Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » La Push a její tajnosti 3. kapitola

16.10.2011 (21:45) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1605×

Pohled Mon

Jak se na mě Jacob naštval, tak jsem běžela a běžela. Doběhla jsem domů, rychle jsem odemkla, ani rodiče jsem nepozdravila. Běžela jsem do svého pokoje a rychle jsem ho zavřela, protože se za mnou řítila mamka, aby zjistila, co se stalo. Zabouchla jsem jí přímo před nosem. Mamka začala za dveřmi mluvit.

„Mon, zlatíčko, copak se stalo?“ ptala se.

„Mami, jdi pryč, nechci o tom mluvit,“ řekla jsem a do očí se mi hrnuly slzy.

„Ale, přeci to nemůže být tak zlé, ne? Co se stalo? Něco mezi tebou a kluky, nebo snad Leah???“ ptala se dál.

„Mami, nic se nestalo. Jdi pryč, prosím.“ A rozplakala jsem se.

„Dobře, ale až si o tom budeš chtít promluvit, jsem tu pro tebe, ano? A jestli se něco stalo... Ono se to vyřeší, neboj se,“ řekla ještě mamka a pak už jsem jen slyšela, jak jde dolů do obýváku a baví se o něčem s tátou.

Chvíli jsem jen tak seděla na posteli a přemýšlela, proč se Jake tak naštval, když jsem pozvala Cullenovy. Co proti nim má? Vždyť jsou docela v pořádku a ke mně se chovají hezky. Přestala jsem to řešit a šla jsem se vykoupat. Osvěžující sprcha mi udělala velice dobře. Bylo to tak bezva a spláchlo to ze mě spoustu starostí. Kéž bych zapomněla i na to, co se stalo na pláži, ale bohužel. Oblékla jsem si noční košilku, na to jsem si vzala svůj světle modrý župánek a vyšla na balkon. Tam jsem jen tak stála a pozorovala horizont, když v tom se támhle ve křoví něco hnulo.

„J-je tam někdo?“ vykoktala jsem ze sebe. Ale nikdo mi neodpověděl. Stále jsem koukala na to místo. A pak jsem viděla jen, že se tam něco mihlo. Vypadalo to jako ocas. Promnula jsem si oči a radši jsem zalezla do pokoje. Tam jsem ze sebe shodila župan a zalezla do své milované postele a do pěti minut usnula.

Pohled Embryho

Když se Monika pohádala s Jakem a když už konečně vypadly ty pijavice, musel jsem ji jít zkontrolovat. Bál jsem se, jestli se jí cestou třeba něco nestalo.

„Bylo na ní vidět, že to, jak na ni začal ječet, ji mrzelo. Ale proč ji to tolik zasáhlo? Že by byla do něj zamilovaná?“ pomyslel jsem si.

Měl jsem hlídku s Paulem a samozřejmě, že se hned ozval.

„Kámo, nemel blbosti. Mon a zamilovaná do Jaka? Blbost!“ pomyslel si dost ostře.

„Jen nech bejt, Paule. Co když doopravdy je? Jdu ji zkontrolovat,“ odpověděl jsem mu a štrádoval si to k baráku Mon. Ještě že bydlí přes silnici od lesa. Když jsem tam doběhl, tak zrovna byla na balkoně a pozorovala horizont. Popošel jsem blíž, abych lépe viděl, ale co to? Křupla pode mnou větvička. Rychle jsem se zarazil, protože se koukla mým směrem.

„J-je tam někdo?“ vykoktala ze sebe. A já jsem jen tiše stál, aby si mě nevšimla. Paul se hned ozval.

„Ty si ale blbej, vždyť tě mohla vidět. Stůj a ani se nehni!“ zavelel mi.

„Paule, zmlkni, vím, že se nemám ani hnout. Kord, když furt kouká mým směrem,“ pomyslel jsem si a dál už ho nevnímal. Potom jsem se neslyšně otočil a pomalu odešel. Mon tam ještě stála a pak zašla do pokoje. Šel jsem zase na hlídku a obíhal perimetr a mluvil s Paulem.

Pohled Mon

Ráno jsem se probudila a šla vykonat ranní hygienu a učesat si to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Potom jsem sešla do kuchyně a udělala si cornflakes s mlékem a rychle to snědla. Když jsem dojedla, šla jsem po sobě umýt misku a lžíci. Ozval se zvonek, a tak jsem šla otevřít. Když jsem otevřela, tak jsem uviděla Setha, jak se na mě culí.

„Ahoj Mon,“ řekl a prohlídl si mě „pane jo, tobě to ale sluší,“ zazubil se. A mně došlo, že mám na sobě pořád jen tu noční košilku. Zrudla jsem jak rajče a zalezla za dveře.

„Ahoj Sethe, co tě přivádí takhle po ránu?“ zeptala jsem se.

„No, já jsem se ti chtěl omluvit za ten včerejší Jakův výstup. Moc mě to mrzí a on to tak taky nemyslel,“ řekl a pousmál se na mě.

„Jo, pohoda, ale víš co? Pojď dovnitř, ale koukej furt před sebe, jasný?“ řekla jsem a zazubila se. Poslechl mě na slovo a šel rovnou do obýváku a posadil se na sedačku. Já jsem si doběhla do pokoje pro župan a vrátila se k němu.

„Sethe, co jste si s Cullenovými udělali, že je Jacob a možná i vy nemáte rádi?“ zeptala jsem se, ale Seth mlčel a po chvíli se rozpovídal.

„Víš, ono je to trochu složitější. Jsou tu jistá pravidla a ty já nesmím porušit. Je mi to líto, že ti to nemůžu říci,“ řekl a koukl se na mě.

„Počkat, jaký pravidla? Jako s kým se smíš a nesmíš bavit? Ke mně se Cullenovi chovají hezky. Jsou jedni z mála, co se se mnou ve škole baví. Tak jsem myslela, že by mohlo být prima je pozvat,“ řekla jsem.

„Mon, vyprávěla ti mamka nebo táta už někdy naše legendy?“ zeptal se a já jen kývla a on pokračoval.

„No, tak jistě víš, že podle nich pocházíme z vlků a máme jistý nepřátele a těmi mají být zrovna Cullenovi,“ řekl mi a pak se zvedl.

„Musím už jít, měj se a ještě jednou se omlouvám za Jacoba. Uvidíme se brzy,“ řekl a odešel. Koukala jsem za ním, jako kdyby mi uletěly včely. Šla jsem se obléknout a vyrazila ven. Procházela jsem se všude možně a zabloudila i do lesa. Našla jsem tam jednu mýtinu, tak jsem si sedla na pařez a přemýšlela. Ani jsem si nevšimla, že se za mnou zjevila Alice s Edwardem. Alice mě objala a já jsem jen vykřikla, že mě museli slyšet až doma. Rychle jsem se otočila a uviděla je.

„Ááá! Alice, tohle mi nedělej. Málem jsem dostala infarkt,“ řekla jsem přísně. Edward se jen pochechtával a Alice se jen zazubila.

„Co tu děláš takhle sama?“ zeptal se Edward.

„Ale, jen tak jsem bloumala po lese a přemýšlela. A co tu děláte vy? Neslyšela jsem vás přijít,“ řekla jsem už trochu klidněji. Koukli po sobě a pak mi Alice odpověděla.

„No, dalo by se říci, že tohle je naše louka. Chodíme sem odpočívat,“ řekla.

„Aha, tak to já půjdu, když je to vaše louka. Nechci být na obtíž,“ řekla jsem a vstala.

„Ne, takhle jsme to nemysleli, klidně tu buď, je to tu hezké. Nám se tu taky líbí, tak sem chodíme přemýšlet,“ vysvětlil mi Edward.

„Můžeš sem chodit taky, jestli chceš. Ale není to tu moc bezpečné,“ řekl dále Edík.

„Jo a proč to tu je nebezpečné?“ zeptala jsem se. Když jsem to dořekla, tak se náhle ozvalo děsivé zavrčení.

„Co-co to bylo? Slyšeli jste to? To bylo vrčení?“ Byla jsem zmatená. Oba dva se podívali směrem, odkud vyšlo zavrčení. Nic jsem tam neviděla.

„No, možná bys měla jít už domů. My půjdeme taky,“ řekla Alice a usmála se na mě.

„No, dobře, ještě se tu podívám a pak půjdu,“ odpověděla jsem a oni jen kývli a odešli.

Sedla jsem si ještě chvíli na ten pařez a pak jsem radši šla domů. Začalo se stmívat.

Pohled Jacoba

Když jsem se pohádal s Mon, bylo mi líto, že jsem na ni tak vyjel, ale jak mohla pozvat ty zatracený pijavice s námi na táborák? Jak to mohla udělat? Kdyby aspoň někoho jiného, ale ona ne. Ona prostě musela pozvat ty pijavice. Musím to napravit a omluvit se jí.

„Tati, jdu k Monice, musím si s ní promluvit,“ oznámil jsem Billymu.

„Jen jdi, chlapče. Nebráním ti,“ odpověděl mi s úsměvem, tak jsem vyrazil k domu, kde bydlela Mon. Zazvonil jsem u dveří a čekal, až mi otevře. Vždy chodila otvírat. Jaké bylo moje překvapení, když mi přišel otevřít její otec.

„Ahoj Jacobe. Co potřebuješ?“ zeptal se.

„No, já... chtěl jsem mluvit s Mon. Je doma?“ ptal jsem se dál a nakoukl mu přes rameno.

„Ne, není doma, šla někam ven, ale nevím kam,“ odpověděl mi na mou otázku.

„Aha, no já se po ní podívám, díky,“ řekl jsem a odešel ji hledat. Když jsem zašel do lesa, přeměnil jsem se, abych zachytil její pach. Taky jsem hned dostal seřváno od Sama, co tu dělám. Když jsem mu to vysvětlil, nechal mě být a já hned zachytil Moničin pach. Běžel jsem po něm. Po chvíli se začal její pach mísit s jiným pachem. Hned jsem ho poznal a přidal jsem. Těsně před nějakou mýtinou jsem zastavil a sledoval jsem je. Bavili se tam s Mon, jako by se nic nestalo. Jakoby nestačilo, že se vměšují k nám na území, ale teď nám už berou i naši nejlepší kamarádku. Neovládl jsem se a zavrčel jsem, a to docela nahlas. Mon se asi lekla a hned se začala vyptávat.

„Co-co to bylo? Slyšeli jste to? To bylo vrčení?“ Byla zmatená. Ty dvě pijavice se na mě podívaly. Věděl jsem, že mě vidí. Vycenil jsem zuby. Mon se sem taky podívala, ale ta nic neviděla, teda doufám.

„No, možná bys měla jít už domů. My půjdeme taky,“ řekla ta drobná černovláska a usmála se na Mon. Byl to takový ten hraný úsměv.

„No, dobře, ještě se tu podívám a pak půjdu,“ odpověděla jim. Oni jen kývli a odešli. Mon si sedla na kládu, co tam byla, a koukala kolem. Vypadala zamyšleně. Když se začalo stmívat, zvedla se a odešla. Chvíli jsem tam jen tak stál a přemýšlel. Přemýšlel jsem o nich a o Mon.

„Jak je mohla zase vyhledat? Zase se s nimi setkala. Kdyby aspoň věděla, jaký nebezpečí jí hrozí,“ myslel jsem si a najednou se ozvalo.

„Neboj se, my jí neublížíme.“ Rychle jsem se otočil a uviděl ho. Z hrdla se mi vydralo zavrčení.

Tak co, lidi, mám stále pokračovat? Líbí se Vám povídka?

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek La Push a její tajnosti 3. kapitola: