Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska je mocná čarodějka - Kapitola 9. - Odhodlání

25.08.2011 (20:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 4072×

Láska je mocná čarodějka - Kapitola 9. – Odhodlání

Bella

„Mami?“ zaslechla jsem Davidův hlas zrovna v momentě, kdy jsem se snažila vymanit z Edwardova pohledu. Zlobila jsem se na něj. Měl se se mnou poradit, než navrhl mému synovi, že mu smí říkat jménem. On byl jeho učitel, ne kamarád ze třídy. Dobře, možná byl i jeho kamarád, když zrovna nebyl v roli učitele, ale i tak. Jediné, co mě udrželo v klidu, abych nevybuchla, byl Edwardův výraz. Vyjadřoval jím, že si byl moc dobře vědom toho, že udělal chybu.

„Ano, miláčku?“ odvětila jsem mu. Odvrátila jsem pohled od Edwarda a podívala se na svého syna.

„Můžeš jít s Edwardem do ložnice?“ zeptal se mě David jakoby nic a podával mi kalíšek.

Vytřeštila jsem na něj zrak. „Cože? S Edwardem… do ložnice?“ vyhrkla jsem zaskočeně. Jeho žádost mě naprosto vykolejila. Pomalu jsem vstala a postavila se vedle postele. Sledovala jsem Davida a u toho se pokoušela urovnat zmatek ve své hlavě. Sama s Edwardem v ložnici…

Zajímalo mě, jak se asi tvářil Edward, ale neodvažovala jsem se na něj podívat.

„Jo, musím tady být sám, abych se mohl plně soustředit,“ vysvětloval mi David a tvářil se u toho, jako kdyby si o mně myslel, že jsem úplně blbá, když tak vyjeveně papouškuju jeho slova. Sama s Edwardem v ložnici, sama s Edwardem v ložnici… opakovala jsem si stále dokola. Byla jsem jako v transu. A nemohla jsem přijít na to, proč mě ta představa tak rozhodila. Vždyť David bude vedle v pokoji!

Zahlédla jsem Edwarda, jak si bral od Davida kalíšek, pak přešel pomalým krokem až ke mně, a z ničeho nic mi zašeptal do ucha: „Já vás neukousnu.“

V tom momentě jsem sebou trhla a střelila po něm pohledem. Měl ze mě srandu?

„Tak už běžte,“ popoháněl nás David netrpělivě.

Udiveně jsem hleděla na Edwarda a nemohla se hnout. Jak to dělal, že kdykoli jsem se mu dívala do očí, byla jsem úplně mimo? Najednou jsem ucítila jeho chladnou ruku, kterou mě vzal za tu mou. Zachvěla jsem se a tělem mi projel zase ten zvláštní pocit, jako už několikrát před tím.

Vykročil ke dveřím.

Bez protestů, stále lehce omámená, jsem ho následovala. U dveří jsem se ještě v rychlosti otočila na Davida, ale ten už si nás nevšímal. Měl zavřené oči a zřejmě se snažil koncentrovat.

Až když jsme došli do ložnice a já si všimla oblečení, které se válelo po posteli i po zemi, procitla jsem. Vytrhla jsem se Edwardovi, začala pobíhat po pokoji jako splašená a sbírat vše, co mi přišlo pod ruku. Pak jsem to nedbale házela do skříně. Musela jsem být červená až za ušima. 

Vždy, když jsem míjela Edwarda, hodila jsem na něj omluvný pohled. Sice se mi nezdálo, že by ho můj nepořádek v pokoji nějak pohoršoval, ale i tak mi bylo trapně. Tohle neměl vidět. Co si teď o mně bude myslet?

„Můžeme začít?“ ozvalo se z Davidova pokoje nedočkavě společně s povzdechem. Copak mi ten rychlo úklid trval tak dlouho?

Na sucho jsem polkla. Edward došel k mé posteli, sebral z ní posledních pár kousků triček a podal mi je.

„Děkuji a omlouvám se za ten nepořádek,“ zašeptala jsem stydlivě.

„Není se proč omlouvat,“ odpověděl mi stejně potichu a natáhl ke mně ruku s kalíškem.

Vzala jsem si ho od něj a dávala si přitom dobrý pozor, abych se ho nedotkla.

Poté jsem křikla na Davida: „Můžeme.“

Soustředila jsem se na kalíšek, který mi začal lehce vibrovat v ruce.

„Teď!“ zakřičel David po pár vteřinách ze svého pokoje.

Pustila jsem kalíšek a sledovala, jak se vznáší ve vzduchu.

Cítila jsem na sobě Edwardův pohled. Propaloval mě jím. Proč koukal na mě místo toho, aby sledoval kouzlo se vznášejícím se kalíškem? Nervozita se mi rozlévala po celém těle.

Náhle jsem si uvědomila, že to bylo vlastně poprvé, co jsem byla s Edwardem úplně sama. David byl sice vedle v pokoji, ale v ložnici jsem byla jen já a ON. Ještě nikdy jsme si nebyli takhle blízko. Snažila jsem se potlačit všechnu tu změť pocitů, které jsem cítila. V jednu chvíli jsem se i přistihla, že se snažím vypudit z mysli Edwarda a nahradit ho Connorem. Nedařilo se mi to. Zlobila jsem se proto na sebe. Tohle nebylo správné. Neměla jsem se cítit nesvá, nervózní, ale zároveň… šťastná v jeho přítomnosti.

Ani jsem si nevšimla, že se Edward postavil naproti mně. Dělilo nás jen pár desítek centimetrů. Najednou jsem ucítila na tváři lehký a chladný dotek.

„Bello,“ vydechl. Nic víc. Ale i to stačilo k tomu, abych se jako omámená zahleděla do jeho očí, které mě okamžitě zajaly. V ten moment jsem si přála jen jediné. Aby mě políbil. Bylo to špatné, ale já si nemohla pomoct.

Jakoby vytušil, na co jsem myslela nebo si to možná přál taky, udělal malý krok ke mně a zmenšil tak vzdálenost mezi námi jen na pár centimetrů.

„Bello,“ zašeptal znovu moje jméno a pomalu se svými rty přibližoval k mým.

Čím byl blíž, tím více jsem se cítila nervózní. A přestože mě obklopoval chlad jeho těla, tím mým proudilo takové teplo, jaké jsem necítila už dlouho. Od smrti Connora jsem nikomu nedovolila, aby mi byl takhle blízko.

S vypětím všech sil jsem se vymanila z jeho pohledu, abych se mohla očima zaměřit na jeho krásně tvarovaná ústa. Přibližoval se jimi k mým a ve mně se tak zvyšovala touha po tom je ochutnat.

Jenže jakmile jsem přerušila náš oční kontakt, v tu chvíli jsem si uvědomila, co to dělám. 

„Nezlob se, já nemůžu,“ řekla jsem mu omluvně šeptem. Zavřela jsem na okamžik oči, abych se pokusila najít ztracenou vnitřní rovnováhu. Až poté mi došlo, že jsem mu tykala. 

Naše ústa dělila tak malá vzdálenost, že jsem téměř cítila, jak se dotýkají. Stále pro mě bylo lákavé okusit jeho rty, ale teď už jsem věděla, že to nedokážu.

„Omlouvám se,“ pronesl Edward potichu. Otevřela jsem oči a zjistila, že stál pořád tak blízko, že jsem na obličeji cítila jeho dech, stejně jako musel cítit on můj.

Stáli jsme bez hnutí ještě pár vteřin. Napětí mezi námi by se dalo krájet. Už jsem se neodvažovala znovu se mu podívat do očí. Věděla jsem, že by mě pak zradilo tělo i mysl.

„Mami, Edwarde, já to dokázal,“ ozval se hlas mého syna z vedlejšího pokoje.

„David,“ vyhrkla jsem a zalapala po dechu. Úplně jsem na něj zapomněla. Jak se mi to mohlo stát?

„Mamí, mamí,“ křičel David šťastně po čas běhu k nám.

Právě v momentě, kdy se objevil ve dveřích, Edward spustil ruku z mé tváře a já o krok couvla. Otočila jsem se na Davida a všimla si jeho zvláštního a zkoumavého výrazu ve tváři. Mhouřil na nás oči a přejížděl jimi ze mě na Edwarda.

„Co to tu děláte?“ zeptal se nás zvědavě. Proboha, kolik toho viděl a kolik si toho domyslel?

„Davide, opravdu se ti to povedlo,“ řekl mu nadšeně Edward a rozešel se k němu. Zachraňoval situaci.

Sledovala jsem Davida a doufala, že už se ke své otázce týkající se mě a Edwarda nebude vracet.

Vypadal zamyšleně a stále mhouřil oči. Najednou se ale usmál, hned potom se mu rozzářily oči a to už jsem věděla, že máme vyhráno.

„Bylo to super. Když jsem zahlédl kalíšek u sebe v pokoji, bylo mi jasné, že jsem to dokázal,“ objasňoval nám horlivě.

Došla jsem až k němu. „Jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem mu a pohladila ho po vláskách.

„Jsi šikulka,“ pochválil ho Edward. „Jak přesně to vlastně funguje? Jak to děláš, Davide?“ vyptával se ho zaujatě.

„No, hodně se soustředím a… jak bych to…“ začal rozvážně David. „Už vím. Je to, jako bych natáhl ruku a ten kalíšek na ní přinesl z vedlejší místnosti až ke mně. Ale ta ruka je neviditelná. Rozumíte mi?“ ptal se Edwarda zamyšleně. Hned poté se podíval na mě. Snad aby se ujistil, že ho vnímám a poslouchám.

Zkoušela jsem si představit to, co popisoval, ale moc se mi to nedařilo.

„Jasně, že ti rozumím. Je to úžasné,“ pronesl Edward pochvalně. On s tou představou natažené neviditelné ruky a vznášejícího se kalíšku evidentně neměl problém.

„Že?“ opáčil David spokojeně.

„Každopádně to bude chtít ještě hodně trénování,“ řekl mu Edward a usmál se na něj.

„Já vím. Možná byste mi s tím mohl občas pomoct,“ navrhl mu David nesměle.

„Uvidíme, Davide,“ odpověděl mu Edward a mrkl na něj.

Sledovala jsem mlčky jejich konverzaci a nemohla si nevšimnout, že to… pouto, které se mezi nimi vytvořilo za dobu, co chodil David do školy, bylo hrozně silné.

Právě teď si vystačili sami. Kdybych odešla, snad by si toho ani nevšimli.  

Ale možná jsem se mýlila, když jsem se domnívala, že si David v Edwardovi našel náhradu za otce. Svým způsobem v něm asi viděl mužskou autoritu, ale bral ho spíš jako staršího kamaráda než otce. Co by však řekl tomu, kdybych si s Edwardem něco začala? Předpokládala jsem, že by se mu to moc nelíbilo…

Dost! To se nikdy nestane! Edward měl Clare a já… jsem stále milovala Connora.

„Mrzí mě, že tu nemůže být táta. Byl by z toho nadšený,“ posteskl si z ničeho nic David posmutněle. Klekla jsem si k němu a položila mu ruce na ramínka.

„Miláčku, tatínek by na tebe byl moc pyšný, stejně jako jsem já,“ zašeptala jsem a přitáhla si ho k sobě. Objal mě a hlavu si položil na moje rameno. Bylo mi smutno. A zároveň jsem si uvědomovala, že tohle byly chvíle, kdy mě David potřeboval. A já jsem potřebovala jeho. Ta bolest, kterou jsem cítila v srdci, byla naší společnou bolestí nad ztrátou otce a muže.

„Už bych měl jít,“ prohlásil Edward opatrně, jakoby se bál, aby nás nevyrušil. „Děkuji vám za pozvání, Bello. Davide, uvidíme se ve škole. Na shledanou,“ rozloučil se, a aniž by čekal na to, až zareagujeme, spěšně opustil moji ložnici.

Pustila jsem Davida a postavila se vedle něj. Neprotestoval.

Slyšela jsem Edwardovy kroky na schodech.

Odcházel.

Hrozně rychle.

Proč?

Takhle nemohl odejít…

Zděšeně jsem na něj zakřičela: „Edwarde, počkejte!“

Pak už se jen ozvalo klapnutí právě zavřených dveří.

Pohladila jsem Davida po hlavě a hned poté vyběhla z pokoje. Nic jsem nedbala jeho zmateného výrazu ve tváři.

Neměla jsem absolutně tušení, co to dělám, ale něco mě hnalo kupředu.

Ke dveřím jsem doběhla lehce zadýchaná, a když jsem je otevřela a udělala krok přes práh, narazila jsem do Edwarda. Do jeho hrudi. A že to byl tvrdý náraz.

Zavrávorala jsem, a kdyby mě Edward nechytil v ten pravý okamžik kolem pasu, sesunula bych se k zemi.

„Opatrně,“ vydechl a přitáhl si mě blíž k sobě. Očima jsem hypnotizovala jeho krk. Neodvážila jsem se mu podívat do očí. Už takhle jsem cítila, jak se mi točila hlava.

„Já… vlastně ani nevím, proč jsem tě chtěla zastavit,“ vysoukala jsem ze sebe po pravdě a připadala si při tom jako pitomec. A zase to tykání. Budu si na to muset dávat větší pozor.

„To přece nevadí. Hlavní je, že jsi to udělala,“ zašeptal a lehce se svými rty dotkl mého čela. Na sucho jsem polkla a odhodlala se k němu zvednout oči. Také mi tykal.

Byl tak blízko a přece tak daleko. Jeho hluboký pohled mě opět ihned uvěznil.

„Edwarde,“ řekla jsem potichu. To bylo vše. Na nic víc jsem se nezmohla. Tělo mě zrazovalo a mysl jakbysmet. Nedokázala jsem rozumně uvažovat. Dech se mi sám od sebe zrychlil a tělem mi projela vlna touhy.

„Teď nemluv, prosím,“ požádal mě a svými rty se začal přibližovat k mým.

Pokoušela jsem se najít nějakou výmluvu, proč bych ho neměla políbit nebo proč bych se neměla nechat políbit, ale vzhledem ke své omámené mysli jsem na nic nepřišla.

Edwardova ústa se zastavila jen kousek od mých.

Naprosto samovolně mi z úst unikl zvuk, který zněl jako zamručení. Nesouhlasné zamručení. Trochu jsem se ho lekla.

Edward se usmál a povytáhl jedno obočí. 

Nadechla jsem se, abych mu řekla něco ve smyslu, že se mi nemá smát, ale to už jsem nestihla, protože se svými rty přitiskl na moje.

To spojení našich rtů bylo nepopsatelné. Zvedla jsem obě ruce a zajela mu jimi do vlasů. Tělo mi zaplavovala rozkoš z jeho těsné blízkosti. Tak těsné…

A i přesto, že už jsme si nemohli být blíž – ne teď, ne tady -, tiskli jsme se k sobě, jako bychom snad chtěli splynout v jedno tělo.

Náš polibek trval jen pár vteřin, než se ode mě Edward maličko odtáhl a opřel si svoje čelo o moje.

Byla jsem si jistá, že tohle - těch pár vteřin polibku s Edwardem - pro mě bylo jedním z nejerotičtějších zážitků, jaké jsem zatím za svůj život prožila.

Zavřela jsem oči a snažila se zklidnit dech. Ruce jsem měla stále ještě propletené v jeho vlasech.

„Měl bych jít,“ zašeptal Edward, ale ani o milimetr se nepohnul.

„Já vím,“ odvětila jsem mu tiše a pomalu otevírala oči. Odklonila jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do očí.

„Hezký zbytek víkendu, Bello,“ pronesl, ale stále mě držel kolem pasu a nevypadalo to, že by se mě chystal pustit.

„I tobě,“ řekla jsem mu. „Pozdravuj Clare,“ dodala jsem zcela automaticky. Ale jen co jsem to dořekla, vzpomněla jsem si právě na Clare a polilo mě horko. Jak jsem ji mohla takhle zradit? Jak jsem mohla dopustit, aby mě políbil?

„Běž,“ vyzvala jsem ho. Vypletla jsem ruce z jeho vlasů, o krok jsem couvla a zakroutila hlavou.

„Bello, asi bych ti měl vysvět-“

„Ne. Dnes ne. Až někdy jindy, promiň,“ přerušila jsem ho a zároveň trochu odbyla.

Viděla jsem, jak ke mně natahoval ruku, zřejmě aby mě pohladil, ale to jsem mu nemohla dovolit. Můj mozek už zase fungoval, jak měl. A i když jsem si musela přiznat, že jsem s ním byla ráda, že se mi líbání s ním moc líbilo, nebylo to správné. Ať už vůči Clare tak i vůči Davidovi, který se zdál být z našeho chování zmatený. Po pravdě... Já jsem na tom nebyla o moc lépe. Měla jsem v sobě hrozný zmatek.

„Ne," zašeptala jsem. Pochopil a stáhl ruku zpět k sobě.

Dokud byl s Clare…

Ne, já jsem své srdce zaslíbila Connorovi. Sice už se mnou nemohl být, ale i přesto měl v mém srdci svoje místo, které mu nikdy nikdo nevezme!

Edward mě zaujatě pozoroval, jako by se snažil přijít na to, co se mi právě teď honilo hlavou. Jak jsem se asi tvářila?

Zvláštní, jak je možné, že mě ani na chvíli nenapadlo, že by chtěl Edward jen moje tělo? ptala jsem se sama sebe. A co když to tak opravdu bylo?

„Bello, tvé štěstí závisí jen na tvém chování a jednání. Můžeš být šťastná, ale musíš to chtít a hlavně jít dál,“ vzpomněla jsem si náhle na Juliina slova. Kruci! Začínalo to do sebe zapadat. Edward Cullen souvisel s mým štěstím. To s ním jsem měla být šťastná? Tak to Julie myslela? Jak bych s ním ale mohla být šťastná, když měl Clare?

Edward se na mě po několika vteřinách usmál, nahnul se ke mně, políbil mě v rychlosti – asi abych nestihla zaprotestovat - na rty a byl pryč. Ještě chvíli jsem stála neschopná pohybu s pohledem upřeným teď už do prázdného místa před sebou.

Stále jsem cítila jeho chladné rty na svých.

Zhluboka jsem se nadechla, vešla jsem do domu a zavřela za sebou dveře.

Pohled na hodiny v kuchyni mi prozradil, že se u nás Edward zdržel jen necelou hodinu. Mně to přišlo, jako kdyby u nás byl celý den. A i tak to bylo málo.

Odešel a já si najednou připadala hrozně sama.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A je to. :-)

Původně jsem měla namyšlené, že bych tuhle kapču zakončila větou: Edwardova ústa se zastavila jen kousek od mých. Ale pak jsem si říkala, že by se vám to asi moc nelíbilo, tak jsem přidala ten zbytek. ;-) Chtěla jsem vás nechat v rozpoložení, že dočtete a nevíte, zda dojde k polibku či nikoli. :-)

Příště se můžete těšit na pohled Edwarda.

 Děkuji všem za komentáře.

Vaše EdBeJa

Kapitola 8. ♣ Kapitola 10.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je mocná čarodějka - Kapitola 9. - Odhodlání: