Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ladies of victory - 1. kapitola

08.02.2014 (18:00) • Johnna, Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2936×

1. kapitola:

Opera je všechno. Kdo v téhle době nechodí do opery, jako by nebyl. Pokud nechodíte na operu, nikdo o vás neví, jste jen chudé nicky, co dřepí doma a vyšťourávají z kapsy poslední groš na chleba. Ale i přesto, že jste bohatí, není vše tak růžové, jak by mělo. 

Vévodkyně Esmé Anna Down von Nordshir je z té bohatší smetánky, jenže její dcera Isabelle je svéhlavá. 

Na pódiu zavládlo ticho... Diváci hladově čekali na příchod hlavního kastráta a nikdo ani nedutal, až na jeden hlučný výklenek, kde seděla rodina z Nordshiru. Vévodkyně, její dcera Isabella a nevlastní dcera Rosalie. Když na jeviště vstoupil černovlasý muž, jenž vypadal nádherně, upokojili se i ony. 

Muž, který měl na hlavě čelenku s červenobílým peřím, se rozhlédl sebejistě po obecenstvu a prořízl vzduch svým jemně čistým hláskem kastráta. Lidé v sále začali blaženě aplaudovat a zpěvák si vychutnávat atmosféru, dokud se výklenek nezačal otřásat díky hromové hádce.

„Bylo to kvůli tobě!" zasyčela zákeřně Isabella. „Je to jenom tvá vina, matičko!"
„Ona nemá jasnou hlavu! Co bych zmohla?" obhajovala se vévodkyně z Nordshiru.
„Nikdy by neodešla, kdyby ses nesezdala s tím blonďatým ďáblem!" vykřikla Bella. „Aspoň to přiznej!"

Po těchto slovech na ni vévodkyně vzhlížela s nesmyslností v očích.

„Změnila ses, Bello. Já jsem pro vás přece chtěla jenom to nejlepší!"
„Jak se opovažuješ nazvat mého otce..." začala výhružně Rosalie, ale Esmé ji nenechala domluvit.
„Rosalie, to je mezi námi."
„Jsi slepá, matko! Copak nevidíš, jak przní každou služku v domě?" optala se Bella s drzostí oplývající její jazyk. „Každý týden máme nové služky. A proč asi? Když ho přestanou bavit, nebo když je všechny oplodní, chce nové masíčko!"

Isabella by toho měla ještě na srdci, kdyby vévodkyně nevstala a nevlepila jí s mlasknutím facku.

„Cha!" vydechla Rosalie s nadšením. 
„Promiň, Bello, ale takhle se mnou mluvit nebudeš!" rozkřikla se vévodkyně.
Isabella chvíli stála s dlaní posazenou na tváři a nevěřícně vdechovala neklidnou atmosféru. „Jak chceš, maminko!" špitla nakonec a vyběhla neurvale z výklenku. Cestou ještě narazila ramenem do Rosalie.

„Dávej přece pozor!" křikla na ni, i když věděla, že to bylo naschvál.

Všichni je pozorovali. Jak překvapený a zároveň naštvaný zpěvák, tak každá živá duše, která se rozhodla jít dnes na operetu. Vévodkyně věděla, že tu nesmí zůstat. Musely se s hanbou vytratit, aby je všichni neprokleli. Už při jejich odchodu slyšely nepěkné poznámky.

***

Vím, že se matka změnila. I když jsem ji dnes vyprovokovala já, tohle by předtím nikdy neudělala. Zítra se mi bude určitě vroucně omlouvat, ale na to je už pozdě. Nehodlám tu bydlet s tím vydřiduchem v jednom domě! Je mi jedno, že už nebudu bydlet na věhlasném zámku rodu z Nordshiru, že nebudu moct pobíhat po obrovských zahradách, že nebudu moci slyšet, jak si Carlisle užívá zase s další a další novou služebnou. Mám plán! Dnes na maškarním bále si najdu manžela.

Alice, má sestra, odešla hned poté, co se dozvěděla tu ohavnou věc - matka se zasnoubila s vévodou Carlislem Henrym z Nordshiru. Je to už pár měsíců a stále mi chybí víc a víc. Zřetelně si pamatuji její poslední slova: „Můžete mě proklít, oběsit, vydědit nebo i sníst… Stejně se už nevrátím!" Napřed jsem ji měla za blázna. Nenapadlo mě, že Carlisle je opravdu taková zrůda, jak mi popisovala. Ale teď už je pozdě... Za Alice jít nemohu, ani nevím, v jaké špeluňce bydlí, jestli ještě vůbec žije. Slíbila mi, že bude psát každý druhý týden v měsíci, ale nikdy jsem od ní nedostala ani řádek.

Nejprve jsem si myslela, že to přeháním a že se to časem zlepší, jenže on se ještě víc vybarvil. Miluje jen svou Rosalie, sebe a své dva psy. Nic jiného, kromě tohohle a šlapek, ho nezajímá! Alice mluvila i o vraždách, ale i kdyby to byla pravda, nikdo by se to stejně nikdy nedozvěděl, on je přece vévoda z Nordshiru!

Šla jsem zrovna do pokoje, když jsem uslyšela Esmé a Carlisleho, jak se hádají v matčině komnatě. 

„Ptal jsem se, jaká byla opera, tak laskavě odpověz!" křikl.
„Operu jsme ani neviděly! Tohle už musí přestat…“ Snažila se na něj křičet, ale hlas se jí bořil jako domeček z karet. Do toho ještě vzlykala. „Isabella utekla, ani nevím, kam šla. Bojím se, že odejde stejně jako Alice a já tu budu sama."
„Co to povídáte? Vždyť vy tu nikdy nejste sama," odvětil s jasnou lhostejností a naléval si víno. 
„Ani mě neposloucháte… Nebo vám na Belle vůbec nezáleží?"
„Jistěže záleží! Je to přece moje dcera!"
„Zajímalo by mě, kolik jich vlastně máte," řekla ztišeně a zarazila oči do země, aby se vyvarovala očnímu kontaktu.
„Jsem vévoda, ne nějaký leštič bot, tak si zvykejte, má drahá Esmé, že si budu dělat, co chci!" křikl a chystal se k odchodu.
„Řekla jsem, že jsme nic neviděly, ale jak vidíš, oči mám!" dodala rychle, než stačil vzít za kliku. „Mohl byste to dělat alespoň tajně?"
„Jste moje žena, drahá! Takže nejste nic než žena, které jsem tímto daroval titul! Mohla jste skončit špatně. Hodně špatně, kdybych si vás nevzal. Buďte ráda, že jste mě ošálila svou krásou, a dál dělejte, že nic nevidíte, bude to pro všechny nejlepší." Na tohle už neřekla nic. 

Neměla jsem v plánu se ukazovat a nechat se seřvat za tu scénu v opeře, ale teď bude matka vlídnější a pustí mě na ples, i přestože jsem to dnes podle ní přehnala.

Dveře byly jen lehce pootevřené, takže stačilo jen lehce zatlačit a vklouznout dovnitř.

„Mama," začala jsem mile. „Můžu?"
„Bello?" zvolala překvapeně. „Kde jsi byla?" Ani nečekala na odpověď a běžela mě obejmout.
„Jen jsem se prošla. V kočáře by bylo trochu těsno, kdybychom jím jely všechny tři."
„Promiň mi, že jsem tě uhodila, ale..."
„To je v pořádku," přerušila jsem ji. „Já jsem se chovala nepatřičně." Pomalu, ale jistě jsem ji začínala oblbovat. Potřebuji jít na ten bál!
„To tedy ano," zafuněla a ještě jednou mě objala. „Jdu se připravit na bál. Snad se to uklidní i mezi tebou a Rose."
„O tom sice silně pochybuji, ale ples mi určitě spraví náladu!" řekla jsem opatrně.
„No, víš... Rosalie navrhla, že bys neměla chodit, aby ses trošku zchladila. Jestli způsobíš další hádku, tak..."
Jistě! Matka se hned přimlouvá k Rose. Kdybych tam nechtěla tak moc jít, už by lítaly talíře vzduchem. „Rose má naprostou pravdu! Potřebuji se zchladit, takže bych si měla dát skleničku vína a poklábosit s přáteli. Slyšela jsem, že se na ples chystá i rodina Doilova. A znáš přece Emmetta!" špitla jsem jeho jméno trošku vášnivě. „A co sestřenice Luisa? Budou tam prostě všichni!"
„No, pokud mi slíbíš, že neuděláš žádnou scénu..."
„I kdyby si to Carlisle rozdával s... No, tohle asi nebude zrovna to správné přirovnání," dodala jsem, když jsem si uvědomila, co to ze mě radostí vyletělo.
„No a je to tu!" řekla a přísně zavelela prstem na dveře. 
„Takže ty se mnou nesouhlasíš, mami?" 
„Ne! Jsme manželé a budeš to muset přetrpět, Isabello."
„A co ta hádka, co tu proběhla před pěti minutami? Ta taky nic neznamenala?" optala jsem se, zaskočená matčinou odhodlaností k podřadnému sloužení mužům.
„Má modrou krev, my jen neprostupně rudou. On si bohužel na velkého pána nehraje, on jím je. S tím neudělám nic ani já," řekla sklesle, ale smířeně.
„Tak mě aspoň pusť na ten ples," špitla jsem. „Budu se ovládat!" připustila jsem se zavazujícím se slibem.
„Ale pokud něco provedeš, zavřu tě do věže na dalších sto let!" zavtipkovala Esmé, i když jsem si nemyslela, že to ještě umí.
„Klidně na pět set!" zavyla jsem ještě při bezhlavém úprku do své ložnice. „Nebo na milión!" 

Přiběhla jsem do pokoje plna očekávání. Třeba to bude Emmett! Na toho se dívám už pár let. Znali jsme se už jako děti a myslím, že by z toho mohlo vzejít něco víc. A o to víc, když je tak krásný. Nikdy předtím jsem se na něj tak nedívala, ale vyrostl do krásy a doufám, že já taky.

Zavolala jsem na služebné, aby mi pomohly obléknout šaty, a stoupla si k zrcadlu. Zahleděla jsem do třech zrcadel vykládaných zlatem a rubíny. Odraz jasný jako denní světlo! Možná se takhle na sebe dívám naposledy. Naposledy jako na volnou labuť, která pluje klidnými vodami. Třeba budu zítra černá labuť, která se rozhodla tancovat na okraji vodopádu. Musím si to slíbit! Podívám se na sebe do tohohle zrcadla, až budu zasnoubená, dřív ne!

Ještě chvíli jsem ztěžka dýchala a pozorovala se v zrcadlech, když dorazily služky.

„Co potřebujete, madam?" optala se mě Dora, postarší žena, která má čtyři děti, manžela na rybím trhu a život visící jen na její práci. Kdybychom ji propustili, nejspíš by její rodina nepřežila.
„Šaty na dnešní maškarní bál!" zazpívala jsem na její odraz. „Ty nejkrásnější, které mám!"
„Ale slečna Rose říkala, že vám šaty chystat nemám, že nejdete dnes na bál," šeptala zmateně.
„Milostpaní se spletla, Doro! Na poslední chvíli jsem se rozmyslela. Takže... ty šaty," řekla jsem důrazně. Doru mám ráda. Zvlášť proto, že je pro váženého vévodu moc stará a ošklivá, ale pokud chce raději poslouchat příkazy od Rosalie, ať už mi nechodí na oči!

Ponořila jsem hlavu do vody, kterou jsem měla nachystanou na kosmetickém stolku. Zároveň jsem smyla všechno opovržení, které mám ještě někde uvnitř v zásobě a osušila si obličej hedvábným ručníkem.

„Tady jsou, madam!" zaburácela Dora s úsměvem. „Jsou nádherně tyrkysové! Podšívka je tmavá jako dnešní noc a zdobené jsou rubíny, jak to máte ráda. Ještě pár rudých mašlí a budete naprosto dokonalá!"
„Ty jsou nádherné!" šeptla jsem, když jsem vybíhala, abych je obejmula. „Jaké má šaty Rosalie?" optala jsem hned.
„Žlutomodré, ale ta modrá je tak světlá, že vypadá jako bílá. Rozhodně si neumí vybírat!" 
„Skvěle. Snad bude dnes večer příjemná jako vždy," dodala jsem v nadějí v srdci. „Jestli mě vyprovokuje, nedostanu se ze zámku aspoň na týden!"
„Zase jste slibovala paní Esmé?" optala se Dora s pošetilým úsměvem. „Vy se snad nikdy nepoučíte, slečno Isabell."
„Dnes je to jiné," řekla jsem odmlouvačně. „Copak jste neslyšela o dnešním teátru?"
„O tom slyšela celá Francie, slečno! Měla jste slyšet vévodu."
„Já jsem ho slyšela. Zase se hádal s matkou, ostatně jako vždy! Oni na sebe buď křičí, nebo nemluví vůbec."
„To nebyla žádná hádka, madam! To jste měla slyšet tu druhou!"
„Druhou?" vyjekla jsem nadšeně. „No tak rychle, rychle! Povídej, Doro!" ponoukla jsem.

Dora se ohlédla na zavřené dveře a ztišila hlas: „Když se dozvěděl, co jste o něm na opeře prohlašovala, začal křičet na celý zámek. Dokonce vyhnal ven i psy! Potom začal narážet na vaši drzost, nestydatost a tak dále... Paní Esmé ho ale nakonec nějak srovnala."
„Matka a srovnala?" vypískla jsem úsměšně. „Vždyť ta ho nesrovná, ani když jde o to, co bude k večeři!"
„Nevím, co mu napovídala, ale zabralo to." 

Po dávce šťavnatých drbů jsem se dala do fintění. Dora se mě pokoušela asi deset minut nacpat do úzkých šatů, což se nakonec i povedlo. Korzet mi utáhla tak silně, že jsem byla ráda, že mi ovečky nevyskakují z ohrady, ale musím dnes ukázat hlavně svůj vnějšek, abych okouzlila pány... třeba i z daleka.

Lesklé modré šaty mě těžce, ale elegantně obléhaly. Zdobení bylo dokonalé... Každý rubín, jenž bydlí dnes na mých líbezných šatech, vzhlíží vzhůru lepších zítřkům. Rudá stuha, která mi omotává sladce vlasy, tvoří maličké lokny, udržuje celý můj účes čistý a neporušený. Tahle garderoba mi zajistí nový život! Budu tě následovat, Alice. A třebaže tě nikdy nenajdu, budu mít alespoň dobrý pocit. Teď už stačilo jen připevnit masku. Někteří hosté mívají ruční masky. Drží si je pořád na očích a snadno se stane, že je hned poznáte. Já mám raději pevnou konstrukci. Saténově černým provázkem svázaná maškarní pelest na mých očích... Rubíny obroubělé okraje, ale jinak svítící černá záře! Tohle je má večerní róba... Tohle je můj vstup do dalšího života...

Ještě jsem řešila poslední úpravy - vzít si ostře červený vějíř, nazout rubínové střevíčky a vyjít vstříc svému osudu. Kočár už čekal před hlavními zámeckými vraty a já nadšeně běžela, abychom tam byli sic jen o vteřinu dříve. Posádka kočáru už jen netrpělivě čekala. Dobelhala jsem se v střevících k dvířkům a chvíli vzrušeně poslouchala, co jsem zase, kromě zdržování, provedla.

„Já to říkala, otče!" vypískla Rosalie. „Zase čekáme na Bellu! To pískle snad neví, kdy bál začíná?"
„Bude tu každou chvíli," špitla smutná Esmé.
„Byl bych rád," začal Carlisle, „kdybys shodila ten kyselý obličej, než dojedeme do domu knížete z Holftstadtu."
„Jen se dnes nemám chuť bavit, vévodo... Ale pokusím se to nějak přetrpět," dodala Esmé, když na ní upíral svůj prázdný pohled příliš dlouho.
„Hodná. Přece se nesluší, aby vévoda nechával ženu doma. Co by si o nás potom ostatní pomysleli?" zdůraznil rázně. Na to už matka neměla nic na srdci.

Odposlouchávání už bylo dost. Navíc se na mě kočí díval celou tu dobu, co jsem tady číhala. Ať si to vévodovi klidně řekne! Já se ho nebojím. Mrštně jsem chtěla vzít za kliku, když mě náhle zarazil sluha.

„Prosím, slečno Isabell," pronesl velectěně a otrokářsky otevřel dvířka kočáru.
„Děkuji..." To si nemohu ani sama otevřít dveře? Tohle tu nesnáším! Když jsem byla ještě doma, nezotročovali jsme každou živou duši v domě.

Všichni přeživší, co ještě vydrželi v kočáře, na mě náhle hodili pohled.

„Ale, kdopak si na nás vzpomněl?" optala se sarkasticky Rose, ale já jsem neměla v plánu jí odpovídat.
„Už máme všechny?" zeptal se ještě kočí a Carlisle jen zaklepal na střechu kočáru. 
„Jeďte!" stačil ještě zabručet. 

 Tak - komentujte, komentujte... Snad se líbilo! :) ↓ Ještě trailer:

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), Irtemed, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ladies of victory - 1. kapitola: