Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska co mi dává křídla 7. kapitola

09.10.2018 (10:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1335×

„Bello?“

Zůstala jsem stát jako opařená a odmítala se otočit.

„Bells, jsi to ty?“ zaznělo trochu naléhavěji a já se chtě-nechtě musela na dotyčného podívat.

„Ahoj, Edwarde.“ 

Současnost

„Proboha, Bello! Ahoj!“ obejmul mě tak rychle, že jsem ani nestihla nijak zareagovat. Stála jsem tam jako tvrdé Y a odmítala se pohnout. Snažila jsem se zahnat tu odpornou bolest břicha a hučení v uších, které byly důsledkem jeho pozornosti a přítomnosti vůbec. Nevěděla jsem, co mám dělat, chtěla jsem utéct, ale nebylo kam. „Jsem tak rád, že tě vidím!“

„Jo, já tebe t-taky,“ zašeptala jsem. Moje tělo nějak nechtělo spolupracovat, mžitky před očima se mě snažily oslepit, ale mrkala jsem tak vehementně, až jsem je zahnala. Bello vzpamatuj se proboha! - okřikla jsem se v myšlenkách a bylo mi trapně z toho, jak jsem se chovala. Jak moc jsem dávala najevo, že mě tenhle poloupír umí tak vykolejit? Muselo to jít vidět na kilometry daleko. Srdce mi tlouklo takovou silou, že jsem to cítila až v krku, proto jsem se zkusila párkrát zhluboka nadechnout. Zabralo to.

„Jak je to dlouho? Devět let?“ Na tváři měl úsměv od ucha k uchu a v očích ty jiskřičky štěstí, které jsem tak milovala. Na jeho otázku jsem znala přesnou odpověď a taky ji chtěla vyřknout. Naštěstí mě můj mozek zastavil včas, jelikož předpokládám, že by ho vyděsilo, kdybych na něj tady a teď vybalila, že vím přesně na den, jak dlouho to je. Přitom by to měl sám jako poloupír s dokonalou pamětí vědět. Osm let, čtyři měsíce a pět dní, taky přesně 3049 dní a pár hodin, pokud tím teda myslí osobní kontakt.

„Spíš osm.“ Tahle odpověď se mi zdála nejrozumnější, a taky jsem víc ze sebe vydat neuměla. Jedna půlka mě byla naprosto šťastná, že je tady, že s ním mluví, ta druhá půlka byla opatrnější a křičela na mě v duchu, že to není dobré ani pro něj ani pro mě a už vůbec ne pro Beth.

„A co tady vůbec děláš?“

„Zrovna v tuhle chvíli tady pracuju, jsem pravá ruka hlavního koordinátora. A už nějakou dobu tady v Seattlu bydlím. Forks mě nebavilo,“ pousmála jsem se a ukázala na kartičku na krku, která hlásala, že jsem jedna z personálu. Edward pokýval a poté si mě prohlédnul od hlavy až k patě. Jeho pohled mi byl nepříjemný, donutilo mě to ošít sebou. Jeho dokonalému zraku to však neuniklo a zahleděl se mi opět do tváře. Celá tahle situace mi přišla nepříjemná, už jsem chtěla pryč.

„Jsi úplně jiná Bell, ale sluší ti to,“ pošeptal mým směrem. Na chvíli mi opět sebral vítr z plachet, ale začínala jsem tyhle stavy v jeho přítomnosti ovládat.

„Jsem starší, to je tak všechno.“ A taky matka tvého dítěte. Dodala jsem v duchu. Ještě že mi neuměl číst myšlenky. Můj štít jsem tuto noc měla neustále zapnutý, už pro jistotu, kdyby se něco semlelo. Proto jsem si byla jistá, že on se nic z mé hlavy nedozví.

Minulost   

„Je to miminko! Nechci, ať k ní chodí!“ bránila jsem Beth vlastním tělem. Chtěli se na ni přijít podívat ostatní ze smečky. Bála jsem se, že jí ublíží, že mi ji vezmou. Přitom ona byla tak nevinná, nikomu neublížila. Jen mě pokousala, ale nic se mi nestalo.

„Chtějí ji jen vidět, Bello, o nic nejde. Už o všem ví a ani se jí nedotknou, přísahám,“ přemlouval mě Jacob a natahoval se po Beth. Tehdy mi ještě neřekl, že se do ní otisknul. Díky tomu jsem já nevěděla o žádném pravidlu, že ji ostatní ze smečky nesmí zkřivit ani vlásek. A díky tomu jsem se nesmírně bála. Z hrdla se mi ozývalo jemné vrčení a šla jsem těsně za Jacobem.

Když jsme přišli do obýváku, už tam byli všichni. Čekali na to, jak se budu chovat. Na to, jak je na tom Beth.

Byli zvědaví.

V momentě, kdy se Sam zvednul z křesla, na kterém do teď seděl, se od mého těla cosi oddělilo. Nějaká hmota, kterou jsem cítila. Nějak podvědomě jsem věděla, že ji můžu ovládat. Byla to bublina, kterou jsem mohla natahovat a měnit její tvar. Zaměřila jsem se na to, abych do bubliny vtěsnala Jacoba i s Bethany. Obepnula jsem je a čekala, co se bude dít dál. Sam chtěl vstoupit do pole, kde se bublina nacházela, ale zastavil se. Jako by před ním stála stěna, kterou přehlédnul. Ustoupil o krok zpět a zmateně se na Jacoba podíval. Sam opět přistoupil a dal ruce před sebe. Jakmile se bubliny dotknul, začal po ní jezdit dlaněmi. Jako by hledat, kde má začátek. Hned na to stočil pohled ke mně. S tázavým pohledem čekal a založil si ruce na prsou. Jacob se otočil a chtěl jít směrem ke mně, jakmile udělal krok, bublina jej napodobila.

„Co je to?“ zašeptala jsem, když jsem bublinu pozorovala. Ostatní se začali rozhlížet kolem sebe, nejspíš to neviděli.

„Co vidíš, Bello?“ zajímal se Jacob a přistoupil ke mně. V náručí držel spící Bethany, které se jemně vlnily víčka. Nejspíš se jí zdál nějaký sen. Byla tak dokonalá. Povzdechla jsem si nad tím, kolik krásy získala od svého otce a opět se začala plně věnovat oné bublině, která teď byla v prostoru.

„Já… můžu to ovládat. Nevím, co to je. Nějaká bublina,“ neuměla jsem to sama vysvětlit. Byla to doba, kdy jsem o darech ještě nic nevěděla. Vlastně jsem ani nečekala, že bych nějaký dar mohla mít.

„Máš schopnost,“ pronesl Sam klidným hlasem. Střelila jsem po něm pohledem. Schopnost, schopnost, schopnost. Letělo mi hlavou. Už když jsem otěhotněla, mi Raven vyprávěl o tom, že Edward uměl číst myšlenky. Ještě v době uzavření smlouvy, tehdy se Quileuté dohodli na pravidlech, které budou dodržovat obě strany. Dozvěděli se, že mají různé schopnosti, říkali tomu dary. Carlisle měl dar ovládání, co se týkalo lidské krve. Edward pro změnu uměl číst myšlenky. Tehdy s nimi ještě nebyla Alice a Jasper, proto o nich a o tom, jestli mají také nějaký dar, nevěděli.

Já to zprvu absolutně nechápala, jak je něco takového možné. Proč zrovna já? Sami říkali, že všichni upíři to nemají a u mě byla možnost mnohem menší, když jsem nebyla ani úplný upír. Uvažovala jsem, jestli moje myšlenky číst uměl. Jestli to byl důvod, proč utekl, jelikož věděl, že jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Něco uvnitř mě mi napovídalo, že nebyl schopný číst mou mysl. Vždycky říkával, že je hrozně složité přijít na to, co si myslím. Že umí přečíst fůru lidí, jen co je uvidí, ale já že jsem pro něj záhada. Taky byla pravda, že u mě hodně věcí ani nečekal a já ho uměla vždy překvapit. U ostatních tomu tak nebylo.

A tak začalo zkoumání. Nejen ze strany Quilettů, ale zkoumala jsem i já sama. Chtěla jsem vědět, co má schopnost dokáže. Jak se dá využít. Zprvu se mi nedařilo ji ovládat, pouze ve chvílích, kdy se Bethany dostala mezi moc lidí, do chvíle, kdy mi můj mozek blikal jako majáček a upozorňoval mě, že ji musím chránit. Právě v těchto chvílích se bublina mého štítu oddělila od mého těla a následovala mou dceru při jakémkoliv pohybu, který udělala. Věděla jsem, že je v naprostém bezpečí.

Načetla jsem spousty knih, spousty bájí, jen abych se dozvěděla něco o takzvaných darech. Bohužel jen opravdu málo se objevovaly schopnosti, které bych považovala za možné. Byla zde tenká hranice lidské fantazie a reality, která se těžko rozeznávala. Taky to pro mě bylo horší z toho důvodu, že jsem byla obklopena mým přirozeným nepřítelem. Na druhou stranu mi právě oni dopomáhali se cvičením, ale nijak a hlavně nikdy jsem nepociťovala nenávist vůči komukoliv z nich. Ani Bethany nikdy neměla žádný problém. I když, nejspíš bych byla raději, kdyby Jacoba pravidelně kousala, než se s ním líbala. 

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska co mi dává křídla 7. kapitola: