Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 2. - Schopnost

17.07.2011 (12:15) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 4600×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 2. – Schopnost

Bella

Ani po čtrnácti dnech si David nezvykl na vstávání do školy. Každé ráno jsem ho musela tahat z postele. Jakmile se však nasnídal, čímž se konečně úplně probudil, nemohl se dočkat a popoháněl mě, abychom tam nedorazili pozdě. 

I když škola nebyla od našeho domu daleko, vozila jsem ho tam i zpět. Byl smyslem mého života a nikdy bych si neodpustila, kdyby se mu cokoli stalo. Možná jsem byla až příliš přecitlivělá a starostlivá, ale v životě už jsem přišla o dost a rozhodně jsem nechtěla dávat komukoli příležitost, aby mě připravil i o Davida. Forks bylo sice malé město, ale kdoví, co tu žilo za lidi, kdo projížděl městem… Ne, prostě jsem nechtěla nic riskovat.

Jen co jsem v kuchyni domyla nádobí, vydala jsem se po schodech do patra. Měla jsem v plánu Davidovi navrhnout, že bychom zajeli do Port Angeles. Chtěla jsem si koupit nějakou novou knihu, možná dvě, protože už jsem neměla co číst. A ve Forks knihkupectví nebylo.

Zaťukala jsem na pootevřené dveře od Davidova pokoje a následně je otevřela.

„Miláčku…“ řekla jsem jen a zarazila se. Upřela jsem svůj zrak na sklenici, která se vznášela ve vzduchu. Vešla jsem dovnitř jako myška, abych Davida nevyrušila a posadila se na postel. Pozorovala jsem soustředěný obličej svého syna, přimhouřené oči a předpaženou ruku, kterou lehce pohyboval podle toho, jak chtěl, aby se hýbala sklenice.

Povzdechla jsem si. Connor by na něj byl tak pyšný. Tolik jsem si přála, aby tu teď mohl být s námi.

Užíval by si pohled na svého syna. Určitě by mu dával nějaké tiché rady a David by hltal každé jeho slovo. Já bych je sledovala ode dveří a usmívala bych se na ně, jako jsem to dělávala pokaždé. Connor by se mi pak láskyplně podíval do očí, zašeptal by – Miluji tě. – a já bych se po chvíli vydala do kuchyně, připravit svým dvěma láskám něco dobrého k snědku…

Ještě to nebyl ani rok, co jsem chodila s Connorem, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Na jednu stranu jsem byla šťastná a na druhou jsem se obávala toho, jak to všechno zvládneme. Za pár měsíců mě čekala maturita.

Když mě Connor po ukončení školy požádal o ruku, už jsem věděla, že bude vše jen krásné. Po jeho boku to ani jinak být nemohlo…

Než se David narodil, dozvěděla jsem se od Julie, že potomci čarodějů vždy zdědili po někom z rodiny zvláštní schopnost. Nikdo nedokázal dopředu určit, jaká schopnost to bude. Tohle zůstávalo skryto i před ní. Ta schopnost se začala u dítěte projevovat až po jeho třetích narozeninách. A bylo to tak i u smíšených párů. Stačilo, aby byl jeden z nich čarodějem.

Krátce poté, co byly Davidovi tři roky, jsem ho šla zkontrolovat do pokoje a zůstala jsem stát ve dveřích s otevřenou pusou. Některé jeho hračky se vznášely okolo něj, on na ně upíral svůj zrak a ukazoval na ně ručičkou. Potichu jsem vyšla z pokoje a doběhla pro Connora. Stačil mu jediný pohled na našeho syna, usmál se a sdělil mi, že tuhle schopnost zdědil po jeho dědečkovi, otci Marie.

V momentě, kdy si nás David všiml, popadaly všechny hračky na zem. Začal se tomu smát a my se k němu přidali. Ráda jsem na tohle období vzpomínala. Zároveň jsem se ale trochu děsila budoucnosti.

Čarodějové žili svůj život jako ostatní lidé. Hodně se věnovali svým potomkům, se kterými už od malička trénovali jejich schopnost a předávali jim své vědomosti. Tak to bylo, je a bude. Děti neměly na vybranou. Jejich budoucnost byla přesně daná a ony poslušně následovaly příkladu svých rodičů a dalších příbuzných.

Connor chodil do práce a já jsem se doma starala o syna. Až později jsem se dopídila toho, že služební cesty, na které občas jezdil, vlastně nebyly služební cesty, ale mise s dalšími čaroději.

Nejednou jsem slyšela vyprávět starší čaroděje o dalších nadpřirozených bytostech, o kterých neměli obyčejní lidé ani páru. O upírech, kteří žili věčným životem a o indiánech, kteří se podle tradice svého kmene měnili na určitý druh zvířete.

Nikdy jsem se s upíry ani měniči nesetkala, ale věděla jsem, že se dělili na ty hodné a zlé. I mezi čaroději se občas našel ten zlý, který sešel na špatnou cestu.

Pro celý svět nadpřirozena platilo jedno základní pravidlo. Lidé se o tom, kým skutečně byly tyto bytosti, nesměli dozvědět. Jediní lidé, kteří tvořili výjimku z tohoto pravidla, byli životní partneři čarodějů, upírů a měničů.

Ti hodní pravidlo utajení dodržovali. Mezi lidmi vystupovali a působili téměř jako oni, takže nikdo nemohl mít podezření, že byli ve skutečnosti někým jiným. Naopak ti zlí lidem škodili, ubližovali a v tom nejhorším případě je zabíjeli. Často to bylo dost brutálním způsobem. Mezi lidmi se pak šířila panika a vnímavější začínali tušit, že vše zřejmě nemusí být tak, jak si do této chvíle mysleli.

„Usměrňovat“ ty zlé, ať už čaroděje, upíry nebo měniče, byla práce Connora, několika dalších čarodějů a ostatních bytostí tím pověřených. Nejčastěji se pořádal „lov" na novorozené upíry...

Upíři… Nikoho jsem nikdy tak nenáviděla jako je. Hlavně ty novorozené. Ne, nenáviděla jsem všechny upíry! I ty, co už nějakou dobu na tomhle světě pobývali! Protože se nedokázali postarat o ty své nově stvořené a tak přišel Connor o život. Kvůli nim!!!

„Mami, mami, viděla jsi to?“ zeptal se mě David nadšeným hlasem a postavil se přede mě, zřejmě ve snaze upoutat mou pozornost.

Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla, abych v sobě potlačila zlobu vůči upírům. Poté jsem se rozhlédla po pokoji a všimla si sklenice, která už se nevznášela, ale stála na stole.

„Viděla, miláčku. Jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem mu a pohladila ho po vláskách.

„Táta by z toho byl určitě taky nadšený,“ povzdechl si a hned na to se mu v očích objevily slzičky.

„Pojď sem,“ vybídla jsem ho. Udělal krok ke mně a objal mě pevně kolem krku.

„Stýská se mi,“ zašeptal mi do trika a posmrkl, zatímco jsem ho hladila po zádech. „Hrozně moc.“

„Mně taky, miláčku,“ přiznala jsem mu tichým hlasem.

Tohle byly přesně ty chvíle, kdy David pociťoval ztrátu otce nejvíc. Connor mu dokonale rozuměl. Dokázal mu poradit, opravdu ocenit každý jeho úspěch. Já jsem ho sice chválila, ale zároveň mě ty jeho kousky trochu děsily. Nedokázala jsem si rozumně vysvětlit, jak to či ono dělal. Holt jsem byla jen pouhým člověkem bez jakýchkoliv schopností.

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit pláč. Doufala jsem, že se s tou ztrátou - muže a otce - dokážeme někdy vyrovnat. Já i David. Zatím to ale pořád ještě moc bolelo.

Celý víkend jsme s Davidem něco podnikali. Byli jsme se projít v nedalekém lese, procházeli se po městě, zašli si do cukrárny na pohár, zajeli si do Port Angeles do kina na animovanou pohádku…

Potřebovala jsem vidět Davidovu rozesmátou tvářičku a rošťácké jiskřičky v očích. Chtěla jsem ho zabavit, užít si víkend ve dvou a nesmutnit po otci.

V neděli večer jsem se cítila spokojená. Měla jsem dobrý pocit, že se mi můj plán zdařil. Víkend jsme si s Davidem užili a hodně se nasmáli. O Connorovi nepadla ani zmínka.

Ukládala jsem Davida ke spánku a on vypadal skutečně šťastně. Až mě to dojalo, vidět ho rozzářeného a usměvavého. Jakoby ho nic netrápilo…

V noci jsem nemohla usnout, protože mi hlavou vířily všechny možné vzpomínky, a tak jsem vstala z postele a rozešla se ke dveřím s úmyslem zajít si do kuchyně pro pití. Vyšla jsem z ložnice a zamířila ke schodům, když se z Davidova pokoje ozvalo zavzlykání.

Na okamžik jsem strnula uprostřed nádechu. Doufala jsem, že jsem se třeba jen přeslechla. Ale bohužel. Nepřeslechla. David skutečně brečel. Teď už jsem slyšela z jeho pokoje zcela zřetelně tlumený pláč.

Do kuchyně už jsem nedošla. Svezla jsem se po stěně k zemi a snažila se popadnout dech.

Tu noc mi David po dlouhé době zase usnul v náručí.

Mně se usnout nepodařilo.

Uběhlo dalších čtrnáct dní. David už chodil do školy měsíc. Překvapovalo mě, že se tam každý den tak hrozně těšil. I každodenní vstávání se u něj zlepšilo. Už jsem ho nemusela tahat z postele.

Pořád vyprávěl, co pan učitel Cullen říkal, co nového je naučil… „Mami, dneska to bylo super. Pan Cullen je bezva. Hrozně moc toho ví. A taky o tom umí skvěle vyprávět,“ odpovídal mi David téměř každý den na mou otázku: „Jak bylo ve škole?“.

A já se jednoho krásného dne přistihla, že koukám zasněně z okna a přemýšlím nad tím, jak asi pak učitel Cullen vypadá, jak zní jeho hlas, jaké má oči, úsměv… Moje fantazie pracovala na plné obrátky.

Avšak, jen co jsem si uvědomila, kde se toulají moje myšlenky, ihned jsem je zaplašila. Byl to teprve rok a něco, co Connor zemřel! Copak jsem se nedokázala krotit? Ubránit se fantazírovaní o učiteli svého syna? O muži, kterého jsem vlastně ani neznala? Zastyděla jsem se.

Během času, co byl David ve škole, jsem vařila, uklízela, nakupovala, četla, prala, občas jsem volala Julii nebo Connorově matce… Snažila jsem se stále něčím zaměstnávat, ale čím dál víc jsem zjišťovala, že už mě to doma přestávalo bavit. Připadala jsem si… nevyužitá. Někdy až zbytečná. Potřebovala jsem práci. Ve Phoenixu to bylo jiné. David ještě nechodil do školy a stále byl doma někdo, s kým jsem se mohla bavit, něco podnikat, ale tady? Byla jsem tu sama.

Jenže, kde tu sehnat práci? A co bych jim tak mohla nabídnout? Jediné, co jsem po maturitě dělala, bylo, že jsem se starala o syna.

Možná bych mohla prodávat, napadlo mě náhle. Příští týden, až odvezu některý den Davida do školy, zkusím obejít obchody ve městě a zeptat se, zda by mě někdo nezaměstnal alespoň jako brigádnici, slíbila jsem si.

„Mami?“ oslovil mě David. V hlavě už jsem začala rozvíjet myšlenku na kariéru prodavačky, že jsem si vůbec nevšimla svého syna, který právě vešel do kuchyně. Koukla jsem na něj a viděla, že měl v ruce aktovku. Položil ji na židli a začal se v ní přehrabovat.

„Copak?“ odvětila jsem mu.

„Pozítří máš přijít do školy,“ řekl a strkal přede mě malý sešitek.

„Davide, ty jsi něco provedl? Kouzlil jsi? Víš, co jsem ti ří-“

„Ne. Dávám si na to pozor,“ přerušil mě a zatvářil se dotčeně. „Nemusíš mi to pořád připomínat. Nejsem už… mimino,“ pokračoval a ušklíbl se. „Je to normální rodičovská schůzka. Nebo jak to říkal pan Cullen. Tady je to napsané,“ dodal a ukazoval mi složený papír založený v sešitku.

V rychlosti jsem si přečetla pozvánku na rodičovskou schůzku a viditelně si oddechla. „Promiň. Jen… mám o tebe strach. Na čáry a kouzla většina lidí nevěří, a kdyby tě ostatní viděli předvádět to tvoje číslo s létajícími předměty, připadal bys jim přinejmenším divný. No, spíš by se tě asi začali bát. A to nechceme, že ne?“ vysvětlovala jsem mu. Zakroutil hlavou a hned na to se rozpustile usmál.

„Něco ti ukážu, jo?“ zeptal se mě s neskrývaným nadšením v hlase. A aniž by čekal na moji odpověď, hrnek od kafe, které jsem dopila už… vlastně ani nevím kdy, se vznesl a začal cestovat vzduchem ke dřezu. David přivíral oči, rukou korigoval směr a vypadal maximálně soustředěně. Opět mě napadlo, zda si někdy zvyknu na to, vidět takhle svého syna. Doufala jsem, že mi to snad jednou přestane připadat naprosto neskutečné a také děsivé.

„Dobrý, ne?“ řekl a otočil ke mně hlavu.

„Jsi šikulka,“ pochválila jsem ho a mrkla na něj.

„Škoda, že to nemůže vidět tatínek,“ povzdechl si, pak zatřepal hlavou a pokrčil rameny. Kolikrát už jsem od něj tuhle větu slyšela…

„A nešlo by to ještě zdokonalit? Že by ses to nádobí, které přeneseš do dřezu, naučil za pomoci své schopnosti i umývat, utírat a uklízet do linky?“ ptala jsem se ho s cukajícími koutky. Musela jsem odvést řeč jinam. Jeho poznámka o otci mě bolela. A nepochybovala jsem, že jeho také. Jako pokaždé.

„Ale, mami,“ vydechl David a protočil oči. „Takhle to nefunguje.“

„To je ale škoda,“ pronesla jsem na oko zklamaně a pak se usmála. „Co kdybychom se teď oblékli a zajeli do obchodu nakoupit nějaké dobroty?“ navrhla jsem mu.

„Super,“ vykřikl radostně. Ještě jsem ho poslala s aktovkou do pokoje a řekla mu, ať si nezapomene vzít bundu a pomalu se rozešla k autu.

Jela jsem za Davidem do školy a přemýšlela, zda jsem se na tu rodičovskou schůzku vhodně oblékla. Nikdy jsem nic takového neabsolvovala a ani se o tom s nikým nebavila. Po pravdě, také jsem chtěla udělat dojem na toho učitele Cullena.

Přijela jsem na parkoviště, kde už na mě čekal David. Stačil mi jeden rychlý pohled na ostatní rodiče a uklidnila jsem se. Rodičovská schůzka zřejmě nebyla žádná společenská událost, takže byly rifle a triko, které jsem měla na sobě, naprosto dostačující.

„Miláčku, mám tě hodit domů, kde bys na mě počkal nebo můžeš jít se mnou?“ zeptala jsem se Davida, jakmile došel až ke mně. Netušila jsem, jestli směli jít žáci na schůzku společně s rodiči.

„Půjdu s tebou. Myslím, že to nebude vadit,“ odpověděl mi rozhodně. Snad to nebude problém, napadlo mě, chytila jsem Davida za ruku a společně jsme se vydali ke škole.

Ve třídě bylo docela dost volných míst, tak jsme se posadili do lavice uprostřed a čekali, až dorazí ostatní. Během deseti minut se třída zaplnila. Někteří rodiče s sebou měli i své ratolesti, což mě ujistilo v tom, že je to tedy zcela běžné.

„Mami, já mám hlad,“ zakňoural David vedle mě.

„Copak jsi nebyl na obědě?“

„Jo, byl. Ale to už je nějakou dobu,“ odvětil mi mrzutě.

„Davide, budeš to muset vydržet. Nic u sebe nemám,“ oznámila jsem mu. „Pak se stavíme třeba… do cukrárny. Pokud na tebe teda neuslyším nějaké stížnosti od pana učitele,“ slíbila jsem mu šeptem.

Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil, pak kývl váhavě hlavou a nakonec se zakřenil. Co to jako mělo znamenat? Netušila jsem, zda opravdu něco provedl nebo to na mě jen hrál.

A neměla jsem čas to zjišťovat, protože to třídou zašumělo a ozvalo se několikero povzdechů.

„To je on, pan Cullen,“ informoval mě šeptem David v momentě, kdy jsem se zmateně rozhlížela po třídě a sledovala přítomné ženy, které bez ohledu na to, jestli tam byli i jejich muži, upíraly svůj zrak před sebe. Některé dokonce s otevřenou pusou.

Pomalu jsem otáčela hlavu k tabuli.

Na sucho jsem polkla, když se můj pohled setkal s pohledem… pana Cullena.

Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Nešlo to. A já se vlastně ani nesnažila.

David do mě žďuchnul. Zřejmě jsem se musela tvářit jako pitomec. Jako všechny ty ostatní ženy a matky ve třídě. Dokonce jsem se přistihla, že jsem měla i pootevřenou pusu. Po tom zjištění jsem okamžitě semkla rty k sobě. Ještě jsem si stihla všimnout, že se učitel usmál, pak jsem zamrkala a přerušila tak náš oční kontakt.

Do háje!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milé dívky a ženy,

měla jsem druhou kapitolu napsanou dlouho, ale při kontrole se mi ji podařilo totálně předpracovat. Některé části jsem z ní vyhodila (pravděpodobně je použiju později - seznámení Belly s Connorem, to, jak se dozvěděla, že je čaroděj...) a některé připsala.

Connor z příběhu nevymizí, ale větší prostor teď dostane Edward. Už víte, co s Bellou udělalo jejich první setkání. Jak bude probíhat jejich první rozhovor, to se dočtete v další kapitolce. Bella nenávidí upíry, protože jí vzali Connora. Edward je upír. Pozná to Bella? Jak se zachová? 

Děkuji vám moc za komentáře a budu se těšit zase příště. ;-)

Vaše EdBeJa 

Kapitola 1. ♣ Kapitola 3.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 2. - Schopnost: