Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Labutí princezna 2. kapitola

24.01.2013 (16:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3560×

2. kapitola

Čas letěl a nechtěl se zastavit. S Charliem jsme hledali celé dny v kuse, bez možnosti lovit. Mohli jsme na lov, ale já na něj nechtěl, dokud Bella zase nebude v bezpečí svého domova. Ale nemohli jsme ji najít. Jako by se po ní slehla zem.

Všichni jsme byli zoufalí, hlavně já s Charliem. Nikde po ní nebylo ani stopy, ani vidu, ani slechu. Nikde nebyl její pach ani pach jejího únosce. Jako by nadobro zmizela z povrhu zemského.

Charlie dal i do zpráv, že únoscům dá peníze, kolik si řeknou, jen aby ji vrátili. Peníze pro nás nebyly problém, ale všichni chtěli Bellu zpátky. Několik lidí to zkusilo, ale stačilo, abych se jim podíval do hlavy a zjistil, že ani nevědí, o kom je řeč.

Ztráceli jsme naději. Po roce jejího hledání to policisté vzdali a prohlásili ji za mrtvou. Charlie a Renée se málem zhroutili. Konal se i pohřeb, ale jenom symbolický. Do rakve se daly jen Belliny věci, ale tu fotku, kterou jsem oné noci vzal z jejího pokoje, jsem si nechal na památku.

Pohřeb jsme rádi zaplatili a Alice ho i naplánovala, aby to Charlie neměl ještě těžší. Všichni jsme na něm byli. Ale jakmile skončil, odjeli jsme z Forks. Nemohli jsme tam zůstat po tom, co jsme tam ztratili člena rodiny.

My víme, že ji mohl unést nějaký upír a… Raději nemyslet. Ale Charliemu jsme to říct nemohli. Porušili bychom tak zákon, což jsme nemohli dopustit. Všichni z toho byli špatní, ale naději jsme stále neztráceli.

Zkrátka jsme doufali, že jednou na Bellu narazíme jako na upírku. Byl bych raději, kdyby byla člověk, ale pokud ji uvidím jako upírku, budu štěstím skákat až ke hvězdám a zpívat slavnostní serenádu.

Ale čas šel a nic. Charlie po pěti letech od Bellina zmizení zemřel žalem a Renée na tom taky nebyla zrovna dobře. Zabila se v autě i se svým manželem, když byla rozrušená vzpomínkami na Bellu.

Chtěli jsme jim jít na pohřeb, ale nemohli jsme. Bylo by nápadné a podezřelé, kdybychom se tam objevili, stále mladí a krásní. Tak jsme zůstali doma a seděli na zadku. I když jsme byli stále zničení a vyčítali jsme si, že Bellu unesli, že jsme ji nedokázali ochránit.

Čas plynul a naděje se vytrácela. Všichni ztráceli naději, že ještě někdy Bellu uvidíme. Stále víc a víc jsme se uzavírali do sebe a nemluvili skoro ani se členy rodiny. Bella nám všem změnila život svým příchodem a stejně ho změnila i svým odchodem.

Přešlo skoro sto let od Bellina zmizení. Někteří se trochu vzpamatovali a začlenili se do lidské společnosti. Carlisle s Esmé začali znovu chodit do práce a ostatní do školy, jen já se nevzpamatoval, nešlo to. Svůj čas jsem dělil jen mezi lov a ležení na posteli.

Ani s rodinou jsem se skoro nestýkal, nemohl jsem. Stále jsem byl zaneprázdněný myšlenkami na mou nevinnou a bezbrannou Bellu. Kdo ji unesl? Co jí udělal? A kde je teď? Za každé vodítko bych zaplatil miliony.

Byl čas jít na lov. Zvedl jsem se a vyskočil z okna. Ladně jsem dopadl na trávu a rozeběhl se do lesa. Nadechl jsem se, zda neucítím nějaké dravé zvíře a ztuhl jsem. Ucítil jsem tak lahodnou vůni, kterou bych vzdáleně přiřadil k pumě, ale voněla daleko lahodněji než puma.

Rozeběhl jsem se za tou vůní. Přicházela hodně zdaleka, ale pro mě to nebyl sebemenší problém. Když jsem cítil, že se blížím, nevím proč, ale zpomalil jsem. Šel jsem lidskou chůzí a nos vystrkoval, abych našel místo, odkud se line ta úžasná vůně.

Ruku jsem položil na kmen stromu a pořádně se rozhlédl, už jsem byl blízko. Očima jsem pozorně projel nebližší okolí. A našel jsem zdroj té úžasné vůně. Opravdu, byla to puma, která zrovna odpočívala na kameni.

V ruce jsem začal drtit kmen toho stromu. Ta puma najednou zvedla hlavu a střetla se s mým pohledem. Najednou vytřeštila oči, zvedla se a začala utíkat. Rychle jsem se rozeběhl za ní, ale div divoucí, sotva jsem jí stačil. Tohle není obyčejná puma.

Opřel jsem se do svých nohou a pokusil se ještě zrychlit, ale stále jsem pumě nestačil. Dobrých pět metrů měla náskok. Snažil jsem se pumu dohonit, protože jsem už hlady sotva souvisle myslel, ale najednou mi zmizela z dohledu.

Zastavil jsem se a rozhlédl se, zda ji  neuvidím. Oči nic neviděly, tak jsem zapojil čich. Její vůně je… za mnou. Otočil jsem se, ale za mnou byl jen vodopád. Taky mi to bylo k ničemu, tak zbýval už jedině sluch. Zaposlouchal jsem se a slyšel bít srdce… Za tím vodopádem.

Přešel jsem k tomu vodopádu a podíval se do něj. Něco mi přišlo divné. Natáhl jsem ruku a strčil ji do toho vodopádu. Za tím vodopádem by měla být skála, ale nic takového, bylo tam prázdno. Nadechl jsem se a prošel skrz ten vodopád.

Objevil jsem se v tmavé jeskyni. Otočil jsem se a dokonale viděl skrz vodopád přírodu, kterou jsem znal velmi dobře. Jak to, že jsem si nikdy nevšiml, že je za tím vodopádem jeskyně? To je teď jedno.

Otočil jsem se a šel do té jeskyně. Netrvalo dlouho a na jejím konci jsem uviděl světlo. Zrychlil jsem a vyšel z jeskyně. V tu chvíli jsem zalapal po dechu a otevřel pusu dokořán. To není možné.

Objevil jsem se v nádherném lese, působil pohádkově a v pestrých barvách. Všude vládl klid a mír. Působil na mě uklidňujícím kouzlem. Nadechl jsem se a málem omdlel. Taková nádherná vůně… Tohle není obyčejný les.

Vykročil jsem z jeskyně a šel do toho lesa. Krk jsem si mohl vykroutit, jak jsem pozoroval ty krásy okolo. Ještě chvíli jsem šel, když se přede mnou objevilo roští a za ním jezero. Nádherné a veliké jezero.

Rozhlédl jsem se po hladině a spatřil na ní labuť. Spala. Najednou zvedla dlouhý bílý krk a podívala se do západu slunce vpravo. Taky jsem se podíval, ale nic mi na tom nepřišlo zajímavého.

Labuť se dala do pohybu, plavala ke břehu. Na jezero padl stín, jak slunce mizelo nad obzorem, až zmizelo úplně. V té chvíli se stalo něco neskutečného.

Na druhé straně jezera se objevila jemně narůžovělá záře, silnější než ohňostroj, silnější než slunce. Musel jsem si zakrýt zrak, ale snažil jsem se pozorovat skrz prsty, co se tam děje.

Po několika vteřinách záře zmizela. Spustil jsem ruce podél těla a zalapal po dechu. Na místě, kde ještě před chvílí stála bílá labuť, stála dívka v krátkých bílých šatech, po kotníky ve vodě, zády ke mně.

Vyšel jsem ze svého úkrytu a oběhl jezero na druhou stranu, abych tu dívku viděl blíže. Schoval jsem se do stínu stromu, ale zpozorovala mě. Schoval jsem se za strom, takže jsem ji neviděl.

„Kdo je tam?“ ozval se líbezný hlas, který se rozlehl po jezerní hladině. Ve mně zatrnulo. Ten hlas… Ten přece patří… Vystoupil jsem ze svého úkrytu a zvedl hlavu. V tu chvíli jsem zapomněl, jak se dýchá.

„Edwarde?“ vydechla ta dívka a dlaně zkřížila na hrudi v překvapivém gestu. To není možné. Teď jsem si byl zcela jistý.

„Bello?“

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Labutí princezna 2. kapitola: