Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » La Push a její tajnosti 5. kapitola

22.11.2011 (17:15) • mokasina • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1780×

5. kapitola

Pohled Mon

Seděla jsem před ředitelem, vedle mě Lauren a za námi stál Edward. Nevím, jak to dělal, ale už jednou odhadl, že mi chce dát pěstí a zabránil jí v tom.

„Tak jaký máte problém, že vás pan profesor poslal sem a ještě s dozorem?“ zeptal se ředitel. Slova se chopila Lauren.

„To ona za to může. Tahle děsná holka mi vylila do tašky nějaký sliz,“ řekla a rozbrečela se. Vyvalila jsem oči.

„Slečno Petersonová, neplačte. A vy, slečno Whiteová, mi odpovězte. Je to pravda?“ zeptal se mě. Hned jsem odpověděla.

„Ne, není to pravda, neměla jsem k tomu příležitost. Edward vám to dosvědčí,“ vyhrkla jsem.

„Můžete, pane Cullene, dosvědčit, že tady slečna Whiteová s tím hloupým fórkem nemá nic společného?“ koukl ředitel na Edwarda.

„Ano, pane řediteli, mohu dosvědčit, že Monika s tím nemá nic společného. Je sice pravda, že se s Lauren bavila, ale k její kabelce se ani nepřiblížila. A pak celou dobu seděla vedle mě, takže jí nemohla do kabelky nic vylít,“ dořekl svůj monolog Edward a mrkl na mě.

„Dobrá tedy. Slečno Petersenová, tady slečna je nevinná a vám, jestli nemáte důkazy, nemohu pomoci. A vy, slečno Whiteová, ještě jednou budete podezřelá z nějakého hloupého vtípku, už vás za to nemine postih. Je vám to jasné?!“ zahromoval ředitel.

„Ano, pane řediteli. Budu na to myslet,“ řekla jsem na oko kajícně. Všechno mi to zbaštil. Jak jsou ti lidé důvěřiví.

„Můžete jít a jelikož za pět minut zvoní, už se nemusíte vracet do hodiny,“ řekl naposledy ředitel a my odešli, teda aspoň já a Edward. Lauren ještě zůstala u ředitele a něco namítala. Když jsme šli cestou na parkoviště, tak jsme si povídali.

„Děkuji, že jsi mě podržel, jsi kámoš,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Není za co děkovat. To by udělal každý z naší rodiny. Kámoši s rodinou na prvním místě, že?“ zasmál se.

Když jsme dorazili na parkoviště, tak jsem se rozhlídla a uvědomila jsem si, že nemám auto. Plácla jsem se do čela.

„Sakra, já tady nemám auto. Asi půjdu domů pěšky,“ zaúpěla jsem.

„Tak počkej chvíli, domluvím se s Alice a odvezu tě,“ nabídl se Edward.

„Ne, to je dobré, půjdu pěšky. Aspoň si provětrám hlavu a budu moct přemýšlet,“ dodala jsem a usmála se.

„No, jak chceš, ale kdyby se ti nechtělo, vážně tě odvezeme domů,“ naléhal dál.

„Ne, doopravdy díky. Dojdu to pěšky. Nechci, abychom se zas pohádali s Jacobem a kluky,“ řekla jsem už trochu smutněji. Pak jsem ještě Edwardovi poděkovala a vyrazila na cestu domů.

Pohled Edwarda

Stál jsem v ředitelně a přede mnou na židlích seděla Mon a ta potvora Lauren. Ředitel si nás měřil pohledem, jako kdybychom byli nějací masoví vrazi. Nadechl se a spustil:

„Tak jaký máte problém, že vás pan profesor poslal sem a ještě s dozorem?“ ptal se holek. Lauren samozřejmě hned odpověděla. Chtěla Mon dostat do obrovského průšvihu.

„To ona za to může. Tahle děsná holka mi vylila do tašky nějaký sliz,“ řekla a rozbrečela se. Vyvalil jsem oči a Mon také. To je ale herečka. Nejradši bych jí dal pěstí. Ředitel pokračoval:

„Slečno Petersonová, neplačte. A vy, slečno Whiteová, mi odpovězte. Je to pravda?“ Mon okamžitě zareagovala. Byla bravurní, tvářila se děsně ukřivděně.

„Ne, není to pravda, neměla jsem k tomu příležitost. Edward vám to dosvědčí,“ odpověděla mu. Ředitel hned samozřejmě koukl na mě.

„Můžete, pane Cullene, dosvědčit, že tady slečna Whiteová s tím hloupým fórkem nemá nic společného?“ řekl přísně.

„Ano, pane řediteli, mohu dosvědčit, že Monika s tím nemá nic společného. Je sice pravda, že se s Lauren bavila, ale k její kabelce se ani nepřiblížila. A pak celou dobu seděla vedle mě, takže jí nemohla do kabelky nic vylít,“ řekl jsem a mrkl na Mon, která na mě koukala. Dál už jsem ho neposlouchal. Věděl jsem, že mi věří a že Mon odejde bez trestu. Po chvíli mluvení nás pustil s tím, že už nemusíme na hodinu. S Mon jsme odtamtud vystřelili, jak nejrychleji jsme mohli. Slyšel jsem, jak Lauren hrozně pění a jak se pořád snaží do toho Mon zatáhnout.

Když jsme došli na parkoviště, Mon se rozhlédla a uvědomila si, že ji sem dovezl ráno Jacob. Přemlouval jsem ji, že ji odvezu domů, ale ona nechtěla. Byla pevně rozhodnutá jít pěšky domů. Nechtěla, abychom se zase hádali. Čekala se mnou, než zazvonilo a přišli moji sourozenci. Rozloučila se s námi pověděla všem, že nebyla potrestána. Vše dovyprávěla a odešla. Alici to nedalo a zeptala se:

„Proč šla Mon pěšky domů? Viděla jsem její rozhodnutí v hodině.“

„No, já jsem jí nabízel, že ji odvezu, ale nechtěla. Měla strach, že by tam byli psíci a my bychom se s nimi zase pohádali a hlavně chtěla přemýšlet. Vrtá jí hlavou to, že oni jsou tak horcí a my tak studení. Připadá jí, že nikam nezapadá, že je jiná,“ odpověděl jsem Alici. Zbytek cesty jsme promlčeli.

Pohled Jacoba

Ráno jsem vstal a rozhodl jsem se, že konečně projedu moji motorku. Když jsem ji nastartoval a rozjížděl se, objevila se přede mnou Monika. Rychle jsem dupl na brzdu.

„Mon, není ti nic? A co tu děláš? Nemáš být na cestě do školy?“ ptal jsem se zmateně.

„No, právě proto jsem tady. Já zaspala a náklaďáček nechce jet. Nemohl bys mě tam hodit?“ zeptala se celá zoufalá. Bylo mi jí líto.

„No dobře, nasedni za mě a vezmi si helmu,“ nařídil jsem jí a ona okamžitě poslechla.

„Šlápni na to, Jaku, mám tam být za deset minut,“ řekla naléhavě, nasedla za mě a objala mě kolem pasu. Šlápl jsem na to a jeli jsme asi sto padesát. Cesta rychle ubíhala. Užíval jsem si cestu a za pár minut už jsem smykem parkoval i s Mon před školou. Zakřičela a pár lidí z parkoviště se na nás podívalo.

„Díky, jsi zlato,“ řekla mi, usmála se a dala mi pusu na tvář. Hrozně mě to potěšilo. Než jsem stačil odpovědět, už utíkala do školy. Tak jsem za ní jen křikl: „Jo, to nestálo za řeč!“ a už jsem startoval motorku a jel domů. Dorazil jsem do La Push a zburcoval Paula, Embryho a Setha, aby mi šli pomoci s opravou náklaďáčku, že nejede. Samozřejmě hned kývli a přišli pomoci. Co by pro svou kamarádku neudělali? Když dorazili, už jsem se hrabal pod kapotou.

„Tak co s tím je, Jaku?“ zeptal se Paul. Vykoukl jsem a zatím jen pokrčil rameny.

„Tak se do toho dáme, ať to máme do odpoledne hotové,“ řekl Embry a všichni jsme kývli. Seth si sedl za volant a zkoušel startovat, abychom zjistili, co se děje. Otáčel klíčkem, šlapal na plyn a nic. Auto se ani nehnulo.

„Paule, víš, co tomu je? Jsi automechanik. Já bych osobně řekl, že bude asi prasklé těsnění pod karburátorem,“ pověděl jsem mu a on jen souhlasně kývl.

„Tak nejdřív asi seženeme díly, ne?“ zeptal se Seth.

„No, to je jasná věc. Paule, nemáš to u sebe v dílničce?“ zeptal se Embry. Paul jen pokrčil rameny.

„Nevím, ale dojdu se podívat. Vy to zatím rozeberte. Když ty díly nenajdu, zajedu pro ně do Seattlu,“ oznámil nám Paul a už mizel z dohledu.

Pohled Setha

Asi kolem deváté mě z postele vytáhl Jacob, že jdeme s Paulem a Embrym opravit Mon auto. Samozřejmě, že pro Mon udělám cokoliv, je to moje nejlepší kamarádka. Když jsme dorazili na místo, kluci mě posadili do auta, že budu otáčet klíčkem, protože autům jsem totálně nerozuměl. Pokaždé, když na mě mávli, otočil jsem klíčkem a oni tam spolu debatoval. Pak se Paul, sebral a odešel rychle pryč.

„Kam šel?“ zeptal jsem se.

„Pro náhradní díly. Má prasklé těsnění pod karburátorem,“ řekl a já byl úplně mimo. Asi za hodinu a půl přišel zpátky i s náhradními díly. Vytáhli motor a hrabali se v tom celé dopoledne. Ach jo, že já těm zatraceným autům nerozumím. Jakmile to opravili, otočil jsem klíčem a auto naskočilo. Bylo už pozdní odpoledne, když to dodělali a byli špinaví jako čuňata. Vtom se lesem rozlehlo naléhavé zavytí. Všichni jsme zpozorněli, koukli na sebe a už upalovali se přeměnit, abychom zjistili, co se děje. Byla to sestra. Jakmile jsme se přeměnili, s hrůzou jsme stáli a pak jsme se rozeběhli za Leah.

Pohled Mon

Šla jsem si hezky pomalu domů na kraji silnice, co se táhne do La Push a kochala se tou nádhernou přírodou. Když vtom jsem zaslechla auto, co se řítí po silnici. Musel jen nejmíň dvěstěpadesát, protože jen ten poryv větru, když okolo mě proletěl, mě shodil do takové malé škarpy vedle silnice. Když jsem se zvedla, zanadávala jsem si, co to asi bylo za vola, že jel tak rychle, a rozhodla jsem se, že radši půjdu lesem. Je to bezpečnější. Dál jsem se kochala přírodou a šla pomalu domů, když jsem kousek od sebe zaslechla šramot listí. Šla jsem se podívat, jaké zvíře to způsobilo. Došla jsem k takovému mohutnému stromu a vykoukla. To, co jsem spatřila, bylo neuvěřitelné. Byl to asi tři metry vysoký vlk. Musela jsem si rukou zacpat pusu, abych nevykřikla. Fascinovaně jsem si vlka prohlížela, když vtom zafoukal vítr a nejspíš můj pach zavál k němu a on se na mě otočil a koukal mi přímo do očí. Hrozně jsem se lekla a pořádně vykřikla a rozeběhla jsem se rychle domů. Jestli mě bude pronásledovat, stejně nemám šanci, ale aspoň se mohu pokusit o útěk. Tichem najednou bylo slyšet vlčí zavytí. Strachy jsem vylezla na strom. Co když tu má poblíž někde i další vlky? Nemýlila jsem se. Během chvíle se ozvala další zavytí a po další chvilce pode mnou proběhlo asi dalších pět nebo šest stejně vysokých vlků. Strachy jsem ani nedýchala. Určitě mě teď už hledají, aby si mě dali k večeři. Seděla jsem na stromě ještě dobré dvě hodiny a ani nedutala. Až když jsem si byla jistá, že nic neslyším, slezla jsem a zase jsem běžela domů. Když jsem doběhla domů, byl už podvečer a všichni byli u nás. A sakra, to bude průšvih.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek La Push a její tajnosti 5. kapitola: