Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 2. kapitola

30.07.2010 (14:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6957×

Květiny pro Bellu - 2. kapitola

Ráno jsem se probudila do zamračeného dne. I moje nálada byla zamračená. Včera večer mi volal Lucas a tak moc mě přesvědčoval o své lásce, že to bylo až divné. Domluvili jsme se, že za mnou o víkendu přijede. Těšila jsem se na něj, ale zároveň jsem se trochu bála, zda se za jeho včerejším vyznáním něco neskrývá.

Poté, co jsem vykonala ranní hygienu a oblékla si na sebe rifle a tričko, sešla jsem po schodech dolů. Táta už byl v práci a mamku jsem našla s hrnkem kávy v kuchyni. Jen mě viděla, začala mi chystat snídani.

„Co máš dneska v plánu, Bello?“ zeptala se mě, když jsem si pochutnávala na palačinkách s marmeládou.

„No, chtěla bych se stavit v knihkupectví za panem Weberem, abych se ho zeptala, zda by mě u sebe přes prázdniny nezaměstnal. Nevím, co bych tu jinak celé dny dělala,“ odpověděla jsem jí po chvíli přemýšlení.

„Třeba se tam s někým seznámíš. Ve Forks je střední škola, takže tu musí být spousta mladých lidí,“ řekla mamka zamyšleně.

„Možná. Jo, mami, v pátek za mnou přijede Lucas,“ oznámila jsem jí. Jen se usmála a mrkla na mě.

Jakmile jsem dojedla a umyla po sobě nádobí, rozloučila jsem se s mamkou a vyšla jsem před dům. Lehce pršelo, tak jsem se rozhodla, že pojedu autem. Sice to do města nebylo daleko, ale než bych tam došla, vypadala bych jako zmoklá slepice v kombinaci s miss mokré tričko. Tak bych pravděpodobně moc dobrý dojem na pana Webera neudělala. 

Doběhla jsem ke svému novému autu. Sedla jsem si za volant, nastartovala a vyrazila směr „centrum".

Naši mi před dvěma týdny navrhli, že mi koupí auto, abych se mohla pohodlně pohybovat po Vancouveru. Procházela jsem různé katalogy a zaujal mě Chevrolet Spark. S tátou jsme pak zašli do prodejny aut. Stačila jedna projížďka a totálně jsem se do toho auta zamilovala.  

Za pár minut jsem dojela na náměstí. Zaparkovala jsem vedle knihkupectví a po chvíli už jsem vcházela dovnitř.

Za pultem jsem si všimla slečny nebo možná paní, která vypadala, že bude co chvíli rodit.

„Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se mě.

„Dobrý den, mohla bych, prosím, mluvit s panem Weberem?“

Usmála se, požádala mě o strpení a pomalým krokem s rukou položenou na bříšku zašla do místnosti za pultem. Rozhlédla jsem se po knihkupectví. Nebylo moc velké, ale pro tak malé město bylo určitě dostačující.  

Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a přede mnou stál muž, asi kolem padesátky.

„Dobrý den, Weber, jméno mé. Dcera mi říkala, že se mnou chcete mluvit,“ řekl hlubokým hlasem a podal mi ruku.

„Isabella Swanová, těší mě,“ představila jsem se a potřásla si s ním pravicí. „Pane Webere, chtěla jsem se vás zeptat, zda přijímáte brigádnice na léto. Měla bych zájem o práci ve vašem knihkupectví.“

„Isabella Swanová, říkáte? Není váš otec Charlie?“ zeptal se mě po chvíli přemýšlení.

„Je. Znáte ho? Přestěhovali jsme se do domu po babičce. Táta tu dostal práci jako velitel policie,“ osvětlila jsem mu.

„Takže ty jsi Charlieho dcera,“ pronesl nadšeně. „To už je let, co jsem tě viděl naposledy. Byla jsi ještě malá holčička.“ Ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si na pana Webera vzpomenout. Když jsem se jen usmála, ale nic jsem neříkala, pokračoval.

„No, Isabello, pomoc by se mi docela hodila. Moje dcera,“ řekl a ukázal na ni, „by měla do čtrnácti dnů rodit. Pomáhá mi, protože není nikdo, kdo by ji zastoupil. A já sám na to nestačím.“

„Výborně, kdy můžu začít?“ zeptala jsem se nadšeně. Pan Weber se zasmál a já si uvědomila, že mi vlastně ještě oficiálně nenabídl místo.  

„Teda-“

„V pořádku, budu rád, když mi tu budeš nápomocna,“ přerušil mě.

Vypadal vážně potěšeně, že se našel někdo, kdo převezme místo po jeho dceři. Muselo to na ni být určitě náročné, trávit celý den v tak vysokém stupni těhotenství v obchodě.

„Otevřeno máme od pondělí do pátku, od devíti do čtyř. Vyhovuje ti tahle pracovní doba?“ zeptal se mě a já jen kývla na souhlas. „Pokud bys potřebovala volno, nevidím v tom problém, když to budu vědět dopředu.“

Domluvili jsme se, že zítra nastoupím. Pan Weber mi slíbil docela slušné peníze, a když jsme se rozloučili, opouštěla jsem své budoucí pracoviště nadmíru spokojená. Vlastně jsme byli spokojení všichni. Dcera pana Webera, že může v klidu domova čekat na porod. Pan Weber, že ji má kdo zastoupit a já, že se nebudu nudit doma, budu v obchodě plném knih a ještě za to dostanu zaplaceno. Paráda. A víkendy budu mít volné.

Stála jsem u auta a přemýšlela, co bych mohla podniknout dál. Přestalo pršet. Přece teď nepojedu domů. Přejížděla jsem očima obchody okolo. Masna, suvenýry, textil, sportovní potřeby, květinářství…

Ha, květinářství. Na okamžik jsem se zamyslela. Stěny mého pokoje byly zatím holé. Mohla bych požádat mamku, aby mi nakreslila obraz, na kterém by byla kytice mých nejoblíbenějších květin - slunečnic. Kdyby jich bylo tak… řekněme patnáct…

Vykročila jsem směrem ke květinářství. Ráj květin u Cullenových. Uvidíme, jak si Cullenovi představují ráj květin.

Otevřela jsem dveře a můj příchod prozradil zvoneček nade dveřmi. Rozhlédla jsem se po místnosti a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Tohle byl skutečně Ráj květin. Tolik jsem jich neviděla ani v květinářství v Seattlu. Byly tu květiny, které jsem ani nedokázala pojmenovat. Nadechla jsem se a omámila mě směsice různých vůní. Ale bylo to moc příjemné.

„Ahoj. Já jsem Alice. Vítej v našem květinářství,“ ozvalo se náhle vedle mě. Zavřela jsem pusu, zamrkala a otočila se za tím hlasem. Jako bych znovu slyšela cinkání zvonečku.

„Ahoj, já jsem Isabella. Teda, radši mám, když se mi říká Bella,“ představila jsem se jí a natáhla k ní ruku. Podala mi svou. Při doteku mnou projel mráz. Její ruka byla hrozně ledová. Napadlo mě, že tu mají určitě lednice, aby květiny vydržely dlouho čerstvé. Možná je tam zrovna rovnala, než jsem přišla. Jinak jsem si ten chlad nedokázala vysvětlit.

„Ty jsi tu nová. Ještě jsem tě ve městě neviděla,“ řekla ta malá černovlasá dívka. Její pleť byla snad ještě světlejší jak moje. Měla krásné rysy, krátké střapaté vlasy, byla štíhlá a moc hezká. No, hezká, to by pro ni mohla být urážka. Byla krásná.

„Babička před měsícem zemřela a táta zdědil její dům, tak jsme se sem přestěhovali ze Seattlu,“ vysvětlovala jsem jí.

„Tak tím se to vysvětluje, Bello. Jak ti můžu pomoct? Přišla ses jen podívat nebo budeš chtít nějakou květinu?“

„Po pravdě jsem si přišla pro květiny. Mamka je malířka a ráda bych, aby mi podle nich nakreslila obraz do mého pokoje,“ objasnila jsem jí účel mé návštěvy květinářství.

„A která to bude? Ne, nic neříkej! Zkusím to uhodnout,“ řekla, přimhouřila oči a měřila si mě pohledem.

„Slunečnice?“ pronesla po chvíli a já jsem vykulila oči.

„Jak jsi to uhodla?“ ptala jsem se nechápavě.

„Mám pro to cit,“ řekla a mrkla na mě. Otočila se a vzala do náruče kytici slunečnic.

„Patnáct bude stačit?“ zeptala se, když je položila na pult.

„Ty jsi neskutečná,“ vydechla jsem. Alice začala přebírat květy a vybírala jen ty nejhezčí.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ položila jsem jí otázku.

„Jasně,“ odpověděla mi vesele.

„Tohle květinářství je tvoje?“

„Ne. Jen tu brigádničím. Květinářství je mamky,“ objasňovala mi a přitom vázala květiny. „Mamka je bytová designérka a miluje květiny. Když jsme se sem před půl rokem přistěhovali, ve Forks žádné květinářství nebylo. Mamka si po dohodě s majitelem domu pronajala tenhle prostor a otevřela si květinářství. S mými sourozenci jsme dokončili místní střední školu a chystáme se na vysoké.  A protože ve městě není moc příležitostí jak se zabavit, brigádničíme tady.“

Sourozenci. Také jsem chtěla sourozence, ale mamka měla nějaké zdravotní problémy a už to prostě nešlo, takže jsem zůstala sama.

„Myslím, že květinářství byl dobrý nápad,“ prohodila jsem.

„A co ty? Co budeš dělat o prázdninách?“ zeptala se mě.

„Právě jsem si domluvila brigádu v knihkupectví u pana Webera. Takže budu mít o zábavu postaráno.“

„Jdeš také na vysokou?“ ptala se dál.

„Přijali mě do Vancouveru na právnickou fakultu,“ odpověděla jsem jí hrdě.

„Hmm, super. Právnička…“

„Ještě jsem ani nezačala. Než ze mě bude právnička, to bude ještě několik let trvat,“ řekla jsem jí se smíchem. I ona se zasmála.

„Alice? Už můžeš jít, já už to tady zvládnu,“ ozvalo se odněkud zezadu. Ten hlas. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Když jsem ho slyšela, měla jsem pocit, jakoby mě pohladil po tváři.

„Mám tu zákaznici,“ pronesla Alice téměř potichu. To nemohl slyšet, napadlo mě.

„Dobře, tak já zatím vyrovnám květiny, které jsem dovezl, do lednice, a pak mi řekni.“ Takže ji slyšel. Doufala jsem, že se za ní objeví majitel toho krásného hlasu, ale štěstí mi bohužel nebylo nakloněno. Jak asi vypadal? Byl to její bratr? Kdo jiný. I když… mohl to být třeba její přítel.

„Bello?“ Slyšela jsem svoje jméno, ale nedokázala jsem se vytrhnout ze svého snění.

„Bello?“ ozvalo se znovu. Na ruce jsem ucítila chladný dotek a to mě probralo.

„Promiň, říkala jsi něco?“ zeptala jsem se Alice zmateně.

Usmála se. „Jen, že už mám pro tebe hotovou tu kytici.“

Podívala jsem se na ni a úžasem jsem si povzdechla. Byla krásná. Na malý okamžik jsem zavřela oči a představila si obraz, na kterém bude tato nádherná kytice.

„Je úžasná, Alice. Díky moc,“ řekla jsem jí nadšeně. Začala jsem vytahovat peněženku, ale Alice mě zastavila.

„Je to první kytice a za tu se u nás neplatí. Je to pozornost Cullenových. Zaplatíš až za tu další.“

„Alice, to nejde,“ protestovala jsem a podávala jí bankovku.

„Když moje sestra říká, že je to pozornost Cullenových, tak to tak berte,“ pronesl majitel toho krásného hlasu, a když se objevil za Alice, musela jsem se chytit pultu, aby to se mnou neseklo. Doufala jsem, že si toho snad nevšimli.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten, kdo vlastní tak krásný hlas, bude vypadat jako anděl. Vlasy zbarvené do bronzova mu trčely na všechny světové strany a stejně bílá pleť, jako měla Alice, zvýrazňovala jeho krásu. Na sobě měl seprané rifle a triko světlé barvy, které na sobě neslo stopy zelených šmouh od stonků květin. Byl vysoký, štíhlý, ale pod tričkem se mu rýsovaly svaly… Byl kouzelný.

Nenápadně jsem se štípla do nohy, zda opravdu nesním. Až když jsem sykla bolestí, usoudila jsem, že jsem skutečně vzhůru a ten anděl stojí fakt přede mnou. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale stejně, jako jsem zírala já na něj, zíral on na mě. Jeho oči měly takovou temnou barvu. Přejela jsem pohledem na Alice a i její oči měly podobnou barvu.

Lucas, ozval se hlas v mé hlavě. Zamrkala jsem.

„Alice, děkuji moc za kytici. Nashledanou,“ zašeptala jsem, popadla slunečnice, ještě jsem se nejistě usmála a vyšla jsem z obchodu. Rychlým krokem jsem mířila k autu.

„Nechcete pomoct s tou kyticí?“ slyšela jsem za sebou ten nejkrásnější hlas.

„Ne, děkuji,“ křikla jsem, aniž bych se ohlédla.

Kytici jsem položila na zadní sedačku, nastartovala jsem, a co nejrychleji se snažila zmizet. Když jsem míjela květinářství, nedalo mi to a podívala jsem se tím směrem. Před ním stála Alice, která mi mávala s úsměvem od ucha k uchu a ten kluk… jeho oči mě sledovaly takovým zvláštním pohledem...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Snad se vám Bellino setkání s Alice a Edwardem líbilo.

Nemůžu si pomoct, ale představa Edwarda, jako prodavače květin, se mi moc zamlouvá. :-) Hned bych si od něj nechala nějakou uvázat. :-D

Děkuji za komentáře a budu se těšit zase příště. :-D

EdBeJa 

1. kapitola • 3. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 2. kapitola: