Tak, druhá kapitola, ve které nahlédneme už i do současnosti. Příjemné čtení.
11.08.2018 (12:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1216×
Minulost
Chvíli trvalo, než se vzpamatoval…
„Tak jo, vypadá to, že je vše v pořádku. Akorát si teď musíme promluvit, Bell,“ mluvil vážně, mezitím co usedal za stůl v té jeho podivné domácí nemocnici. Pokynul mi, ať se posadím vedle Jacoba, ten mě chytil za ruku a začal mi po ní dělat palcem kolečka. „Bell, určitě jsi slyšela nějaké naše pověsti, že ano?“ přikývla jsem. „No, je tu toho víc. A hlavně, je velká část těch pověstí pravdivá.“
„Proč se teď bavíme o vašich pověstech? Já mám větší problém,“ valila jsem oči. Musela jsem vypadat jako pitomec. Máchnutím ruky mě zastavil.
„Nech mě mluvit. Všechno se dozvíš. Jen musíme postupně. Co jsi měla v plánu? Když jsi zjistila, že jsi těhotná? Nechat si to dítě? Potrat?“ začal si něco zapisovat.
„No, potrat by mi přišel moc krutý. Ale uvažovala jsem nad adopcí. Je spousta lidí, co nemůžou mít děti. Já bych ho odnosila a někomu dala. Určitě by byl velký zájem. Navíc, tak bych potom mohla nastoupit na vysokou, jen s ročním zpožděním. A vše by bylo jako dřív,“ krčila jsem rameny. Jelikož takhle jsem to měla v plánu od chvíle, kdy jsem se to dozvěděla. Jasně, věděla jsem to teprve pár hodin, ale adopce mi přišla jako dobré řešení. Neudělám žádný špatný skutek a dokonce někomu pomůžu k vytouženému dítěti. A potom bych mohla za Edwardem na vysokou, pokud by o to ještě stál. Protože jsem z něj byla celá zmatená. Na jednu stranu mi říkal, jak se těší, až za ním přijedu, že nikdy tak skvělou přítelkyni neměl a doufá, že se po tom incidentu – sexu – mezi námi nic nezmění. Na druhou stranu tady byl ten hovor z onoho večera, který mi vždy vyvstal na mysl.
„Potrat by byl nejlepší,“ ozval se vedle mě Jacob. Praštila jsem ho do ramene. Má být moje podpora, blbec.
„Obávám se, že ani jedno řešení už stejně nepřipadá v úvahu,“ promluvil Raven a já cítila, jak se Jacob napjal. Mně jeho slova taky došly.
„Jak ani jedno? Proč? Co? Co s tím dítětem je?“ panikařila jsem.
„Tak jo, teď mlč a poslouchej. K podstatě věci se dostanu. Ale pravdu vědět musíš.“ A tak se Raven rozhovořil o jejich legendách. O tom, že oni jsou potomci vlků, že jejich hlavní nepřátelé po světě stále chodí. Že mají možnost převtělovat se do vlčí podoby. Že on je vůdce smečky a proto má právo mi tohle všechno říct. Že jejich nepřátelé pijí krev. Proto měl Jacob poznámky stylu pijavice a podobně. A já jen seděla a připadala si, jako bych se dostala někam na psychiatrickou léčebnu. Jen těžko říct, kdo je lékař a kdo pacient.
„Aha. Takže vy se měníte ve vlky a já čekám dítě s vaším úhlavním nepřítelem,“ konstatovala jsem po sáhodlouhé řeči, se kterou si Raven dal tu práci, aby mi do hlavy vymluvil díru.
„Bože, ty jsi tak tvrdohlavá. Nevěříš? Jak chceš,“ popadl mě Jacob za ruku a táhnul mě za Ravenův dům. Na verandě mou ruku pustil a ladným skokem se dostal z verandy na dvorek. Pak si sundal tričko a během dvou vteřin přede mnou stál vlk. Vlk velký jako medvěd. Naprosto obrovský, chlupatý, uslintaný a vrčící vlk. A pak jsem ztratila vědomí. Můj mozek se rozhodl, že to prostě nepobere a radši se vypne.
Po probuzení jsem se celkem bála se na Jacoba vůbec podívat, naštěstí už byl zase ve své normální podobě. A tak začal další proslov. A mě do mozku proudila nová realita. Bylo to jako zlý sen.
„Navíc ten plod roste strašně rychle. Podle ultrazvuku bys měla být už skoro ve čtvrtém měsíci. Za chvíli ti naroste břicho, Bell. Nesmíš být doma s Charliem. Musíš si něco vymyslet a být tady s námi. Pod mým dohledem. Nemusela bys to přežít. Navíc ti budeme muset sehnat krev, jelikož ji plod očividně potřebuje.“ A to pro mě byla poslední kapka. Teď už bylo jasné, že se z toho jen tak nevysekám.
„Takže si to dítě budu muset nechat,“ konstatovala jsem.
„Ne, pokud bude hrozit nebezpečí lidem, budeme to muset zlikvidovat,“ vysvětlil mi to Raven.
„Ale vždyť, pokud Edward je míšenec, jak jsi říkal… Tak to dítě bude míšenec jen z jedné čtvrtiny. Pokud to dobře chápu. Což znamená, že bude spíše člověk, než to…“
„Paskvil,“ prohlásil Jacob.
„Paskvil?“ nechápala jsem. On protočil oči.
„Ano, paskvil,“ založil si ruce na prsou.
„Takže něco takového už existuje, když to má název,“ myslela jsem si naivně. Jelikož to slovo jsem slyšela poprvé v životě a tak jsem si myslela, že je to název, stejně jako člověk, vlk, nebo upír.
„Bello, tys měla tak nudný život? Ty vážně nevíš, co je to paskvil?“ chytil se Jacob opět za vlasy a nevěřícně kroutil hlavou.
„Ne, já se totiž až do dnešního dne nikdy nesetkala s jiným světem, než byl ten lidský. Ten normální, reálný, víš?!“ Byla jsem vytočená.
A tak jsem se dozvěděla, že paskvil je pouze nadávka. Stejně jako křivochcál, nebo nedomrd. Všechny tyto názvy jsou hanebné označení pro lidi a pro všechno kolem. Prostě debilní nadávky, o kterých jsem dostala další přednášku.
„Ta pijavice je paskvil a to, co čekáš, bude super paskvil. Jinak to nevidím,“ vysvětlil mi nakonec.
Současnost
„Nikam nepůjdeš, mladá dámo!“ byla jsem rudá vzteky.
„Mami, proboha ty naděláš! Vždyť už je to dávno!“ protestovala. Soukala se do bundy a očividně jí má slova nijak nezastavila.
„Takže se zase připlazíš po čtyřech?“
„Tohle se nikdy nestalo, tak co kecáš,“ převrátila oči v sloup. „Pokud vím, donesl mě Jacob.“
„A pak jsi celý zbytek víkendu prozvracela! A kdo se o tebe musel starat? Jacob to teda nebyl!“ To ví, že jo! Zlila se jak doga a pak skučela, že už se to nebude opakovat, protože nadělala víc škody, než užitku. Poblitá koupelna, kterou jsem musela uklízet já, jelikož ona toho zrovna nebyla schopná.
Toho blbečka jsem tehdy vyhodila, jelikož jsem viděla, jak se po něm ona plazí a bylo mi z nich zle. Už z toho důvodu, že jí něco takového vůbec dovolil. Jo, nedovolil by, aby se jí cokoliv stalo, ale tohle taky mohl zatrhnout. Vzpomínám si na dobu, kdy byla jen s námi, kdy jsem chtěla, ať si najde kamarády. Ať se zajde pobavit. Ať žije aspoň trochu normální život. Jenže to jsem nevěděla, že dokáže až tak snadno a lehce zapadnout.
Najednou se ve dveřích objevil Jacob a já se dívala na ten můj super paskvil, jak se motá kolem mého drahého indiánského přítele, kterého jsem od té doby chtěla nejednou zabít.
Už je to nějakých osm let od toho, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže, jak říkal Raven, adopce se nekonala. Jako - teoreticky jsem ji mohla nechat napospas Jacobovi, ale to by Bethany nejspíš nepřežila.
Ano, má dcera se jmenuje Bethany. Jediné, co je k vzteku, že mi není ani za mák podobná. S její sportovní vysokou postavou a rezavými, hustými vlasy je víc než dost podobná svému otci. Navíc ve svých osmi letech už vypadá starší než já, což je pro mě hodně citlivé. Dávejte vlastnímu dítěti přednášky o tom, co se smí, nebo ne, když jste se sami zasekli mnohem mladší. Aspoň vzhledově. Já totiž vždy vypadala mladší, než kolik mi vůbec bylo.
Proto, když mě má dcera při porodu pokousala, ze začátku se nic nedělo. Později jsem zbledla, má tělesná teplota se o dost snížila, mé srdce začalo tlouct potišeji a pomaleji, nakonec jsem přestala stárnout. Zhruba v třiadvaceti. To si pamatuju nějaké poslední změny. Z čehož plyne, že ze mě se stal ultra super paskvil. Hrůza. Spát potřebuju jednou za čas – je to výhoda, jelikož můžu kombinovat dvě práce a mít tak dost peněz- ale mě samotnou to udivuje, jelikož má dcera toho naspí opravdu hodně. Krve potřebuji ale víc než ona. Samozřejmě potřebuji i normální lidské jídlo, bez toho bych nevydržela. To bych raději omezila tu krev. Zlepšily se mi smysly, jsem super rychlá a silná. Teda na člověka. Nikdy jsem se nesetkala s opravdovým stoprocentním upírem na to, abych se s ním mohla měřit.
Teď akorát bydlíme v Seattlu v bytě. Když jsme zjistili, že už Bethany nestárne, přestěhovala jsem se sem společně s ní, ať může začít chodit do školy. Už to potřebovala. Potřebovala kolem sebe víc lidí, než jen mě, Jacoba a tátu, kterému musel Jacob vysvětlit, že svět není úplně takový, jaký si myslel. Takže jsme s ním nemusely ztrácet kontakt. Jacob za námi jezdil na víkendy, netrvalo to však dlouho, a přistěhoval se do nedalekého bytu a našel si tady taky práci. Takže teď má dcera tráví víkendy hlavně u něj. Navíc Seattle bylo dost velké město, aby mě tady někdo potkal, poznal. A kdyby se tak stalo, můžu přece dělat blbou a tvrdit, že to nejsem já. Zas tak stejná, jako jsem bývala, nejsem, díky mé malé upíří stránce.
„Vypadněte oba a hned. A ty se postaráš o to, aby se domů dostala po svých, je ti to jasný?“ mávala jsem ukazováčkem ve vzduchu a hrozila jim při tom. Moc dobře jsem věděla, že Jacob udělá, co jí na očích uvidí. Byl by schopný ji nechat u sebe po dobu, co by střízlivěla. Tohle mi byl čert dlužen…
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 2. kapitola:
Zajímavé pojetí, ale líbí se mi. Těším se na další díl.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!