Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 8. - Návštěva

21.08.2011 (08:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 4209×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 8. – Návštěva

Edward

Podíval jsem se na hodiny. Byly dvě.

„Clare, jdu do sprchy,“ houkl jsem na ni. Ještě jsem jí neřekl, kam se chystám. A ona se zatím neptala. V myšlenkách už se ale několikrát zabývala tím, proč jsem se nedokázal celý den zbavit lehké nervozity.

Byl jsem přesvědčený o tom, že Bella souhlasila s návštěvou jenom kvůli Davidovi. Setkali jsme se jen párkrát, ale pokaždé jsem měl pocit, že nebyla příliš nadšená z toho, že mě viděla. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Ani se mi pořádně nedokázala podívat do očí. Většinou. A tvářila se... hrozně nepřístupně. Kdybych jí tak mohl vidět do hlavy, abych zjistil, co si o mně myslela.

„Jdeš tam, kam si myslím?“ zeptala se mě Clare se zaujetím v hlase, když se objevila v ložnici. Opřela se s rukama založenýma na hrudi o zeď a měřila si mě pohledem. Ptala se, ale věděla, co jí odpovím.

„David mi chce ukázat to svoje kouzlení, tak jsem souhlasil s návštěvou,“ řekl jsem jí, zatímco jsem si oblékal rifle. „A fakt jsem na to zvědavý,“ dodal jsem rychle.

Ze začátku jsem netušil, co David plánoval. Mluvili jsme spolu o jeho schopnosti a pak mě požádal, abych s ním šel ven, počkat na Bellu. Až po cestě před školu jsem v jeho mysli zahlédl, že se rozhodl ukecat mámu, aby mě pozvala k nim. A i když on v tom viděl jen to, že mi ukáže, jak dokáže pohybovat silou vůle různými předměty - a zdál se být hodně natěšený -, já v tom viděl daleko víc. Měl jsem se setkat s Bellou v jejich domě. Ne v obchodě, ne ve škole, ale u ní doma. Doufal jsem, že nebude proti.

„Takže jdeš za Bellou,“ poznamenala. „Nezahrávej si. Ohrozíš jak nás, tak i ji a Davida, mysli na to,“ pronesla, když jsem neodpovídal. Odhalila mě. I když jsem se chystal za Davidem, hlavně jsem se těšil na setkání s Bellou.

„Já vím, Clare. Ale… je to silnější jak já,“ přiznal jsem jí narovinu.

„Oni o nás vědí, ale jsou to lidé. Nevím, jestli by si nechali Volturiovi vysvětlit, že patří do rodiny čarodějů, i když s nimi nežijí,“ říkala mi zamyšleně.

„A kdo by jim to prozradil? Vždyť jsem tu jen já a ty,“ oponoval jsem jí. Byl jsem přesvědčený o tom, že kdyby se ve městě objevil, byť jen na chvíli, další upír, zjistil bych to. A Clare jsem stoprocentně věřil. Ta by nás nezradila.

No, snad se tu nikdo další neobjeví, pomyslela si a hned na to řekla nahlas: „Tohle tričko si neber. Moc se nehodí k těm riflím, co máš na sobě.“ Udiveně jsem na ni vykulil oči. Ona našpulila rty, došla k mé skříni, chvíli se v ní přehrabovala a pak se vítězně usmála a vytáhla bílou lehkou košili s dlouhým rukávem.

„Zkus si ji.“ Podala mi ji a mrkla na mě.

„Clare, vůbec ti nerozumím. Chystám se za Bellou… a Davidem, samozřejmě, a ty mi pomáháš s oblečením?“ ptal jsem se jí nechápavě. Odhodil jsem triko na postel, vzal jsem si od ní košili a pomalu si ji oblékl.

„Podívej, nebudeme si nic nalhávat. Mám tě ráda, stejně jako ty mě, ale žádná láska až za hrob to není,“ začala, a když říkala láska až za hrob, naznačila prsty na obou rukou uvozovky. „Vždy jsem věděla… počítala s tím, že se jednou může objevit někdo – dívka či žena, do které se zamiluješ,“ pokračovala s přimhouřenýma očima. Chtěl jsem něco namítnout, ale Clare zakroutila hlavou a nadechla se, aby mohla pokračovat. Jakoby si tu řeč trénovala dopředu. „Jen jsem netušila, že to bude tak… nečekaně... brzy, a že bude tou ženou Bella. Je fajn, to jo, ale je to člověk,“ dokončila svoje vysvětlování. A ještě k tomu matka malého kluka, dodala v duchu.

Zíral jsem na ni s rozepnutou košilí a nedokázal se ani pohnout ani ze sebe vypravit hlásku.

Měla Clare pravdu a já se do Belly opravdu zamiloval? Neměl jsem žádné vlastní zkušenosti s láskou, takže jsem si na tuhle otázku nedokázal odpovědět. Faktem však bylo, že kdykoli jsem si během dne nebo noci vzpomněl na Bellu, což bylo poslední dobou dost často, mísily se ve mně všechny možné pocity - radost, štěstí, ale i smutek a zmatenost. A i když jsme se osobně setkali jen párkrát, znal jsem ji docela dobře z Davidových myšlenek. Věděl jsem, kdy byla šťastná, kdy a proč plakala, co uměla uvařit, o čem se ti dva spolu bavili… Měl jsem jí plnou hlavu. Znamenalo to, že jsem do ní byl zamilovaný?

„V kolik tam máš být?“ zeptala se mě starostlivě Clare a zapínala mi u toho knoflíčky u košile.

„Víš, že jsi neskutečná?“ vydechl jsem ohromeně. 

„Ale ne. Jen ti přeju, abys poznal pravou láskou. A pokud jí má být právě Bella, budu se s tím holt muset nějak poprat a vyrovnat,“ pronesla a pokrčila u toho rameny. „Nikdy jsem ti to neřekla ani na to nepomyslela, ale jako člověk jsem byla zasnoubená. Vím, co je to milovat někoho druhého, aniž by to byl rodič nebo někdo další pokrevně příbuzný, víc, než svůj vlastní život. Toužila jsem po normálním životě s manželem a dítětem…“ Její obličej se při těch slovech zachmuřil. Nikdy jsem v něm nečetl tolik smutku, jako právě teď. Až nyní mi došlo, proč si tak rozuměla s Rose. Jen mi nebylo jasné, jak se jí tohle podařilo přede mnou utajit. Celé ty roky jsem neměl ani tušení… „Ty jsi takovou lásku zatím nepoznal, sám jsi mi to říkal. A myslím, že nadešel čas seznámit se s ní.“ A snad se i mně poštěstí a najdu někoho, kdo by mě miloval, toužil po mně, po mé přítomnosti, mně samé a i já ho mohla milovat tou pravou a vášnivou láskou, dodala myšlenkou.

Poslouchal jsem ji a najednou si uvědomil, že jsem toho o ní zas tak moc nevěděl. A to jsme se znali třicet let. Asi to bylo tím, že jsem se neptal. A Clare si nikdy nestěžovala, že by jí chyběla láska nebo cokoli jiného. Nikdy. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že se mnou byla šťastná. A já byl šťastný s ní.

„Díky, Clare. Vždycky pro mě budeš hodně znamenat,“ zašeptal jsem.

„A ty pro mě, na to nikdy nezapomeň, drahý,“ ujistila mě.

Přejela mě pohledem od hlavy až k patě a natáhla se k límečku na košili.

„Stejně budu mít bundu. Pojedu na motorce,“ oznámil jsem jí, když mi ho začala upravovat. Zasmála se a pohladila mě po tváři.

Hned poté jsem ji objal a přitiskl si ji k sobě. „Díky,“ zamumlal jsem jí do vlasů.

„Edwarde, zatím mi neděkuj. S Bellou to nebude jednoduché. Ona svou velkou lásku ztratila. Má syna, který je pro ni nejdůležitější a myslím, že tě to bude stát hodně trpělivosti, aby tě pustila do svého života,“ poznamenala a vymanila se mi z objetí. „A ani v případě, že se ti to povede, ještě nebudeš mít vyhráno. Podle tvého vyprávění tě má David rád, ale pořád tě bere jako učitele. Nedokážu odhadnout, jak se zachová, až zjistí, že stojíš o jeho mámu a chceš s ní začít randit,“ dodala. „Musíš na ně jít pomalu, na oba,“ radila mi.

„Stejně ti děkuji, Clare, bál jsem se, že budeš naštvaná, že mě budeš nenávidět…“ nedořekl jsem a zakroutil u toho hlavou. Byl jsem tak překvapený jejím chováním, že jsem se na malý okamžik zastyděl za to, že jsem ji nedokázal milovat. Ona by pro mě byla ideální partnerkou. Byla stejná jako já, mohli jsme spolu žít věčně…

„No, po pravdě… nejsem nijak nadšená z toho, že tě ztrácím. Bella mi bere skvělého muže, milence a parťáka do nepohody. Ale co s tím nadělám? Láska má přednost, Edwarde.“ Vtiskla mi pusu na tvář a usmála se na mě. V jejím výrazu ani mysli jsem nenašel jediný náznak toho, že by svoje slova nemyslela upřímně.

„Už půjdu. Uvidíme se… později,“ vysoukal jsem ze sebe. Musel jsem pryč. I když se zdála v pohodě, mě trápily myšlenky na to, že jsem jí ublížil. Že jsem ji chtěl opustit pro něco většího, čemuž jsem zatím ani já sám nerozuměl.

„Pozdravuj,“ křikla na mě, když jsem spěšně opouštěl naši ložnici. Z věšáku jsem si vzal koženou bundu a vyrazil do garáže. Nasadil jsem si helmu, sedl na motorku a jen co jsem nastartoval a zamířil k Belle, dopadla na mě váha Clareiných slov. Co to dělám? Ženu se do něčeho, co nemá ani zdaleka jasný výsledek. Vzdávám se ženy, která se ukázala být chápavější, než jsem si kdy myslel. Proč jen jsem ji nedokázal milovat? Ze začátku jsem se snažil, doufal jsem, že čím spolu budeme déle, tím blíž budu k tomu, aby se ve mně probudily city k ní. Ale nestalo se tak. Udělal bych pro ni všechno, položil bych za ni svůj život – tak moc pro mě znamenala, ale nedokázal jsem jí říct – Miluji tě.

Zase na druhou stranu… Ani ona mě nemilovala. Tím jsem si byl jistý. A i ona s tím ze začátku bojovala. Byli jsme na tom oba stejně. Dva jedinci, kteří spolu trávili veškerý volný čas, a kteří si vyhovovali po všech stránkách. Oddávali jsme se milostným radovánkám, smíchu, společně jsme řešili problémy… Měli jsme se rádi, ale to nestačilo. A bylo jen otázkou času, kdy si jeden z nás najde někoho, po kom zatouží jeho srdce. Zlobil jsem se na sebe, že jsem byl z nás dvou první, komu se to stalo. Raději bych se díval na šťastnou Clare v náruči jiného muže… Mohl jsem jen doufat, že se jí podaří najít svou velkou lásku.

Náhle, jako kdyby do mě uhodil blesk, jsem si uvědomil, že už jsem znal odpověď na otázku, zda jsem se do Belly fakt zamiloval. Toužil jsem po ní z celého srdce. Chtěl jsem se jí dotknout, pohladit ji po tváři, políbit ji na rty…

Ale zároveň jsem si také uvědomoval vše, co mi řekla Clare. Nebude to jednoduché. Bella svou lásku ztratila. Byla matkou na plný úvazek. A i když jsem věděl, že mě David bral, obdivoval mě, viděl ve mně svůj vzor, ani já jsem netušil, jestli se jeho vztah ke mně nezmění, když začnu bojovat o srdce jeho matky.

Miloval jsem jízdu na motorce, ale teď jsem si ji vůbec neužil. Ta změť myšlenek v mé hlavě mě tak zaměstnala, že jsem se ani nenadál a byl jsem před Belliným domem.

Zajel jsem na příjezdovou cestu, sesedl z motorky, sundal si helmu a rozepnul si bundu.

Zvedl jsem hlavu a zadíval se do okna v patře. Záclona v okně se lehce zavlnila a hned poté jsem viděl Bellu, jak se skrčila, aby nebyla vidět. Usmál jsem se a vydal se ke vchodovým dveřím. Věděla o mně a sledovala mě.

Než jsem stihl dojít k domu, vyběhl ze dveří David a usmíval se od ucha k uchu.

Konečně. Musím ho nějak zabavit, než se mamka připraví. Celý den vymýšlí, co si vzít na sebe. Vždyť je to jen učitel! Ach ty ženy! četl jsem v jeho mysli.

Nenápadně jsem se uchechtl nad jeho povzdechem, který byl pro šestiletého klučinu celkem neobvyklý. Cítil jsem se potěšen, že si kvůli mně Bella lámala hlavu s tím, co si vzít na sebe. Ale také mi v mysli utkvěla Davidova věta - Vždyť je to jen učitel!. To bylo přesně to, o čem mluvila Clare a o čem jsem přemýšlel po cestě sem. Jen učitel. Podaří se mi někdy vymanit ze zařazení jen učitel, aby to David přijal v pohodě?

„Dobrý den, pane Cullene. Ty jo, vy máte mašinu,“ pozdravil mě David nadšeně a zaměřil se pohledem na motorku. „BMW, ty jo, ta je boží,“ řekl obdivně a oběhl ji kolem dokola.

„Ahoj, Davide,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Pokud to mamka dovolí, tak tě někdy svezu, co ty na to?“ navrhl jsem mu.

„Ty jo,“ zopakoval už potřetí. „Díky, pane Cullene,“ vydechl.

Po chvíli mě vzal bezprostředně za ruku a vedl mě k domu.

„Davide, domluvíme se na jedné věci. Když nebudeme ve škole, můžeš mi říkat Edwarde,“ nabídl jsem mu, když jsme vstupovali dovnitř.

„Fakt? Můžu?“ zeptal se mě s vykulenýma očima. Přikývl jsem a on vyhrkl: „Super.“ Můžu říkat učiteli jménem. Paráda. Jen jestli mi to máma nezatrhne.

„Pojďte, ukážu vám svůj pokoj. Máma přijde… za chvíli,“ řekl a společně jsme se vydali po schodech nahoru.

Celý dům byl nasáklý vůní její krve. Lehce se mísila s Davidovou, ale tu jsem téměř nevnímal. Myslel jsem si, že se mi tu touhu po její krvi už podařilo potlačit. Ale při takhle silné koncentraci… Trýznil jsem sám sebe a vdechoval jsem tu vůni plnými doušky. Potřeboval jsem si na ni zvyknout a zahnat zrůdu ve mně do kouta, ve kterém už by zůstala. Musel jsem to zvládnout dřív, než se setkám s Bellou, což mohlo být každou chvíli.

Právě jsme procházeli kolem zavřených dveří, za kterými jsem nemohl přeslechnout Bellino tiché klení. Stále ještě nebyla spokojená se svým vzhledem.

„Tak tohle je můj pokoj,“ oznámil mi David dost nahlas na to, aby Bella při jeho slovech ve vedlejším pokoji na moment ztuhla.

„Pěkný,“ poznamenal jsem a zběžně přejel očima po místnosti. Nebyla velká, ale pro malého kluka byla dostačující. Měl tu vše, co potřeboval. Psací stůl, na něm počítač, dál skříň, postel, krabici, ve které měl svoje hračky…

„Chcete něco ukázat?“ zeptal se mě hned vzápětí a v očích se mu zajiskřilo. Jeho mysl mi prozradila, že byl nedočkavý, aby se mi mohl pochlubit s tím, jak dokáže hýbat předměty.

„Jasně,“ odpověděl jsem mu, došel k oknu a opřel se o parapet. David se posadil na postel, ale než mohl začít, ve dveřích se objevila Bella. Zastavila se a nervózně se usmála.

Byla krásná. Měla na sobě květované šaty, které jí sahaly ke kolenům, na nohou páskové boty a rozpuštěné vlasy rámovaly její nádherný obličej.

„Dobrý den, Bello,“ pozdravil jsem ji a rozešel se k ní, abych jí podal ruku.

„Dobrý den, Edwarde,“ řekla nesměle a zčervenala. Trošku mně to podráždilo, ale během chvilky jsem se zkoncentroval a došel až k ní. Natáhl jsem k ní ruku a ona do ní vložila tu svou.

Nemohl jsem z ní spustit zrak. Ani její ruku. Až když s ní lehce cukla, pustil jsem ji a zatvářil se omluvně.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se mě, ale jen co to dořekla, zakroutila hlavou a sklopila zrak. „Hloupá otázka,“ zamumlala potichu.

Otočil jsem se na Davida, který seděl na posteli a podezíravě nás pozoroval. V hlavě měl zmatek. Naše chování mu přišlo poněkud zvláštní.

„Davide, chtěl jsi mi něco ukázat,“ pobídl jsem ho rychle, abych odvedl jeho myšlenky od nás.

Rozpaky a nervozitu, které jsem cítil z Belly, byly téměř hmatatelné. Uhnul jsem jí, ona vešla do pokoje a sedla si vedle Davida na postel. Já se zase postavil k oknu.

„Jo, tak sledujte,“ vyhrkl David nadšeně. Jako kdyby okamžitě zapomněl na to, co se mezi mnou a Bellou odehrálo před pár vteřinami. To, zvláštní, co zatím nechápal. Natáhl před sebe ruku, lehce přimhouřil oči a zaměřil se jimi na kalíšek plný tužek, který stál na stole. V tu chvíli se začal kalíšek vznášet. David pohyboval rukou směrem ke mně, a když se kalíšek objevil těsně přede mnou, chytil jsem ho do ruky.

„Úžasné,“ vydechl jsem nadšeně a položil ho na stůl.

„Díky. Maminka mi pomáhá,“ pronesl hrdě. Bella se na něj usmála a pohladila ho po vlasech. „Teď trénujeme, aby se mi povedlo přenést nějakou věc z vedlejšího pokoje ke mně. Ale abych na ni neviděl, jen na ni myslel,“ vysvětloval mi.

„A jak ti to jde?“ ptal jsem se ho. Věděl jsem, že se mu to ještě nepovedlo, ale chtěl jsem, aby viděl můj zájem.

„No, zatím nic moc. Už jsem rozbil dvě skleničky,“ řekl mi trochu stydlivě a podíval se přitom na Bellu.

„Tak moc se zase nestalo. Skleniček máme dost,“ pronesla Bella a objala ho kolem ramen.

„Teď to raději zkoušíme s kalíškem,“ informoval mě David. „Ale bez tužek,“ dodal.

Přemýšlel jsem, že kdybych si dokázal Davida získat i v domácím prostředí, tak by mi to mohlo pomoct k tomu, abych se dostal blíž k Belle. Možná. Nebyl jsem si tím úplně jistý. A také se mi to nezdálo úplně správné.

Samozřejmě, že jsem si ve škole Davida oblíbil, ale teď jsem ho nebral jako svého žáka. Teď byl synem ženy, o kterou jsem stál. A v žádném případě jsem se nechtěl dosadit na místo jeho otce. Na to jsem neměl právo a ani by to nešlo, protože David svého otce měl, i když už nežil. Jen jsem z něj potřeboval cítit, že mě bral jako kamaráda i doma, nejen při našich diskuzích po vyučování. Bylo to pro mě důležité. Obzvlášť v přítomnosti Belly.

„A co kdybychom se o to pokusili teď?“ navrhl jsem mu a mrkl na něj.

„Můžeme, mami?“ optal se Belly.

Jakmile přikývla, ihned vyskočil z postele, z kalíšku na stole vysypal tužky a podával jí ho.

„Běž s Edwardem-“ začal ji instruovat. Bella se na něj při vyslovení mého jména podívala s povytaženým obočím a zamračila se. David se zarazil a skousl si ret.

Já věděl, že se to mamce nebude líbit, pomyslel si zklamaně.

„To je v pořádku, Bello. Domluvil jsem se s Davidem, že když nebudeme ve škole, může mě oslovovat křestním jménem,“ vysvětloval jsem jí. „Doufám, že se na mě kvůli tomu nezlobíte,“ dodal jsem rychle.

Oba, já i David, jsme čekali na její reakci. V žádném případě jsem ji nechtěl naštvat.

„No, upřímně? Nelíbí se mi to,“ pronesla a přejížděla pohledem ze mě na svého syna. Mračila se. David seděl bez hnutí a upíral na ni svůj zrak. Prosím, ať s tím souhlasí, prosím! četl jsem mu v mysli. Trochu mě překvapovalo, že tak moc stál o to, aby mi mohl říkat Edwarde.

„Dobře, Davide,“ řekla mu zamyšleně, „ale musíš si dávat pozor, abys Edwardovi neříkal jménem i ve škole, jasné?“ kladla mu na srdce. David přikývl, pak si tiše oddechl, a jakmile se podíval na mě, protočil oči. Copak jsem malé děcko? Snad vím, jak se mám chovat, ne?

Trochu mi zacukaly koutky, ale doufal jsem, že si toho Bella nevšimla. Koukala se na mě a tvářila se u toho nesouhlasně a snad i naštvaně. Nahlas ale neřekla ani ň. Čekal jsem, zda mi vyčiní, že jsem se na něčem domluvil s Davidem bez toho, abych si o tom prvně promluvil s ní, ale ona mlčela. Jen mě sledovala.

Tentokrát jsem měl co dělat já, abych před jejím pohledem neuhnul. Propalovala mě jím. Přimhouřil jsem trochu oči a ona se usmála. Kruci, proč jsem zrovna jí nedokázal číst myšlenky? Neměl jsem ani tušení, na co myslela, co se jí honilo hlavou.

„Mami?“ oslovil ji David nedočkavě. Zaměřil jsem se na jeho mysl. Pozoroval nás a opět se cítil zmatený. Co to mezi nimi bylo? ptal se sám sebe.

„Ano, miláčku?“ odpověděla mu Bella, přerušila náš oční kontakt a pomalu k němu otáčela hlavu.

„Můžeš jít s Edwardem do ložnice?“ zeptal se jí a natahoval k ní ruku s kalíškem.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak, kousek návštěvy máme za sebou. Příště... A víte co? Nechte se překvapit, jak se to vyvine. ;-)

Nemůžu si odpustit malý vzkaz pro ty, kterým připadá tahle povídka oddechová: Užívejte si sbližování Belly a Edwarda. Bude hůř. :)

Moc vám děkuji za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 7. ♣ Kapitola 9.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 8. - Návštěva: