Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Květiny pro Bellu - 5. kapitola

10.08.2010 (17:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6903×

Květiny pro Bellu - 5. kapitola

Po cestě domů jsem přemýšlela, jak se může člověk během pár dní takhle změnit. Lucas nebyl žádný svatoušek, ale vždycky ke mně byl pozorný. Ne, že by mi nosil květiny nebo dárky, ale svoje city mi dával najevo svým chováním. To, že se občas otočil za nějakou sukní, tomu jsem se smála. I já jsem se občas otočila za pěkným klukem. Na tom se mi nezdálo nic špatného. Holkám se líbil a já jsem byla hrdá na to, že jsem měla kluka, kterého mi ostatní holky záviděly.

To co ale předvedl v květinářství, to už bylo přes čáru. Před mýma očima flirtoval s Alice. A vůbec mu nevadilo, že stojím hned vedle něj. Dělal, jako bych tam vůbec nebyla.

O tomhle chování mluvila Kate? Takhle se choval Lucas v Seattlu? Jen co jsem zmizela, začal flirtovat s holkama? Co když tam bylo i něco víc?

Dobře, ruku na srdce... mně se líbil Edward. Při setkání s ním se mi rozbušilo srdce, podlamovala se mi kolena… Ale stále jsem měla na paměti, že mám přítele. No, většinou. Rozhodně bych ale s Edwardem neflirtovala, když bych měla po boku Lucase. Vlastně bych s ním asi neflirtovala, ani kdyby vedle mě Lucas nebyl. Vždyť jsem s ním pořádně ještě ani nemluvila.

Bylo to zvláštní, ale i přesto už měl místo v mé mysli. Skousla jsem si ret. Ne, moje srdce nezasáhl. Nebo jo?

Dojela jsem domů a zaparkovala na příjezdové cestě. Lucas nechal auto postavené za mým.

„Lásko, rád bych pozdravil tvou mamku a předal jí květiny, pokud je doma,“ řekl, jen co jsme vystoupili z aut.

„Hmm.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe vypravila. Otočila jsem se k domu a rozešla se ke dveřím.

Lucas mě došel, chytil mě za ruku, a když jsem se na něj podívala, usmíval se. Choval se, jakoby se před chvílí vůbec nic nestalo. Jakou hru to se mnou hrál?

„Mami?“ zavolala jsem, když jsme vstoupili do domu.

„Tady jsem, Bello,“ ozvala se z obýváku. Pustila jsem Lucase a šla za ní.

„Lucasi, ráda tě vidím,“ zvolala mamka a vstala z pohovky, když si všimla, že nejsem sama.

„Renée, také vás rád vidím. Tohle je pro vás,“ řekl Lucas a předával mamce gerbery.

„Děkuji, ale trochu jsi mě zaskočil, Lucasi. Koukám, že má Bella také kytici. Od kdy zrovna ty kupuješ kytky?“ zeptala se ho mamka. Za tu dobu, co jsem s Lucasem chodila, si všimla, že květiny a Lucas, to prostě nešlo dohromady.

„No, abych řekl pravdu, Renée, tak ode dneška,“ nenechal se zaskočit Lucas. Mamka si ho měřila pohledem, ale po chvíli se usmála.

„Ukaž, Bello, dám do vody i ty tvoje,“ řekla a vzala si ode mě kytici.

„Díky, mami. My se teď půjdeme na chvíli projít,“ oznámila jsem jí.

„Táta volal, že bude doma v sedm, tak pokud nebudete večeřet venku, přijďte,“ stihla nám ještě říct.

Vyšli jsme před dům a vydali se směrem do centra. Naštěstí nepršelo. Lucas se mě snažil chytit za ruku, ale tentokrát jsem mu ucukla.

„Bello, děje se něco?“ ptal se mě udiveně. On se mi snad jen zdá.

„To mi řekni ty,“ odpověděla jsem mu potichu.

„Já jsem v poho, ale ty se mi tak nezdáš.“

„Tak hlavně, že ty jsi v poho,“ procedila jsem skrz zuby a přidala do kroku.

„Bello, počkej. Jsi snad naštvaná kvůli té růži pro Alice?“ Zastavila jsem se a otočila se na něj.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se ho s přimhouřenýma očima.

„Ale zlato, vždyť to bylo naprosto neškodné. Jen jsem hezké holce koupil růži,“ vysvětloval mi a pomalu se blížil ke mně.

„Neškodné? Vždyť jsi z ní nemohl spustit oči. Normálně jsi s ní flirtoval před mýma očima,“ říkala jsem mu teď už zvýšeným hlasem.

„Ty žárlíš,“ zasmál se.

„No a? Několik dní jsem tě neviděla, těšila jsem se, až přijedeš a ty pak věnuješ svoji pozornost holce z květinářství, místo mě!“ zakřičela jsem na něj. Bello, nechovej se jako hysterka, nabádala jsem se v duchu. Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči. Ne, jen ne slzy.

„A co ty tvoje pohledy na toho… jak se jen… Edwarda?“ vyštěkl jeho jméno, jakoby to byla nadávka. O čem to mluvil? Vždyť jsem se na něj skoro nedívala. No, možná trochu, ale dávala jsem si pozor, aby si toho nikdo nevšiml.

„O tom nic nevím,“ stála jsem si za svým.

„Ale já jo. Hltala jsi ho pohledem, takže si nemáme co vyčítat,“ pokračoval v přesvědčování. Hltala jsem ho pohledem? Sledovala jsem ho při vázání květin, ale že bych ho hltala pohledem? Možná trošičku? Znejistěla jsem…

Lucas mi koukal do očí a netuším, co v nich vyčetl, ale po chvíli se usmál, chytil mě za ruce a řekl: „Miláčku, omlouvám se. Přestřelil jsem a už se to nebude opakovat.“ Nahodil smutný výraz malého dítěte, kterému vzal někdo jeho oblíbenou plyšovou hračku. Přemýšlela jsem, zda mu mám tu omluvu věřit, ale když jsem ho chvíli pozorovala, musela jsem se začít smát.

„Když se směješ, moc ti to sluší, lásko,“ zašeptal, pustil mi jednu ruku a pohladil mě po tváři. „Miluji tě,“ dodal. Možná jednou zjistím, že jsem udělala chybu, ale zkrátka a jednoduše jsem se nechala opít rohlíkem. Chtěla jsem věřit tomu, co říkal. Tak jsem se rozhodla, že tomu věřit budu.

„I já tebe,“ řekla jsem mu šeptem a natáhla se pro pusu.

Ruku v ruce jsme se procházeli po městečku. Lucas mi vyprávěl o večírcích, které navštívil a dokonce mi i přiznal, že se tam bavil s holkama. Po cestě jsem si všimla diskotéky a napadlo mě, že bychom se tam mohli jít večer podívat.

Před sedmou jsme dorazili k nám. Táta přišel chvilku pro nás, a poté, co se přivítal s Lucasem, jsme všichni zasedli k večeři.

Po jídle jsme šli s Lucasem do mého pokoje.

„Hezký obrázek,“ prohlásil, jen co se za námi zavřely dveře. On si všiml?

„Ten mi namalovala mamka,“ řekla jsem mu stručně. Lucas se jen usmál a naštěstí se nezeptal, proč jsou na obrázku slunečnice. Zrovna teď by se mi nechtělo vysvětlovat mu, že moje oblíbená květina není růže, jak se mylně domníval.

„Mám se jít osprchovat první nebo chceš jít ty?“ zeptala jsem se ho po chvíli.

„A co kdybychom šli oba… spolu?“ odpověděl mi otázkou.

„No, vzhledem k tomu, že jsou naši doma a máme tu jen jednu koupelnu, se mi to nezdá příliš vhodné.“

„Tak běž první. Příprava ti bude trvat určitě déle jak mně, tak ať na ni máš víc času,“ popohnal mě. Začala jsem se svlékat a po chvilce jsem ucítila, jak si stoupl za mě, omotal mi ruce kolem pasu a začal mě líbat na krku.

„Zlato, co kdybychom se ještě před sprchou pomilovali? Hrozně jsi mi chyběla,“ zašeptal mi do ucha.

Zhluboka jsem se nadechla. Moje tělo říkalo ano, ale mysl se tomu vzrušení bránila.

„Na tohle budeme mít spoustu času, až se vrátíme z města,“ řekla jsem mu zastřeným hlasem.

„Ale no tak, zlato,“ přemlouval mě a přitom mi přejel jazykem po krku. S trochou námahy jsem se mu vytrhla a bez jediného slova jsem vyšla napůl svlečená z pokoje. Promiň, Lucasi, ale teď nemůžu – omlouvala jsem se mu v duchu. Sice jsme si to odpoledne vysvětlili, ale já jsem měla ještě pořád před očima ten jeho pohled lačnící po Alice. Ne, teď to prostě nešlo.

Vysvlékla jsem si poslední kousky oblečení a zalezla jsem do sprchového koutu. Na těle jsem ucítila první kapky a ovládl mě naprosto osvobozující pocit. Jen jsem tam tak stála a nechala proud vody, aby mě celou ukryl do své náruče. Z ničeho nic se mi za zavřenými víčky zjevila tvář anděla. Edward… Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem ho spatřila poprvé. Bronzové rozcuchané vlasy, bílá pleť, triko zamazané od květin… A ten hlas. Jen jsem si ho vybavila, cítila jsem, jakoby mě zvuk jeho hlasu pohladil. Vlna vzrušení mi projela celým tělem, aniž bych jí k tomu dala svolení. Nebylo to jako před chvílí s Lucasem. Tentokrát se moje mysl poddávala tomu vzrušení. Nebránila se…

Proboha, co to dělám, ptala jsem se sama sebe, když jsem si uvědomila, že stojím s rukama zatnutýma v pěst zapřená o stěnu a zrychleně dýchám. Nikdy se mi nic takového nestalo. Nikdy jsem nic takového nezažila. Aniž by se mě kdokoliv skutečně dotýkal, moje tělo i mysl se topilo v touze. A překvapením pro mě bylo zjištění, že to nebyla touha po Lucasovi. Chtěla jsem na svém těle cítit doteky anděla. Toužila jsem po tom, aby tu byl se mnou. Zděšeně jsem zalapala po dechu, až se mi trocha vody dostala do pusy a já se rozkuckala. A to mě probudilo. Na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou mě mrzelo, že je vše, co jsem cítila, pryč.

„Bello, jsi v pořádku? Nějak ti to trvá,“ ozval se Lucas za dveřmi koupelny.

„Jsem v pohodě, za chvíli budu venku,“ houkla jsem na něj.

Najednou mě přepadl stud. Vyčítala jsem Lucasovi jeho chování k Alice a sama… Edwarde, prosím, jdi pryč z mé hlavy. Chci strávit víkend se svým přítelem a ty mi v tom bráníš. Nemůžu být s ním, když myslím na tebe. Prosííím… Povzdechla jsem si a začala jsem se umývat.

„No to je dost. Co ti tak dlouho trvalo?“ zamumlal Lucas, když jsem vešla jen v županu do pokoje.

„Koupelna je jen tvoje,“ řekla jsem mu a ignorovala jeho otázku. Letmo mě políbil a zapadl do koupelny.

Vybírala jsem si ze skříně oblečení, které si vezmu na sebe. Jsem špatná, když fantazíruju o jiném klukovi? Stává se to i ostatním holkám nebo jsem byla jen já ta špatná? Ne, nechci nad tím teď přemýšlet, ukecávala jsem se.

Oblékla jsem si na sebe seprané úzké rifle a tmavě modré tílko s širšími ramínky. Na nohy jsem si nazula baleríny v té samé barvě, jako mělo tílko. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Jo, to by šlo.

Lucas vyšel za pár minut z koupelny omotaný ručníkem, obdivně pískl, když mě viděl a dal mi pusu na tvář.

Moje vlasy si dělaly co chtěly, tak jsem přemýšlela, zda je nemám smotat do uzlu. Ale jen jsem sáhla pro gumičku, přišel ke mně Lucas a vzal mi ji.

„Nech si je rozpuštěné, prosím,“ zašeptal a položil gumičku na postel. Tak tedy rozpuštěné. Otočila jsem se na něj a musela jsem uznat, že mu to slušelo. Měl na sobě tmavé rifle a světle modrou košili se zvednutým límečkem.

„Co je?“ zeptal se, když si všiml, že ho pozoruju.

„Jen se koukám, jaký je můj přítel krasavec,“ řekla jsem mu se smíchem.

„Já ti dám krasavce,“ pronesl laškovně, a když došel až ke mně, rozcuchal mi trochu vlasy.

„Že si udělám culík?“ vyhrožovala jsem mu se smíchem a vstala jsem.

„Jsi krásná,“ zašeptal a svými rty se lehce otřel o moje.

„Tak můžeme jít?“ optala jsem se ho s pohledem upřeným do jeho očí. Přimhouřil je a pohladil mě po tváři.

„Nechce se mi, ale co mám s tebou dělat? Věděl bych o lepších věcech, které by se teď daly dělat.“

„Lucasi,“ řekla jsem mu se smíchem. Jen pokrčil rameny.

Přehodila jsem si přes ramena svetřík, do kapsy jsem si dala klíče, Lucas si zastrčil do kalhot několik bankovek a mohli jsme vyrazit.

„Mami, tati, jdeme se podívat na místní diskotéku. Klíče mám,“ oznámila jsem našim, jakmile jsme sešli po schodech dolů.

„Bavte se,“ slyšela jsem rodiče, když jsme vycházeli z domu.

„Půjdeme pěšky, ne?“ zeptal se mě Lucas. Nepršelo a do města to nebylo daleko, tak proč ne. Jen jsem kývla na souhlas, Lucas mě vzal za ruku a vydali jsme se do centra.

Po cestě mi vyprávěl, co zjistil o škole, kam měl od října nastoupit. Bylo to docela zajímavé.

Když jsme došli do centra, udivilo mě, kolik tu bylo lidí. Rozhlédla jsem se kolem dokola, ale nezdálo se mi, že by se ve Forks něco dělo. Ještě víc mě udivilo, když jsem si všimla, že všichni ti lidé, teď už jsem viděla, že je to převážně mládež tak v našem věku, míří tam, kam my. Po krátkém zamyšlení jsem došla k závěru, že je místní diskotéka asi jediné místo, kam se mohli jít mladí lidé v pátek večer pobavit. Vždyť tu neměli ani kino. Pokud se jim zachtělo vidět nějaký film na velkém plátně, museli si zajet do nedalekého Port Angeles.

U vchodu na diskotéku postávalo pár kluků, ale ani jeden z nich po nás nechtěl vlezné. Vstup byl zdarma, což se mi zdálo bezva.

Scházeli jsme po schodech. Jako bychom šli do sklepa, hodně hluboko pod zem. Možná to původně byl sklep, než se někdo rozhodl, že z něj udělá diskotéku. Slyšela jsem hudbu, takže jsme museli být blízko. Před námi se objevily lítačky, a když jsme jimi prošli, vykulila jsem trochu oči. Tak tohle jsem nečekala. Se sklepem jsem se pěkně sekla. Místnost, ve které jsme stáli, byla na sklep velká. Naproti nám byl dlouhý osvětlený bar. Kousek před námi jsem viděla mládež vlnící se v rytmu hudby. Okolo parketu stály stolečky. Co tady asi původně bylo? Zkusím se na to zeptat taťky, napadlo mě. 

Přejížděla jsem očima prostor a hledala jsem nějaký volný stoleček, kam bychom se mohli s Lucasem posadit. Alice. Cože? Vrátila jsem se pohledem k místu, kde jsem ji zahlédla. A skutečně. Seděla u jednoho z větších stolků s několika dalšími lidmi. Pořádně jsem je ale neviděla, protože před nimi tančila nějaká holka s klukem a bránili mi tak ve výhledu. Byl tu i Edward? Ježiš, nad čím to zase přemýšlím? Lucas mě chytil za ruku, a když jsem se na něj podívala, ukazoval druhou rukou na Alice. Plácla jsem ho přes ni a on se na mě zašklebil. Musela jsem se tomu zasmát.

„Kam si sedneme?“ zakřičela jsem na něj. Sklonil hlavu, tak jsem mu svoji otázku zopakovala.

„Co třeba k Alice?“ křikl mi do ucha. To už se ale začal prodírat davem, aniž by čekal na moji odpověď a mě táhl za sebou. Jak jsme se blížili k Alice, všimla jsem si Edwarda, který seděl u stolu se skloněnou hlavou. Vypadal nějak smutně. Najednou ji zvedl a podíval se mým směrem. Tvář se mu rozjasnila a tak krásně se usmál, až jsem měla co dělat, abych nezakopla a nesesunula se k zemi. Přejel pohledem ze mě na Lucase a v tom okamžiku se mu tvář zachmuřila. Během pár vteřin se mu v obličeji vystřídalo několik emocí a já jsem neměla ani tušení, co měly vyjadřovat.

4. kapitola • 6. kapitola

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Květiny pro Bellu - 5. kapitola: