Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska bolí - 3. kapitola

18.12.2010 (16:30) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3076×

Byla jsem zmatená z toho, co se tam tehdy stalo, když jsem šla navštívit hrob svých rodičů. Někdy jsem si představovala, jak se sem znovu vrátí, a já jim to budu moct všechno vyčíst. Ale když jsem je uviděla, bez rozmyšlení jsem odstoupila od svého plánu. Samuel mě trochu zranil jeho vlažným jednáním s nimi. Měl by je chtít zabít, nebo aspoň zuřit. Ale mně tvrdil, že jim nic dalšího neřekl. Jen je ujistil, že je všechno v pořádku a že se docela snadno rozčílím. To pak nemám problémy se proměnit do podoby vlka v čase dvě sekundy. Moc spánku nepotřebuji, jen několik hodin, tak čtyři nebo pět hodin denně. Proto jsem se rozhodla pro krátkou noční procházku. Potřebovala jsem se uklidnit, utřídit si svoje myšlenky.

Proměnila jsem se do své podoby černé vlčice. Běžela jsem s větrem o závod, vítr mi cuchal srst, vlála mi. Sněžilo, hůř se mi dívalo na cestu. Měla jsem vytyčenou trasu, vždy běžím jen po ní, jsou to jen stará místa, které dobře znám. Přesto mě to stále bolí, a ani na jejich místě nezastavím. Ovane kolem mě vždy závan minulosti, naskočí mi husí kůže, pak jako splašený zajíc rychle upaluji pryč.

Zastavili mě až útesy. Ano. Tady vždy skákali dolů, tady moje máma taky skočila. Všechno jsem věděla přesně, vypravovali mi všechno, nic mi nezatajovali, ani sebemenší věc. To jsem měla na Charliem a Sue nejraději. Taktní a rozumní, to slovo je přímo vystihovalo. Taky nám vždy rozdávali, mně a Samuelovi, tolik lásky, že jsme ji někdy ani nemohli unést.

Proměnila jsem se v člověka. Vrhla jsem se ke své skrýši, měla jsem na různých místech schované oblečení. Bylo mi nepříjemné chodit nahá. Jediné mínus, které jsem našla na přeměňování ve vlka. Někdy mi to vyčítali, že jsem příliš lehkomyslná. Mohla jsi někomu ublížit. Ale já bych nikdy nikomu neublížila a zvlášť tomu, koho mám ráda a miluji ho.

U Cullenů si nejsem sebou jistá, považuji je za nepřítele. Někdy mě Sue obviní, že jsem stejně předpojatá jako býval můj táta. Pak se vždy rozzářím, jsem ráda, že mě přirovnávají k tak skvělým lidem, jako byli moji rodiče. Byla jsem připravená skočit. Nebylo to poprvé. Nikdy mě nepřestane uchvacovat, jak mě voda pohltí. Nechce mě vydat ze svých spárů. Já ji jedním tempem překonám. Vyplavu na hladinu, plavu svižným tempem k břehu. Někdo je tam! Doufám, že neviděl nic, co by ani vidět neměl. Ale ne! Jeden z Cullenů!

„Ahoj, skvělý skok!“ Ach, to jen upovídaný kecal. Ten by ale nemusel být špatný, prý není takový morous jako Edward. Co se s tímto šaškem spolčit proti tomu nekňubovi Edwardovi? Má stejná podobnost s Bellou ho nezaskočila. Musí to být ještě lepší. Už o mně ví celá jejich rodina. To mě hodlají stopovat?

„Umím i lepší,“ prohlásila jsem. Ano, to je pravda. Mohla bych plavat závody. Jsem v plavání dobrá, nejlepší.

„Co tu děláš?“ Trochu jsem byla mokrá. Měla bych jít domů, i když možnost nachlazení byla mizivá. Chtěla jsem se ho zbavit.

„Jen se tak potloukám. Vyšli jsme si na rodinný lov. Jen Edward se nechal dlouho přemlouvat.“ Jeho řeč byla nenucená. Vůbec mu nepřišlo, že je tato situace absurdní. Komická.

„Nesešel jsi trochu z cesty? Musím domů,“ vyhrkla jsem, nechtěla jsem se zatím potkat s jeho bratrem a jeho sestrou Alicí. Dva šťouralové v jedné rodině! Děkovala jsem Bohu, že mě Alice nemůže vidět, Edward mi nemůže číst myšlenky.

„Příště musíme pokecat,“ volal za mnou hromotluk.

„Jasně, příště,“ ještě jsem stihla za ním křiknout, než jsem mu zmizela dočista z očí. Myslela jsem to doopravdy? Nejspíše ano. Ten svalovec není špatný, je navíc zábavný. Rozhodla jsem se neházet celou Cullenovic rodinu do jednoho pytle s Edwardem. Pak mě popadl strach. Třesavka. Co když poznám, že jsou vlastně všichni dobří. Poznám, dojde mi, že Edwarda vlastně miluji. To bych pak udělala stejnou chybu jako mamka. Rozhodla jsem se ho nenávidět. Pouze jeho. Omlouvala jsem své jednání tím, že mám na to právo. Pokud existuje spravedlnost, musím někde ve světě najít své štěstí. Musí být nějaká rovnováha. Minulost se nemůže opakovat stále dokola. To by bylo naprosto na hlavu. Myslím tedy.

Moje rodina si již zvykla, že jsem vždy první vzhůru. Nechávalo je to chladnými. Ale sem-tam si ze mě udělali legraci. Říkali mi „ranní ptáče.“ Byla jsem na podobné věci háklivá. Dnes to beru s klidem, přátelsky je roztrhnu na malé kousky. To byla legrace! Zůstanou celý.

Zbytek prázdnin jsem již na Cullena nenarazila. Byla jsem za to vděčná. Mohla jsem si Vánoce užívat plnými doušky, aniž bych se bála, že na ně nebo na něj někde narazím. Pak přišel Silvestr a po novém roce jsem zase musela do školy spolu se Samem. Zašla jsem do kuchyně, abych si vzala něco na zub, než půjdu zase do školy. Vánoční prázdniny skončily. Ach jo, to zase bude.

„Ahoj, už se na mě nezlobíš?“ škádlil mě Sam. Věděl, že se dlouho na něj nevydržím zlobit. Mám to s nimi ale těžké, co?  Jen jsem do něj strčila, ale on si vzal svoje jídlo. Sam se vždy cpe, jako kdyby živil dva svalnaté chlapy. Někdy pochybuju, jestli nás táta a máma uživí, když se můj brácha tak nepřirozeně cpe jídlem až k prásknutí. Zhnuseně jsem obrátila hlavu na druhou stranu. Dál jsem ho jen ignorovala.

Nahodili jsme si batohy na záda, rozloučili jsme s Charliem a Sue jako každý den předtím a mohli jsme vyjet do školy. Bylo zataženo. Pokud se Cullenovi znovu přestěhovali sem, budou ve škole. Doufám, že nebudu mít takové štěstí a ani s jedním nebudu mít společnou nějakou hodinu.

Měla bych být na sebe naštvaná, protože jsem je chtěla vidět. Cullenovi! Koho jiného… Ale ve škole se ani neukázali. Asi se jen zastavili ke hrobu jejich staré známé. Nemohla jsem to tam vydržet. Byla jsem roztěkaná. Nedávala jsem pozor v hodinách. Jeden učitel se mě dokonce zeptal, jestli nejsem nemocná. Ale já mu odporovala, řekla jsem, že ne. Přesto mě poslal, ať jdu na ošetřovnu a pak rovnou domů. Učiteli bylo nad slunce jasné, že jsem zdravá. Ale strhávala jsem na sebe pozornost celé třídy, rozptylovala každého. Divím se, že mě nevyrazil dříve. Vyšetřil by si více času na učení, teď mu zbývalo jen čtvrt hodina do konce vyučovací hodiny. Ale já to brala, vyrazila jsem ze třídy jako raketa. Ještěže je tu Sam ten zodpovědný. Já to totiž rozhodně nejsem. Znám se dobře.

Již jsem byla u svého brouka a chtěla jet domů. Ale pak… Zastavilo se mi srdce. Na mou duši! Stál tam. Cullen. Edward Cullen. Moje myšlenky číst nemohl, ale moji srdeční zástavu rozhodně zaznamenal. To mi vůbec nepomohlo. Moje srdce se rozběhlo jako o závod. Měla jsem být na něj pořád naštvaná, nenávidět ho. Taky jsem ty všechny pocity pořád k němu pociťovala. Ale zkuste si poručit svému srdci. Copak nejde to všechny skloubit dohromady? Nenávidět a milovat?  Zachvěla jsem se, tep srdce se mi ustálit. Tak to se právě stalo mně?

„Ahoj,“ přišel ke mně a pozdravil mě. Jeho hlas zazněl mým uším jako rajská hudba. Snažila jsem se, aby můj pozdrav byl naštvaný, aby to vyznělo, že ho nechci vidět. Zazněla jsem se říkat: „Ahoj.“

Pak jsme ve stejném okamžiku řekli: „Proč jsi tu?“ A pak se to stalo podruhé: „Ty první.“ Tyhle scény jsem ve filmu milovala. Teď jsem ji doopravdy zažívala. Musela jsem se zasmát. Ale on už nic neříkal, musela jsem tedy začít já. Asi se stejně jako já ptal sám sebe - kam zmizela její nenávist?

„Já tu studuji. Přišel jsi za mnou?“ Sakra. Sakra. Jsi hloupá. Copak se chceš hned nechat prozradit své city? Trochu se ovládej. Nadávala jsem sebe na sebe, jaký já jsem snílek.

„Dloužím ti omluvu.“ Edwardův krásný obličej se zkřivil bolestí. Slova ho stála velké úsilí. Pochopila jsem, co tu chce. Omluvit se. Omluva jim život nevrátí. To nemohl nechat tak? Všechno zkazil.

„Mně ji nedlužíš. Já nejsem Bella, já jsem Vera. Její dcera, jsem dcera Belly a Jacoba. Tvá omluva mi je nevrátí, nenahradí ztracené roky.“ Moje slova byla krutá, svůj hlas jsem nepoznávala, přicházel ke mně z dálky. Edward si taky uvědomil, že to zrovna nebylo správné rozhodnutí začít se mnou rozhovor na toto téma. V tom to ohledu jsem byla nekompromisní, věděla jsem, že za matčinu smrt může Viktorie a Edward též. Proč každý otvírá mé staré rány?

„Pokazil jsi všechno, co se dalo.“ Má slova patřila jenom jemu. Téměř jsem je zašeptala, ale on je upíří sluchem musel slyšet.

„Já jsem ji miloval. Zůstaň. Bude to jiné než s tvou matkou!“ Edward mě prosil, abych tu zůstala? Já ho milovala, teď jsem si již byla jistá svými city k němu. Ale Edward se mi zdál jako labyrint, jakou cestou se má vydat? Nemůže si být jistá, jestli jen stále nemiluje její matku. Možná vidí ve mně jen mou matku. Jak bych s ním potom mohla zůstat? Dát mu marnou šanci?

Pohlédla jsem na něj. Oči jsou jako okno duše. To se aspoň říká. Proč tam nevidím odpověď? Jen se utápím v jeho nádherných zlatavých očích. Pak jsem mu odpověděla: „Dej mi čas.“ Nastoupila jsem do svého autíčka, a pak jako zbabělá holka jsem se rozjela domů. Nervy mnou drásaly, šlápla jsem na plyn až na podlahu. A sakra! Jsem výborná řidička. Ale byla jsem příliš rozrušená rozhovorem s Edwardem, že jsem nezaznamenala, kdy jsem vjela do nebezpečné zatáčky a nabourala se. Naposledy si jen pamatuji, jak se auto obrátilo vzhůru na střechu. Copak nejsem upír?! Bouchla jsem se ještě pěstí do volantu, než jsem omdlela. A pak že upír nemůže havarovat. Smůla. Smůla.

Prosím, máte něco na srdci? Řekněte, nechám se unášet Vašimi nápady a přimíchám je do děje...

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska bolí - 3. kapitola: