Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 21. kapitola

03.11.2010 (19:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5438×

Květiny pro Bellu – 21. kapitola

A jako už po několikáté mi to připomnělo Cullenovy. Upíři? Zasmála jsem se nahlas, takže jsem přeslechla, že někdo vešel do obchodu. Až když jsem na své paži ucítila dotek, pustila jsem leknutím knihu, která spadla na zem a otočila se na příchozího.

„C-co tady děláš?“ vyhrkla jsem a vytřeštila oči.

Mlčel, díval se mi do očí a podivně se usmíval.

„Tak co tady děláš?“ zopakovala jsem svoji otázku překvapeným a i naštvaným hlasem.

„Copak? Nejsi ráda, že mě vidíš?“ zeptal se a stále se usmíval.

„Bello, je všechno v pořádku?“ ozval se od dveří do zadní místnosti pan Weber.

„V pohodě, děkuji,“ houkla jsem na něj. Ještě chvíli si nás měřil pohledem a pak pokrčil rameny a zašel zase dozadu.

Sehnula jsem se pro knihu, která mi leknutím vypadla z rukou, zkontrolovala jsem, zda není poničená a vrátila ji zpět do police. Aniž bych se podívala na nezvaného hosta, obloukem jsem ho obešla a zamířila k pultu.

„Ale no tak, Bello, nemůžeš mě přehlížet,“ slyšela jsem za sebou s posměchem v hlase.

„Nemůžu? A na to jsi přišel jak?“ ptala jsem se ho bez toho, abych se na něj otočila.

„Copak si vůbec nevzpomínáš na to, jak jsme si rozuměli, když jsi ještě bydlela v Seattlu?“

Byla jsem dítě, když jsme se vídali. Co po mně teď chtěl? Neviděli jsme se takovou dobu...

„To už je pryč,“ podotkla jsem a začala přerovnávat knihy, které ležely na pultu. Neměla jsem z něj strach. Co by mi mohl udělat? Za bílého dne, v obchodě, za přítomnosti pana Webera, který musel určitě slyšet každé naše slovo… Stejně jsem ale cítila, že bych měla vedle sebe ráda Edwarda.

„Bello, zlato-“

„To svoje zlato si nech od cesty!“ zarazila jsem ho nasupeně. Co si to dovoloval?

„Ach jo,“ povzdechl si, „s tebou je to těžší než jsem si představoval.“

„A co kdyby sis přestal cokoli představovat, sbalil se a vypadl?“ navrhla jsem mu se zcela vážnou tváří. Pozoroval mě s našpulenou pusou. Zřejmě přemýšlel, zda jsem to myslela opravdu vážně. Po chvíli se usmál.

„Tohle ale ve skutečnosti nechceš, že ne?“ zeptal se laškovně. Tohle měl být kluk, do kterého jsem byla zamilovaná a myslela si, že je to můj princ na bílém koni? Teď se mi zdál odporný svým chováním. Vše, co vypustil z pusy, mi přišlo jako jed, který mi otravoval mysl. Vzala jsem do ruky mobil, ale než jsem stihla vyťukat Edwardovo číslo, vytrhl mi ho z ruky. Zírala jsem na něj a on se jen připitoměle usmíval.

„Komupak jsi chtěla volat, ha? Snad tomu svému Edíkovi?“ hučel a Edwardovo jméno vyslovil s takovým opovržením, že mě až zamrazilo.

„Sebastiane, vrať mi ten mobil. Tohle už vážně přeháníš.“ Jestli jsem byla ještě před chvíli nad věcí, tak teď už jsem se ho začínala trochu bát.

„Vážně to přeháním? Pokud si to myslíš, tak věř, že tohle je jen začátek,“ vyhrožoval mi. Býval to takový hodný kluk a vyrostlo z něj tohle? Zírala jsem na něj a neodvážila se cokoli říct.

Sebastian se ušklíbl, naklonil se přes pult a prstem mi přejel po tváři.

„Chci ochutnat tvoje rty,“ zašeptal mi do obličeje. Pomaličku se ke mně nahýbal a já se nebyla schopná strachem ani pohnout. Přitiskla jsem víčka co nejvíc k sobě, až to zabolelo.

Než se stihl svými rty dotknout mých, někdo rozrazil dveře obchodu a jakmile jsem otevřela oči, abych zjistila, co se stalo, Sebastian už přede mnou nestál. Koukla jsem ke vchodovým dveřím a viděla Edwarda, jak ho právě doslova cpal na zadní sedadlo svého Volva. Sebastian se mu snažil bránit a jeho tvář nesla stopy zděšení a strachu.

Na místě řidiče jsem viděla Jaspera a vzadu vedle Sebastiana seděl Emmett. Kam ho chtěli odvézt? A jak se dozvěděli, že je v obchodě?

Moje oči se střetly s Edwardovými. Zabouchl dveře od auta, na chvíli zaváhal a pak se vydal za mnou.

„Lásko, nic ti neudělal? Jsi v pořádku? Jak ti je?“ chrlil na mě otázky, jen co se objevil vedle mě.

„Jak ses to dozvěděl?“ zeptala jsem se ho udiveně. „Viděl ho snad někdo od vás z květinářství vstupovat do knihkupectví?“

Edward přimhouřil oči. Vypadal zamyšleně.

„Alice nás sem poslala,“ odpověděl mi stručně. Asi ho fakt viděla, když šel za mnou.

„A co s ním chcete provést?“ ptala jsem se ho dál.

„Dostane za vyučenou a pak ho kluci odvezou zpátky do Seattlu,“ objasnil mi plán.

„Doufám, že mu nechcete nějak moc ublížit,“ pronesla jsem s obavou v hlase. Edward se usmál a zakroutil hlavou. Věřila jsem mu. Nepůsobil rozzuřeně. Choval se docela klidně, až mě to trochu překvapovalo. Ale co když to byla jen maska? Co když se jen uměl ovládat?

„Abych nezapomněl, tohle je tvoje,“ řekl a podával mi můj mobil. Vzala jsem si ho od něj a schovala ho do kapsy.

„Edwarde, slib mi, že to s ním nepřeženete,“ žádala jsem ho.

„Neboj se, lásko,“ ujistil mě, dal mi pusu a s úsměvem na tváři se vydal za svými bratry. „Uvidíme se večer,“ houkl na mě ještě od dveří. Pak už jsem jen viděla, jak si sedl vedle Jaspera a rozjeli se pryč.

Do konce pracovní doby jsem byla jako na trní. Sebastian mi byl odporný, ale teď jsem se o něj trochu bála. Přece jen na něj byli tři. Doufala jsem, že mu fakt jen pohrozí a odvezou ho domů.

„Bello, jsi doma brzo. Myslela jsem, že budeš s Edwardem,“ řekla mi mamka trošku udiveně, když jsem se objevila v obýváku. Malovala nový obraz podle náčrtku krajiny, který si udělala před pár dny kousek za Forks.

„Edward musel ještě něco zařídit. Staví se za mnou večer,“ oznámila jsem jí a zamířila ke schodům.

„Mám s vámi počítat na večeři?“ houkla na mě, když jsem byla asi v půlce schodiště. Edward se mi zatím neozval, takže jsem vůbec netušila, kdy měl v plánu dorazit.

„Asi jo, díky,“ odpověděla jsem jí. Došla jsem ke svému pokoji a jen co se za mnou zavřely dveře, svalila jsem se na postel. Sáhla jsem si do kapsy a vytáhla mobil.

Zavolala jsem Edwardovi, ale ten mi to ani po několika vyzváněních nevzal. Kruci. Najela jsem si na zprávy a napsala mu:

Edwarde, jsem doma a cekam tu na tebe. Prijed co nejdříve. B.

Položila jsem mobil na stůl, svlékla se a vydala se do koupelny.

V županu a s ručníkem omotaným kolem hlavy jsem se vrátila do pokoje. Na mé posteli seděl k mému překvapení Edward a usmíval se jako sluníčko.

„Mamka mě pustila nahoru,“ oznámil mi, když jsem se postavila před něj. Než jsem se nadála, seděla jsem mu na klíně.

„Riskuješ! Nepokoušej ani mě ani sebe,“ zašeptala jsem mu do ucha. Snažila jsem se zachovat klid, ale to, že jsem měla na sobě jen župan, seděla jsem mu na klíně a byla jsem mu tak blízko, jak jen to v dané chvíli šlo, mi klidu nedodávalo.

„Miláčku, copak nejsi ráda, že jsem s tebou?“ zeptal se mě laškovně. Podívala jsem se mu do tváře a viděla jsem, že mu cukaly koutky. Zlobil mě, i když věděl, že tu sebou vytyčenou mez stejně nepřekročí.

„Edwarde, co jste udělali se Sebastianem?“ zeptala jsem se ho opatrně. Chtěla jsem znát pravdu, chtěla jsem vědět, co s ním provedli a také jsem chtěla odvést řeč jinam. Jeho blízkost mě až příliš rozptylovala.

„Věříš mi?“ položil mi zdánlivě jednoduchou otázku. Přimhouřila jsem oči a měřila si ho pohledem. Chvíli vypadal zmatený z toho mého pohledu. Možná čekal, že mu hned odpovím ano. Na jednu stranu jsem ho chtěla pozlobit a na druhou jsem skutečně na moment zaváhala.

„Věřím,“ odpověděla jsem mu, jakmile jsem se rozhodla, že vlastně nemám důvod mu nevěřit.

„Emmett s Jasperem ho zavezli do Seattlu. Myslím, že by tam teď někdy měli dorazit. Sebastian je… v pořádku, neboj se,“ objasňoval mi stručně události posledních několika hodin. Zdálo se mi, jakoby přitom na chvíli zaváhal.

„Edwarde, co-“

„Bello, nechceme problémy, takže jsme mu jen domluvili, aby už ti dal pokoj. Myslel jsem, že to tak chceš,“ říkal mi trochu zmateně.

„Jasně, že to tak chci. Jen… Kate je moje kamarádka a nerada bych, abych na mě byla naštvaná kvůli tomu, že jste jejímu bratrovi něco udělali. Ok, nechme to být. Sebastian už mi dá snad pokoj. Věřím ti, že je to tak, jak jsi mi řekl,“ vysvětlovala jsem mu. „A děkuji,“ dodala jsem. Naklonila jsem se k němu a dala mu pusu na ústa. Chtěla jsem se zvednout, abych se šla obléknout, ale on mi to nedovolil. Stáhl si mě zpátky na klín, dal mi ruku pod kolena a položil mě na postel.

„Edwarde,“ vydechla jsem. V tu chvíli mi položil prst na pusu a krásně se usmál.

„Nehýbej se, prosím,“ zašeptal. Ležela jsem na zádech a cítila jeho ruku, kterou mi putoval po tváři přes krk a pak mi přejel prstem po mém odhaleném dekoltu a zastavil se až na pásku od županu.

„Ani se nehni,“ přikázal mi zastřeným hlasem a rty mě laskal na místech, kde se mě ještě před chvílí dotýkala jeho ruka. Byl velice něžný a jemný a mé tělo začala zaplavovat vlna vzrušení.

Co to dělal? Rozhodl se snad, že už nechce čekat?

Ani jsem se nehnula. Dokonce jsem se snažila téměř nedýchat, abych ho nevyrušila, nedala mu důvod k tomu, aby přestal. Právě mě laskal ústy na krku a rukou mi povoloval pásek na županu. Když se mu to povedlo, přesunul svoje rty do mého dekoltu.

Už jsem nedokázala nedýchat. Naopak se můj dech zrychlil a srdce mi bilo jako splašené. Začala jsem věřit tomu, že se rozhodl pomilovat se se mnou. Ale zároveň jsem se bála, že zase přestane.

„Bello,“ zašeptal udýchaně a rukou mi trochu rozevřel župan. Kam až chtěl zajít, napadlo mě.

Náhle jsem ucítila dotek jeho chladné ruky na břichu. Pomalu se sunula pod župan přes bok až ke stehnu. Ústy mě laskal na prsou. Téměř nepatrně jsem se roztřásla. Prosím, nepřestávej, žádala jsem ho v duchu. Nedokázala jsem to vyslovit nahlas. Jako bych měla v krku knedlík, který mi bránil mluvit. A také jsem se stále bála, že kdybych vydala třeba jen hlásku, vše by se pokazilo.

Nemohla jsem ale jen tak ležet a nedotýkat se ho...

Pomalým pohybem jsem mu položila ruku na záda a sjela jí až k pasu. Na okamžik jsem ho chytila za lem trička a pak jsem vklouzla rukou pod něj. Jeho kůže byla tak chladná, ale po pravdě jsem tomu byla ráda, protože jsem se potřebovala zchladit. Měla jsem pocit, že mi hořelo celé tělo.

Opatrně jsem přejížděla rukou k zapínání jeho kalhot, a když jsem se dostala ke knoflíku a rozepnula ho, v tu chvíli jsem ucítila bolest na stehně.

„Au,“ vydralo se mi z úst. Až po pár vteřinách mi došlo, že mi tu bolest způsobil stisk jeho ruky.

To už jsem ale ležela na posteli sama. Ihned mi došlo, co se stalo.

Zabalila jsem se do županu, zavázala si pásek a pak jsem se posadila.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu udýchaně. Přehnala jsem to. Tušila jsem, že pokud se pohnu, něco udělám, vše bude ztracené. Jenže jsem si nemohla pomoct. Potřebovala jsem se ho dotýkat...

Stál u stolu, zády ke mně. Neodpověděl. Viděla jsem, že měl ruce zatnuté v pěsti.

Seděla jsem na posteli a čekala. Zřejmě potřeboval nějaký čas na uklidnění. Nenápadně jsem odkryla župan a naskytl se mi pohled na otisk prstů jeho ruky na mém stehně, který už začínal modrat.

Tohle měl na mysli, když říkal, že je pro mě nebezpečný, že by mi mohl ublížit?  Bolelo to, ale zas tak strašné to nebylo.

„Ty se mi nemáš za co omlouvat. To já se ti musím omluvit. Tohle se nemělo stát. Ublížil jsem ti,“ drmolil s hlavou sklopenou k zemi a rukama stále ještě zaťatýma v pěsti.

Jen to ale dořekl, povolil stisk rukou a dal si je na obličej. Vypadal nešťastně.

Vstala jsem z postele a znovu jsem si ovázala ručník kolem hlavy, který se mi tím, že jsem ležela, povolil a pomalým krokem jsem se vydala k němu.

„Edwarde, nic tak hrozného se nestalo,“ šeptala jsem, než jsem k němu došla.

„Jak nestalo? Vždyť jsi viděla tu modřinu, kterou jsem ti udělal,“ oponoval mi zoufale, ruce stále na obličeji. „Tak neříkej, že se nic nestalo,“ dodal, než jsem stihla cokoli říct.

Zhluboka jsem se nadechla a jen jsem došla až k němu, položila jsem svoje ruce na ty jeho a snažila se mu je stáhnout z obličeje. Nechtěl povolit, takže jsem s jeho rukama nehnula ani o milimetr.

„Edwarde, lásko, podívej se na mě,“ žádala jsem ho. Nereagoval, tak jsem si dala ruce v bok a začala jsem bosou nohou podupávat o podlahu. Přišlo mi, že bral celou nastalou situaci vážněji, než bylo nutné.

„Bello, uvědomuješ si, co se mohlo stát?“ ptal se mě. „Kdybych se přestal úplně ovládat…“ nedopověděl. Sundal si ruce z obličeje a podíval se mi do očí.

Proč měl pořád pocit, že se nedokáže ovládnout? Nikdy jsem se s nikým takovým, kdo by o sobě tak silně pochyboval, nesetkala.

„Ale nestalo. Edwarde, pořád mluvíš v hádankách, ale nebudu se ptát,“ řekla jsem a usmála se na něj.

Otočila jsem se k němu zády a šla ke skříni. Vyndala jsem si prádlo, ponožky, kalhoty a tričko a položila jsem to všechno na postel. Hodila jsem pohledem k Edwardovi, ale on vypadal, že mi nevěnoval pozornost. Svlékla jsem si župan a začala si oblékat prádlo.

„Bello,“ vydechl Edward po chvíli. Podívala jsem se na něj a viděla, že mě sledoval s touhou v černých očích. Měla jsem pocit, že měly jeho oči, když se objevil u mě v pokoji, medově zlatou barvu. Měnící se barva jeho očí pro mě byla záhadou.

Pokrčila jsem rameny. Co jsem mohla dělat víc? Mohl se otočit, ale on mě stále sledoval. Dooblékla jsem si tričko a kalhoty. Ručníkem jsem si prosušila vlasy a rukama si je učesala.

„Mamka chystá večeři i pro nás,“ pronesla jsem už oblečená.

„Hmm,“ zamručel Edward a trochu zatřepal hlavou. „Půjdeme se pak projít?“ zeptal se.

„Proč ne,“ odpověděla jsem mu. Došla jsem k němu, dala mu pusu na tvář a společně jsme se vydali do kuchyně.

•••

Měli jsme pro sebe už jen čtrnáct dní, než nám oběma začne škola. Tak moc jsem Edwarda milovala. A právě proto jsem se stále víc obávala našeho odloučení. V hlavě se mi proti mé vůli začal rodit plán…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Konec prázdnin se nezadržitelně blíží... Jaký plán se to začal rodit Belle v hlavě? Na to si budete muset počkat do příští kapitolky.

Děkuji vám za komentáře, moc si jich vážím. A také děkuji těm, které nominovaly KpB na Nej povídku měsíce října.

Vaše EdBeJa

20. kapitola • 22. kapitola 

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 21. kapitola: