Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 3. kapitola

01.08.2010 (22:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6836×

Květiny pro Bellu – 3. kapitola

Dojela jsem domů a mamka už mě zvala ke stolu. Byl akorát čas oběda. Táta měl také dorazit, ale před chvílí prý volal, že se staví na oběd ve městě - s „mládenci“, jak mi mamka se smíchem sdělila.

Ještě než jsem si sedla, předala jsem jí kytici slunečnic a požádala ji, zda by mi podle ní mohla nakreslit obraz. Mamka byla nadšená. O něco takového jsem ji ještě nikdy nepožádala. Slíbila mi, že se do toho hned po obědě pustí.

Po čas oběda jsem mamce řekla o brigádě, a jakmile jsem dojedla a pomohla jí s nádobím, přesunula jsem se do svého pokoje. Ještě mi zbývalo vybalit pár věcí. Vzala jsem si k sobě menší krabici a první věc, kterou jsem z ní vytáhla, byl rámeček s fotkou, na které jsem byla společně s Lucasem. Oba jsme se na ní usmívali.

Sáhla jsem si do kapsy pro mobil a vyťukala Lucasovo číslo.

„Ahoj, lásko. Jak se máš?“ ozvalo se v telefonu trošku překvapeně.

„Stýská se mi. Už aby byl pátek,“ řekla jsem mu smutným hlasem.

„I mně se stýská. Moc se na tebe těším. Miluji tě, víš to?“

„I já tebe,“ řekla jsem mu ne úplně jistým hlasem a doufala, že si toho nevšimne.

„Bello, děje se něco?“ Doufala jsem marně.

„Nic. Jen mi chybíš.“ Zahrála jsem to do autu.

„Brzy se uvidíme. Lásko, já už musím jít. Přišli pro mě kluci.“

„Zavoláš mi večer?“

„Uvidím, kdy dorazím domů, jo? Líbám tě, ahoj,“ řekl a ukončil hovor.

Od kdy mu byli kluci přednější jak já? Bylo mi jasné, že asi nebude sedět doma na zadku a utápět se v žalu, že jsem se odstěhovala, ale… Měla jsem prostě pocit, že je vše vzhůru nohama. Kdykoliv jsme spolu mluvili, přesvědčoval a ujišťoval mě o své lásce. Provedl snad něco... a cítil se kvůli tomu provinile? Nebo se bál o mě, že bych mohla něco provést já? Pokud by byl tohle důvod jeho chování, tak se neměl čeho bát.

I když… skutečně neměl? Skousla jsem si ret a vybavila si tvář toho anděla z květinářství. Na okamžik se mi zastavilo srdce a pak začalo pádit takovou rychlostí, až jsem se lekla, že mi snad vyskočí z hrudi a uteče do neznáma. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zklidnit. Moje reakce na toho kluka byly… zvláštní. Něco se se mnou dělo, ale zatím jsem nedokázala přesně popsat co.

Sklonila jsem hlavu zpět ke krabici před sebou a dovybavila si věci.

Už jsem se docela těšila na zítřek, až půjdu do práce. Alespoň mi tam uteče den rychleji.

Lehla jsem si na postel a vzala si knížku. Cítila jsem se unavená a přitom jsem neměla být z čeho. Mohla bych si na chvilku zdřímnout, napadlo mě.

Zavřela jsem oči a během chvíle jsem se ocitla ve snové říši.

Vzbudila jsem se celá zpocená. Při pohledu na budík jsem zjistila, že se mi podařilo vytuhnout na tři hodiny. Posadila jsem se na posteli a snažila se vzpomenout na to, co se mi zdálo. Ale jediné, co jsem si pamatovala, byly ty jeho oči. Málem jsem se v nich utopila. Kruci, přece mě nerozhodí jeden kluk! I když vypadá jako anděl…

Vstala jsem z postele a namířila si to do koupelny. Trochu jsem si opláchla obličej a vypláchla si pusu. Pak jsem se šla podívat za mamkou a našla jsem ji v obýváku. Malovala. U stěny na polici měla ve džbánu naaranžovanou kytici slunečnic. Stoupla jsem si za ni a hlavu si opřela o její rameno.

Potichu jsem sledovala mamčiny tahy štětcem, které na plátně vytvářely obraz. Moment, co to tam malovala? Podívala jsem se znovu na kytici a něco mi na ní nesedělo. Jedna slunečnice jako by nebyla svázaná s ostatními. Přešla jsem ke džbánu a vytáhla ji z něj.

„Proč je tahle zvlášť? Myslela jsem, že je Alice svázala všechny dohromady,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe.

„Když jsem šla vynést odpadky, našla jsem ji položenou před vchodovými dveřmi. Myslela jsem si, že ti třeba vypadla, když jsi nesla tu kytici domů,“ vysvětlila mi mamka. „Dej ji tam zpět, právě ji maluji.“ Vrátila jsem slunečnici do džbánu a v rychlosti jsem přepočítala květy. Šestnáct. Cože? Spočítala jsem je ještě jednou. Skutečně jich bylo šestnáct, ne patnáct. Jedna přebývala. Jak je to možné? Z kytice mi vypadnout nemohla, protože Alice mi jich navázala patnáct. Jak se ale potom dostala… Ne! To nemohl být on. Vždyť ani neví, kde bydlím. A proč by mi pokládal přede dveře květinu? Blbost.   

„Je to moc hezké, mami,“ řekla jsem jí a snažila se, aby nepoznala, že jsem trochu rozrušená. „Jdu se na chvíli projít ven.“ Mamka jen pokývala hlavou a pokračovala v malování.

Vyšla jsem před dům a zamířila přes louku do lesa. Zůstala jsem jen na kraji, takže jsem stále viděla náš dům. Posadila jsem se na zem a opřela se o strom. Zavřela jsem oči a vdechovala vůni lesa. Občas jsem slyšela nějakého ptáčka, který si prozpěvoval v korunách stromů.

Naprosto samovolně jsem dala ruku v pěst a položila si ji na srdce. Až jsem se toho pohybu lekla. Proč jsem to udělala? Souviselo to snad s tím, co jsem cítila? Co jsem ale cítila? Milovala jsem Lucase, ale podvědomě mi docházelo, že už jsme každý někde jinde. Nevěděla jsem, jak na tom byl on, ale tušila jsem, že nějak podobně jako já. Možná se také zmítal v pocitech a nevěděl, jak z toho ven. Nechtěla jsem ho ztratit, ale měl vztah na dálku vůbec cenu? Na mysl mi vytanula tvář toho kluka z květinářství. A ty se mi vybavuješ proč? Nemáš se mnou a Lucasem nic společného!

Po chvíli jsem se zvedla a zamířila zpátky domů.

Prošla jsem kolem mamky, která se nenechala mým příchodem vyrušit. Vyšla jsem po schodech do svého pokoje, kde jsem se převlékla do domácího a sedla si na postel. Nudila jsem se. Nevěděla jsem, co dělat. Lucas byl někde s klukama, mamku jsem zaměstnala malováním, táta byl ještě v práci a ve městě jsem žádné přátele neměla. Vzala jsem do ruky telefon.

„Prosím?“

„Ahoj, Kate, jak se máš?“

„Jééé, ahoj, Bello. Tebe jsem dlouho neslyšela. Jak se ti v tom zapadákově vede?“

„Nebudeš mi to věřit, ale je tu krásně. Je to takové malé město, se spoustou malých krámečků. A mají tu krásné květinářství. Jo, a mám domluvenou brigádu v knihkupectví,“ vyhrkla jsem na ni všechno, co mě zrovna napadlo.

„Od kdy ty obdivuješ květinářství? Není tam náhodou nějaký pěkný zahradník?“ zeptala se Kate se smíchem. Od ní to byla jen řečnická otázka, ale vůbec netušila, jak blízko je pravdě.

„To nevím, obsluhovala mě taková hezká holčina,“ řekla jsem jí. „Jak se má Mark?“ dodala jsem, abych odvedla řeč jinam. Mark byl Katein kluk.

„Mark se má určitě dobře. Poslední dobou se moc často nevídáme. Nějak teď začal víc kamarádit s Lucasem. Jsi pryč pár dní a Lucas se chová jako utržený z řetězu. Už stihl prolézt několik večírků,“ sdělovala mi nechápavým hlasem Kate. Takže Lucas si užíval svobody.

„No jo no, to se dalo čekat. Jak nemá dohled, tak blázní,“ říkala jsem jí se smíchem.

„Tobě to nevadí? Jasmin mi říkala, že ho dokonce viděla, jak se vybavoval s nějakou holkou. Yvett myslím. Pamatuješ si ji ze školy? Vysoká, dlouhonohá blondýna.“ Přemýšlela jsem, jestli ji znám, ale pak jsem toho nechala.

„Nevadí, Kate. Já jsem tady a on je tam. Ať se baví. Pokud to nepřesáhne určitou mez, tak je jen na něm, jak bude trávit svůj volný čas.“

„Mně by to teda vadilo, Bello. Budu ti ho tu hlídat, chceš?“ nabídla mi. Chtěla jsem? Co oči nevidí, to srdce nebolí.

„Ne, Kate. Je dospělý. Je na něm, jak se bude chovat,“ odmítla jsem její nabídku.

„Jak myslíš," řekla Kate trochu zklamaně. „Bello, volá mě mamka, takže musím jít. Zase se ozveme, jo?“

„Určitě. Ráda jsem tě slyšela, měj se, Kate,“ rozloučila jsem se s ní.

Tak Lucas vymetal večírky. Sice jsem to před Kate nedala najevo, ale trochu mě to mrzelo. Nikdy mi neřekl, že by po něčem takovém toužil. Občas jsme někam zašli, ale většinou jsme se tam nezdrželi moc dlouho. A nebylo to kvůli mně. On byl ten, který mi říkal, že ho to tam nebaví, že už chce jít domů… Možná jsem byla já příčinou toho, že ho to tam nebavilo. Měl snad pocit, že ho hlídám? Že se v mojí přítomnosti nemůže chovat tak, jak by chtěl? Ať to bylo jakkoli, v pátek za mnou měl přijet. A to bylo teď hlavní. Stejně až budeme na vysoké, budu vědět prd, co tam dělá.

Venku se začalo stmívat. Každou chvíli by měl dorazit domů táta.

„Chceš pomoct s večeří?“ zeptala jsem se mamky, když jsem se objevila v kuchyni.

„Jestli se ti chce, můžeš mi pomoct okrajovat brambory,“ odpověděla mi.

Vzala jsem si ze šuplíku nůž a stoupla si vedle mamky.

„Jak ti jde malování?“

„Zítra to bude hotové. Ty květiny jsou nádherné,“ oznámila mi.

„A to jsi neviděla to květinářství. Mají tam takovou spoustu krásných květin. Někdy se tam budeme muset stavit,“ vyprávěla jsem jí nadšeně.

Přestala krájet a podívala se na mě. „Od kdy tak obdivuješ květinářství? Nevěděla jsem, že jsi takový nadšenec do květin.“ Vážně jsem to tak přeháněla s nadšením, které se týkalo Cullenovic květinářství? Kate mě na to také upozornila.

„Neobdivuju,“ oponovala jsem jí. „Jen… když jsem tam vešla, bylo to, jako bych vstoupila do pohádky. Krásně to tam vonělo, všude byla spousta barev a za pultem mě mile přivítala Alice. To je jedna z Cullenových.“ Jen jsem to dořekla, objevil se ve dveřích táta.

„Dobrý večer, holky moje,“ pozdravil nás a každé dal pusu na tvář. „Zaslechl jsem, že se bavíte o Cullenových. Ptal jsem se na ně v práci mládenců. Přistěhovali se zhruba před půl rokem. Pan Cullen je doktor v místní nemocnici a paní Cullenová je bytová designérka a také majitelka toho květinářství na náměstí,“ informoval nás a přitom si odkládal opasek se zbraní. Některé věci už jsem věděla od Alice.  

„Co je ale zajímavé… Oni mají pět dětí a všechny jsou adoptované,“ dodal po chvíli.

„Pět dětí?“ zeptala se mamka zasněně.

„Ano, drahá, pět dětí. Prý je to ve městě vážená rodina," odpověděl jí táta. „A mládenci také říkali, že všichni vypadají moc dobře,“ dodal uznale. Viděla jsem jen Alice a jejího bratra a s tím, co říkali „mládenci“ jsem musela souhlasit. I když… já bych neřekla, že vypadali dobře, oni byli krásní. Jak asi vypadali jejich rodiče a zbývající sourozenci? Zavřela jsem na okamžik oči a na mysl mi vytanul obličej toho anděla. Ty jeho oči…

„Bello!“ zakřičela mamka, až jsem se lekla. „Charlie, podej mi rychle lékárničku, prosím,“ houkla na taťku. Otevřela jsem oči a zjistila, co se stalo. To moje zasnění způsobilo, že jsem místo do brambory, řízla sebe do prostředníčku.

„To nic není,“ snažila jsem se uklidnit mamku. Ranka byla malá, ale hodně krvácela. A to byl problém. Pach krve se mi začínal vtírat do nosu a mně se podlomila kolena.

„Zlato, posaď se,“ přikázal mi táta, když mě chytil v poslední chvíli, než jsem se sesunula k zemi.

Mamka se posadila naproti mě a začala mi ošetřovat ranku na prstu.

„Na co jsi myslela?“ ptala se mě a kroutila u toho hlavou. Táta jen přihlížel. Já se snažila dýchat pusou, abych necítila pach krve. Na mamčinu otázku jsem nereagovala.

„Běž si sednout do obýváku a pusť si třeba televizi, ale hlavně už se mi dnes v kuchyni nemotej,“ poručila mi mamka. Zvedla jsem se a musela se chytit stolu.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě táta a máma si mě měřila pohledem.

„Jo, jen mi vadí krev. Budu v pohodě,“ řekla jsem oběma a pomalým krokem jsem došla k sedačce. Lehla jsem si na ni a pustila si telku.

V osm ráno mi zazvonil budík. Rozespale jsem ho zamáčkla a uvědomila si, že mě dnes čeká první den v práci. Hned se mi začal zdát den hezčí. A to i přesto, že se mi Lucas večer neozval.

V obýváku jsem našla mamku, která už měla půlku obrazu hotového.

„Ahoj, Bello. Na stole máš lívance a v ledničce svačinu do práce,“ řekla mi, když zpozorovala, že jsem se mihla kolem ní do kuchyně.

„Díky, mami.“

Po snídani mi mamka popřála krásný první den v práci a pak jsem vyšla před dům. Venku zase mrholilo, tak jsem sedla do auta a vydala se do knihkupectví.

Pan Weber mi vysvětlil co a jak. Během dopoledne moc lidí nepřišlo. Po obědě se za mnou stavil taťka s Mikem. Zdrželi se v obchodě jen asi deset minut, pozdravili se s panem Weberem, popřáli mi úspěšný den a šli si zase po svém.

„Pane Webere, počkáte mi, prosím, chvíli v obchodě? Snědla bych si vzadu svačinu,“ zeptala jsem se ho.

„Ale jistě, Bello. A nespěchej, ať ti nezaskočí. Dobrou chuť,“ popřál mi. Usmála jsem se na něj, poděkovala mu a zašla do zadní místnosti.

Svačila jsem chleba se salámem a sýrem, když jsem zaslechla pana Webera.

„Ááá, mladý pan Cullen. Jdete si koupit nějakou knihu?“ Mladý pan Cullen? Skoro mi zaskočilo. Znala jsem jen Alice a jejího bratra. Nevěděla jsem, zda byli ti tři další sourozenci holky nebo kluci. Napínala jsem uši, abych slyšela odpověď.

„Dobrý den, pane Webere. Jen jsem se přišel podívat, co tu máte za knihy. Víte, že jsem u vás ještě nebyl?“ slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě. Odložila jsem chleba a potichoučku jsem došla ke dveřím. Párkrát jsem se nadechla a opatrně jsem vykoukla. Oba stáli bokem ke mně.

„Všechno je jednou poprvé. Nebudu vás rušit, klidně se tu porozhlédněte.“ S těmito slovy se pan Weber vrátil zase za pult, vzal si do ruky časopis a pokračoval ve čtení. Sledovala jsem toho krásného anděla, jak bere do rukou knihy a zase je vrací do polic.

Přejela jsem ho očima od hlavy až k patě. Na sobě měl modré rifle a volně přes ně košili s ležérně ohrnutými rukávy. Bože, tak moc mu to slušelo.

Vzpomněla jsem si, co říkal panu Weberovi. Ještě tu nebyl. Proč přišel zrovna dnes? Bylo by ode mě troufalé, myslet si, že by to mohlo být kvůli mně? Skousla jsem si ret a cítila jsem, jak se mi do tváře vehnala červeň. Neblázni, Bello, proč by sem chodil kvůli tobě? nabádala jsem se. Doufat jsem ale mohla, ne?

Potichoučku jsem se vrátila ke své svačině, zabalila jsem ji a přemýšlela, co mám udělat…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co asi Bella udělá? Ukáže se v prodejně nebo zůstane schovaná?

Na to si budete muset počkat do další kapitolky. ;-)

Děkuji moc za komentáře.

Vaše EdBeJa

2. kapitola • 4. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 3. kapitola: