Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mého života - 24. kapitola

15.04.2012 (18:15) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3098×

Polibky, které Bella věnovala mým rtům, byly čím dál tím víc nenasytné a já věděl, že jestli to neutnu teď tak pak už na to nebudu mít sílu. Byla tak vášnivá, až mě to u tak křehké osoby překvapovala. Vypadala jako anděl, ale v nitru měla vášnivého ďábla, který se chystal vyjít napovrch.

„Bells,“ zasténal jsem a rukou přejel přes její útlá záda.

„Chci tě, Edwarde,“ zamumlala mi do rtů a já vzdychl.

„Neměli bychom,“ zabručel jsem a ona se něžně usmála a podívala se mi do očí. V těch jejich hnědých hrály nádherné, roztoužené hvězdičky, které mě také vzrušovaly.

„Ale ano, měli. Miluji tě, Edwarde a nechci čekat,“ zavrněla Bella a já vzdychl, když mi rukou zmáčkla zadek.

„Neříkám, že máme dlouho čekat, ale opravdu to chceš udělat teď? Za chvilku budeme muset jít a já nechci s tebou strávit pět minut a pak jít pryč,“ vysvětlil jsem jí a ona našpulila rty.

„Máš pravdu. Vhodnější večer bude, až se vrátíme z divadla,“ odsouhlasila a postavila se na nohy. Její rty byly ještě nateklé a tváře zarudlé vzrušením. Vypadala nádherně. Věděl jsem, že celý den budu přemýšlet jen o dnešním večeru, protože pokuď to Bella myslela vážně, dnešní noc bude opravdu speciální.

„Hele, vy dva. Pojďte!“ křikla na nás Alice a já protočil panenky. Bella mě chytla za ruku a táhla mě dolů, kde už všichni čekali. Emmett měl na tváři šibalský úsměv a já věděl, že by nejraději prohodil pár slov nad scénou, která se udála v mé ložnici. Hodil jsem po něm varovný pohled, který naznačoval, že jestli něco řekne tak pár týdnů bude kulhat a vzal Bellu do náruče.

„Edwarde, pusť mě! Nejsem zrovna nejlehčí!“ protestovala a já se zasmál.

„Jsi jako pírko, lásko,“ odvětil jsem a políbil ji do vlasů.

„To si nemyslím.“ Bells si myslela, že neslyším její tiché hudrování, ale to se mýlila. Donesl jsem ji do garáže a posadil ji do sedadla.

„Chováš se ke mně jako k dítěti a to se mi nelíbí,“ špačkovala Bella a já jen pokrčil rameny. Chtěl jsem se o ni starat.

„Měl bys jí už říct pravdu,“ řekla mi v mysli Esmé a já věděl, že má pravdu. Nemohl jsem jí moc dlouho tajit pravdu. Dnes jí to musím říct, než udělá tu chybu a věnuje mi to nejcennější co má každá dívka.

„Řekni jí to teď,“ poradila mi Alice a já odfrkl. Já jí to řeknu teď a ona mi vyskočí z auta.

„Věř mi,“ napomenula mě Alice.

„Bells, já…“ začal jsem, ale hned na to se zarazil.

„Hm?“

„Edwarde!“ křikla na mě Alice.

„Měl bych ti říct pravdu,“ dokončil jsem a ona se na mě zaraženě podívala.

„Pravdu? Nejedeme do divadla?“

„Ne, tam jedeme, ale pravdu o tom, kdo jsem,“ odvětil jsem a ona vyčkávavě koukala.

„Všimla sis některých rozdílů? Mezi námi a ostatními?“ optal jsem se a ona našpulila rty.

„Jste bledší, vaše oči jsou zlaté a někdy ti mění barvu, jsi ledový,“ odpověděla.

„Ano, to je pravda. Je to znamení našeho druhu.“

„Druhu? Co tím myslíš?“ zeptala se Bella vyděšeně a já se na ni podíval.

„Já a má rodina jsme upíři,“ vysvětlil jsem a ona se dál vyděšeně koukala.

„Edwarde, jestli jde o nějaký zvrácený vtip tak jsem ho opravdu nepochopila a ty bys měl přestat trávit tolik času s Emmettem,“ varovala mě a já se dál na ni díval.

„To není vtip, že ne?“

„Ne, Bells, myslím to vážně.“

„Zastav!“ poručila a já prudce stoupnul na brzdu. Bella se rychle odpásala a vyběhla z auta. Vyděšeně se rozhlížela kolem a nejspíš čekala, že se někde objeví nějaké auto.

„Jdi ode mě,“ křikla vyděšeně, když jsem se začal pomalu přibližovat.

„Bells, poslouchej mě. Nikdy bychom ti neublížili. Nezabíjíme lidi,“ informoval jsem ji a ona začala kroutit hlavou.

„Jste upíři sakra! Musíte se něčím živit. Já, tohle je zvracený. To není normální, vždyť je to proti přírodě!“ křičela Bella hystericky.

„Jestli chceš tak tě odvezu domů,“ nabídl jsem a ona zakroutila hlavou.

„Ne, někoho si stopnu. Nechci s tebou být sama. Jdi!“ poručila. Věděl jsem, že je určitě vyděšená, chápal jsem to. Proto jsem nastoupil do auta a jel pryč. Ve zpátečním zrcátku jsem viděl, jak si Bella zastavila auto a nastoupila do něj. Upířím sluchem jsem slyšel, jak diktuje adresu a horlivě děkuje. Věděl jsem, že jsem nejspíš udělal tu největší chybu. Ztratil jsem tu jedinou ženu, na které mi záleželo.

Bella:

Když mě auto vysadilo před naším domem, rychle jsem vběhla dovnitř.

„Bello, co tu děláš?“ zeptala se mamka překvapeně a já rychle zahnala slzy.

„Už je mi líp tak jsem si řekla, že bych měla jít domů,“ odpověděla jsem a ona se na mě pátravě podívala.

„Děje se něco?“

„Ne, jsem v pořádku. Pořád jsem trošku nemocná a unavená,“ vysvětlila jsem a ona přikývla.

„Tak si jdi lehnout zlatíčko,“ poradila mi a já s přikývnutím vyběhla schody a zamknula jsem se ve svém pokoji. S pláčem jsem padla na postel a v hlavě si pořád přehrávala Edwardova slova. Můj jediný kluk je upír. Opravdu štěstí. Konečně jsem našla někoho, koho miluju, komu věřím a jsem s ním šťastná a z něj se vyklube upír. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale nešlo to. Pokuď chci dělat nějaké závěry, musím na to mít čistou hlavu a hlavně zjistit si pár věcí o upírech.

Přece jen jsem je hned nemohla odsoudit. To nebylo spravedlivé. Ale jak poznám co je spravedlivé a co ne? V kapce u kalhot mi začal zvonit mobil a já už předem věděla, kdo je volající. Podívala jsem se na displej, kde běhalo jméno Edward. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem zmáčkla zelené tlačítko a mobil si přitiskla k uchu.

„Bells, dorazila si v pořádku domů?" optal se Edward vyděšeně a jeho hlas mi opět vehnal slzy do očí.

„Ano,“ odvětila jsem jednoduše a opět následovalo ticho.

„Bells, já vím, že se bojíš, možná že i zuříš, ale rád bych ti všechno vysvětlil. Nejsme tak špatní, jak si myslíš. Ano jsme monstra bez duše, ale já zjistil, že díky tobě cítím tu lidskou část, která by měla být mrtvá.“

„Edwarde,“ zastavila jsem ho a na druhé straně bylo ticho.

„Mohl by ses zastavit?“

„Ano,“ odpověděl a já slyšela v jeho hlase naději.

„Do deseti minut jsem tam. Nech prosím otevřené okno,“ poprosil mě a já se zarazila. Otevřené okno? V čem mu to pomůže? Na konec jsem poslechla a otevřela okno. Myslím, že teď už mě jen tak něco nepřekvapí.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mého života - 24. kapitola: