Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 4. – Clare

31.07.2011 (17:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 5200×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 4. – Clare

Edward

Sledoval jsem, jak odjíždí z parkoviště a nemohl se ubránit úsměvu.

Byla to ona, koho jsem spatřil před několika měsíci v Aliceině vizi. A byla to ona, koho jsem potkal první školní den na chodbě vedle třídy. Zřejmě netušila, kdo ji oslovil, kdo měl starost o to, zda je v pořádku. A ani nepůsobila, že by ji to nějak zajímalo. Jenže vzhledem k tomu, že jsem si v její blízkosti připadal překvapivě úplně „hluchý“, nemohl jsem s jistotou tvrdit, že mě na té chodbě alespoň částečně nezaznamenala.

Pak jsem ji vídal celý měsíc v Davidově mysli a čím dál tím víc se těšil na to, až se s ní setkám.

Lákala mě. Chtěl jsem ji poznat.

Přemýšlel jsem nad tím, že bych ji pozval do školy pod nějakou záminkou, ale nenašel jsem žádný rozumný důvod, kterým bych jí vysvětlil, proč jsem si ji zavolal. David zlobil jako kterýkoli kluk v jeho věku a lumpárny, které prováděl, ani nestály za zmínku. Musel jsem tedy počkat do rodičovské schůzky.

Navrhoval jsem řediteli, že bych se rád sešel s rodiči svých žáků už po čtrnácti dnech – napadlo mě, že bychom se mohli sejít už po týdnu, ale to mi přišlo po zvážení hodně brzo -, ale on mi sdělil, že se musím držet toho, jak je to na této škole zavedeno. Takže rodičovská schůzka přicházela v úvahu až po měsíci.

Naplánoval jsem tedy sraz s rodiči na první možný termín.

Konečně jsem se dočkal a spatřil ji.

Moje setkání s ní bylo tak krátké. Pozoroval jsem ji, zatímco ona se téměř celou dobu mému pohledu vyhýbala, a lámal si hlavu s tím, jak je možné, že jsem jí nedokázal číst myšlenky. Tenkrát na chodbě jsem si říkal, že to mohla být náhoda. Teď už jsem věděl, že to bylo jinak. Ona… fungovala jinak. Tedy její mysl.

Byl jsem si jistý, že v momentě, kdy se ve třídě naše ruce dotkly, poznala, kým jsem skutečně byl. A byl jsem si také jistý tím, že do té doby, než jsme si podali ruce, neměla ani tušení o tom, že jsem upír. Až pak se v jejích očích objevil strach a obava o syna. Ale bylo tam ještě něco, co jsem nedokázal rozluštit. Prozatím.

David, i když mi to nikdy neřekl ani se nezeptal, odhalil mou skutečnou identitu už v okamžiku, kdy jsem poprvé vstoupil do třídy. I on se v první chvíli zalekl, ale během pár minut přestal mít strach. Znal rozdíl mezi zlým a hodným upírem. A barva mých očí ho přesvědčila o tom, že jsem se živil výhradně zvířecí krví.

Jen co se tak rychle vypařila ze třídy, začal jsem zosnovat plán, jak bych ji dnes mohl ještě jednou vidět.

I když to nebylo správné, snažil jsem se zachytit její rozhovor s Davidem před školou. Ale mluvili docela potichu. A vzhledem ke všem těm nemravným myšlenkám – a že jich bylo -, které na mě doléhaly od matek mých žáků, a které se mi nedařilo ignorovat, jsem zaslechl jen pár slov z jejich rozhovoru, která mi však takhle sama o sobě nedávala smysl.

Moc chytře jsem to sice s tou knihou pro Davida nevymyslel, ale měl jsem tak málo času. Kdybych zaváhal, odjela by. A kdoví, kdy bych ji zase znovu viděl. Štíhlou krásku s hnědými, dlouhými vlasy a čokoládově zbarvenýma očima.

Na rozdíl od Davida se moc nadšeně netvářila, když jsem jí rukama naznačoval, aby zastavila. Přistihl jsem se, že mě strašně zamrzelo, že zrovna její mysl přede mnou zůstávala ukrytá. Hrozně jsem chtěl vědět, co si myslela. O mně.

Počkal jsem, než vyjeli z parkoviště a zmizeli mi z dohledu. Až poté jsem si sáhl do kapsy a vylovil z ní mobil. Vibroval už dobrých deset minut.

„Edwarde, tak co?“ vyhrkla na mě Alice horlivě místo pozdravu, jen co jsem si přiložil telefon k uchu.

„Ahoj, Alice,“ pozdravil jsem ji nevzrušeně a čekal, jak zareaguje. Bylo mi jasné, že hořela zvědavostí. Zlobil jsem ji.

„Jo, ahoj. Spokojený?“ zeptala se mě podrážděně poté, co mi milostivě věnovala pozdrav a zafuněla do telefonu. „Teď už mi povíš, jaká je?“ optala se mě opět nedočkavě. „Nemýlil ses? Je to ona?“ chrlila na mě další otázky.

„Uklidni se, Alice. Jo, je to ona. Říkal jsem ti to už před měsícem, když jsem ji poprvé spatřil ve škole,“ odpověděl jsem jí.

„A?“ nenechala se odbýt.

„A co?“ Neměl jsem tušení, co přesně chtěla slyšet.

„Ježiš, Edwarde!“ vydechla rozhořčeně. „Ptala jsem se tě, jaká je!“

Na vteřinu mě napadlo, jak dlouho by se mnou asi nemluvila, kdybych jí teď řekl, že ze mě nic nedostane?

„Jaká je?“ ptal jsem se spíš sám sebe. Za tak krátkou dobu, co jsme si povídali, jsem ji nestihl moc poznat. Ale něco už jsem věděl určitě... 

„Edwarde, jsi tam?“ hučela na mě netrpělivě Alice. Protočil jsem oči a odfrkl si.

„Je to milující matka skoro sedmiletého kluka. A je… krásná,“ odpověděl jsem jí stručně.

„A?“ zopakovala zase. „To je jako vše? Nic víc mi o ní neřekneš?“ dotírala na mě. „Mimochodem, dnes se mi zase mihla ve vizi,“ oznámila mi. Snažila se, aby to znělo ledabyle, ale moc se jí to nepovedlo. Byla až příliš zvědavá na mou reakci.

„Co jsi viděla?“ zeptal jsem se jakoby nic. Nechtěl jsem jí udělat radost tím, že jí ukážu, jak moc dychtím po tom, abych se dozvěděl, co přesně viděla.

„Bylo to rozmazané, celá vize. Vlastně… Jenom ona byla rozmazaná. Ale jsem si jistá, že to byla opravdu ona. Stála po tvém boku,“ svěřila se mi.

„Isabella, jmenuje se Isabella,“ pronesl jsem. Nějak se mi nelíbilo slyšet z Aliceiných úst ona.

„Dobře, tak Isabella,“ řekla a povzdechla si.

„Nemohla jsi nás vidět ve třídě, když jsme spolu mluvili?" zeptal jsem se jí. „Viděla jsi i Davida?"

„Ne, viděla jsem jen tebe a ji. A nebylo to ve třídě, ale někde... snad v lese," říkala mi nejistě. „Třeba bude příští vize čitelnější. Uvidíme." V lese? Co bychom dělali v lese? Jen my dva? Divné.

„Poznala, kdo jsem,“ pověděl jsem jí po malé odmlce.

„Hmm,“ zamručela do telefonu. „Říkal jsi, že byl její manžel čaroděj. Beztak ví i o Volturiových. Slyšel jsi přece o jejich vzájemné spolupráci,“ pronesla. „Tím bych si nelámala hlavu. Ta nic neřekne. Ani ten její malý. Nejsou nováčky v našem světě,“ dodala teď pro změnu jistým hlasem. Ani na chvíli jsem si nepomyslel, že by o nás Isabella nebo David někomu řekli. I oni měli svá tajemství, která měla zůstat před lidmi skryta.

„Alice, už budu muset jít. Zavolám,“ slíbil jsem a jen co se se mnou rozloučila, ukončil jsem hovor. Cítil jsem v sobě zmatek. Ještě větší, než už ve mně byl. Nemohl jsem dostat z hlavy tu Aliceinu vizi.

Rychle jsem došel zpátky do třídy, posbíral si ze stolu svoje věci a vydal se ke svému autu.

Po cestě domů jsem přemýšlel nad tím, jaká náhoda ji přivedla zrovna do Forks. V Davidově mysli jsem jednou zahlédl jakousi ženu, zřejmě vědmu, která mu říkala něco o tom, že krystal hledal upíra s medově zlatýma očima, dále cosi o štěstí… Ale protože jsem nevěděl skoro nic o čarodějnických schopnostech, moc jsem té vzpomínce nerozuměl. Každopádně jsem si z ní odvodil jednu věc. Ta vědma jim pravděpodobně pomohla s výběrem místa, kam se měli přestěhovat.

A tak se ocitli v městečku Forks, které mělo jen něco málo přes 3000 obyvatel, kde většinu času pršelo nebo bylo alespoň zataženo…

„Ahoj, drahý,“ přivítala mě doma Clare a obtočila mi jednu ruku kolem krku. „Jaký byl rodičák?“ zeptala se a druhou rukou mi šmátrala pod svetrem.

„Clare, rád bych se vysprchoval, jestli dovolíš,“ odbyl jsem ji, lehce ji odstrčil a přesunul se do koupelny. Neunikl mi výraz její nesouhlasné tváře. V myšlenkách na mě křičela a dokonce mě nazvala hajzlem.

Nechtěl jsem na ni být hrubý, ale každý den to bylo stejné. Pokaždé, když jsme se sešli doma, byla naladěná na erotickou vlnu. Ne že bychom spolu vždy skončili v posteli, ale většinou to tak bylo. A oběma nám to vyhovovalo.

Až do dnešního dne.

Dokud jsem vídal Isabellu jen v Davidově mysli, dokázal jsem se před Clare chovat, jako by se nic nedělo.

Zlom u mě nastal právě dnes, kdy jsem se s ní konečně setkal, dotkl se jí, mluvil s ní a koukal jí přitom do očí. Už jsem nedokázal předstírat, že se vůbec nic neděje. Sám jsem zatím pořádně nechápal, co přesně se to vlastně dělo, ale věděl jsem, že mezi mnou a Clare už to nikdy nebude takové, jako to bývalo…

S Clare jsme se znali už třicet let. A asi pětadvacet spolu trávili veškerý svůj čas. Byla starší než já. Ať už podle lidského věku nebo podle uběhlých let od přeměny. Ale nebylo to zas až tak o moc. A vypadala skvěle.

Už když jsem ji spatřil poprvé, okouzlila mě. Její nazrzlé dlouhé vlasy se jí v mírných loknách vlnily kolem hezkého obličeje. Štíhlá a vysoká postava jen podtrhovala její krásu.

Líbilo se mi odjíždět z práce s pocitem, že na mě doma někdo čeká. Nebo pokud jsem byl doma dřív než Clare, že se jí brzy dočkám. Bylo to tak lidské.

I přesto, že byla Clare upírka, Isabella se mi líbila víc. Možná to bylo i tím, že krásně voněla. Za ta léta svého pobývání na tomhle světě jsem se setkal s tolika lidmi, že mi pach jejich krve téměř nic neříkal. Ale její vůně mě na chvíli dokázala ochromit. V její přímé blízkosti jsem musel zapojit všechny síly, abych se ovládl. Ale dalo se to zvládnout. Léta cviku sklidila své ovoce a přinesla mi úlevu.

Vystřídali jsme už pár míst, kde jsme s Clare bydleli. Vždy, když začínalo být ostatním podezřelé, že stále vypadáme tak dokonale a léta na nás nejsou vůbec znát, zvedli jsme kotvy a našli si jiné místo, nové útočiště.

Do Forks jsme se přestěhovali před prázdninami. Moje rodina už tu před mnoha desítkami let žila. Slunce tu svítilo jen minimálně, takže to bylo pro nás upíry ideální místo.

Koupili jsme si pěkný domek kousek za městem. Clare si otevřela na náměstí malý krámek s oblečením a já jsem se domluvil ve škole, že k nim po prázdninách nastoupím jako učitel na prvním stupni.

Všude, kde jsme bydleli, jsem učil, ale většinou starší děti. Ne prvňáčky. Jenže na téhle škole měli jen to jedno místo. Měl jsem vystudovanou také medicínu, ale na to, abych pracoval s lidskou krví, jsem neměl tolik odvahy jako Carlisle. I ve škole jsem se občas setkal s lehčím zraněním, při kterém tekla krev, ale vždy jsem přestal dýchat a soustředil se jen na první pomoc. Pomohlo to, pokaždé.

Často jsem si volal s ostatními z rodiny, kteří žili několik posledních let na Aljašce. Lákal jsem je do Forks, ale zatím se jim sem nechtělo. Doufal jsem, že třeba jednou…

Po sprše jsem se převlékl do volných plátěných kalhot a vzal si triko s krátkým rukávem.

Jen jsem vyšel z koupelny, Clare se na mě vrhla a povalila mě na zem. V mysli už mi nenadávala. Momentálně mi ukazovala různé scénáře milostných hrátek a u toho mě laskala rty na krku.

Ani to se mnou nehlo. Necítil jsem vůbec nic.

„No tak, brouku, co je to dnes s tebou?“ ptala se mě a mračila se u toho. Byl jsem v pasti. Na únavu jsem se vymluvit nemohl a na nic dalšího jsem nepřišel.

„Clare, nic se mnou není. Jen… prostě nemám náladu,“ plácl jsem. Zvedla se na ruce a naklonila hlavu na stranu.

„Ty nemáš náladu? To si ze mě děláš srandu?“ vyhrkla naštvaně. Aniž by čekala na moji odpověď, odfrkla si, vstala a uraženě odešla do obýváku. Svalila se na sedačku a zapnula televizi.

A opět jí hlavou běžely nadávky. Udělovala mi takové tituly, že kdybych byl člověk, snad bych se i červenal.

Posadil jsem se a následně si stoupl. Tak tohle jsem asi trochu přehnal. Ještě nikdy jsem ji neodmítl. Až dnes. A bez pořádného vysvětlení. Do háje!

Měl jsem ji rád, stejně jako měla ona ráda mě. Vyhovovali jsme si po všech stránkách, ale nic víc v tom nebylo. Žádná velká láska, jako jsem viděl třeba u Esme a Carlislea nebo Alice a Jaspera. No a vlastně i u Rose a Emmetta. Za celou tu dobu, co jsme byli spolu, ani jeden z nás neměl potřebu říct tomu druhému, že ho miluje. Oba jsme věděli, že by to nebyla pravda.

„Clare, skočím si na lov,“ oznámil jsem jí po několika vteřinách.

Kvůli dětem a lidem ve škole jsem lovil jednou až dvakrát týdně. Naposledy jsem byl před dvěma dny, takže bylo brzo, ale chtěl jsem být sám. Jen já a moje myšlenky.

„Hmm,“ zamručela. Ještě pořád byla uražená. A stále mi nadávala. Sice už to nebylo tak strašné, ale slyšet nahlas bych to nechtěl.

Vyběhl jsem z domu a vydal se do lesa.

Běžel jsem lidskou rychlostí. Nebylo kam spěchat.

V hlavě mi vířily myšlenky, které se točily kolem Davida a jeho matky.

David myslel hodně často na otce, který zemřel, a bylo to zřejmě poměrně nedávno. V jeho myšlenkách jsem však nenašel, jak k tomu došlo.

Vzpomínal, jak spolu trénovali jeho schopnost, jak společně připravovali lektvary a učili se různá zaříkadla. Bylo to poprvé, co jsem měl možnost – i když jen díky myšlenkám – vidět čaroděje „v akci“. Fascinovalo mě to.

Bylo pozoruhodné, že Isabella vstoupila do manželství s čarodějem, přestože sama neměla žádnou schopnost. I když… Poprvé jsem se setkal s tím, že jsem někomu nedokázal vidět do hlavy, číst v jeho mysli. Zprvu mě to udivilo, dokonce jsem si chvíli myslel, že bylo něco v nepořádku se mnou, ale protože Davidova mysl pro mě byla jako otevřená kniha, usoudil jsem, že to musela být nějaká její... schopnost, o které neměla ani tušení.

Isabella Zanardi. Znal jsem ji z Davidových myšlenek, prohodil s ní jen pár slov… Ale něco se po našem setkání změnilo. Vlastně se toho změnilo hodně.

Ta láska matky k synovi a syna k matce mě zasáhla. Hluboko do mého kamenného srdce. Bylo krásné vidět je spolu. Byl jsem přesvědčený o tom, že Isabella musela svého manžela moc milovat. Na to jsem jí nepotřeboval číst v mysli. Stačila mi na to ta Davidova. Viděl jsem je spolu. Všechny tři. Šťastnou a milující rodinu.

Náhle mi na mysl vytanula stará a „zaprášená“ vzpomínka na mou matku. Skutečnou matku. Milovala mě a já miloval ji. O otce jsem přišel, když mi bylo deset a tak jsme zůstali s maminkou sami. Chtěla pro mě jen to nejlepší…

Nadechl jsem se a ucítil stádo srnek pasoucích se na nedaleké louce. Když už jsem tu… pomyslel jsem si.

Poté, co jsem si ulovil jednu z nich, rozběhl jsem se domů. Opět lidskou rychlostí. Tušil jsem, že bude Clare ještě pořád naštvaná. A to jen proto, že jsem jí odepřel to, co tak moc chtěla. Co zítra? Pozítří? Jak to s námi bude dál? Měl bych jí říct pravdu? Ale jakou? Sám jsem zatím na ty otázky, kterých jsem měl plnou hlavu, neznal odpovědi. Ne na všechny…

Zajatý ve svých myšlenkách jsem najednou ucítil známou vůni. Rozhlédl jsem se kolem a překvapeně zamrkal. K mému velkému překvapení jsem zjistil, že stojím před jejím domem.

Jak je možné, že jsem zase skončil pod okny jejího domu, když jsem měl namířeno za Clare? Bylo to už podruhé v krátkém čase. Minule jsem se ale hned otočil a běžel domů. Neměl jsem odvahu na to, šmírovat ji.

Teď jsem stál a nemohl se přinutit k tomu, abych odešel.

Venku už byla tma, v oknech všech domů v ulici se svítilo. Potichu jsem se rozešel blíž k domu. Nakoukl jsem opatrně nejbližším oknem dovnitř.

Kuchyně. Isabella seděla u stolu, levým bokem ke mně.

Hlavu měla podepřenou dlaněmi a dívala se nepřítomně před sebe.

Na co asi myslela? 

Najednou pootočila hlavu mým směrem, zamrkala a z očí jí vyklouzlo pár slz. Plakala. Kdybych tak mohl…

Přikrčil jsem se, aby mě nezahlédla.

Bolelo mě spatřit její uplakanou tvář v Davidových myšlenkách, ale mít ji před sebou a vidět ji se slzami v očích, to bylo daleko horší.

„Mamí, mamí,“ rozlehl se domem náhle Davidův hlas. Řítil se po schodech dolů. „Tý jo, nedaleko Forks je malá indiánská rezervace. A víš co? Ti indiáni se mění na vlky. Myslíš, že jsou z nich pak vlkodlaci?“ volal na ni cestou.

Isabella si povzdechla, otřela si spěšně rukama oči, otočila se ke schodišti a čekala, až k ní její syn přiběhne. Během vteřiny už stál David před mámou, v ruce držel knihu, kterou jsem mu půjčil a netrpělivě vyčkával, co mu odpoví.

Připadal jsem si vážně jako šmírák, ale nemohl jsem se hnout. Jakoby mi nohy vrostly do země.

„Davide, to je ta kniha od pana Cullena?“ zeptala se místo odpovědi na jeho otázku.

Od pana Cullena… Jak by asi znělo z jejích úst moje křestní jméno? Od Edwarda…

„Jo, je,“ odpověděl jí. „Tak jak je to s těmi vlkodlaky?“ nedal se odbýt.

„Miláčku, myslím, že z nich nebudou vlkodlaci, jako jsou ve filmech. Víš, ti kteří se proměňují při úplňku,“ vysvětlovala mu zamyšleně. „Možná by ses na to mohl zítra zeptat pana učitele,“ navrhla mu.

Jo, to bych mohl. On to bude určitě vědět. Ví toho hodně, přemýšlel David.

„Hmm, tak já to zkusím,“ řekl nahlas a usmál se na mamku.

„Až to zjistíš, tak mě pak můžeš poučit. A teď už honem do postele nebo ráno nevstaneš,“ pronesla Isabella láskyplným hlasem. David se trochu zašklebil, pak protočil oči a zasmál se.

„Dobrou, mami. Mám tě moc rád,“ zamumlal a objal Isabellu kolem krku.

I ona ho objala. „Taky tě mám moc ráda, broučku,“ zašeptala, vtiskla mu pusu na tvář a popřála mu krásné sny.

Jen co odběhl do svého pokoje, přiložila si dlaně na obličej a začala vzlykat. Potichu. Ale mému sluchu její vzlyky nemohly uniknout. Ani chvějící se ramena…

Musel jsem pryč. Něco ji trápilo a já jí nemohl pomoct. Tolik bych chtěl, ale nešlo to. Tak moc mě bolelo vidět ji nešťastnou.

Naposledy jsem se podíval do okna, popřál jí v duchu dobrou a klidnou noc a rozběhl se domů.

Za Clare.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další kapitolka je za námi. Nabídla jsem vám pohled do Edwardovy hlavy a trochu vás seznámila s Clare. V příští kapitolce se jí podíváme na zoubek trochu víc. A také se nám tam mihne Julie. Určitě se máte na co těšit. ;-)

Doufám, že se vám kapitola líbila. ;-)

Děkuji moc za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 3. ♣ Kapitola 5.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 4. – Clare: