Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska bolí - 4. kapitola

22.03.2011 (09:30) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2746×

Nic mi nebylo! Opravdu ale nic! Jen nevím, který magor zavolal záchranku… Zranění se mi hojí rychle. Pravděpodobně už nemám žádné zranění, vnitřní ani vnější. Jen moje auto to muselo odskákat místo mě. Charlie ze mě nebude mít radost. Sakra! Jak to vysvětlím doktorovi, že už mi nic není? Budu se muset vymluvit. Ale až potkám toho, kdo mě sem dostal, na nemocniční lůžko... Vero, musíš se uklidnit! Posadila jsem se na nemocniční lůžko, na kterém jsem ležela předtím. Ale už jsem byla klidná. Dokážu se rychle vzpamatovat. A pak… vždy není všechno horké, jak se uvaří. Až jsem se posadila, tak jsem si teprve uvědomila, jak moc mě bolí hlava. To jsem neměla dělat. Naproti mně seděl on, Edward. Tak teď bych vsadila všechny svoje úspory na to, že to byl on, kdo zavolal pomoc. Protože jeho pokřivený úsměv a svatouškovský výraz mluvil za vše. Mlčela jsem, chtěla jsem ho potrestat. Ale taky využít volný čas, abych si ho mohla prohlédnout. Vypadal ještě líp, než jak jsem si ho představovala z pohádek na dobrou noc. Moc jsme se nedivila, že jsem do něj zamilovaná. Ony příběhy z před mého narození mi vypravovala Sue, ona má lidský zrak, tak ve svých slovech nemohla vyjádřit pravou skutečnou krásu, která obyčejným smrtelníkům unikala jejímu zraku. Protože pro mě byl něčím víc než pěkný, krásný, nádherný. A bůh ví, co dalšího ještě…

„Chceš mě vykoukat?“ zeptal se mě, dávno si všiml mých pohledů. Ale já jsem ho nestydatě pozorovala dál. Miluji svoji vlastnost, že se vůbec nečervenám a jsem bezprostřední.

„Ne!“ odsekla jsem mu, budu stále pro něj hrát uraženou, nedostupnou.

„Přemýšlel jsem…“ spustil na mě, ale já jsem mu skočila do řeči, „To upíří umějí? Přemýšlet?“

Já jsem ho napadala, dělala jsem, co mohla, aby se mohl cítit uražený. Ale s ním to nic nedělalo. On se začal usmívat, ale když si všiml mého výrazu ve tváři, tak s tím hodně rychle přestal, snažil se mírnit, ale moc mu to nešlo.

Začal znovu, jako bych ho předtím vůbec nepřerušila. „Přemýšlel jsem o tom všem, co se mezi námi v minulosti stalo. Chtěl bych, abys mi dala druhou šanci.“ Ostře jsem se na něj podívala, než jsem mu na jeho otázku odpověděla.

„Kde mám záruku, že miluješ mě a ne mou matku, Edwarde?“ Já bych ráda hned řekla, že ano, ale bojím se, že bude stále mezi námi stát moje máma.

„Roky tvé rány zacelí. Když jsem tě po prvé uviděl, nemyslel jsem na Bellu, byla jsi neskutečně krásná, chtěl jsem znát tvoje jméno, poté mi přišlo na jazyk první jméno osoby, které ses podobala nejvíce.“ Viděla jsem na Edwardově tváři, jak vše myslí smrtelně vážně. Neměla jsem mu sílu odporovat, i mé srdce chtělo, aby to vše byla pravda.

„Já jsem tě zase milovala od té doby, kdy mi o tobě vypravovali příběhy z doby, kdy tu ještě byla máma. Zamilovala jsem si tě. Co by to bylo za život, kdybych se aspoň jednou nespálila?“ Edward visel na mně pohledem. Ale abych mu dala jasně najevo, že mu odpouštím a dávám mu další a zároveň poslední šanci, jsem kývla hlavou na znamení souhlasu, poté jsem tiše zašeptala: „Odpouštím.“

Moje srdce plesalo. Vůbec nejsem žádná citlivka, ale pak mou tvář skropily slzy štěstí a zároveň smutku. Ani nevím, co se to tehdy se mnou dělo. Byla jsem to já, kdo udělal první krok, Edward by to nikdy sám neudělal. Já jsem se k němu nahla, a pak se to stalo! Políbila jsem ho! Jeho polibek byl něžný, vroucný. Nechtěla jsem, aby tento moment někdy skončil, chtěla jsem zastavit čas, pak do místnosti někdo vstoupil. V duchu jsem zaklela, následně jsem byla donucena se od svého Edwarda odtrhnout. Teprve pak jsem se nejspíš začervenala, když jsem zjistila, že onen lékař byl Edwardův otec, pan Carlisle Cullen. Dal nám čas se vzpamatovat, a až pak spustil doktorskou řečí, že mi v podstatě nic není. Na konci jsem jen věděla, že mě pustí domů a nikdo se nic nedozví, že mi vlastně vůbec nic nebylo, ale já jsem věděla ještě jednu věc a to…, že jsem do něj zamilovaná až po uši.

Víte, dny ubíhaly jako na běžícím pásu, prožívala jsem jeden skvělý den za druhým. Byli jsme s Edwardem jako jedna duše, jedno tělo. Ale musela jsem svůj volný čas rozdělit mezi svou rodinu, Edwarda a taky mezi Edwardovu rodinu. Najednou jsme byli velká rodina. Sam a Emmett si z naší lásky utahovali nejvíce. Většinou na něj Edward výhružně zavrčel, ale k boji nikdy nedošlo, Rosalie byla příliš majetnická, šrámy na svém miláčkovi by nesnesla a Edward navíc umí číst myšlenky, viděl by každý jeho krok. Myslela jsem si, že můj život už bude nadále jen šťastný. Dostanu klid od upírů a ostatních vtíravých lidí. Takhle dny plynuly, vše bylo při starém, vyhovovalo mi to, protože jsem Edwarda milovala, Edward miloval mě a nechtěli jsme žít jeden bez druhého. Někdy jsem se neubránila myšlence, že prožívám osud, který byl napsán pro mou matku a já jsem do něj tak trochu nepatřila. Zima se přehoupla na jaro, jaro předalo své žezlo létu. Srážek ubylo, ale zase se ke slovu dostalo slunce, sluneční paprsky začaly častěji obšťastňovat mou tvář. Edward již několikrát musel zůstat doma, protože slunce vyšlo a jeho pokožka by se na něm vyjímala jako diamant. Ten den, kdy jsem musela jít sama do školy jenom se Samem, jsem vnímala jako čiré utrpení a nespravedlnost. Alice se mračila, protože neviděla, co se mi ten den stane, Edward vždy chtěl znát každý můj krok, když mě nemohl po škole vyzvednout, chodil na univerzitu, na střední se zatím vrátit nemohl.

Jen co jsem přijela ke škole, všimla jsem si jedné z věcí, všichni stáli rozdělení do hloučků a něco si šeptali. Nové drby? Co se stalo? O ničem jsem neslyšela, samozřejmě kromě příjezdu Cullenů. Divné. Přišla jsem blíž ke své kamarádce, jmenovala se Shanice, trochu podivínské jméno, ale k ní se do nejmenšího detailu hodilo.

„Ahoj, Shanice, holky,“ prohodila jsem k ní a ostatním pozdrav. Samuel se připojil ke svým kamarádům. Trochu jsem Shanice zanedbávám od té doby, co chodím s Edwardem a jsem oficiálně jeho přítelkyně, začervenaly se mi líce od studu, ale snažila jsem se na ni usmát. Ale přestože Shanice nikdy nebyla pořádně zamilovaná, jako dobrá kamarádka mě zcela chápala, úsměv mi oplatila.

„Má přijet nový žák, není to divné? Bude konec posledního semestru na škole,“ odpověděla mi jedna z holek, ke které se vždy drby donesly ještě za tepla, avšak zdroj ještě nikomu neprozradila.

„Jmenuje se Matthew Donell, ale moc se o něm ještě neví. Jedna holka ho viděla, jak jde do kanceláře pro nějaké papíry spolu s jeho matkou, nebo možná setrou, byla příliš mladá, nevím přesně,“ dodala zamyšleně, já musela taky přemýšlet. Co se tu tak divného začalo dít? Byla jsem vlastně trochu nervózní, i když jsem nevěděla proč a z jakého důvodu, všechno bylo v pohodě. Nebo ne? Na otázku jsem si odpověděla po chvíli sama, když jsem ještě chvíli zůstala na parkovišti mezi posledními, zahlédla jsem jeho. Toho nového kluka. Při pohledu na toho kluka mě napadla strašidelná otázka: Proč jsem se ještě neotiskla do Edwarda, je to přeci moje životní láska! Matthew, nevím, jak dál, se rozešel ke mně, instinktivně jsem zavřela oči, když ho snad neuvidím, neotisknu se do něj, já přeci miluju Edwarda, tak moc bych mu ublížila…!

„Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Matthew Donell a jsem tu nový, můžeš mi, prosím, poradit, kde je učebna číslo 32?“ Jeho hlas byl neskutečně měkký a krásný, určitě to je milý hoch. A já teď musím vypadat přinejmenším jako podivínka. Otevřela jsem oči, jenže jsem se sklopila k zemi, chtěla jsem uniknout jeho očím. Moje srdce prudce bilo, naráželo do hrudního koše hlasitě jako kostelní zvony, nebo že by to byly dvě srdce, která rušila naše (ne)příjemné ticho? Neměla jsem se k žádné rozumné větě.

„Cítíš to taky?“ Tahle otázka mě zaskočila, v nehlídanou chvíli jsem k němu zdvihla svůj pohled.
„Co blázníš? Jsem Vera Blacková, pojď za mnou,“ musela jsem to utnout, cítila jsem se strašně zranitelně. Co se stalo? Otiskla jsem se! Proboha! Šla jsem vepředu, nemohla jsem si ho na rozdíl od něho samotného prohlédnout, ale po chvíli už jsem se prostě musela nadechnout, ucítila jsem jeho pach. Tak je to tedy pravda, každý normální člověk by věděl, že je šílenství přestupovat na konci semestru.

„Co jsi tím myslel?“ Odpovědí mi byl jeho udivený výraz.

„Tou předešlou otázkou na parkovišti,“ upřesnila jsem mu.

Jeho výraz naráz jakoby zněžněl a dostal výraz zasněnosti. „Měl jsem pocit, jako bych potkal lásku svého života, moji druhou půlku, kterou už hledám půl století. Je to divné.“

„Ne, to není divné. Já se otiskla.“ Zůstal naráz na mě civět, dožadoval se vysvětlení. Ten den jsem na výuku vůbec nedorazila, potřeboval si to všechno ujasnit, já ovšem taky, měla jsem v hlavě hotový guláš. To odpoledne mi pouze kazila myšlenka na Edwarda, jak moc mu ublížím, až mu řeknu pravdu. Už jsem věděla, že za to můžu já, že Alicie nic neviděla ve svých vizích o mě a dnešním dnu.

Když jsem byla spolu s Matthewem sama, vyprávěli jsme si navzájem, co jsme do té doby prožili. Matthew byl napůl upír, napůl člověk, jeho sestra byla upír, jmenuje se Laverne. Je starý přibližně půl století, něco okolo 50, víc nechtěl prozradit, jel sem jenom proto, aby mě tu našel, vedlo ho jakési nutkání příslibu nové budoucnosti. Já mu taky řekla všechno, jen jsem vynechala všechno kolem Edwarda a jeho společného příjezdu s rodinou. Myslím, že moje otisknutí bude rána pro obě účastněné strany. Chtěla jsem to mít za sebou. Domů jsem přijela v době, kdy by mi měla končit škola, i když to bylo o něco dříve než obvykle. Charlie a Sue byli doma tak jako obvykle, za chvíli přijede Sam, těm to řeknu první. Pak pro mě přijede Edward, bude chtít vědět, proč jsem na něj nečekala dnes odpoledne před školou. Bude to fuška, pomyslela jsem si a vystresovaná uchopila kliku od našeho malého, ale útulného domu a vešla vstříc neodkladnému.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska bolí - 4. kapitola: