí hlavou. Zamířila jsem k jednomu stojanu, kde byly modré košile. Přimhouřila jsem oči a představila si Edwarda, jak by mu slušela tahle modrá. Úplně jsem se zasnila. Světlé rifle, tahle košile, na tváři nádherný úsměv… Bože, tak moc se mi stýskalo po jeho úsměvu. Otevřela jsem oči a zatřepala hlavou.

„Alice, co tahle?“ křikla jsem na ni. Než jsem se nadála, byla u mě a brala do ruky jednu z modrých košil.

„Výborně, to je přesně ono,“ pronesla pochvalně. Vybrala jeho velikost a zamířila k pokladně.

„Bello, tak mě napadlo, co kdybychom si vyměnily telefonní čísla?“ zeptala se mě, když jsme porovnaly tašky s nákupy jen tak tak do auta a posadily se.

„Jasně, proč ne?“ odpověděla jsem jí a nadiktovala jí svoje číslo. Ona mě pak prozvonila a já si ji uložila. Cesta domů se nesla v poklidném duchu. Ptala jsem se Alice na Jaspera, jak se dali dohromady, jak jsou spolu dlouho, pak jsem se ptala na Rose a Emmetta… Zhodnotila jsem, že jsou poměrně zajímavá a nestandardní rodina.

Jakmile jsme dorazily do Forks, poprosila mě Alice, zda bych ji nehodila domů. Souhlasila jsem, protože mě zajímalo, kde bydlí.

„Za chvilku bude odbočka doleva,“ navigovala mě.

„Tady?“ zeptala jsem se. Přišlo mi to jako lesní cesta.

„Jasně. Nenech se zmást cestou,“ smála se. Zabočila jsem teda podle jejích instrukcí, i když se mi ta cesta moc nezdála. Ovšem… po pár minutách se přede mnou zjevil obrovský moderní dům.

„Tady bydlíte?“ ptala jsem se udiveně. Všude kolem byl les.

„No. Líbí?“

„Ty bláho! Neměla jsem ani tušení, že se za Forks nachází v lese takováhle stavba.“

„Než jsme se sem přestěhovali, Esme, moje matka, nechala dům zrekonstruovat,“ vysvětlovala mi. „Teď mě napadlo, nechceš jít na chvíli dál?“ zeptala se s nadšením v hlase. Ne, že bych nechtěla vidět, jak vypadal dům uvnitř, ale nezdálo se mi to moc vhodné. Zvlášť, když tu nebyl Edward. Vzpomněla jsem si na jeho slova: „Ani ty se nevyhneš setkání s mými rodiči.“

„Já nevím. Nerada bych vás nějak rušila. A je už docela pozdě.“

„Ale no tak. Všichni už tě znají. I naši, i když jen z vyprávění. Jen na chvíli,“ přemlouvala mě. A proč bych vlastně nemohla jít ke kamarádce domů, když mě pozvala?

„Na chvíli,“ řekla jsem jí po krátkém zamyšlení.

Vystoupily jsme z auta, Alice si vyndala z kufru svoje tašky, chytila mě za ruku a táhla mě za sebou.

„Rodino, vedu si návštěvu,“ zahlásila do domu, jen jsme vešly dovnitř.

„Ahoj, Bello. Rád tě zase vidím,“ pronesl Jasper, když se objevil před námi. Během chvilky tu byla i Rose a Emmett. Oba přišli až ke mně a objali mě. Bylo to milé. Pak jsem viděla ženu, která nemohla být o moc starší jak my a muže, který se mi zdál stejně mladý. Jak mohli mít dospělé děti, když sami vypadali, že nabyli plnoletosti před pár lety? Jasně, všechny své děti adoptovali, ale i tak mi to přišlo zvláštní.

„Bello, tohle je moje matka Esme a otec Carlisle,“ představila mi je Alice. Oba byli krásní a bledí, jako jejich děti. Podala jsem si s nimi ruku a jejich chladná pokožka byla další věcí, kterou měli se svými dětmi společnou.

„Zlato, nemáš hlad? Něco bych ti připravila. Nakupování s naší Alice dokáže pěkně vyčerpat,“ promluvila na mě mateřsky paní Cullenová.

„No, po pravdě bych si něco malého dala. Při tom nakupovacím maratonu jsem nějak neměla čas myslet na jídlo, ale teď se můj žaludek hlásí o slovo. Děkuji, paní Cullenová,“ řekla jsem jí a jako potvrzení mých slov mi zakručelo v žaludku. Emmetta to rozesmálo a nakonec jsme se smáli všichni. Jen Alice do mě trošku žďuchla. Asi kvůli tomu, že jsem nakupování s ní nazvala maratonem.

„A říkej mi Esme, prosím,“ požádala mě paní Cullenová, než zmizela v kuchyni.

„Takže ty jsi ta Bella, která popletla hlavu mému synovi,“ pronesl zamyšleně pan Cullen. Jednou rukou si objímal hrudník, druhou měl opřenou o ni, dlaň měl pod bradou a ukazováčkem si poklepával po rtech. Po jeho slovech jsem cítila, jak se mi žene červeň do tváří.

„Nemusíš se stydět, vždyť je to pravda,“ dodal tomu Emmett korunu. Zrudla jsem ještě víc. Raději jsem sklonila hlavu. Bylo mi jasné, že se Emmett smál ještě víc. Slyšela jsem, jak se snažil tlumit smích rukou, ale moc se mu to nedařilo.

„Emmette,“ okřikla ho Rose a Alice současně. Emmett něco zamručel, ale nerozuměla jsem mu.

„Bello, pojď se mnou, ukážu ti vrchní patro,“ vyzvala mě Alice a chytila mě dnes už po několikáté za ruku a táhla mě po schodech za sebou.

„Alice, za chvíli přijďte dolů, aby se mohla Bella najíst,“ křičela za námi Esme z kuchyně.

„Tady je pokoj Rose a Emmetta, tenhle pokoj okupujeme my s Jasperem, tamhle je ložnice našich, vedle je otcova pracovna a knihovna v jednom a úplně v rohu je matčina pracovna. No, a tohle je Edwardův pokoj,“ ukázala na dveře, před kterými jsme stály.

„Ne, Alice, nechci jít dovnitř, když tu Edward není,“ zastavila jsem ji, když už se natahovala po klice.

Podívala se na mě, chvíli si mě prohlížela a pak řekla: „Jak chceš.“

Vedla mě k pokoji, který byl její a Jaspera.

„Posaď se,“ ukázala na křesílko u okna. Pokoj byl moderně zařízen. Převládly tu dvě barvy. Béžová a světle zelená. Poslechla jsem ji a jen jsem dosedla, přepadla mě najednou lítost, že tu Edward není. Neviděla jsem ho jen pár hodin, ale připadalo mi to jako věčnost. A zase mi vytanulo na mysl, jak zvládnu loučení, až se budeme chystat na vysoké, když už teď mám problémy s tím, že ho nemám vedle sebe. Nechápala jsem, co to se mnou bylo. Nikdy jsem do žádného kluka takhle zamilovaná nebyla. Tak moc. Nikdy jsem si po týdnu a pár dnech neuvědomovala s naprostou jistotou, že ten kluk je můj princ na bílém koni. Edward mě okouzlil tak, že jsem o svých citech k němu nepochybovala. Jako bych ho znala už dlouho a ne jen pár dní. Bylo mi smutno. Alice si všimla mého výrazu ve tváři a přišla ke mně.

„Bello, netrap se, prosím,“ zašeptala a pohladila mě po vlasech. „Co kdybychom si v sobotu všichni vyrazili na diskotéku? Tanec tě rozptýlí,“ navrhla. Vykulila jsem na ni oči.

„Alice, chceš mi tím naznačit, že tu Edward v sobotu ještě pořád nebude?“ ptala jsem se jí udiveně a zděšeně. Co bylo dnes za den? Úterý?

„Já nevím, Bello, doufám, že už tu bude, ale s jistotou ti to říct nedokážu,“ odpověděla mi posmutněle. Slzy, ty potvory se zase draly ven.

„Alice, promiň, ale musím jet domů. Díky za odpoledne.“

„Máma ti chystá jídlo,“ zašeptala, ale nebránila mi v odchodu. „Tak ahoj,“ zaslechla jsem za sebou.

Seběhla jsem schody a zamířila do kuchyně.

„Paní Cull-Esme, omlouvám se, ale budu muset domů. Naši už si určitě říkají, kde jsem,“ vysvětlila jsem jí.

„To je v pořádku. Také bych měla o své děti starost,“ mrkla na mě. „Doufám, že nás zase někdy navštívíš,“ dodala s úsměvem.

„Ráda a děkuji,“ řekla jsem jí šeptem. Musela jsem rychle pryč. Lítostivá a smutná nálada mě naprosto ovládla a já před nimi nechtěla brečet. Proběhla jsem kolem ostatních, zamávala jim na rozloučenou, a jakmile se za mnou zavřely domu, můj smutek dosáhl vrcholu. Sedla jsem si za volant a dýchala zhluboka. Potřebovala jsem se uklidnit, než nastartuju a vyjedu domů. Ani nevím, jak dlouho jsem jen tak seděla v autě a nechala si slzami smáčet oblečení. Když jsem naznala, že už bylo slz dost, otřela jsem si oči do rukávu a nastartovala.

„Bello, kde jsi byla?“ zeptala se mě mamka místo pozdravu. V závěsu za ní ke mně spěchal táta. Než jsem dorazila domů, byla už venku tma. Jela jsem jak s hnojem. Věděla jsem, že až dorazím domů, bude mě chtít mamka podrobit výslechu, proč včera Edward odešel.

„V Port Angeles. Alice mě vytáhla na nákupy,“ řekla jsem jim a zvedla ruce plné tašek.

„Příště zavolej, měli jsme o tebe s maminkou strach, jestli se ti něco nestalo.“ Tátův hlas zněl přísně. No jo no, policista. Chvíli jsem se zdržela a on už si představoval kdoví co.

„Jasně. Mohli jste mi ale také zavolat, když jste chtěli vědět, kde jsem,“ zamumlala jsem a hnala se ke schodům.

„No, snad si nemyslíš, že se teď vypaříš. Jedla jsi?“

„Moc ne. Tak já si hodím nahoru tašky a přijdu dolů, jo?“ Nečekala jsem na její odpověď a rychle vycházela schody do patra.

Jen jsem vešla do svého pokoje, svalila jsem se i s taškami do postele. Bello, seber se. Přece tě jeden kluk takhle nerozhodí. Vždyť se vrátí, nabádal mě hlas v mé hlavě. Věděla jsem, že bych se neměla nechat rozhodit Edwardovým odjezdem, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že s ním odjel i kus mě. Ten kus mi moc chyběl, a dokud se Edward nevrátí, toho pocitu se nezbavím.

„Bello!“ zavolala mamka netrpělivě. Nemohla mi dát pokoj? Neměla jsem náladu na to, bavit se s ní o Edwardovi. Zhluboka jsem se nadechla a šla si do koupelny omýt obličej. Nahodila jsem falešný úsměv a seběhla schody.

„No konečně. Sedni si a jez,“ poručila mi mamka, když jsem se objevila v kuchyni. Poslechla jsem ji, protože jsem měla vážně hlad. Mamka si sedla naproti mně. Házela jsem do sebe sousta a doufala, že se nebude vyptávat. To jsem ale mohla opravdu jen doufat.

„Viděla jsi dnes Edwarda?“ začala opatrně.

„Ne. Odjel na několik dní z města,“ oznámila jsem jí a tím jsem pokládala věc za vyřízenou.

„Odjel? Kam? Něco jste si udělali? Má to co dělat s jeho včerejším odchodem od nás?“ Víc otázek na skladě nemáš? Pomyslela jsem si.

„Mami, prostě odjel. Až přijede, můžeš se ho zeptat sama,“ odbyla jsem ji. Zatvářila se dotčeně, zvedla se a uraženě odcházela.

„Promiň. Já to tak nemyslela. Jen se mi o tom teď nechce mluvit,“ zavolala jsem na ni. Nereagovala. No jo no, byla uražená.

Když jsem dojedla, umyla jsem po sobě nádobí a houkla jsem na naše do obýváku, že jdu spát. Odpověděl mi jen táta. Trochu mě mrzelo, že je na mě mamka naštvaná, ale neměla jsem sílu jí cokoli vysvětlovat. Snad se z toho vyspí. A já také.

Další dny ubíhaly pomaleji, než bych si přála. Občas se za mnou do práce stavila Alice, jednou přišla Rose s Emmettem a také se za mnou stavila Esme. Její návštěva mě překvapila. O Edwardovi nikdo nemluvil. A já se neptala. Bolelo mě to, že jsem nevěděla, kdy a zda se vůbec vrátí.

S mamkou jsem si popovídala - jen tak trošku, ale jí to ke spokojenosti stačilo.

Dnes byl pátek. Za chvíli jsem měla končit v práci. Přemýšlela jsem, co budu dělat o víkendu, když se otevřely dveře a v nich se objevila Alice.

„Ahojky, tak co zítra? Půjdeme na diskotéku? Teda, my jdeme a rádi bychom, kdybys šla s námi,“ vysypala ze sebe, ještě než došla k pultu.

„Já nevím, Alice. Nikam se mi nechce,“ řekla jsem jí po pravdě.

„Ale, Bello. Přece se nebudeš užírat sama doma. Prosím, pojď s námi. Přijdeš na jiné myšlenky, zatancujeme si, pobavíme se, co?“ přemlouvala mě.

„Alice-“

„Bello, prosííím,“ ukecávala mě. Ani mě nenechala mluvit. Aby podtrhla svoji prosbu, ohrnula spodní ret, zběsile mrkala a prosila i rukama. Při pohledu na ni jsem se neubránila smíchu.

„Ježiš, Alice. Už ti někdy někdo něco odmítl?“ ptala jsem se jí se smíchem a kroutila přitom hlavou. Alice si dala jednu ruku v bok, ukazováčkem na druhé ruce si poklepávala po rtu, přimhouřila oči a dělala, že přemýšlí. Vypadala komicky, že jsem se musela opět začít smát.

„A víš, že asi ne?“ odpověděla mi stále zamyšlená. Pak se začala smát se mnou.

„Co s tebou mám dělat? Je mi jasné, že když ti řeknu, že nepůjdu, budeš mě až do sobotního večera pronásledovat a ukecávat.“

„To si piš. Takže?“

„Takže… půjdu,“ rezignovala jsem. Alice se mi vrhla kolem krku. Vypadalo to, že jí stačilo k radosti málo.

„Umačkáš mě, Alice,“ řekla jsem jí trochu přidušeným hlasem.

„Jééé, promiň,“ vypískla. „Jen jsem šťastná, že s námi půjdeš.“

„Alice?“ Měla jsem nutkání zeptat se jí na Edwarda. Bála jsem se její odpovědi, ale co když o něm třeba měla nějaké nové zprávy?

„Hmm?“

„Já… Musím se zeptat. Nevíš něco o Edwardovi?“ vysoukala jsem ze sebe. Podívala se mi do očí.

„Bohužel. Mrzí mě to. Zkoušela jsem mu volat, ale odmítl mi říct, kdy se vrátí.“ Její hlas zněl smutně. Povzdechla jsem si. Přesně tohohle jsem se bála.

Neměla jsem jí na to co říct a ona to věděla. Z našeho ticha nás vyrušila paní, která vešla do obchodu.

„Tak jsme domluvené. Zítra tě vyzvedneme. V osm. Měj se, Bello,“ zašeptala Alice a vydala se ke dveřím.

Obsloužila jsem poslední zákaznici a zamknula jsem obchod. Pan Weber byl v porodnici, protože jeho dcera dnes porodila holčičku. Nasedla jsem do auta a vydala se domů.

„Jsem doma,“ zahlásila jsem, jakmile jsem vstoupila do dveří.

„Uvařila jsem polévku, dáš si?“ zeptala se mě mamka.

„Ráda, díky.“

„Co Edward? Ještě pořád nevíš, kdy se vrátí?“ ptala se mě. Jen vyslovila jeho jméno, píchlo mě u srdce.

„Ne,“ odpověděla jsem jí stručně a sedla si do kuchyně. Mamka už se dál neptala. Pravděpodobně jí došlo, že ze mě stejně víc nedostane. Ono také nebylo co.

Po jídle jsem šla do svého pokoje. Vzhledem k tomu, že to nevypadalo, že bych někam večer šla, jsem se svlékla, popadla domácí oblečení a zapadla do koupelny. Po sprše jsem se vrátila zpět do svého pokoje. Vzala jsem si knížku a lehla si s ní do postele. Moc jsem se nesoustředila na obsah vět, které jsem četla, ale nevadilo mi to.

„Bello, pojď dolů,“ zavolala na mě mamka asi po půl hodině.

„Děje se něco?“ křikla jsem na ni, když jsem pootevřela dveře.

„Neděje se nic, ale někdo tu na tebe čeká,“ oznámila mi. Z jejího hlasu jsem nevyčetla nic. Někdo… Edward? Rozbušilo se mi srdce. V rychlosti jsem se podívala v koupelně do zrcadla a rozběhla se po schodech dolů…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdopak to asi za Bellou přišel? Že by se Edward konečně vrátil domů? Nebo je to někdo jiný? Zkusíte si tipnout?

Těším se na vaše komentáře a předem za ně děkuji. ;-)

Vaše EdBeJa

12. kapitola • 14. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 13. kapitola: