Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mého života - 4. kapitola

07.08.2011 (14:00) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 5122×

Společně s Emmettem jsem šla na trigonometrii. Když jsme došli do třídy, všichni se na nás podívali a po třídě se ozval šepot.

„Bude to v pohodě,“ uklidňoval mě Emmett - jako vždy optimista.

„Asi,“ řekla jsem nejistě a zamířila na své místo. Emmett šel za mnou a posadil se vedle mě. Na zem hodil tašku s věcmi.

„Napadlo mě, jestli bys po škole nechtěla přijít k nám. Esmé by ráda viděla tebe i Timyho,“ navrhl Emmett a já si povzdychla.

„Nevím, jestli se to hodí,“ oponovala jsem a Emmett se na mě překvapeně podíval.

„Proč?“

„Známe se jen chvíli a já vás nechci nějak otravovat,“ vysvětlila jsem a on se zasmál.

„Právě jsem ti řekl, že tě Esmé chce vidět, takže je jasné, že nikoho otravovat nebudeš,“ odporoval mi a já poraženecky svěsila ramena. Bylo mi jasné, že nemám na výběr, a Emmett se nenechá jen tak přesvědčit. Vytáhla jsem si z tašky sešit a dělala si poznámky a tiše si pobrukovala písničku, kterou jsem někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde.

„Počítám s tím, že si dnes sedneš k nám na oběd,“ řekl jen tak mimochodem, když jsem si balila věci do tašky.

„Co-cože?“ vykoktala jsem a on se zasmál.

„No, že sedíš s námi. Přece nebudeš někde v rohu jídelny,“ zakřenil se a já protočila panenky. Nevím, jestli mám být ráda nebo spíš smutnit. Emmett se na mě naposledy usmál a klidně odešel ze třídy. Procházela jsem kolem spolužáku, kteří si mě naštvaně měřili, a já pod tíhou té nenávisti sklopila pohled. Vyšla jsem před třídu a všimla si Alice, která se opírala o zeď, a strnule hleděla kamsi mezi studenty. Pomalu jsem došla k ní a cvrnkla ji do ramene.

„Ahoj,“ pozdravila jsem si a ona jakoby se probrala z transu a zatřepala hlavou.

„Ahoj, Bello,“ oplatila mi a táhla mě za ruku kamsi do neurčita.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se a ona se usmála.

„Přece na další hodinu. Pokud vím, máme ji spolu,“ odpověděla a táhla mě z jedné budovy do druhé.  Další hodinu byla literatura a mě z toho malého skřítka vážně bolela hlava. Pořád něco štěbetala a já později přestala vnímat, co mluví.

„Takže mě napadlo, že bychom mohli jet zítra na nákupy,“ dokončila Alice a to bylo jediné, co jsem slyšela.

„Proč?“ zeptala jsem se a ona protočila oči.

„Protože do jednoho obchodu přibude nová kolekce a já ty boty musím mít,“ odpověděla a poťukala si na čelo.

„Alice, neber to špatně, ale už ráno jsem se zmínila, že nemám moc peněz. A to jsem myslela vážně. V Seattlu jsou samé drahé obchody a já rozhodně banku nevykradla,“ odsekla jsem a hned se začervenala. Nejspíš jsem nemusela být tak hrubá, ale moje zloba se vykroutila z pevných špagátů a dělala si, co chtěla.

„Oh, já se nezmínila, že to platím já,“ řekla jen tak mimochodem a já se zasekla v pohybu.

„To tedy ne. Já nechci, abys mi něco platila,“ zavrčela jsem.

„Bello, neodmlouvej,“ povzdychla si.

„Prostě ne,“ ukončila jsem naši debatu a vstoupila do třídy. Za sebou jsem slyšela nešťastný povzdech, ale ignorovala jsem to. Když jsem vešla do třídy, všimla jsem si Jaspera a Edwarda, kteří seděli v poslední lavici. Místo bylo jen před nimi. Páni, to je pech. Pomalou chůzí s mučednickým výrazem jsem se došoural až k lavici a posadila se. Slyšela jsem, jak se Edward a Jasper o něčem baví, a mé srdce se při zvuku jeho hlasu divoce rozbušilo. Alice si přisedla ke mně a hned mě začala přesvědčovat.

„Já prostě nikam nejdu,“ sykla jsem, když vešel učitel do třídy.

„To se ještě uvidí,“ zabrblala Alice. Odklonila jsem se od ní a v tu chvíli na lavici přiletěl papírek. Pomalu jsem ho rozevřela a začala číst.

Myslím, že bys s Alice měla jít.

Naštvaně jsem se podívala do zadu a prohlídla si Edwarda, který se nevinně usmíval.

Ani nápad. Mohl bys stát při mně.

Odpověděla jsem a hodila mu papírek zpátky. Připadala jsem si jako na základní škole, kdy jsem si také s dětmi posílala dopisy. To bylo jiné než teď. Tam se mi nikdo neposmíval. Smutně jsem si povzdychla a podívala se na papírek, který přiletěl na lavici.

Kdykoliv jindy bych při tobě stál, ale myslím, že bys měla Alice udělat radost. Opravdu se těší. Proč nechceš jet?

Prostě nechci. Nemám na to. Nejsem tak bohatá jako ostatní.

Odpověděla jsem naštvaně, ale zároveň smutně. Někdy mě to mrzelo. Bylo mi trapné přiznat, že prostě na všechno nemám peníze. Papírek se znovu objevil na mém stole.

Alice ti neřekla, že to platí? Jsi jiná a to se mi líbí.

Papírek jsem si přečetla znovu a zasekla se na tom, co bylo na konci „to se mi líbí“, takže se mu to líbí. Proč?

Nenechám se sponzorovat jako nějaké zvíře v zoo.

„Vážně si to nechceš rozmyslet?“ přidala se Alice a já praštila hlavou do stolu.

„Vy jste se domluvili?“ zafrflala jsem a ona se usmála. Beru to jako souhlas. Když přiletěl papírek od Edwarda, naštvaně jsem ho zahodila a roztrhaný papírek strčila do lavice.

„Bello, je mi líto, jestli jsem tě nějak urazila, ale myslela jsem to dobře,“ omluvila se Alice a já přikývla.

„Já to chápu, jen mě někdy mrzí, že nejsem bohatá jako ostatní,“ přiznala jsem a zabořila hlavu do dlaní.

„Ale máš mě.“

„Ano, mám tebe. Beru tě jako kamarádku, ale nenechám se sponzorovat,“ odvětila jsem a ona přikývla.

„Ale mohla by ses jít aspoň s námi podívat,“ přemlouvala mě Alice a já nakonec přikývla.

„Dobře, pojedu,“ svolila jsem a ona se spokojeně usmála.

„Pojedeme rovnou po škole. Jestli chceš, můžeš vzít i Timyho,“ navrhla a já se usmála.

„Opravdu?“ zeptala jsem se a ona přikývla.

„Všichni ho rádi uvidíme,“ potvrdila a já se ještě víc usmála. Oni jsou jiní. Nejsou stejní jako ostatní z této školy.

„Ještě dvě hodiny a půjdeme na nákupy,“ zazpívala Alice nadšeně a já se hlasitě zasmála.

„Raduješ se, jako kdybys dlouho na nákupech nebyla.“ Za námi se ozval smích a já se otočila. Edwardovu tvář zdobil nádherný úsměv a já pozvedla obočí v otázce.

„Ano, pro Alice je dlouho tři dny,“ potvrdil a já pootevřela pusu.

„Tři dny?“ Otočila jsem se na Alice a ona se usmála.

„Můj rekord,“ přiznala a já vytřeštila oči, že mi málem vypadly z důlků. Proboha to je nějaký maniak?

Edward:

Díval jsem se, jak ten anděl vyděšeně kouká na Alice, a náramně se bavil. Bylo mi ji líto, ale byl jsem rád, že s ní strávím nějaký čas. Za každou minutu vedle ní bych obětoval vše, co mám. Peníze, krásu, nesmrtelnost.

Hodina skončila a my se všichni vydali na oběd. Kráčel jsem vedle Belly a ona přikyvovala Alice, která se rozpovídala o nové kolekci.

„Ona už se k nim přifařila?“ řekla naštvaně jedna holka druhé a ta druhá si odfrkla.

„Beztak ji jen litují,“ uklidňovala ji, ale sama tomu moc nevěřila. V mysli si dovolila myslet na to, že o ni opravdu stojíme jako o přítelkyni.

Když jsme došli k jídelně, všichni se na nás podívali a většina z nich vraždila Bellu pohledem.

„Běž si sednout. Donesu ti jídlo,“ řekl jsem mile a ona s úsměvem odešla ke stolu. Došel jsem k okýnku a na talířek dal pizzu s kolou a jablkem. Myslím, že pizzu lidi mají rádi. Podíval jsem se na Bellu, která se rozhlížela po jídelně. Když si všimla vražedných výrazů, zčervenala a sklopila hlavu. Bylo mi jí opravdu líto. Zaplatil jsem jídlo a šel za Bellou. Postavil jsem před ni tác a ona se vděčně usmála. Z tašky vytáhla peněženku a začala mi podávat nějaké bankovky.

„Ty peníze hned schovej, nebo mě naštveš,“ řekl jsem rázně a její tváře nabraly ještě větší odstín rudé. Nahlas si povzdychla a peněženku schovala zpět.

„No, vidíš, že to jde,“ řekl jsem vesele a ona se stydlivě ušklíbla.

„Strašně se těším,“ zapištěla Alice a Emmett protočil panenky.

„Bello, víš, že ses upsala ďáblu,“ zasmál se Emmett a Bella ztuhla.

„Neposlouchej ho,“ uklidňovala ji Alice, ale Bella se pořád divně tvářila. Vzala do ruky pizzu a nadšeně se do ní zakousla.

Bella:

O dvě hodiny později

Seděla jsem na posteli a snažila se udržet nervy. Nechtěla jsem zbytečně na Alice křičet, i když mě štvalo, že tu pobíhá jak střelená husa a pořád něco hledá.

„Co hledáš?“ zeptala jsem se netrpělivě, ale ona mi neodpověděla. Prohrabávala se mojí skromnou skříní a neustále si něco mrmlala.

„To nemá smysl,“ zhodnotila na konec a vzala ze země značkovou tašku, kterou hodila na postel a s úsměvem ji rozevřela. Vytáhla světlé upnuté džíny, košili, černý svetřík a kecky. Celý model byl moc krásný.

„Na co to je?“ zeptala jsem se a ona se na mě podívala jako na největšího idiota.

„To si na sebe oblečeš,“ poučila mě a já záporně zakroutila hlavou.

„S tím nepočítej,“ odporovala jsem a ona si nespokojeně mlaskla.

„Bello, prosím neodmlouvej.“ Její prosbu doplnila štěněčím pohledem a já podlehla. S povzdechem jsem zalezla do koupelny, kde jsem si na sebe oblékla to přichystané oblečení. Vlasy jsem si rozpustila a po dlouhé době natřela rty leskem. Proč to proboha dělám? ptala jsem se sama sebe a odpověď byla snadná. Bude tam Edward. Milovala jsem jeho smích, jeho dobrosrdečnost a i to, že byl gentleman. To se totiž jen tak nevidí.

„No, tak Bello. Pohni,“ křičela na mě Alice a já protočila panenky. Vylezla jsem z koupelny a ona si spokojeně povzdychla.

„Tahle se mi líbíš,“ pochválila a já se usmála.

„Takhle se budeš líbit i jemu,“ dodala tiše a nejspíš si myslela, že ji neslyším. Před domem zatroubilo auto a do pokoje vběhl Timy a překvapeně ztuhl na místě.

„Páni, Bello. Moc ti to sluší,“ řekl překvapeně a já se zasmála.

„Myslíš, bráško?“ Timy jen přikývl a chytnul mě za ruku.

„Dole stojí dvě auta,“ pochlubil se nadšeně a já přikývla. Vzala jsem ho do náruče a sešla s ním schody. Otevřela jsem dveře a pootevřela pusu údivem. Před domem stálo krásné BMW a Volvo.

„Já chci jet Volvem,“ řekl nadšeně a já nahlas polkla, protože jsem si všimla řidiče, který se usmíval.

„Já nevím, jestli můžeš,“ přiznala jsem a on fňukl. Řidič Volva otevřel dveře a mile se usmál.

„Tak, co? Jedeme?“ zeptal se a já přikývla.

„Nemáme sedačku,“ řekla jsem zděšeně a jeho úsměv se ještě rozšířil. Otevřel zadní dveře a já si všimla dětské sedačky, které tam byla.

„Aha, tak to je něco jiného,“ uznala jsem a on netrpělivě zaťukal na okénka. Postavila jsem Timyho na zem a on se rozběhl k Edwardovi a nechal se posadit do sedačky.

„Ahoj, Ede,“ pozdravil ho Timy a Edward se na něj usmál. Pořádně ho připásal a poté se podíval na mě a galantně mi otevřel dveře spolujezdce. Pomalu jsem nastoupila a nahlas si povzdychla. Tak toto bude opravdu zajímavá jízda.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mého života - 4. kapitola: