Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 11. - Zrada

10.09.2011 (18:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 4643×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 11. – Zrada

Edward

„Děje se něco?“ zeptala se mě Clare, když jsem si zoufale povzdechl.

Co jsem to udělal? ptal jsem se sám sebe nešťastně.

Leželi jsme nazí v naší posteli. Ruce jsem měl za hlavou a Clare měla hlavu položenou na mé hrudi. Prsty mi lehce přejížděla po paži a v mysli spřádala plány, jak mě navnadit, abych se jí opět zmocnil.

Několikahodinový sex s ní byl skvělý jako vždy. A zbavit se na tu dobu všech myšlenek, které mě tížily, také nebylo špatné. Ale jen do chvíle, než jsme skončili a ony se zase vrátily. Převážně se týkaly Belly a to byl i důvod, proč jsem se nemohl zbavit pocitu, že to byla chyba, podlehnout Clare. Vyčítal jsem si, že jsem se neudržel…

„Jako bych ji zradil,“ řekl jsem si spíš jen pro sebe.

Clare nadzvedla hlavu, podložila si ji rukama a zahleděla se mi do očí.

„Edwarde, o čem to mluvíš?“ ptala se mě nechápavě a trochu se přitom zamračila. „Zradil? Bellu?“

„Koho jiného?“ odsekl jsem jí nepříjemně. Až mě trochu zamrzelo, že jsem na ni vyjel kvůli tomu, že jsem se zlobil na sebe.

V rychlosti se posadila, zakryla se peřinou a začala na mě ječet: „Copak ses úplně pomátl? Vždyť spolu nechodíte. Už ses jí svěřil s tím, co k ní cítíš? Ví to? A víš s jistotou, jak je na tom ona? Jestli o tebe vůbec stojí?“ Rozhazovala u toho rukama a vypadala fakt naštvaně. „Probuď se, Edwarde! Jsi jen učitel jejího syna!“ Byl jsem trochu překvapený její reakcí. Nebyla to snad ona, kdo mi říkal, že má láska přednost?

„Clare, asi jsem se vážně pomátl, ale ten pocit zrady je tak silný. Jako bych zároveň zradil svou duši,“ vysvětloval jsem jí sklesle.

„Ale ty nemáš duši, drahý,“ podotkla ironicky a povytáhla jedno obočí. „A podle mě by to Bella jako zradu určitě nebrala. Má za to, že spolu žijeme, což je pravda, a určitě není tak naivní, aby si myslela, že spolu nespíme,“ dodala zamyšleně.

„Clare, já jsem ji dnes políbil. A pak jsem přišel domů a vyspal se s tebou. Co jiného to je, když ne zrada?“ ptal jsem se jí teď už podrážděně. Evidentně se na mě zlobila. Ale proč? Jako bych teď mluvil s jinou Clare než s tou, se kterou jsem mluvil o Belle nedávno, a která mi přála, abych poznal, co je to láska.

„Políbil jsi ji? To ti přeju. Ale na faktu, že nás dva bere jako pár a tebe jen jako učitele svého syna, to nic nemění,“ pronesla. „A i když jsi do ní zamilovaný, ještě jsem od tebe neslyšela, že by ses chtěl ode mě odstěhovat, opustit mě… Nebo že bys to chtěl po mně, abych se odstěhovala, prostě zmizela… Chápeš, co tím chci říct? Jsi zamilovaný, ale zatím se stále vracíš ke mně. Protože víš, že tu jsem. A víš také to, že jsem tu pro tebe,“ ujišťovala mě.

Díval jsem se na ni, a ač nerad, musel jsem jí dát za pravdu. Ani jednou jsem nepomyslel na to, že bych od ní odešel, že bych žil zkrátka bez ní. Každý den jsem odjížděl ze školy s tím, že jedu domů. A domov jsem měl pevně spjatý s Clare. Měla určitě pravdu i v tom, že si Bella nemohla myslet, že jsme s Clare žili vedle sebe jen jako sourozenci a po nocích jsme hráli třeba kanastu. Ale ani to mě neuklidnilo. Ten zatracený pocit zrady nechtěl zmizet!

„Promiň,“ zašeptal jsem a vstal z postele. Ignoroval jsem její protesty i hodnocení mého pozadí v její mysli. Ignoroval jsem i její nadávky, když jí došlo, že jsme pro dnešek skončili. A nejen pro dnešek! Tím jsem si byl v tuto chvíli stoprocentně jistý.

Zamířil jsem do koupelny. Chtěl jsem být sám. Potřeboval jsem být sám. A jako bych snad doufal, že ze mě může proud vody smýt tu zradu vůči Belle. Já jsem takový idiot!

Dnes jsem se přesvědčil v tom, že pro mě nebylo zas tak těžké vytěsnit Bellu z hlavy a oddávat se erotickým radovánkám s Clare. Ale už jsem to znovu absolvovat nechtěl. Nikdy. Zlobil jsem se na sebe, že jsem tak snadno zapomněl na ženu, do níž jsem se zamiloval a podlehl Clare. Ale už jsem to nemohl vzít zpět. Stalo se.

Rozhodl jsem se, že se pokusím Belle vysvětlit, jak to mezi mnou a Clare ve skutečnosti bylo. Objasnit jí náš vztah. A byl jsem také rozhodnutý, že kdyby se pro mě stalo soužití s Clare, vzhledem k jejímu naléhání v otázce sexu, nesnesitelným, našel bych si nový dům jen pro sebe. Anebo bych se později mohl přestěhovat ke své rodině, až dorazí do Forks. Na tom, že pro mě Clare stále znamenala hodně, se nic nezměnilo. Ale...

Proto jsem doufal, že bude rozumná a chápavá. Zatím to tak sice moc nevypadalo, ale možná kdybych si s ní promluvil…

Celou neděli jsem byl zavřený ve své pracovně. Clare se trochu umoudřila a přestala na mě v myšlenkách naléhat.

Poslouchal jsem hudbu a u toho si četl, abych alespoň na chvíli přestal myslet na Bellu. Věděl jsem, že na ni musím jít pomalu, že ji nesmím vyděsit, ale zároveň jsem na sobě začal pozorovat, že jsem jí byl asi posedlý. Jinak jsem si nedokázal vysvětlit to, proč i když jsem četl o čemkoli, stále jsem měl před očima její obrázek.

Zřejmě jsem neměl šanci ji alespoň na chvíli dostat z hlavy.

„Jdu na lov,“ houkla na mě Clare přes zavřené dveře pozdě odpoledne a během vteřiny byla pryč.

Podíval jsem se na hodiny. Bylo krátce po šesté.

Co asi právě teď dělala Bella? Možná nebyla doma. Třeba se vydala s Davidem do kina nebo jen na vycházku…

Ne, už jsem nevydržel jen tak sedět a přemýšlet nad tím, co všechno teď mohla dělat. Těch možností bylo tolik. Musel jsem zkrátka zjistit, co právě dělala.

Vstal jsem, zaklapl knihu a vydal se ke dveřím.

Běžel jsem lidskou rychlostí. Venku bylo ještě světlo, takže jsem se stejně nemohl přiblížit k domu.

Doběhl jsem na kraj lesa a zadíval se na Bellin dům. Ulice zela prázdnotou, ale nemínil jsem riskovat, že by mě mohl někdo vidět poblíž jejího domu.

Zkoušel jsem, zda na tu dálku zahlédnu něco v některém z oken. Potřeboval jsem vědět, jestli byla doma. Ale záclona se nepohnula ani o kousek. Z dálky ke mně doléhaly různé hlasy, ale žádný nebyl Bellin nebo Davidův. Že by skutečně nebyli doma? Neslyšel jsem ani Davidovy myšlenky.

Uběhlo několik minut mého soustředění a já začínal být lehce nervózní. Vadilo mi, že jsem neměl tušení, kde byli. A nenapadal mě způsob, jak to zjistit. Ani Bellino auto nestálo u domu. Ale to mohlo být v garáži. Sakra! Co teď?

Přemýšlel jsem, kam bych se vydal, když se najednou pohnula záclona v okně v patře. To musel být Davidův pokoj, jestli jsem se nemýlil.

Oddechl jsem si. Jestli to byl David, musela být doma i Bella. Pocítil jsem takovou úlevu…

Připadal jsem si trochu jako trouba. Zajímalo by mě, co by Bella řekla na to, kdyby věděla, jak moc se mnou mávala. Po pravdě jsem nechtěl, aby to tak bylo, ale nemohl jsem si pomoct. Viděl jsem v ní smysl mého života, důvod mého bytí v té podobě, ve které jsem byl.

Teď už jsem věděl, jak se cítili zamilovaní. A obzvlášť zamilovaní, kteří o své lásce nedali tomu druhému vědět, takže neměli tušení, jak na tom ten druhý je.

Bolelo mě být zamilovaným, protože jsem věděl, že to s Bellou nebude jednoduché. A uvědomoval jsem si i to, že ona byla člověk a já upír. Ale rozhodně jsem se jí nemínil vzdát.

Trochu se setmělo a v Davidově pokoji se rozsvítilo světlo. Konečně jsem ji viděl. Stála zády k oknu opřená o parapet a asi mluvila s Davidem.

Bylo mi divné, že jsem je neslyšel, ale byl jsem dost daleko a jestli mluvili potichu, tak jejich hlasy zanikly ve změti hlasů lidí z ulice. Sem tam se mi podařilo zachytit alespoň útržky Davidových myšlenek.

Vyprávěl Belle o indiánech v La Push a chtěl se tam jet podívat. Říkal mi to už ve škole a já se ho od toho plánu snažil odradit.

Měniči byli nestálí. Stačilo, aby se naštvali nebo znervózněli a pro přihlížejícího člověka mohla být přeměna v nějaké velké zvíře to poslední, co by viděl. A indiáni v La Push se měnili na obrovské vlky. Jednou jsem měl v lese tu čest se s nimi setkat. A vypadali vážně děsivě. Ještě štěstí, že existovala stará dohoda mezi upíry, kteří se živili pouze zvířecí krví a patřili do rodiny doktora Cullena - mého otce - a měniči z La Push. Kdyby ne, už bych tu nebyl.

David na Bellu naléhal, ale ona mu to zřejmě nechtěla dovolit. Byl na ni nazlobený.

No, asi si s ním budu muset promluvit znovu, usoudil jsem.

Podíval jsem se na mobil. Bylo skoro devět. Jak jsem vyrozuměl z Davidovy mysli, Bella se s ním loučila. Viděl jsem její láskyplný výraz, když mu přála dobrou noc.

Přál jsem si… Rád bych na ni teď čekal v obýváku. Ona by za mnou sešla po schodech, posadila by se vedle mě na sedačku, hlavu by si opřela o moje rameno, já bych ji objal okolo ramen a políbil ji do vlasů…

Zatřepal jsem hlavou. Proč jsem tak fantazíroval? Proč jsem se tak dobrovolně mučil? Akorát mě pak mrzelo, že to takhle mezi námi nebylo!

Vzmuž se, Edwarde! Jsi chlap a ne žádná ufňukaná baba!

Davidův pokoj se během pár vteřin ocitl ve tmě a po chvíli se rozsvítilo u Belly v ložnici.

Rozhlédl jsem se, a když jsem zjistil, že kolem dokola není ani živáčka, rozběhl jsem se k Bellinu domu. Vyskočil jsem v rychlosti na ten samý strom jako včera a zahleděl se do Belliny ložnice.

Ležela v posteli a četla si knihu. Jakou, to jsem neviděl.

Asi po půlhodině, co jsem ji bedlivě sledoval, odložila knihu, vstala z postele, zhasnula světlo a zase si lehla. Pokoušela se usnout a já doufal, že se jí to tentokrát fakt povede, abych se k ní mohl vplížit.

Dnes jsem se za ní vydal pouze ze svého rozhodnutí. Nebyla to náhoda, která mě sem zavedla. A měl jsem v úmyslu počkat do poslední možné chvíle, dokud neusne. Jen kdyby začalo svítat, tak bych zklamaně odešel.

Nedařilo se jí usnout. Opět. Převalovala se v posteli a občas si povzdechla, stejně jako včera. Bylo to u ní normální nebo teď měla z mně neznámého důvodu problémy s usínáním?

Byla pro mě záhadná a také jsem shledal, že byla spousta věcí, které jsem o ní nevěděl. Kde žili její rodiče? Měla nějaké prarodiče? Kam chodila do školy? Které předměty ji ve škole bavily?

Povzdechl jsem si právě v momentě, kdy se Bella odkryla, opět vstala z postele a vydala se k oknu. Otevřela ho, zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, ve kterém bylo cítit jehličí, a poté, co se usmála, vydala se zase zpět k posteli.

Vypadala zamyšleně a mě opravdu štvalo, že jsem neměl tušení, nad čím přemýšlela.

Uběhly necelé tři hodiny, kdy jsem trpělivě čekal, jestli se jí podaří usnout. A skutečně. Posledních pár minut jsem zaznamenal její pravidelné oddechování. Už se ani nevrtěla.

Po zjištění, že se konečně ocitla v říši snů, jsem v duchu zajásal. Ale také jsem se musel ukecávat, abych ještě počkal, až bude spát tvrdě, než za ní skočím do ložnice.

„Edwarde,“ vyšlo z jejích úst náhle po několika nekonečných minutách.

Strnul jsem. Slyšel jsem dobře? Skutečně vyslovila moje jméno? Zdálo se jí o mně? Co to pro mě znamenalo?

„Edwarde,“ zamumlala znovu. Znělo to tak naléhavě, že jsem neodolal a jako smyslů zbavený skočil téměř neslyšně do jejího pokoje.

Zůstal jsem stát u okna. Bál jsem se, že by se mohla vzbudit. Neměl jsem páru, zda by si nechala vysvětlit, že se jí jen zdám.

Moje jméno zašeptala ještě třikrát. To nemohla být náhoda. Skutečně se jí o mně zdálo. Ale co?

Odhodlal jsem se jít k posteli.

Ležela na zádech, jednu nohu měla pokrčenou v koleni a odkrytou. Pravou ruku měla položenou za hlavou a levou na peřině podél těla.

Byla krásná. Její vůně mě slabě dráždila, ale nebylo to nic, co bych nezvládl. Přepadla mě touha dotknout se jí. Jen tak zlehka, maličko.

Moc dlouho jsem se nerozmýšlel. Pomalu jsem k ní začal natahovat ruku, ale ještě než jsem se jí stihl dotknout, zase jsem ji stáhl.

Pohnula se. Pak mlaskla, nevědomky si jazykem navlhčila rty, zamručela něco nesrozumitelného a otočila se na bok tváří ke mně. Z ničeho nic se usmála a znovu vyslovila moje jméno.

Mít srdce, řekl bych, že mě to zahřálo u srdce. Takhle mě to prostě „jen“ zahřálo. A také se mi při pohledu na její vlhké rty začalo rozlévat po celém těle vzrušení, které doprovázela touha po ní.

Dal jsem sobě i jí pár minut, a jakmile jsem si byl jistý, že se nevzbudí, bez zaváhání jsem si k ní klekl a pohladil ji hřbetem ruky po tváři. Opět se usmála, jako kdyby to měla být reakce na můj dotek.

Pozoroval jsem ji. Výraz její tváře se co chvíli měnil. Mračila se, usmívala se, nesrozumitelně mumlala… A pořád byla krásná.

A já se cítil na jednu stranu šťastný, že jsem tu byl s ní. Na druhou stranu mě opakovaně štvalo, že jsem jí nedokázal číst myšlenky a tím pádem jsem neviděl ani její sny.

Toužil jsem po tom, ochutnat její rty, ale na to jsem si zatím netroufl. Snad by se nevzbudila, kdybych jí ukradl malý polibek, ale kdyby ano…

Odklonil jsem se, když se překulila zase na záda.

Co si asi o mně teď myslela Alice, když mě tu viděla? Ale co, bylo mi to fuk. Tohle byl můj život. A tentokrát jsem se nestyděl za to, že jsem Bellu šmíroval, že jsem byl u ní v pokoji, aniž by to ona věděla. Trochu jsem zaúpěl, když jsem si vzpomněl na Emmetta. Netěšil jsem se na jeho řeči a na myšlenky už vůbec ne. Někdy se choval jak přerostlé děcko.

Díval jsem se na Belliny rty a sváděl boj sám se sebou. Přesvědčoval jsem se, že se určitě nevzbudí, když si zahraju na zloděje a přece jen jí ukradnu maličký a lehký polibek.

Teď nebo nikdy.

Opatrně jsem se skláněl nad ni. Jen na okamžik jsem zaváhal, ale pak už jsem cítil, jak měkké a hebké její rty jsou. Chtěl jsem se od ní odtáhnout, ale ona najednou pootevřela ústa a jazykem přejela po mých rtech. Lekl jsem se. Ani jsem se nehnul. Byla snad vzhůru?

„Edwarde,“ zašeptala tak tiše, že kdybych byl člověk, neslyšel bych ji. Zdálo se jí snad o tom, že mě líbá?

Ruce mi znenadání položila na tváře a začala si mě přitahovat blíž k sobě. Sakra, co teď?

Pohladil jsem ji dlaní po tváři a ona zasténala do mých úst. Líbal jsem ji a nemohl jsem přestat. Ona mi odpovídala se stejným zápalem. Vzrušení zaplavilo celé moje tělo…

Z ničeho nic mi mozek připomněl, jaké zrady jsem se vůči Belle dopustil minulou noc. Stálo mě to dost ukecávání, a i když nerad, přerušil jsem náš polibek a odtáhl se od ní. Nesouhlasně zamručela a odmítala mě pustit.

Lehce, abych jí neublížil, jsem ji chytil za ruce a sundal je ze svého obličeje. Nepouštěl jsem je. Ty malé, štíhlé a jemné ručky jsem schoval ve svých dlaních.

Bella se ke mně otočila bokem, ale oči měla stále zavřené. Na malou chvíli mě napadlo, zda opravdu spala nebo to jen hrála.

„Promiň,“ řekl jsem jí šeptem. „To s Clare mě mrzí,“ vysoukal jsem ze sebe. „Omlouvám se.“ Pravděpodobně pořád spala, takže moji omluvu nevnímala, ale to mi bylo jedno. Já jí to musel říct. Jen jsem doufal, že se mi alespoň trochu uleví, ale žádná úleva se nedostavila. Pořád jsem se cítil provinile. A stále jsem měl pocit, že jsem ji zradil.

Pustil jsem její ruce, ještě jednou ji pohladil po tváři a zlehka ji políbil na spánek. Postavil jsem se vedle postele. Byl nejvyšší čas odejít. Potřeboval jsem s ní mluvit, chtěl jsem jí toho tolik říct a na tolik věcí se zeptat, ale teď to nepřicházelo v úvahu. Požádám ji o schůzku, až se spolu opět setkáme u školy, slíbil jsem si. A pak se mi jí snad podaří vysvětlit, jak se věci mají.

Rozešel jsem se k oknu.

V momentě, kdy jsem se připravoval ke skoku s tím, že se ještě jednou podívám na Bellu, ozval se pokojem výkřik: „Edwarde!“

V tu ránu jsem se na ni otočil a zároveň se zaposlouchal do zvuků domu, jestli se nevzbudil David. Vypadalo to, že se jen zavrtěl, ale spal dál.

Bella seděla na posteli, své krásné, čokoládově zbarvené oči měla doširoka otevřené a zírala na mě.

Nevím, co mě to napadlo, ale usmál jsem se na ni a šeptem jí řekl: „Bello, běž spát, je brzo. Dobrou noc a krásné sny. Uvidíme se…“

Ještě jsem si stihl všimnout, že zamrkala, polkla a pak jsem vyskočil z okna. Doufal jsem, že se neprobudila, i když to tak nevypadalo.

„I tobě dobrou noc a krásné sny, Edwarde,“ zaslechl jsem její tichý hlas z pokoje. Zadíval jsem se do jejího okna a viditelně si oddechl. Musela být v nějakém polospánku. Nebo byla vzhůru, ale ne úplně. Protože jinak by mi nemohla popřát dobrou noc a krásné sny. Mně určitě ne.

Zdálo se jí o mně. O tom nebylo pochyb. Bylo málo pravděpodobné, že by znala nějakého dalšího muže, který by se jmenoval jako já.

Ale zajímalo by mě, jako koho mě ve svém snu viděla. Jako člověka?

Zoufale jsem si povzdechl a rozběhl se k lesu.

Vzpomínka na její vůni mi způsobovala slabé pálení v krku a její doteky, které jsem stále ještě cítil na své tváři, měkké rty na svých… zvyšovaly moji touhu po ní. Dojde někdy tahle moje touha naplnění?

Běžel jsem lesem jako o život.

Proč muselo být všechno tak složité?

Proč?

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tahle kapitola je tak nějak navíc. Začátek je to, co jsem „ukrojila" z té minulé, ale zbytek jsem dopsala. Mám totiž napsanou další kapitolu z pohledu Belly a nechtěla jsem mít v téhle dva pohledy.

Protože jste na tuhle kapitolku čekaly déle, prozradím vám, co bude v té příští. Blíží se Davidovy sedmé narozeniny. A s nimi souvisí ještě jedna Davidova schopnost. Úžasná schopnost. Jaká? Setká se Edward s Bellou a pozve ji na schůzku? Tak právě tohle se dozvíte příště. ;-)

Ráda bych vám znovu poděkovala za hlasy v Nej povídce měsíce srpna/augusta. Díky, díky, díky.

A také vám děkuji za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 10. ♣ Kapitola 12.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 11. - Zrada: