Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 18. - Schopnosti

17.02.2012 (17:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4510×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 18. – Schopnosti

Bella

„Mami, mami, je tu Edward,“ zaslechla jsem někde v dálce hlas svého syna. Zívla jsem, ale vstávat se mi nechtělo. Třeba se mi to jen zdálo.

Najednou jsem na tváři ucítila chladný dotek. Tohle už ale nemohl být sen.

Otevřela jsem oči a uviděla Edwarda, jak se nade mnou skláněl.

„Jsi krásná, když spíš,“ zašeptal a vtiskl mi polibek na ústa.

„Jak dlouho tu jsi?“ optala jsem se ho a u toho se posadila.

„Chvilku. Pár minut,“ odvětil mi s kouzelným úsměvem.

„Promiň. Nevěděla jsem, kdy přesně dorazíš. Asi jsem usnula na delší dobu, než jsem si původně plánovala,“ vysvětlovala jsem mu.

„Nemáš se proč omlouvat,“ ujišťoval mě.

„Kde je David?“ zeptala jsem se ho tichým hlasem.

„Otevřel mi a šel do svého pokoje. Zřejmě bychom mu měli říct o Clare. Připadá si odstrčený, když neví, co se děje,“ sdělil mi. Odstrčený? Jak mohl Edward vědět, jak si můj syn připadal? Pověděl mu snad David o tom, jak se cítil, zatímco jsem spala? Byl pro mě to nejdůležitější, co jsem měla. A rozhodně jsem nechtěla, aby se cítil odstrčený.

„Ach jo. Někdy mě tak moc mrzí, že mu nevidím do hlavy,“ posteskla jsem si.

„Bello, asi bych ti měl prozradit…“ začal váhavě Edward. Visela jsem mu na ústech a vůbec netušila, o čem to mluvil.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem ho netrpělivě.

„Nevím, jak bych ti to ře-“

„Co bude dnes k večeři?“ přerušil Edwarda David. Otočila jsem se za hlasem svého syna. Stál kousek od sedačky s rukama založenýma na prsou a mhouřil na nás oči.

„Davide, co kdybys šel na chvíli za námi?“ navrhla jsem mu.

Povzdechl si a s úšklebkem se vydal ke křeslu. Posadil se a zíral na nás. Nepoznávala jsem ho. Jak se to choval?

„Pramení tohle tvoje chování stále z toho, že jsme ti s Edwardem neprozradili, co se dnes stalo?“ ptala jsem se ho.

„Jo,“ potvrdil mi David. Pak si znovu povzdechl. „Mami, myslel jsem si, že před sebou nemáme tajemství. A když mi Edward nechtěl říct pravdu, kde byl místo vyučování, doufal jsem, že mi to řekneš ty,“ pokračoval zaníceně. „Proč to nemůžu vědět?“

Udiveně jsem sledovala svého syna. V očích se mu leskly slzy. Skutečně si připadal odstrčený? Cítila jsem se hrozně.

„Pojď sem,“ řekla jsem Davidovi a ukázala na místo vedle sebe.

Posmrkl, vstal z křesla a přesunul se pomalým krokem vedle mě. Náhle jsem ucítila Edwardovu ruku na svých zádech. Jemně mi jí po nich přejížděl. Byla jsem mu za to vděčná. Uklidňovalo mě to.

„Davide, Edward dnes odešel ze školy, protože jsem mu volala, že jsem v obchodě sama,“ spustila jsem.

„Clare nedorazila?“ vyhrkl David.

„Ne, nedorazila. A protože nám nedala vědět, šel se po ní Edward podívat. Jel k nim domů a tam zjistil, že Clare opustila Forks.“

„Ona odešla? A proč? Vrátí se?“ pokládal mi David další otázky. Byla jsem v koncích. Myslela jsem si, že vezme informaci o tom, že Clare odešla jako fakt, ale to jsem se mýlila.

„No, Davide, Clare odešla, abychom mohli být s maminkou spolu,“ pověděl mu Edward zamyšleně. Asi si všiml, že jsem nevěděla jak dál.

„Tomu teda nerozumím. Proč musela odcházet?“ ptal se David nechápavě.

„Víš, jak jsme se bavili o tom, že mám rád maminku i tebe?“ David přikývl. „Clare mám také rád, ale jinak. A ona si přála mít vedle sebe muže, který by ji měl rád tak moc jako já tvou maminku,“ pokračoval Edward. Obdivovala jsem na něm tu trpělivost, se kterou se pokoušel Davidovi objasnit, jak se věci mají.

„Aha, už to chápu,“ poznamenal David. „Hmm, ale to už si na ní nebudu moct vyzkoušet tu svou schopnost,“ dodal zklamaně. Tuhle jeho poznámku jsem odmítla komentovat.

„Jdu připravit večeři,“ oznámila jsem oběma a zvedla se ze sedačky. Doufala jsem, že už je téma Clare uzavřené.

„My si zapneme televizi,“ informoval mě David.

V kuchyni jsem se dala do přípravy toustů.

„Bello,“ oslovil mě náhle Edward, až jsem se trošku řízla při krájení rajčete. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet.

Ihned jsem strčila ruku pod kohoutek, abych se zbavila kapky krve, která se mi objevila na ukazováčku.

„Ukaž mi to. Není to hluboké?“ zeptal se mě Edward úplně klidným hlasem. Otočila jsem se na něj a prst si strčila do pusy.

„Bello, tvoje krev mi voněla a stále krásně voní, ale nikdy bych ti neublížil,“ ujišťoval mě. „Tak mi to, prosím, ukaž,“ vyzval mě znovu.

Vytáhla jsem prst z pusy a natáhla k němu ruku.

„Je to jen povrchové. Kde máš náplasti?“

„Tamhle v té skříňce,“ řekla jsem mu a hlavou kývla tím směrem.

Sledovala jsem, jak s klidem vybalil náplast a jemně mi jí zalepil prst.

„Hotovo. A promiň, zapomněl jsem, že jen já tu mám dokonalý sluch,“ omluvil se mi a vtiskl mi polibek na zalepený ukazováček.

Ty jsi dokonalý celý, pomyslela jsem si a vrátila se zase k přípravě večeře.

„Bello, než se objevil David, chtěl jsem se ti svěřit s něčím, o čem bys měla vědět.“

Stoupl si zády k lince a opřel se o pracovní desku. Podívala jsem se na něj. Vypadal vážně.

„Tak mi to řekni teď.“

„Pokusím se,“ slíbil mi šeptem. Odložila jsem nůž a natočila se k němu. „Nevím, jestli jsi někdy slyšela o tom, že i upíři můžou mít schopnosti.“

Zakroutila jsem hlavou. Pokud jsem si dobře vzpomínala, tak o tom starší čarodějové nemluvili.

„Ty máš nějakou schopnost?“ zeptala jsem se ho, když mlčel a jen se na mě díval.

„Mám,“ přiznal mi. „Umím číst myšlenky,“ dodal tichým hlasem.

Vykulila jsem na něj oči. „Cože umíš?“

„Vím, že to zní… neuvěřitelně a možná i divně, ale ano. Umím číst myšlenky,“ zopakoval.

Zamrkala jsem a nasucho polkla. „To není možné,“ vydechla jsem. Ani jsem raději nezkoušela pomyslet na to, že by to mohla být skutečně pravda.

„Bello, je to opravdu tak.“

„A to mi říkáš až teď? Jak dlouho se známe? Proboha!“ vyhrkla jsem hysterickým hlasem. On to snad myslel opravdu vážně! Co všechno si přečetl v mé mysli? Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nejraději bych se na místě zmenšila, až bych se úplně ztratila.

Edward ke mně natáhl ruku a pohladil mě po tváři. „Jsi jediná, u koho to nefunguje, aniž bych přesně věděl proč.“

„Tím chceš říct… Že moje… myšlenky číst nedokážeš?“ ptala jsem se ho zmateně.

„Mamí, už bude to jídlo?“ houkl na mě David z obýváku.

„Za moment, miláčku,“ křikla jsem na něj a čekala, až mi Edward odpoví.

„Je to tak,“ přiznal mi. „A někdy mě to docela mrzí,“ dodal.

„Hmm, tak to mě teda ne!“ Zhluboka jsem se nadechla. Ještě že tak, pomyslela jsem si. „Takže Davidovy myšlenky číst umíš?“ optala jsem se ho po pár vteřinách.

„Ano. Stejně jako všech ostatních. Krom tebe.“

Jen to dořekl, došlo mi, jak to, že tenkrát věděl, že mám jít za Davidem ještě dřív, než na mě zavolal. A že tak dobře chápal Davidovu schopnost a spoustu dalších věcí. Vlastně musel vědět i o tom, že na něm chtěl David vyzkoušet svou novou schopnost a hodlal ho tak přinutit, aby mě políbil. No do háje!

A co Clare? Jak mohla být s mužem, který věděl o všem, co se jí honilo hlavou? Napadlo mě, zda bych mohla být s Edwardem, kdyby dokázal číst myšlenky i mně. A překvapilo mě, že jsem si na to nedokázala jednoznačně odpovědět.

Bylo tak lákavé, abych se ho zeptala na to, nad čím David často přemýšlel, co si opravdu myslel o mně a o něm… Ale bylo by to správné? Občas by se mi ta jeho schopnost hodila, ale slyšet vše, na co všichni kolem mysleli?

„Jak s tím můžeš žít? Já bych se z toho asi zbláznila.“

„Věř mi, že jsem k tomu neměl po přeměně daleko. Ale časem jsem přišel na to, jak vnímat jen to, co jsem chtěl nebo potřeboval a zbytek myšlenek jsem se naučil blokovat,“ vysvětloval mi. „Měla bys dokončit tu večeři nebo sem David co nevidět přijde,“ oznámil mi a lehce se u toho usmál.

„Neuvěřitelné,“ vydechla jsem, otočila se zase k pracovní desce a vzala do ruky nůž.

„Ještě jedna věc. David o té mojí schopnosti neví. A je jen na tobě, zda chceš, abych mu to prozradil.“

Krájela jsem rajčata a u toho přemýšlela. Hledala jsem důvod, proč by David neměl vědět o Edwardově schopnosti. Možná by pak mohl být zdrženlivější ve svých myšlenkách. Ne, byl ještě dítě. I když se sice někdy choval dospěle, bylo mu jen téměř sedm.

„Myslím, že by to měl vědět. Nechci před ním mít tajemství. Možná by se to nikdy nedozvěděl, ale co kdyby jo? Sám jsi viděl, co s ním udělalo to, když jsme mu hned nepověděli o Clare.“

„Dobře. Jsem rád, to vnímáš takhle,“ pronesl a líbnul mě na tvář. „Jdu za ním a ty to tu dodělej,“ řekl a rozešel se do obýváku. „Buď opatrná,“ neodpustil si ještě dodat.

Dochystala jsem tousty, jeden hned snědla a zbytek jsem narovnala spolu s rajčaty na talíř.

Jen co jsem je položila na stolek v obýváku, David se na ně vrhnul. Že by měl takový hlad? Poté jsem se posadila mezi něj a Edwarda.

„Dík,“ zahuhlal David s plnou pusou. Protočila jsem oči a usmála se na něj.

Než se najedl, sledovali jsme mlčky televizi. Moc jsem nevnímala, co tam běželo. Spíš mi hlavou vířily myšlenky, co všechno o nás mohl Edward zjistit z Davidových myšlenek. A také mi na mysl vytanula jeho dnešní věta, že má dokonalý sluch. Vůbec se mi nedařilo domyslet, co všechno mohl slyšet. O čem všem jsem se bavila s Davidem, když byl Edward někde poblíž? Skoro jsem měla dojem, že se mi muselo při tom intenzivním přemýšlení kouřit z hlavy.

„Bello?“ ozval se vedle mě Edward. Zatřepala jsem mírně hlavou a otočila se na něj s otázkou v očích.

„David už dojedl,“ řekl mi a mrkl na mě. Podívala jsem se na Davida a skutečně. Po toustech zbyly na talíři jen drobečky.

„Drahoušku, my bychom ti teď s Edwardem chtěli něco říct,“ pověděla jsem mu.

„Budete se brát?“ zeptal se nás a u toho se zazubil.

„Brát?“ zopakovala jsem po něm s údivem v hlase. Slyšela jsem, jak se za mnou Edward uchichtl. To by mě teda zajímalo, co si právě teď přečetl v Davidově mysli. Jak vůbec mohlo Davida něco takového napadnout?

David mě sledoval a čekal, co ze mě vypadne.

„Ne, nebudeme se brát,“ odvětila jsem mu a pootočila hlavu k Edwardovi. „Je to na tobě,“ řekla jsem mu.

Během několika vteřin jsem byla svědkem toho, jak Edward Davidovi přiznal, že mu dokáže číst myšlenky. A nejen jemu. Vlastně všem, krom mě.

„Ty jo, to je super,“ vyhrkl David a zcela mě svou reakcí ochromil. Copak jsem svého syna vůbec neznala? Čekala jsem, že zareaguje úplně jinak. „To bych chtěl taky umět,“ dodal po chvíli a zakřenil se.

„A to není vše,“ podotknul Edward a tím mě přinutil, abych se na něj podívala.

„Ne?“ optala jsem se ho.

„Moje sestra Alice mívá vize. Většinou to funguje tak, že pokud se někdo pro něco rozhodne a ona se na to zaměří, vidí to,“ sdělil mně a Davidovi.

„To je taky super,“ vyhrkl znovu David. „Julie mi jednou říkala, že slyšela starší čaroděje, jak si povídají o tom, že můžou mít upíři dary,“ svěřil se nám. A bylo to tu zase. Co všechno s mým synem Julie probírala, o čemž jsem já neměla ani páru?

„Je to vše nebo je ve tvojí rodině ještě nějaký další upír se zvláštní schopností?“ zeptala jsem se Edwarda.

„No, můj bratr Jasper umí z ostatních vycítit jejich momentální emoce. A také ty jejich emoce dokáže změnit." To už na mě bylo moc. Připadala jsem si jako v tom nejbláznivějším snu, který se mi mohl zdát. Čarodějové, upíři, schopnosti… Co dalšího se dozvím příště?

„Hmm, to sice není tak super, ale i tak je to dobrý,“ poznamenal David zaujatě. Uvědomila jsem si, že pro mého syna byl tenhle bláznivý svět zcela přirozený. Na rozdíl ode mě.

Za ta léta, co jsem se pohybovala ve světě čarodějů, jsem se vyrovnala s tím, že po světě chodili i upíři a měniči. Ale každá nová informace, která se týkala nadpřirozených bytostí, se mi zdála šílená. Naopak David vše nové kolem nadpřirozena vítal. On do toho světa patřil. Já zřejmě nikoli.

„Alice mi ještě před mým odjezdem s Clare z Aljašky ukázala tvou tvář, Bello,“ řekl mi Edward šeptem.

„Moje teta Julie tě také viděla. A i se jí o tobě zdálo. A viděla i to, že jsi upír, a že se živíš jen zvířecí krví,“ vyprávěl Edwardovi David nadšeným hlasem. Měla jsem pocit, jako kdyby se ho snad snažil trumfnout. „A pak tě s mamkou pomocí krystalu našly tady ve Forks. Proto jsme se sem přestěhovali,“ pokračoval stále nadšeně. „A také mi řekla, že bys mohl… zařídit, aby byla moje mamka zase šťastná. Ale bude to jen v případě, že to mamka dovolí.“

„To už by stačilo,“ utnula jsem Davida. Diskuze na téma moje štěstí mi nebyla moc příjemná. „Máš na zítřek hotové všechny úkoly?“ zeptala jsem se ho. V hlavě mi ale utkvělo to, co řekl Edward. Jeho sestra mě viděla ještě dřív, než jsme se s Edwardem vůbec setkali. Jak mě mohla vidět, když mě neznala? Souviselo to nějak s tou její schopností? Napadlo mě, zda nějak nebyl můj osud propojený s tím Edwardovým. Nemohla být přece náhoda, že Alice viděla mě a Julie viděla Edwarda.  To se mi zdálo nepravděpodobné.

„Žádný jsme nedostali,“ zamumlal David. „Mami, já myslel, že když jste teď s Edwardem spolu, tak před ním nebudeme mít žádná tajemství,“ zakňoural.

„Davide, tady nejde o tajemství. Ale jsou věci, které se týkají převážně dospělých. Takže si je proberu s Edwardem o samotě,“ odvětila jsem mu. Co jsem mu na to měla říct? Nechtěla jsem, aby se cítil odstrčený, ale některé věci jsem v jeho přítomnosti probírat nemínila. Ale pravdou bylo, že bavit se o svém štěstí před Edwardem, na to jsem prostě zatím ještě neměla.

„No jo,“ zamručel David. „Nezahrajeme si nějakou hru?“ vypálil najednou. „Nebo bych mohl s Edwardem trochu trénovat tu novou schopnost,“ navrhl. Mrkla jsem na hodiny. Bylo po sedmé.

„Tak to si snad raději zahrajeme nějakou tu hru,“ řekla jsem. Stále se mi nějak nelíbilo, že by měl David jakkoli ovlivňovat Edwardovu mysl.

„Bello, já si nemyslím, že je to špatný nápad. Možná bychom se mohli pokusit, zda se Davidovi podaří mi vnuknout něco, co by bylo natrvalo. A pak to může zkusit zrušit. Nějakou maličkost. Akorát mě teď nenapadá nic, co by bylo neškodné v případě, že by se mu to nepodařilo odvolat,“ přemýšlel nahlas Edward.

„V žádném případě. Co když to pak nepůjde vzít zpátky? A David bude muset jít stejně za chvíli spát, aby vstal ráno do školy.“ Děsilo mě to, o čem mluvil. Tohle už nebyla sranda.

„Ach jo,“ povzdechl si David zklamaně. Ale hned nato se mu rozzářily oči a podíval se na Edwarda.

Ten pohled trval jen vteřinu. Najednou se Edward postavil, došel jako v transu ke skříňce s hrami a vytáhl scrabble. Poté se vrátil zase k nám, posadil se a krabici s hrou položil na stolek.

„Davide, co jsem ti řekla?“ okřikla jsem ho.

David se přikrčil a zašeptal: „Chtěl jsem zkusit, jestli jsem nezapomněl, jak se to dělá.“

„Zajímavé. A u mě obzvlášť. Protože já v Davidově mysli vidím, co plánuje, ale i když se hodně snažím, nedokážu tomu zabránit. Fakt zajímavé,“ poznamenal Edward nadšeně. „Tohle budeme muset vyzkoušet na někom, kdo neumí číst myšlenky. Až přijede moje rodina,“ pokračoval.

„Paráda. Já už se tak těším, až tu budou,“ vypískl David.

Připadala jsem si, jako bych snad ani nebyla v místnosti. Ti dva si vystačili sami. Kdybych se teď zvedla a odešla, možná by si toho ani nevšimli.

Nechala jsem je být. David se zajímal, jestli Edward cítil, že ho něco nutí, aby došel pro hru. Pořádně jsem těmhle věcem nerozuměla, tak jsem se natáhla pro scrabble a vyrovnala vše z krabice na stůl.

„Můžeme začít,“ pronesla jsem k těm dvěma. Oba se na mě podívali a usmáli se.

Hráli jsme něco přes hodinu. Pak jsem Davida vyzvala, aby se šel umýt a zavolal na mě, až bude v posteli. Mezitím jsem sklidila hru.

Edward mě opět upozornil, že už můžu jít za Davidem dřív, než se vůbec ozval. Jen jsem zakroutila hlavou a vydala se ke schodišti. To jeho čtení myšlenek mi přišlo neuvěřitelné.

Dala jsem Davidovi pusu na tvář, popřála mu dobrou noc a vrátila se zase k Edwardovi.

„Omlouvám se, Bello,“ zašeptal a vzal mě za ruce. „Nechal jsem se unést. To co David umí… Je to tak fascinující.“

„Jak pro koho,“ utrousila jsem. „Děsí mě to. A nejhorší na tom je, že místo toho, abych se smířila s tím, že můj syn nebude nikdy obyčejné dítě, tak mě ty jeho kousky děsí stále víc,“ svěřila jsem se mu.

„Zvládneme to. Společně to zvládneme. David holt nebude nikdy obyčejný,“ chlácholil mě.

„Já vím. A snad se s tím jednou vyrovnám.“ V tuhle chvíli jsem o tom ale silně pochybovala.

„Bello, rád bych se tě na něco zeptal. Ale je to citlivé téma,“ řekl Edward po několika vteřinách ticha. Jeho tvář byla úplně vážná.

Polkla jsem. „O co jde?“

„Týká se to tvého muže.“ Chtěl se se mnou bavit o Connorovi?

Mlčela jsem. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku.

„Bello, promiň, ale nemohl jsem přeslechnout tvůj rozhovor s Davidem, kdy ti říkal, že s ním táta mluvil před poslední misí,“ říkal mi Edward. Jen jsem lehce přikývla.

„Jak přesně Connor zemřel?“ položil mi náhle otázku, na kterou jsem nebyla připravená. Vůbec. Zalapala jsem po dechu a soustředila se celým svým já, abych nezačala brečet. „Mohl nějak vytušit, že už se nevrátí? Třeba ho někdo varoval,“ pokračoval.

Trvalo mi několik vteřin, než jsem se zkoncentrovala.

„Nevím. Sama jsem nad tím už několikrát přemýšlela, ale na nic jsem nepřišla. A jak… zemřel…“ říkala jsem mu zastřeným hlasem. Bylo to tak těžké, mluvit o Connorovi s Edwardem. „Odešel na misi, kde se měl postarat ještě s dalšími čaroději o novorozené, kteří zabíjeli lidi.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Měl schopnost… Když zaťal ruce v pěst a soustředil se, začaly mu hořet. Což byla účinná zbraň právě proti novorozeným,“ vyprávěla jsem mu. „Jenže… Většinou to bylo tak, že se o novorozených čarodějové dozvídali od vašich vládců. Voltruriových. Na světě žilo několik čarodějnických rodin. A každá ta rodina měla určené území, které hlídala a udržovala na něm pořádek. Promiň, musím se napít,“ omluvila jsem se mu náhle.

Jen co mi mlčky pustil ruce, zvedla jsem se ze sedačky a rozešla se do kuchyně. Z lednice jsem si vyndala láhev whisky a nalila si trochu do skleničky. Moc jsem alkoholu neholdovala, ale teď jsem cítila, že potřebuju nakopnout.

„Jestli chceš, můžeme se k tomu vrátit někdy později,“ ozvalo se za mnou.

„Ne, chci to mít za sebou. Proč tě to všechno vlastně tak zajímá?“ Stála jsem se skloněnou hlavou opřená rukama o pracovní desku.

„No… Volturiovi bývají někdy zákeřní a konkrétně Aro se rád obklopuje upíry a také lidmi, které nechává přeměnit na upíry, se zajímavými schopnostmi. Carlisle, můj  „jako“ otec, žil nějakou dobu ve Volteře. A jednou mi vyprávěl, že se proslýchalo, že má Aro někde ve sklepení ukrytou vědmu, která mu dokáže vyhledat právě upíry a lidi se zvláštními a zajímavými schopnostmi. Nikdo neví, co je na tom pravdy, ale kdyby to tak skutečně bylo…“ odmlčel se.

Okamžitě jsem se na něj otočila. „Co mi to tady naznačuješ?“

„Nejsem si jistý. Ale dnes, když mi David znovu ukázal, co umí…“

„David? Ty si myslíš… Jde jim o Davida? Vždyť je to dítě. Ne, ne a ne! Tohle nemůže být pravda!“ vykřikla jsem.

„Uklidni se, prosím. A pojď se posadit,“ nabádal mě Edward. Ale i na něm bylo znát, že je rozrušený.

Vydala jsem se po jeho boku zase k sedačce. Šla jsem jako v mrákotách. Sedla jsem si a obličej si přikryla rukama.

„Ne, tak to být nemůže,“ mumlala jsem do dlaní. „I když by to dávalo smysl,“ zašeptala jsem.

„Jak to myslíš?“ optal se mě Edward. Spustila jsem ruce do klína a zamyslela se.

„Několik měsíců po Connorově smrti jsem se ptala Julie, což je naše vědma a sestra Connorova zesnulého otce, jak přesně probíhaly mise, na které čarodějové odcházeli. Prvně se mi zdálo, že se jí do povídání nechce, ale pak se přece jen rozpovídala. Volturiovi posílali čarodějům dopis o tom, kde se nachází neposlušní novorození, které je třeba... zpacifikovat. Starší čarodějové vyprávěli, že měli uzavřenou nějakou dohodu s vašimi vládci ještě z dob, kdy žili v Itálii. A tak bylo povinností čarodějů pomáhat Volturiovým se sjednáním pořádku. S tím dopisem zpravidla posílali i několik vojáků z gardy, aby byli čarodějům nápomocni,“ vysvětlovala jsem mu.

„Ale před poslední misí to bylo jinak. Upírský voják sice donesl dopis, ale hned nato odešel zpět do Volterry. Ve vzkazu prý ani nestálo, o kolik novorozených se jedná.“ Když jsem to říkala takhle nahlas, začínalo mi do sebe všechno zapadat. V očích jsem cítila slzy. „Connor se se mnou rozloučil jako pokaždé. O tom, že mluvil s Davidem, jsem neměla ani tušení. Nemyslím si, že by ho Julie varovala, že jde na smrt. To by mi řekla. Nebo jsem v to alespoň doufala. Musel to nějak vytušit sám. Ale jak, to nevím.“

Znovu jsem se na chvíli odmlčela, abych se mohla několikrát zhluboka nadechnout. Edward mě trpělivě poslouchal. „Odešel ještě s několika dalšími čaroději. A nikdo už se domů nevrátil. Novorozených bylo moc. Všechny čaroděje ty zrůdy roztrhaly.“

Slzy mi začaly stékat po tvářích a já se je ani nesnažila zastavit. Položila jsem si ruku na hrudník do místa, kde mi bilo srdce. Jakoby mi znovu puklo. Znovu jsem prožívala Connorovu smrt.

„Mrzí mě to, Bello,“ zašeptal soucitně Edward. Popotáhla jsem, přisunula se blíž k němu a opřela se o něj. Hladil mě po zádech a já se pomaličku uklidňovala.

„Ani nevím, kolik toho ví David. Nikdy jsme se o smrti jeho otce takhle podrobně nebavili. Neměla jsem na to dost síly. A on se naštěstí neptal,“ šeptala jsem plačtivě. Odtáhla jsem se od něj a otřela si oči a tváře. „Myslíš, že to bylo opravdu promyšlené? Že Volturiovi ví o Davidovi a zbavili se Connora záměrně, aby k němu měli snazší cestu? Bylo by to možné?“ ptala jsem se ho.

„Nevím. Jak jsem říkal, dokážou být zákeřní a vypočítaví. Hlavně Aro. A pokud má vědmu… Možná mohla vidět, jakou schopnost bude mít David,“ říkal mi zamyšleně. Jeho hlas zněl naštvaně a také nešťastně. „Každopádně, až dorazí Alice, domluvím se s ní, aby hlídala Volterru. Budeme vědět, kdyby se mělo něco dít,“ slíbil mi.

„Neměli bychom třeba s Davidem zmizet? Někam se odstěhovat…“

„Aro má své stopaře. Našli by vás. Ne, na Alice je spoleh. Upozorní nás včas,“ ujistil mě.

Náhle mu začal zvonit mobil. Přiložil si ho k uchu.

„Alice?“ řekl do telefonu a přitom na mě mrkl.

„Díky, jsi zlato, sestřičko,“ poděkoval a položil mobil na stolek.

„Takže Alice už hlídá Volterru,“ oznámil mi. Došlo mi, že nějak muselo zafungovat to její vidění.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. „Jsem unavená. Mohl bys dnes, prosím, zůstat se mnou?“ optala jsem se ho.

„Rád,“ odvětil mi, nahnul se ke mně a zlehka mě políbil na rty.

Vstali jsme a přesunuli se do ložnice. Ještě jsem si odskočila do koupelny, abych provedla nezbytnou hygienu a převlékla se do trika a kraťasů, které jsem měla na spaní.

Pak jsem se vrátila do ložnice. Edward už ležel v posteli. Všimla jsem si jeho kalhot na křesle. V podbřišku jsem ucítila chvění.

Posadila jsem se na postel a jen co mi odhrnul peřinu, lehla jsem si k němu a položila si hlavu na jeho hruď.

Cítila jsem se lehce vzrušená, ale víc jsem byla vystrašená. Bála jsem se o Davida. A stále mi v hlavě šrotovalo, zda mohli ti hnusní Volturiovi skutečně za Connorovu smrt.

Nezbývalo mi nic jiného, než věřit Edwardovi a jeho sestře, že kdyby se něco dělo, dozvěděli bychom se to.

„Dobrou noc, Bello,“ popřál mi Edward, políbil mě do vlasů a objal mě kolem těla.

„Dobrou,“ zašeptala jsem.

Únava naštěstí přemohla moje tíživé myšlenky, takže jsem se za chvíli ponořila do říše snů.

------------------------------------------------------------------------------------------------

V dnešní kapitolce jsem vám naservírovala spoustu nových informací. Doufám, že se vám alespoň trochu líbila.

Předem děkuji za komentáře.

EdBeJa

Kapitola 17. ♣ Kapitola 19.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 18. - Schopnosti: