Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ladies of victory - 2. kapitola

14.02.2014 (20:45) • Johnna, Irtemed • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2384×

2. kapitola:

Kočár s námi drncal jako s kapkami vína ve sklenici. Nesnáším tohle cestování. Samozřejmě že je to výtečné, když jedem na letní či zimní sídlo, k rodině do Londýna nebo do vzdálené části Francie, ale raději preferuji volnost koňského hřbetu. Cítit odezvu slabin, klopýtání kopyt, šumění třepotající se hřívy ve větru a tu nádhernou slast řehotu, jazyka, který tak nespoutaně projevují. Nerada bych týrala koně svou vahou, tělem, bičem, ale raději koně proběhnu se mnou na hřbetě než s kočárem za zadkem.

Rosalie měla opravdu ty ohavně vybledlé šaty. Bledě žlutá a naprosto běloskvoucí modř? Tohle se k sobě nehodí, Rosalie! Ale jestli se učila od svého otce, není se čemu divit. Červené sako?! Černá vesta pod ním a podivný zelený hadr, co má připomínat košili? Ano, módní ikony Francie. Matka měla šaty elegantní a jednoduché - světle oranžové, řekla bych až broskvové, s růžovoučkou stuhou kolem pasu. Rosalie se na mě zvláštně dívala, jako by říkala - jak to, že jsi dneska tak… krásná? Vidím tu závist, budu vedle ní vypadat jak královna, ona jako má služka, ale stejně u sebe vydržíme jen pár minut. Nechci u ní dýchat ani vzduch.

Cesta trvala asi jen dvacet minut, bylo to celkem blízko. Zámek knížete z Holftstadtu byl velice… zvláštní. To budou ty německé kořeny. Ale jakmile jsme vstoupili dovnitř, tvář mi strnula úžasem. Stěny byly dokonale obepnuté nástěnnými malbami a strop byl ověnčen saténovými závěsy, které lehce připomínaly pamětní stropové obrazy, na kterých se vznášeli andělé. Dokonce jsem na chvíli zapomněla i na trapnou cestu z kočáru až sem dovnitř, kdy nikdo neřekl ani slovo. Nejvíce divné bylo to, že se začal Carlisle tvářit nějak moc blaženě, co jsme vstoupili dovnitř. Jako by najednou něco vyhrál - sázku nebo snad uviděl svou novou chodící dělohu? Otráveně jsem od něho odtrhla zrak. Už se na něj nechci dívat ani minutu, musím najít pití a potom toho správného muže!

„Tvůj otec je zajímavý muž! Ale proč ty jsi takový ignorant?" ozvalo se odněkud ze předu - nebyla jsem dlouho na pochybách, byla to zaručeně Rosalie.

Sotva jsme přišli a už uráží ostatní, kteří nemají tolik „inteligence" jako ona. Po lokalizaci Rosalie jsem se raději rychle vzdálila do velkého sálu, kde už čekalo kromě obrovských stolů s jídlem i mnoho zvědavě vyhlížejících mužů.

„Nač chodit pěšky, když mám sluhu?" zazpíval za mnou někdo samolibě. „Isabell, nachystej mi záda." Až teď jsem ten hlas poznala - Emmett! Otočila jsem se za tím hlasem jako za padající hvězdou.
„Emmette!" vydechla jsem. „První člověk, který je trošku inteligentní!" zajásala jsem.
„Ale… jen trošku?" nadhodil. „A co Carlisle? Takový velikán, vládce, vůdce, gentleman!"
„Jasně," vydechla jsem se smíchem. „Nezapomeň na Rosalindu! Dnes bude velká noc."
„Jak to víš?" optal se vyjeveně.
„Proč bych to neměla vědět?" optala jsem se opatrně.
„Takže ti to nevadí?" zaváhal.
„Vyklop to, Emmette, nebo to z tebe…“ Ale vtom dorazila Rosalie.
„Sestřičko," vydechla s nahraným hlasem. „Už si jí to řekl?"
„No, víš, Iso, my se budeme s Rose brát." Čelist by mi spadla až na kolena, kdybych ji zlostí nedrtila k lebce.
„Co se to říká - blahopřeji?" odfrkla jsem nevěřícně.
„Děkuji ti, Isabello!" poděkovala Rosalie, ale znělo to jako zasyčení hada. Věděla, že mám Emmetta moc ráda, musela naše kamarádství zničit, že? O další důvod víc, abych se dnes upsala ke sňatku!

Raději jsem se nepatrně vzdálila a nechala ty dvě „hrdličky" náhodě, a pak jsem najednou uviděla někoho kouzelného. Stál opřený o ručně vyšívaný gobelín a se zápalem, ale zároveň s neznalou elegancí něco vyprávěl. Dokonale ostré rysy, huňatá čupřina s hnědými až skoro bronzovými odlesky, jantarově smějící se oči, a to tajemno, nádhera, kouzlo, které dnes hledám - to je v něm. Držel sklenku něčeho tvrdšího a pobaveně sledoval své společníky. Všichni byli mladí a nějakým způsobem elegantní, ale on… On byl klenot, který se vybrousí jen jednou za generaci. Lehce jsem začala kroužit kolem nich. Nalevo od něj stál muž s drsně oříškovým závojem vlasů, pohled měl zatvrzelý jako voják a v očích měl smrt, ale jeho rty se smály - teď jen si vybrat tu odpovídající stránku jeho duše. Napravo stál snědší mladík, který se pořád jen usmíval. Vlasy má dokonale kudrnaté, skoro jako ovce. Ale obličej má oproti tomu dokonalému mladíkovi drsnější. Jeho rysy jsou tak nějak hrubější, i když se směje, vyzařuje z něj zloba. Neomaleně se na mě podíval, vůbec neubíhal pohledem, jen mě zasněně pozoroval - proč zrovna on? Raději ten překrásný elegán! Pořád jsem kolem nich dělala kolečka jako kolem kořisti a poslouchala. Opřela jsem se o stěnu tak, abych vše slyšela a zároveň byla tak trochu vidět.

„Kdyby mělo hovno nějakou cenu, chudí by už dávno neměli zadky!" pronesl s lahodným mlaskáním ten pohledný muž. „Máme štěstí, že my jsme ty bohatý svině!"

Nemohla jsem se ubránit drobnému smíchu a najednou jsem ucítila něčí ruku na rameni. Otočila jsem se a spatřila jeho… Z blízka byl ještě krásnější. Hluboce mi pohlédl do očí, ale přes masku stejně nic jiného nevidí.

„Bavíte se, slečno...“
„Isabella. Jmenuji se Isabella Down de Marco, pane…“ Začíná to slibně, ani nedokážu dokončit větu!
„Edward, Edward Abbey von Landie, slečno. Ale neodpověděla jste na mou otázku," pronesl líbezným hlasem.
„Hledám nějakou dobrou partii," začala jsem. „Moje matka mi už leze na nervy."
„Takže hledáte muže, protože to po vás chce matka?" zašklebil se. Ti ostatní dva byli najednou pryč, skoro jakoby zmizeli.
„Nedělám to pro matku, dělám to pro sebe. S tou kurvou se už nedá vydržet v jednom domě!" sykla jsem lehkomyslně.  „Tedy, chci říct, že… zrovna nemusím..."
„Vévodu z Nordshiru," doplnil mě. „Taky bych myslel na útěk, kdybych s ním musel žít," řekl a pousmál se, já se okamžitě uculila a začervenala se.

Než jsem stačila cokoliv dodat, najednou se vyřítila z knihovny malá, ale velice živá holka, která se nespokojila s vymezeným prostorem a která do mě bez okolků napálila sloní silou. Moje červené víno si znenadání sedlo na mé překrásné šaty, samozřejmě jsem neponechala úplně čistého ani pana Abbeyho.

„Jane!" oslovil ji káravě. „Co ti tvá chůva říkala o běhání?“

„... že běhají pouze poběhlice a slušná mladá dáma toto nečiní…“ povzdechla si a sklopila cudně oči.
„Potrestám tě později." S hrůzou na něj pohlédla, avšak nerozplakala se, ač k tomu neměla daleko. To přece slušně vychované dámy nedělají - pomyslela jsem si sarkasticky.
„Omlouvám se za své nevhodné chování," pronesla kajícně.
„Omlouvat by ses měla za zničené šaty, a tím pádem i večer." To, že mi ta malá kráva nejspíš zničila i budoucnost, jsem ale nahlas nevyslovila. Děti mi celkem nevadí, jako každá jsem snila, že se jednou vdám a budu mít vlastní děti, jenže díky té malé běhně je tento sen v ohrožení.
„Já opravdu nechtěla," snažila se stále omlouvat
„Jistě," řekl a pohlédl na ni s notnou dávkou zlosti, „… ale to Isabelle šaty nevyčistí. Odejdi a běda, jestli tě dnes byť jen zahlédnu."
„Co se to tu děje?" zeptal se právě příchozí muž. Byl oblečen do drahého brokátu a černé vlasy, spadající mu na ramena, měl elegantně uhlazené dozadu. V kontrastu s jeho bledou pokožkou působilo toto spojení majestátně. Byl okouzlující i děsivý zároveň.
„Strýčku," oslovil ho Edward dosti familiérně.  „Ten tvůj spratek polil tady lady Isabelle šaty."
„Edwarde, neměl bys tak o mé dceři hovořit, víš, že jednou bude velice důležitá." Nevím, co tím naznačoval, ale znělo to, jako by ta věta znamenala víc, než že se jen výhodně provdá.
„Běž do svého pokoje a pošli sem matku," poručil příchozí muž, už o poznání mírněji než Edward.
„Jsem to ale nezdvořák, ani jsem se nepředstavil. Jsem Aro Abbey von Landie." 
„Isabella Down de Marco, pane, ráda vás poznávám."
„Potěšení je na mé straně," pronesl a políbil mi hřbet nabízené ruky.
„Omluvte, prosím, chování mé dcery, je to ještě dítě. Samozřejmě, že vaše šaty vám nechám vyčistit a...“
„Děje se něco, drahý?" ozvala se žena, která přicházela, očividně Arova manželka.
„Ano, drahá. Naše dcera zašpinila slečně de Marco šaty. Odveď ji do své šatny a pomoz jí se převléknout."

Poděkovala jsem a odkráčela za madame Sulpicií - tak se ta žena jmenovala. Došly jsme k ní do šatny a já zůstala ohromeně zírat. Místnost by si nezavdala s menším křídlem nějakého panství a celou místnost zabírala nepřeberná sbírka nejen šatů, ale i střevíců a různých doplňků. Celkově to bylo pompézní, avšak ne přeplácané či dokonce nevkusné.

„Mám ráda šaty…“ Usmála se mému překvapení.  „A můj muž mě rád zahrnuje dary. Látky jsou dovážené až z Dálného východu a šaty si nechávám šít od nejlepších švadlen ve Francii."

Na to jsem mohla pouze uznale pokývnout hlavou. V porovnání s ní jsem si připadala jako chudá příbuzná. Sulpicia přistoupila k jednomu stojanu a vytáhla jedny z šatů. Když jsem je spatřila, málem jsem oněměla. Ty šaty byly jako vzduch – skoro se vznášely, skoro samou krásou jim narostly nožičky. Jemné rýhy, jež se na nich tvořily díky jejich saténově rudé kůži, jako by všechny naváděly je pozorovat, obdivovat. Z bližšího pohledu byly všívané zlatem, takže se v určitém světle svíček leskly jako voda pod sluncem. Okolo švů byly poseté drobnými rubínky, které tak vroucně miluji – jak to věděla?! Výstřih, který se usmíval i bez ženských vnadů, by mohl být sic o trochu mělčí, ale alespoň přilákají více očí. Už jsem si připadala jako cvok, když jsem na ně tak dlouho hleděla – nebo mi to jen připadalo jako věčnost?

„Přijměte je jako dar a omluvu za dceřino chování, je to ještě dítě."  Do kdy se na to chtějí vymlouvat, do dceřiných šedesátin?
„Dovezli mi je teprve dnes odpoledne, měly být určeny pro dnešní večer, ale kvůli nepřízni počasí dorazily s více než týdenním zpožděním a já si k nim nestihla dokoupit doplňky." Vlastně bych té malé ničitelce měla být vděčná, nebýt jí, tak bych takové šaty nikdy nespatřila, natož abych je mohla obléknout.
„To nemohu přijmout." Etiketa mi nedovolovala po šatech skočit jak žebrák po chlebu.
„Žádné takové, má milá, dary se přece neodmítají. A ještě…" Došla k jedné z vitrín, podávajíc mi řetízek, na kterém se houpal přívěšek rodu Abbey. Proč jen mám pocit, že se přijmutím těchto darů k něčemu zavazuji?
„Děkuji, milady…“ upustila jsem děkovně z úst a uklonila se.
„Není zač. A teď mne omluvte, musím už jít, manžel už na mě určitě čeká,“ řekla a trhla hlavou směrem ke dveřím. „Heidi!" Odněkud se objevila celkem atraktivní hnědovláska, zřejmě nějaká dvorní dáma.
„Paní..."
„Pomoz slečně Isabelle s převlékáním a doprovoď ji zpět do sálu!" A s těmito slovy odešla.

Heidi mi pomohla do šatů, dotýkala se jich s posvátnou úctou, jakou si bezesporu zasloužily. Ještě připnout náhrdelník a konečně mohu jít hledat mého budoucího manžela.

Když jsem přišla zpět do sálu, viděla jsem sira Edwarda, jak se baví s celkem atraktivní blondýnkou, stále se něčemu chichotala a působila spíše jako kurtizána než vysoce postavená dáma, její šaty na můj vkus odhalovaly více, než se sluší. Když se jeho pohled stočil mým směrem, jako by ztratil dech, ale jen na malý okamžik. Jeho zaražený pohled vystřídal okouzlující úsměv a napřáhl ruku mým směrem v gestu, abych mu vyšla vstříc.

„Tady jsi, drahá,“ zajásal a políbil mě na tvář. Rozhodně bych si takové chování nenechala líbit, ale od něj… snad cokoliv!

Objal mě majetnicky kolem pasu. Neznámá chtěla něco namítat, jenže to, co jí sir Edward řekl, jí zacpalo pusu a nejen jí.

„Tanyo, dovol, abych ti představil Isabellu de Marco, moji budoucí ženu.“
„To nemyslíte vážně, Edwarde! Vždyť víte, že vás miluji celým svým srdcem!"
„Ano, a moje peníze ještě víc," dodal sarkasticky. „Nedělej zde scény, Tanyo. Je to pod mou úroveň, a dokonce i pod tu tvou, i když pochybuji, že vůbec nějakou máš." Na to Tanya vyběhla se skrývaným pláčem pod dlaní ze sálu, ale mně leželo v žaludku něco jiného. „Děkuji, lady, zachránila jste mne."
„To ano, ale nevzpomínám si na to, že byste mě požádal o ruku, natož abych vám na tu nabídku kývla."
„Máte pravdu," řekl a vedl mě k balkonu. Poklekl přede mnou na jedno koleno a podíval se mi zpříma do očí.
„Isabello, prokážete mi tu čest a stanete se mou ženou?" Vytáhl prsten, za který by si mohl koupit rozlehlé panství. Tohle jsem nečekala, chtěla jsem manžela - proč by to nemohl být zrovna on? Tak jsem nad odpovědí dvakrát přemýšlet nemusela, ale mám vypadat jako naivka, co kývne na vše a kdekomu?
„Věřím na lásku na první pohled, pane Abbey, ale nerozhodl jste se příliš zbrkle?“ V duchu jsem již vyřkla stokrát ano, ale co já vím, tak u mužů dominují trochu nedostupné ženy, které si musí dobýt.
„Vy chcete od matky, já chci krásnou, inteligentní a duchaplnou ženu. Pokud jí nejste, pak se mohu vzdálit. Ale pokud jste ta, kterou hledám…“
„Ráda se stanu vaší ženou,“ skočila jsem mu odhodlaně do řeči. „Má odpověď je ano.“

No, moc dlouho jsem ho nenapínala, ale proč taky? Potřebuji to jako sůl a tyhle šaty mi dnes koupily vstupenku do nového života.  Nechci ho takhle využívat, ale lepšího nenajdu. Navlékl mi prsten a políbil mě na rty. Byl to polibek plný touhy a mně se málem podlomila kolena. Odtáhl se.

„Až po svatbě, drahá." Usmál se lišácky. „Měli bychom jít oznámit naše zasnoubení." A položil mi ruku na zadek. Tu jsem mu oddělala, a když na mě pohlédl s otázkou v očích, odpověděla jsem mu stejnou mincí.
„Až po svatbě, drahý!" Zasmála jsem se jeho zklamanému výrazu. Ten mu naštěstí nevydržel moc dlouho. Uchopil mě za ruku a spolu jsme se chystali říci tu šťastnou novinku, jsem zvědavá, jak bude reagovat drahý Carlisle.

Snad se další kapitola líbila, budeme rády za četné komentáře i za úsměvného smajlíka! :) ↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), Irtemed, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ladies of victory - 2. kapitola: