Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 11. kapitola

08.10.2011 (07:30) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3386×

11. kapitola - Kde to jsem?

(Bella)

Nevnímala jsem téměř nic. Kolem mě nebylo nic, jen tma, nicota. Docela to nahánělo hrůzu, ale zároveň mi to dávalo jakýsi klid, který už jsem roky neměla. Takový klid mi dávala jen část mé lidské podstaty. Takhle jsem se cítila vždy, když jsem omdlela. Omdlela jsem snad? Ne, to není možné, upíři omdlít nemohou. Tak jsem snad mrtvá? Co mě zabilo? Ne… Mrtvá být taky nemůžu. V pekle by to vypadalo asi jinak. No… A v nebi stoprocentně nejsem. Tak kde jsem? Co se to děje? Proč se mi tohle stalo? Kde to jsem? Kdyby se mě teď někdo zeptal, kde jsem, tak bych asi odpověděla, že v prdeli… No co, no, je to pravda, ne? Je tu tma a jsem totálně v háji. Musím zjistit, proč jsem zavřená v téhle tmavé komoře. Snažila jsem se, co jen jsem mohla, abych si vzpomněla, co mi přivodilo tenhle šok, nebo co to vlastně je. Takže… Pěkně od začátku? Co si pamatuju jako poslední?

Najednou přišel ostrý záblesk. Před očima se mi míhaly věci, které jsem nechápala.

Edward a Alice, Jacob s Ness, Esmé a Carlisle, Rose s Emmem a nakonec já v objetí Jaspera.

Polibek.

Zjištění, že se na slunci nemusím třpytit.

Pak Jasperova slova: Byla to chyba! - Následovaná mým zbabělým útěkem.

Louka.

Kroky.

Kdo?

Felix.

Potom náš závod.

Všechno se mi v hlavě promítalo jako v kině. Bylo to matoucí a nepříjemné, ale na druhou stranu to bylo jako nirvána. Hlava se mi opět plnila vzpomínkami. A pokračovalo to stále dál.

Nessin rozzářený obličejík.

Můj vztek, Jacobův vyděšený výraz.

Jacob, letící vzduchem.

Jasper, táhnoucí mě pryč. A zaplavil mě silný pocit čehosi. Já to znala, vím, že jsem to znala, ale zapomněla jsem na to, chtěla jsem na to zapomenout, protože mě ten jediný cit málem zabil. Co může být tak silné?

Opět malá Renesmé, řítící se mi do náručí a jediná otázka: „Mamí, můšu stlejdovi Jassímu žíkat tati?“

Ano! To bylo ono! Ta věc, která mě dostala sem. Jediná věta, vyřknutá z úst onoho malého andílka. Zdála se to být naprosto nevinná otázka, tak proč mě dostala sem? Odpovědět si mohu klidně sama. Bolest. Příliš to bolelo. Její otec byl Edward. Edward, který mě odhodil jako kus hadru a šel za mou bývalou nejlepší kamarádkou. Už to bylo o mnoho lepší, než na začátku, ale tahle rána se bude hojit ještě hodně dlouho, pokud se nenajde někdo, kdo by moje chladné kamenné srdce, roztříštěné na tisíce kousíčků, byl schopen slepit zpět. Což je nemožné, protože upíři nezapomínají a co je ještě horší, doopravdy milují jen jednou. Ale to nic nemění na tom, že být tátou neznamená užít si a čágobélo, Bello, to teda ne, táta je přece ten, kdo se o dítě stará, kdo mu pomáhá s trápením a bere ho jako své vlastní, a ne, že ho opustí. A to byl v případě Ness právě Jazz. Táta. Mohl by být Jazz jejím tátou? A v tu chvíli mě opět zaplavil ten pocit, který jsem vytěsnila. Pocit, který hřál zevnitř a vytahoval mě z té tmy, která mě sice děsila, ale dodávala mi pocit lidství. Nelituji toho, že jsem upír, jen mi občas chybí spánek.

Drala jsem se nahoru, ke světlu, a čím více jsem se s tou tmou rvala, tím pomaleji jsem plavala na povrch, kde byla světelná záře. Přestala jsem tedy bojovat. Jen tak jsem si tam plavala a nemyslela na nic. Jako by se se mnou prostor i čas zastavily. Jako by neexistovalo nic, krom té tmy a toho příjemně hřejivého pocitu, který mě vždy z nenadání zaplaví. Po chvíli, kdy jsem se nechala vynášet temnotou na povrch, jsem z dálky slyšela něčí hlasy. Byly velice málo srozumitelné a to i pro mě. A to jsem, prosím pěkně, upír. Nastražila jsem uši a zaposlouchala se do zvuků. Které se z toho světla linuly.

„Bello, Bello! Co je ti! Prosím tě, probuď se, tohle mi nedělej! Bello, prosím tě!“ prosil hlas anděla, který jsem znala. Znala jsem ten hlas a možná i toho anděla, který ve skutečnosti nebyl anděl, ale upír. Kdo to jen… Jasper!  Bože, Jazz, jak jen jsem na něj mohla zapomenout. S jeho hlasem, prosyceným strachem bolestí a ještě něčím neznámým, splývaly hlasité vzlyky mojí malé holčičky. Ness.

„Co se jí stalo?“ ozval se starostlivý hlas, prosycený mateřskou láskou a obavami. To musí být určitě Esmé…

„Jaspere, opatrně ji vezmi, položíme ji ke mně do pracovny. Musím ji prohlédnout, něco takového se nikdy nestalo. Musíme zjistit, co zapříčinilo její kolaps!“ Tohle byl určitě Carlisle, jeho doktorská část se v něm prostě nedá popřít. Jakmile na scénu nastoupila medicína a něčí zdraví, nebo život, už to nebyl ten usměvavý otec, nýbrž přesný a nekompromisní lékař.

Navzdory tomu, že jsem zatím nebyla schopna vnímat nic jiného než zvuky, jsem cítila, jak mě někdo jemně vzal, jako bych snad byla křehká lilie a nesl mě – podle Carlisleových slov – do pracovny. Vnímala jsem houpavý pohyb, který Jazz dělal, když šel. Pomalu se mi začínaly navracet smysly, protože jsem jen vzdáleně cítila tu jeho opojnou vůni. Voněl nádherně, nic podobného jsem nikdy necítila. Bylo to hodně věcí dohromady. Cítila jsem z něj med, klidnou vůni lesa, cedru a borovice, do toho se slabě vmísil nádech lučních květin a vůně paprsku slunce. Ta kombinace byla neuvěřitelná. Zvláštní… Nikdy jsem si nevšimla, že tak krásně voní. Ano, sála jsem jeho vůni už mnohokrát, a vždy byla krásná a opojná, ale tohle bylo jako… feromony. Vůně přesně pro mě. Než jsem se stihla vzpamatovat z té dávky mé drogy, už jsem ležela na stole. Cítila jsem to, protože kolébavý pohyb ustal a pod sebou jsem měla rovnou plochu.

Cítila jsem doteky na mém těle. Carlisle mi prohmatával ruce, nohy i břicho, ale dle nešťastného povzdechu jsem odhadla, že se mu nepodařilo nic zjistit.

„Dalo se to čekat, je to upír, žádné fyzické znaky mít nemůže. Podle mě, je to čistě psychické,“ brblal potichu.

„Co můžeme dělat, Carlisle?“ ptal se zoufalý Jasper. Takhle jsem ho ještě nikdy neslyšela, jako by mu trhaly nohu, nebo někoho vraždili. Odpovědí mu byl opět jenom nešťastný povzdech.

„Já nevím, Jaspere. Nic. Tady se nedá dělat nic, jen čekat,“ zašeptal a slyšela jsem jeho kroky, jak se vzdalují.

Vedle mě vrzla židle. Jasper si sednul a pomalu mě vzal za ruku, což byl nějaký skrytý signál pro mé tělo, aby vyslalo elektřinu i do nejmenších záhybů jak mého kamenného těla, tak mé duše.

„Bello, co mi to děláš? Prosím tě, probuď se. Rodina tě potřebuje, Ness tě potřebuje, i já tě potřebuji! Prosím tě, lásko!“ šeptal mi do ucha a byl tak blízko, že se mi o něj otřel rty. Čímž způsobil další příjemný elektrošok, který hladil, lechtal, i nabuzoval. Chtěla jsem otevřít pusu a říct mu, že jsem v pohodě, ale ta temná věc mi v tom bránila, stále jsem byla od světla moc daleko. Počkat… lásko? Řekl mi lásko, nebo se mi jen zase něco domotalo v hlavě? Ne, nemohl mi tak říct, Jazz miluje Alice. Ve větší dálce jsem zaslechla kroky. Bylo to hodně lidí. Podle zvuku jsem napočítala dvanáct párů nohou a jedny malé nožičky, které cupitaly rychleji, než ostatní, směrem k nám. Jazz hluboce vydechl, cítila jsem jeho sladký dech, jak mě hladí po tváři, téměř v tu samou chvíli se rozrazily dveře a na mně něco přistálo. Bylo to hodně horké. Renesmé. Vzlykala. Přilnula se ke mně a plakala.

„Mamí, mamí, plosím, pobud se! Mamiko, plosím, já sliubuju, že už nikdy něbudu žlobit! Mamí!“ vzlykala mi u krku a mně to trhalo moje kamenné srdce. Moje holčička se přece nemůže trápit. Vždyť mně nic není. Měla jsem takovou chuť prostě vstát a utěšit ji, ale nemohla jsem, stále jsem byla ponořená ve tmě. Holčičko moje, neplač, já se probudím! Z ničeho nic její váha zmizela, ale cítila jsem, že je pořád v místnosti. Jazz si povzdechl a pohladil mě po ruce, ve stejnou chvíli vešlo do místnosti zbylých dvanáct párů nohou. Počkat… Dvanáct? Kde se jich tu tolik vzalo?

Tak si to spočítáme… Carlisle, Esmé, Rose, Emm, možná Jake, ale kdo můžou… Aha! Skoro jsem zapomněla na to, že jsou u nás Volturiovi, ale nevím, kdo všechno tu je. Takže už mám pět, k tomu ještě Aro, Marcus a Caius, to je osm, je tu i Felix. A kde je Felix, tam nemůže chybět ani Demetri, takže už jich mám deset. A připočtu k tomu Aleca s Jane a vše souhlasí. Dvanáct. Nechce se mi věřit, že by se šli všichni podívat, jak jsem na tom.

Mezitím, co já jsem se zaobírala tmou, která mě okupovala a tím, kdo všechno tu je, Jazz vysvětloval Renesmé, že mi nic není, že jenom spím a za malou chviličku se probudím, ale podle jeho tónu hlasu bylo poznat, že tomu sám nevěřil.

„Jak jí je?“ špitl tichý chlapecký hlas. Přiřadila jsem k němu Aleca. Slyšela jsem ho mluvit ještě za lidského života, ale i tak jsem ho po hlase poznala.

„Jo, jak je na tom?“ zahalekal Felix s Emmettem zároveň. Myslím, že kdyby neměli takový strach, možná by se tomu i smáli, ale teď bylo ticho, které přerušil až Jazzův smutný povzdech. Povzdech… Tak se mi zdá, že Jasper nějak moc vzdychá. Naštěstí to odporné a napětím plné ticho, které opět nastalo, přeťal Aro. V tuto chvíli jsem mu byla vážně vděčná, že tu je. Možná, že Volturiovi přece jen vážně budou fajn. Bolelo mě slyšet bolestné a ztrápené povzdechy Jazze a rodiny. Trhalo mě to na kousíčky. Toužila jsem je jít nějak utěšit a nejvíce ze všech blonďatého anděla, co mě držel za ruku. Ještě pořád nevím, co je to za pocit, který mě vždy zaplaví, když jsem s ním, nebo když se usměje. Proč na něj myslím téměř pořád, je mi také záhadou, ale teď pro mě bylo podstatné to, co Aro říkal.

„Za celou svou existenci jsem se s ničím takovým nesetkal. Nejsem si jist, co by to mohlo být, ale vypadá to, že prostě zkolabovala, i když nevím, jak by to u upíra mohlo být možné. Nevýhodou je, že na ni nepůsobí naše dary, tudíž nemůžeme zjistit vůbec nic,“ stále mluvil a obcházel mě. Občas mě chytl za předloktí, potom zase za koleno a nakonec mi zmáčknul špičku nohy. Co to má jako znamenat?

„Na dotyky a pohyby nereaguje. Hmm…“ Takhle si pro sebe povídal ještě chvilku, než se ozval Jazz.

„Můj dar na ni vždycky působil. Vždycky jsem cítil její emoce, i když někdy trochu ztíženě, ale teď… Teď necítím vůbec nic. Jako by ve svém těle ani nebyla, jako by byla…“ Poslední slovo už neřekl, jen jsem cítila, jak mi pevněji zmáčkl ruku. Pokusila jsem se mu jeho stisk alespoň trochu oplatit, ale nepovedlo se. Jako bych ani nebyla ve svém těle. Ale já v něm byla! Cítila jsem to. Věděla jsem, že jsem to stále já a ve svém těle, ale jako bych byla utlumená.

„Myslím, že nemá cenu tady takhle stát, jako nad rakví,“ prohlásil tiše Marcus. Moudrý to upír…

„Ano, myslím, že máš pravdu, bratře,“ přidal se k němu i Caius, který teď výjimečně nezněl jako rozzuřená kobra.

„Hmm. Zajisté… Jděte, ale já tu zůstanu a budu pozorovat změny, pokud nějaké budou. S tímto jsem se nikdy nesetkal a rád bych o tom zjistil co nejvíc.“ Arův zapálený hlas bych poznala kdekoliv.

„Já tu také zůstanu,“ uslyšela jsem blízko mého ucha Jazzův sametový hlas.

„Já tady budu taky!“ vykřikla Renesmé.

„Ness, maličká, nemyslím si, že je dobrý nápad, aby -“ Chudáka Jacoba nenechala ta moje malá ještěrka ani domluvit.

„Ne, ne, ne, ne! Já tu taky zůstanu!“ blekotala. A za žádnou cenu si to nechtěla nechat vymluvit.

„Miláčku -“

„Ne!“ utnula Ness i její oblíbenou tetu Rose, kterou měla tak ráda. Vlastně… Teď už jedinou tetu… O Alice nevěděla nic.

„Dobrá, měli bychom jít, Bella potřebuje spoustu klidu!“ vyháněla všechny Esmé ven z pokoje, za což jsem jí byla vděčná. Cítila jsem, jak si Jazz položil hlavu na moje rameno.

„Holčičko moje, doufám, že se brzy probereš,“ zašeptala ode dveří a zavřela je. Tak jsem v pokoji osaměla ještě s mojí malou dcerkou, Jazzem a Arem. Fantastická čtyřka…

„Jaspere,“ začal Aro, „tys u toho byl. Viděl jsi to. Co se dělo těsně před tím než Bella… ehm… omdlela?“

„Mamuška neondila, ona jen spinká!“ hubovala hned Renesmé.

„Že jo, že jen spinká?“ ujišťovala se hned u jejího ‘táty‘. Teda alespoň ho tak pokřtila a chtěla mu tak říkat. Táta… Jazz, jako Renésmin táta… Vlastně je to celkem hezká představa. Ness si zaslouží tátu, potřebuje ho. Ano… On je její táta. Edward je biologicky vzato otec, ale to, že je otec, neznamená, že je táta. Tátou jí byl vždy Jazz. To vždycky za ním a za mnou přiběhla jako první, když něco potřebovala, až potom se případě začala poohlížet po ostatních členech naší rodiny. Ne Edward, který si odešel užívat a na malou si ani nevzpomněl. Už nemá cenu se tím ani zabývat, někdo jako Edward si ani nezaslouží moje myšlenky, natož nějaké city, které vůči jeho osobě skutečně vyprchaly. Vyprchaly téměř všechny, zůstal z nich ve mně jen malinký kousek. Ten kousek, který mě vždy nutí cítit bolest, když si vzpomenu na to, co nám všem udělal.

„Ano, zlatíčko, to víš, že jen spí,“ uklidňoval ji hned Jazz, který zvedl hlavu z mého ramene. Jak ho tak znám, tak na Ara upře svůj útrpný výraz a v rychlosti na něj vybalí vše, co viděl. A skutečně. Pomalu a zhluboka se nadechl a začal povídat.

„No… Přivedl jsem Bellu z lesa. Vyčítala si, že byla tak prudká. Hned se k nám přiřítila naše malá Nessie a Bella byla moc ráda, že jí může být nablízku. Pak se Ness zeptala, jestli mi může říkat tati a Bella se, zničehonic, začala hroutit k zemi,“ vysvětloval. Ale mohl to říct nějak jinak, poněvadž moje malá holčička se rozplakala tak, jako ještě nikdy. Já toho Jazze snad zabiju!

„Maminka špadla kůli ně?! Já ža to můžu? Mamí, mamí!!!“ Jazz se ji snažil uklidnit, ale marně. Byl to pláč tak srdceryvný, že mě naráz vytáhl z té temnoty. Moje oči se samovolně otevřely. Bylo to téměř jako po přeměně. Ležela jsem u Carlislea v pracovně a vnímala každou částečku prachu, co prolétla vzduchem. Ale tentokrát to přece jen bylo jiné. Pomalu jsem pootočila hlavu a viděla malou Renesmé, jak Jazzovi visí kolem krku a ten ji hladí po zádech a šeptá jí tichá konejšivá slova. V tomhle obrázku jsem viděla rodinu… Měl ji moc rád. Někde vzadu se ozval Arův šokovaný nádech. Moje ruka vystřelila od těla a pohladila Ness po zádech. Bylo to gesto tak přirozené, že jsem ho udělala automaticky. Ness se otočila a přes její tvářičky - zrudlé od pláče - se rozlil nádherný úsměv.

„Mamí, mamí!“ Ani jsem se nenadála a už mi visela kolem krku. Cítila jsem se tak podivně slabá, jako bych byla člověk. Jazz na mě koukal jako na zjevení, Renesmé mě mačkala v objetí a plakala. Tentokráte štěstím. Chtěla jsem zavřít oči a být chvíli jen tak v klidu, nebo si jít zalovit, ale nejdřív musím té malé sůvě něco říct.

„Miláčku, samozřejmě, že můžeš říkat Jazzovi tati.“

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 11. kapitola: