Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 10. - Šmírování

31.08.2011 (20:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5023×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 10. – Šmírování

Edward

Uháněl jsem domů.

Když jsem sedal před Belliným domem na motorku, měl jsem pocit, jako kdyby snad ani nezaznamenala, že jsem stále ještě neodjel. Ani když jsem nastartoval, neotočila ke mně hlavu. Zírala před sebe a právě v momentě, kdy jsem odjížděl od domu, vešla dovnitř a zavřela dveře. Kruci, štvalo mě, že jsem jí neviděl do hlavy!

Doma jsem byl za pár minut. Určitě jsem musel svou jízdou překročit veškerá rychlostní omezení ve městě. Zaparkoval jsem motorku v garáži a sundal si helmu a bundu.

Není tu nějak brzy? To byla jediná myšlenka, kterou jsem zaznamenal u Clare. Na nic víc se neptala.

Jen v košili a riflích jsem se rozběhl do lesa.

Běžel jsem nejprve lidskou rychlostí, a jakmile jsem si byl jistý, že už jsem pryč z dohledu všech domů, zrychlil jsem.

Potřeboval jsem si zalovit.

Ne, že by se to nedalo vydržet, mít Bellu tak blízko u sebe, ale přece jen mě to stálo trochu sebeovládání. Jenže copak jsem mohl odolat?

Ještě teď jsem cítil její teplé rty na svých, její tělo na mém…

Vůbec jsem nevěřil, že by se ode mě nechala políbit. Ne potom, co mě odmítla v ložnici.

Poté, co jsem se v rychlosti rozloučil s ní a Davidem a doslova od nich utekl, zaslechl jsem, jak na mě zavolala. Ale než jsem se vzpamatoval z toho překvapení, dveře se náhle zavřely a já zůstal stát na jejich špatné straně. Špatné pro mě.

Běžela za mnou. Tak rychle, až jsem měl trochu obavu, že si po cestě ublíží. A stejně se mi zdálo, že je to pomalu. Srdce jí bilo šílenou rychlostí.

Čekal jsem za dveřmi.

Vnímal jsem jak ji, tak i Davida. Přemýšlel nad tím, co to maminka dělala. Proč za mnou spěchala. Pokoušel se přijít na to, co za tím bylo. A zase myslel na vědmu. Jak to Julie říkala? „Ve snu jsem viděla upíra s medově zlatýma očima. A toho jsem se snažila pomocí krystalu najít.“ Takže krystal musel hledat pana Cullena, když nás poslal do Forks. „Davide, pokud to tvoje maminka dovolí, bude tu šťastná a ty s ní.“ To jako… že by mohla být šťastná s Edwardem? Ale on měl tu paní, co u ní pracovala maminka. A jiný upír tu nebyl. Nebo jsem o něm alespoň nevěděl. A Edward by mi to určitě řekl, kdyby tu byl nějaký další. Určitě.

Co to měli pořád s tím štěstím? A jak jsem v tom figuroval já? Měl jsem to být já, kdo učiní Bellu opět šťastnou? Nebo jsem to pochopil špatně?

I Alice viděla Bellu ještě dřív, než jsem se s ní vůbec setkal. Bylo to v době, kdy jsem ještě ani netušil, že budu učit jejího syna. Byl snad můj osud nějak propojený s tím jejím? Proto nás naše cesty svedly zvláštními silami dohromady? Nebyla to jen náhoda?

Srovnával jsem si v hlavě nově nabyté informace, když se najednou otevřely dveře a do náruče mi vpadla Bella.

Působila tak křehce. Ale kupodivu odhodlaně. I když byla nervózní a sama podle svých slov nevěděla, proč se za mnou vydala, v tom momentě, kdy jsem ji objímal a tiskl k sobě, byla připravená na vše. Viděl jsem jí to na očích. A já se to rozhodl využít. Možná až zneužít.

Políbil jsem ji.

A bylo to tak jiné líbat ji. Jiné jak líbat Clare. A rozdíl nebyl jen v tom, že byla Bella oproti Clare měkká a její pokožka byla teplá. Bylo to jiné i v pocitech, které jsem při polibku měl. Úplně jiné. Pocit štěstí a rozkoše se mi rozprostřel po celém těle. A v závěsu za nimi šla také touha. Ano, toužil jsem po tom, mít ji ještě blíž. Stále jsem měl ale na paměti také to, že to nesmím přehnat. Teď by jí to bylo asi jedno, ale později… A také jsem krotil tu zrůdu v sobě, která vystrkovala růžky. Ne nijak silně, ale cítil jsem pálení v krku.

Clare byla tou, která ji vrátila zpátky do reality. Ano, žil jsem s Clare, ale vše bylo jinak, než si představovala. Tedy ne vše. Ale to podstatné ano. Nemiloval jsem ji. Jenže Bella to nechtěla vysvětlit. Zřejmě se domnívala, že děláme něco špatného, když mám Clare. A vlastně jsem se jí ani nedivil. Neměl jsem ani tušení, jak bych se asi choval, kdyby měla vedle sebe… muže. Úplně mi stačil její manžel. Sice už nežil, ale bolest, kterou oběma způsobovala vzpomínka na něj, byla ohromná.

Utekl jsem od nich. Asi to bylo zbabělé, ale musel jsem pryč. Když začal David mluvit o otci, který v tu chvíli zaměstnal celou jeho mysl, připadal jsem si jako vetřelec. Jako někdo, kdo se jim pokoušel vetřít do rodiny. I když to tak nebylo, i přesto jsem se necítil moc dobře. Lépe řečeno, bylo mi z toho na nic. Nemohl jsem ho nahradit a ani jsem se o to nesnažil.

„Ona svou velkou lásku ztratila. Má syna, který je pro ni nejdůležitější a myslím, že tě to bude stát hodně trpělivosti, aby tě pustila do svého života.“ Ano, v tom měla Clare pravdu. Bella mě jen tak do svého života nepustí.

A David? Ten byl zatím z celé nastalé situace zmatený. Nedivil jsem se mu. Něco už ale přece jen pochopil. Byl si jistý tím, že se mi jeho máma líbila. A z mámy poznal, že ani já jsem jí nebyl úplně lhostejný. Zatím si ale nedokázal dát dohromady jedna a jedna. A trochu jsem se bál toho, až se mu to podaří…

Byla už tma, když jsem se pomalým krokem vydal z lesa k městu. Strávil jsem v lese celé odpoledne a i kousek večera. Ale nikam jsem nespěchal. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky.

Clare mě nesháněla a Bella… Ta byla doma s Davidem. Asi. Kde jinde by byla? Možná už i spala. I když v deset…

S hlavou plnou myšlenek, které se týkaly hlavně Belly, jsem naprosto samovolně přidal do kroku. Až v okamžiku, kdy se mi před očima objevil její dům, jsem se zastavil a chvíli se vzpamatovával.

Byl jsem upír, jak se mi mohlo stát, a ne poprvé, že jsem vůbec nedával pozor na to, kam mě vedly nohy?

A pak… jakoby mě zasáhl blesk z čistého nebe, jsem si najednou uvědomil jednu věc.

Za dobu svého bytí jsem viděl tisíce zamilovaných párů, ale nikdy mě nenapadlo… neuvažoval jsem o tom, že bych snad ke svému životu potřeboval lásku i já. Byl jsem spokojený ve vztahu s Clare. Nic mi nechybělo.

Jenže poté, co jsem spatřil Bellu s Davidem, kdy jsem si uvědomil, že byl David plodem velké lásky Belly a jejího muže… Došlo mi, že může být i něco víc, než být „jen“ spokojený. 

Přestalo mi snad stačit to, že jsem měl ženu, která o mě sice stála, ale která mě nemilovala? A kterou jsem ani já nemiloval?

Ač jsem tomu nemohl uvěřit, došel jsem k závěru, že mi opravdu chyběla láska. Najednou jsem zatoužil po tom slyšet: Miluju tě a mít komu říct: Miluju tě.

Tím impulzem, který mě donutil přehodnotit stávající život, byla Bella. Naprosto mě okouzlila. Byla krásná, milá, skvělá máma…  A věděl jsem o ní ještě jednu věc. Dokázala milovat. Nejen svého syna, ale i manžela. A to tak silně, že i přesto, že už nežil, ona ho stále bezmezně milovala.

Hrozně jsem si přál jí být nablízku, být prostě s ní, až se bude smát a moci ji obejmout a schovat ve své náruči, až bude plakat…

Zamiloval jsem se do ní. A mým jediným cílem nadcházejících dnů, týdnů a měsíců, bude získat její srdce.

Rozhlédl jsem se po okolí, a protože jsem na ulici nikoho neviděl, tiše jsem se připlížil k Bellinu domu.

V kuchyni svítilo malé světlo na lince, ale nikdo tam nebyl.

David už spal. Slyšel jsem jeho pravidelné oddechování z pokoje.

A Bella…

Vyskočil jsem potichu na mohutný strom, který stál nedaleko domu. Jeho koruna se nacházela přesně ve výšce okna, ve kterém se svítilo. Poznal jsem Bellinu ložnici.

Bella seděla nehnutě na posteli. Měla na sobě jen krátké béžové tílko a kraťásky stejné barvy. Při pohledu na ni se mi zatajil dech.

Byla tak krásná a působila hrozně zranitelně.

Nad čím asi právě teď přemýšlela? Jak dlouho tam takhle seděla?

Uběhlo několik minut, než se zvedla a plouživým krokem došla k vypínači. Zhasla, pak šla k oknu a otevřela ho. Sedla si na parapet a zadívala se na měsíc, který se líně sunul po obloze plné hvězd.

V jednu chvíli natočila hlavu mým směrem a já se lekl, zda mě nemohla zahlédnout. Ale pak se svým zrakem zaměřila zase na hvězdnou oblohu. Neslyšně jsem si oddechl. 

Pozoroval jsem ji a snažil se zapamatovat si každý byť jen nepatrný pohyb hlavy, rukou, zkoušel jsem porozumět řeči jejího těla…

Byla zamyšlená a působila hrozně smutně. Co asi vyvolalo tuhle její náladu?

Strašně moc jsem si přál, abych se teď mohl objevit u ní v pokoji, vzít její obličej do dlaní a políbit ji.

V kapse mi začal znenadání vibrovat mobil. Byl jsem si jistý tím, že to byla Alice.  

Rozhodl jsem se, že jí zavolám později, protože jsem se teď neodvažoval vylovit mobil, aby si Bella náhodou nevšimla blikajícího displeje.

Bella se vrátila zase k posteli, lehla si, trochu se přikryla dekou a pokoušela se usnout. Okno nechala otevřené.

Jako by mě zvala dál. Kdyby tedy samozřejmě věděla, že jsem ji zvenku pozoroval. Ne, bylo dobře, že to nevěděla, protože by se jí to moje šmírování určitě nelíbilo. Nebyl jsem na sebe kvůli tomu pyšný, ale copak jsem mohl odejít?

Přemlouval jsem se k odchodu, protože ona nevypadala, že se jí jen tak podaří usnout, ale prostě to nešlo. Fascinovaně jsem ji sledoval. Co chvíli se zavrtěla, párkrát se i natáhla pro sklenici s vodou a napila se, asi dvakrát se posadila a rukama si promnula oči…

V momentě, kdy zase ležela přikrytá pod dekou, jsem se podíval v rychlosti na telefon. Jasně, tři nepřijaté hovory od Alice. Co asi chtěla? Že by něco viděla? Také jsem zjistil, že se Bella snažila usnout už dobré dvě hodiny.

Po pár minutách se mi zdálo, že konečně usnula, ale jen co jsem se na stromě připravil ke skoku k ní do ložnice, vzdychla, posadila se a otočila hlavu k oknu. Koukala mým směrem. Určitě mě neviděla, ale i přesto jsem se cítil zvláštně při pohledu do jejích očí.

Co se jí asi honilo hlavou, že se jí nedařilo usnout? Sakra! Můj dar mi byl v tuto chvíli úplně k ničemu.

Když ani po další hodině nespala, rozhodl jsem se odejít. Toužil jsem po tom vplížit se k ní do ložnice, zatímco by spala a pohladit ji zlehka po tváři, políbit ji jemně na rty, aniž by se vzbudila. Ale dnes bylo marné čekat, až se ponoří do říše snů. Dnes to totiž vypadalo, že se jí to snad ani nepodaří.

I přesto, že bych se na ni dokázal dívat až do rána, seskočil jsem neslyšně ze stromu a rozběhl se domů. Při pohledu na ni bych lehce zapomněl na svítání. A kdyby mě pak zahlédla ona nebo někdo z ulice na stromě, asi by mi nevěřili, kdybych jim tvrdil, že jsem zabloudil. Na strom.

Po cestě domů jsem vytáhl z kapsy mobil a našel si číslo Alice.

„Konečně, Edwarde,“ řekla místo pozdravu.

„Alice, taky tě rád slyším. Stalo se něco?“ odpověděl jsem jí milým a klidným hlasem.

„Proč jsi mi neřekl, jak to mezi vámi je?“ Zlobila se? Nechápal jsem proč. „Myslela jsem, že jsme se vždy svěřovali se vším,“ pokračovala vyčítavě. 

„Alice, není mi jasné, proč bych se ti měl svěřovat s něčím, co je v podstatě ničím,“ pronesl jsem a zakroutil u toho hlavou, přestože to nemohla vidět. „Zatím,“ dodal jsem si spíš pro sebe.

„Ničím?“ ptala se mě udiveně.

„Ty jsi snad něco viděla?“ vyhrkl jsem na ni. Škoda, že nebyla tady. Svoje myšlenky by si přede mnou neuchránila. I když… V případě Alice to nebylo tak jisté. Už několikrát se jí podařilo přede mnou něco utajit. Intenzivně myslela na nějakou kravinu, až mě přestalo bavit se jí hrabat v hlavě. A ona se pak vždy tvářila jako vítěz. Potvora.

„Ji, jejího syna a tebe s nimi,“ prozradila mi stručně.

„Jo tak. David mi chtěl ukázat tu svoji schopnost,“ objasňoval jsem jí. „David je Bellin syn,“ dodal jsem ještě na vysvětlenou. „Byl jsem u nich, tak proto jsi nás asi viděla všechny tři.“

„Tak schopnost? Edwarde, nebylo to poprvé, co jsem vás tři viděla pohromadě. A také to nebylo poprvé, co jsem tě viděla u jejich domu. To jsi ji jako… sledoval?“ zeptala se mě nejistě.

„Ježiš, Alice. Ty naděláš,“ řekl jsem jí, ale uvnitř jsem se před svou sestrou zastyděl.  

„Nadělám. A víš co je divné? Od té doby, co tě vídám s ní… s Bellou, nevidím vedle tebe Clare,“ sdělila mi. Nemohl jsem přeslechnout ten zvláštní tón v jejím hlase. Znělo to skoro jako výčitka. Měla Clare ráda. Všichni z mé rodiny ji měli rádi. Ale že by se na mě zlobila, protože ji teď neviděla po mém boku?  

„Jsem Davidův učitel a občas se u školy setkám i s Bellou, když pro něj přijede. Možná proto je vídáš tak často… se mnou. Ale proč nevidíš Clare, to netuším?“ přemýšlel jsem nahlas.

„Přijedeme za tebou. Potřebujeme změnit místo. Už jsme tu moc dlouho,“ oznámila mi náhle.

Na sucho jsem polkl. No paráda. Už jsem viděl Emmetta, jak se mi tlemí, že jsem se zabouchl do člověka.

„Alice, a nechcete si to ještě rozmyslet? Určitě byste našli i lepší místo jak Forks, ne?“ zkoušel jsem ji přesvědčit. Když jsem je sem lákal, nechtěli přijet a teď, když se mi to zrovna moc nehodilo, se sem chtěli přestěhovat. Paráda. Dokázal jsem si představit Alice s rozsvícenou lampičkou zaměřenou do mého obličeje, jak mě podrobuje výslechu a dává mi své skvělé rady týkající se lásky. Oklepal jsem se.

„Zdá se mi to nebo vážně nechceš, abychom se přestěhovali za tebou? V čem je problém?“ vyrukovala na mě podezíravě.

„Ale ne, tak to není. Víš co? Promluvíme si, až přijedete, jo?“ řekl jsem jí rezignovaně.

„Dobře, ale povíš mi všechno. A také doufám, že se s ní seznámím,“ zapištěla Alice nadšeně. Jo, přesně jak jsem si myslel, lampička to jistila. „Přijedeme do čtrnácti dnů. Jakmile bude hotová rekonstrukce našeho domu ve Forks,“ dodala hned vzápětí. Cože? Jak dlouho věděli, že se sem budou stěhovat? Proč mi to někdo z nich neřekl dřív? Vždyť jsem mluvil před několika dny s Carlislem!

„Alice!“ zabručel jsem, ale už jsem jí nestihl nic říct, protože se v rychlosti rozloučila a ukončila hovor. Do háje!

„Clare, jsem doma,“ zavolal jsem na ni, jen co jsem vstoupil do domu. Nic. Zaposlouchal jsem se, ale z domu se neozýval žádný zvuk. Že by tu Clare nebyla? Možná si skočila na lov. Ale že by mi o tom neřekla, nezavolala, nenapsala mi vzkaz?

Svlékl jsem se v naší ložnici a zapadl do koupelny. Hlavou se mi honila vzpomínka na polibek s Bellou. Bylo to tak úžasné líbat ženu, po které toužilo nejen moje tělo, ale i mysl!

Poznal jsem, že jí nejsem úplně ukradený, stejně jako to poznal i David. Ale nevěděl jsem, kam až mě nechá zajít. Pustí mě někdy blíž k sobě??? Budu ji moct někdy znovu políbit? A třeba i něco víc? O co jsem ale stál nejvíc, bylo, aby mě pustila do svého srdce.

„Můžu se přidat?“ ozvalo se zcela nečekaně za mnou. Clare. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ji vůbec neslyšel přicházet. Hned na to jsem ucítil na hrudi dotek jejích dlaní. Ta se svých tužeb jen tak nevzdá, napadlo mě. Celým tělem se přitiskla na mě.

„Clare. Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Ale no tak. Beru, že jsi do ní blázen, ale copak ti ona v nejbližší době dá to, co si žádá tvoje tělo?“ zeptala se mě tlumeným hlasem a rty se dotkla mých zad.

Cítil jsem, jak se za mnou vzrušeně vlnila, stále těsně přitisknutá k mému tělu a rukama mi sjížděla po hrudi… pořád níž.

„Clare,“ zaskuhral jsem. Ukecával jsem se, abych jí dokázal odolat… Ale bylo to tak těžké.

„Ale no tak. Já vím, že to chceš,“ řekla zastřeným hlasem a pokračovala v cestě svých rukou po mém těle.

Měl jsem poslední šanci ji odmítnout. Její mysl na mě křičela, ten chtíč byl skoro hmatatelný…

Neodmítl jsem ji. Měla pravdu. Chtěl jsem to. Chtěl jsem ji. Najednou nebylo tak těžké vytěsnit z hlavy myšlenky na Bellu. A po pravdě, cítil jsem, jak se mi náhle ulevilo.

Otočil jsem se na Clare. Usmála se, jazykem si smyslně olízla rty a to byla poslední kapka. Zmocnil jsem se jejích úst a uvěznil ji ve svém sevření…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A do mě! :-D

Nemá cenu z mé strany rozebírat co, jak a proč. Jen vám chci sdělit, že původně měla kapitola o 600 slov víc. Nebojte se, nepřijdete o ně. ;-)

Moc ráda si přečtu vaše názory a komentáře. ;-) Děkuji.

Příště se máte opravdu na co těšit. Víc neprozradím...

Vaše EdBeJa

Kapitola 9. ♣ Kapitola 11.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 10. - Šmírování: