Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mého života - 1. kapitola

09.07.2011 (15:15) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5491×

„Vstávej, Swanová!“ křikl na mě kluk, který mi podrazil nohy. Bolestně jsem zaskuhrala a mrkáním zahnala slzy.

„Ale, copak? Přece Isabellu něco nebolí?“ smála se nějaká slepice a já potichu zanaříkala. Postavila jsem se na nohy a rychle posbírala učení. Nehodlala jsem se zdržovat, a tak jsem rovnou zamířila do třídy. Nenáviděla jsem dny, kdy jsem musela chodit do školy. Každý mě tu šikanoval a posmíval se mi. Nepocházela jsem z bohaté rodiny a už vůbec jsem neměla značkové oblečení. Jenže pro mě peníze nebyly důležité, maminka mi vždy říkávala, že peníze je to poslední a jde hlavně o to, jestli jsem spokojená - a já byla. Na střední to bylo jako na ostatních školách. Tady také lidé posuzují podle vzhledu a oblečení. Nedalo se říct, že bych byla škaredá, to rozhodně ne, ale nebyla jsem ani nádherná. Nelíčila jsem se, jen někdy jsem si dala lesk na rty. Vlasy jsem měla lehce vlnité do půlky zad. Má pleť byla bledá, ale bez problémového akné a různých pupínků. Má postava byla drobná, hubená a na pohled hodně křehká.

„Slyšeli jste to?“ ozvala se Jessica má bývalá kamarádka.

„A co?“ ozvala se další holka.

„Do Forks se prý stěhují nějací noví lidé. Doktor s manželkou a pěti dětmi,“ odpověděla klidně Jessica.

„Páni,“ vydechla jedna a já protočila panenky. S Jessicou jsem bývala nejlepší kamarádka, jenže se pak ze dne na den změnila a už mě ignorovala. Dokonce se posmívala s ostatními a já ji nechápala.

„Prý jsou to náramní krasavci, ale až na jednoho jsou zadaní,“ pokračovala Jessica a já v jejím hlase slyšela majetnický tón. Určitě si každá holka říkala, že právě toho nezadaného dostane. Jasně, všichni jsou zrovna na ně zvědavý. Měla jsem poslední hodinu, a tak už jsem se těšila domů, kde na mě čekala máma, táta a Timy. Táta pracoval ve Forks, jako šerif a maminka fotila profesionální fotky. Když se konečně ozval ten toužebný zvonek, shrnula jsem rychle věci do tašky a utíkala ze třídy. Rozhodně by nebylo normální, kdyby mi někdo nepodrazil nohy. Tentokrát si to vzal na starosti Mike, třídní machr.

„Swanová, Swanová. Ty si teda pěkně nešikovná,“ smál se a já se zašklebila. Vstala jsem ze země a utíkala ke své staré dodávce. Nastoupila jsem do kabinky a tašku hodila na vedlejší místo. S řevem jsem nastartovala svoje autíčko a vyjela směr náš dům. Cesta byla krátká a hodně hlasitá. Auto dělalo hrozný rámus. Bydlely jsme kousek od školy, takže dopravit se tou „starou rachotinou“, jak by řekli moji spolužáci, nebyl problém. Zastavila jsem před naším malým domečkem a rychle vystoupila. Baťoh jsem vzala do ruky a utíkala domů, odkud se ozýval dětský smích.

„Ahoj,“ křikla jsem do domu.

„Bello, Bello,“ křičel radostí malý bratříček, který utíkal ke mně dolů. Na poslední chvíli jsem ho chytla do náruče, takže se nerozplácl na zemi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a dala mu pusu na čelíčko. Spokojeně se usmál a objal mě kolem krku.

„Půjdeme do parku? Půjdeme do parku?“ pištěl nadšeně. Jen jsem přikývla a baťoh hodila na zem.

„Mami, beru Timyho ven,“ křikla jsem do domu.

„Dobře, zlatíčko, a dej mu tu teplou bundu,“ upozornila mě a já se usmála.

„Tak jdeme, prcku.“ Oblékla jsem mu bundu a společně jsme vyšli z domu a mířili si to na malé hřiště poblíž domu. Na písek jsem mu vysypala bábovičky a sedla si na lavičku poblíž. Každý říkal, že mít mladšího sourozence je otrava, ale já s nimi nesouhlasila. Timyho jsem zbožňovala. On byl jediný, který mě dokázal zbavit špatné nálady a dokonale mě rozveselit.

„Hele hrad!“ zavolal na mě, aby ukázal křivou stavbu, která hrozila spadnutím. Zasmála jsem se a přiklekla k němu. Hrad jsem mu pomohla narovnat a vysvětlila mu, že takhle by ten hrad spadl. Naštvaně si odfrkl a utíkal na skluzavku, kterou začal sjíždět.

„Zahrajeme si na honču?“ ptal se nadšeně a jeho oči zářily.

„Dobře,“ povzdychla jsem si a dala mu náskok. Timy zaběhl do malého lesíčka a já po chvilce utíkala za ním. Před sebou jsem slyšela dětský smích a pištění, kdykoliv o něco zakopl. Najednou vše utichlo a já se lekla. Přidala jsem na rychlosti a snažila se zjistit, co se děje. Už jsem byla skoro u něj, když na mě někdo skočil a povalil mě na zem.

„Ehhh,“ vyskuhrala jsem bolestně a podívala se na tu horu svalů, co na mě ležela.

„Co se děje?“ zaskuhrala jsem.

„Já ti dám unášet cizí děti. Není ti to blbý? Nemyslíš, že ho někdo shání?“ spustila ta hora svalů a já se i přes bolest musela zasmát.

„Ten kluk je můj bratr,“ zasmála jsem se, ale hned bolestí zaskuhrala.

„To může říct každý,“ stál si na svém.

„Bello, Bello,“ pištěl Timy, který vyšel zpod houští a za ním stála snad sama bohyně.

„To je vážně tvůj bratr?“ zeptala se zahanbeně a já přikývla. Hora svalů se na chvilku zamyslela a nakonec ze mě slezla.

„Tak to bych se měl asi omluvit,“ dumal nahlas a já se usmála.

„To je v pořádku,“ uklidnila jsem ho a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu.

„Máš opravdu roztomilého brášku,“ usmála se něžně blondýnka a pohladila Timyho po tmavých vláskách.

„Já vím,“ souhlasila jsem a naznačila Timymu, aby šel ke mně. Rozběhl se a skočil mi přímo do náruče, přičemž já zaskuhrala bolestí.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě hora svalů a já přikývla.

„To si nemyslím. Měla bys jít k doktorovi. Nebo víš, co? Doma máme doktora, tak tě vezmeme k němu,“ navrhl, ale já zakroutila hlavou.

„Proč?“

„Co když jste nějací zloději, úchylové a podobně. Já vím, je to málo pravděpodobné, ale v dnešním světě nemůžu věřit nikomu,“ blekotala jsem a oba se začali smát.

„Vážně, žádní zloději nejsme. Dům máme kousek odsud. Carlisle tě vyšetří, Timy se zatím nají, a pak tě odvezeme domů,“ smála se blondýnka a já chvilku přemýšlela. Jenže když jsem viděla neústupný pohled blondýnky, povzdychla jsem si a přikývla.

„Já jsem Isabella, ale radši mi říkejte Bella,“ prohodila jsem jen tak mimochodem.

„Já jsem Rosalie a tohle je můj přítel Emmett,“ představila se Rosalie a natáhla ke mně ruku. S radostí jsem ji přijala a otřásla se zimou, když se její kůže střetla s mou. Měla opravdu ledovou pokožku. Omluvně se usmála a ruku stáhla zpět.

„Tak jdeme,“ poručila a mile se usmála na Timyho. Vzala jsem Timyho do náruče a společně s Rosalie a Emmettem šla k nim domů. Nechápu, že jsem tak hloupá a věřím cizím lidem.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mého života - 1. kapitola: