Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska mezi námi - 12. kapitola

07.12.2011 (07:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3388×

12. kapitola - Hypotéza

„Miláčku, samozřejmě, že můžeš říkat Jazzovi tati.“


To byla má poslední věta předtím, než se rozrazily dveře a dovnitř se nahrnuli… No prostě všichni. Zírali na mě, jako bych právě objevila Ameriku. Nemohla jsem si je ani všechny prohlédnout a Esmé už mě drtila v náručí.

„A – au!“ dostala jsem ze sebe a tlak, který Esmé vyvíjela na moje tělo, okamžitě zmizel. Dívala se na mě vyděšeně. Místo ní se mě ujal Carlisle. Chtěla jsem si všechny pořádně prohlédnout, ale oči jsem neudržela dlouho otevřené.

„Budu tě muset vyšetřit, Bello. Víš, co se stalo? Pamatuješ si něco? Cítila jsi něco?“ Otázky na mě jen chrlil a mně z toho všeho šla hlava kolem. Otevřela jsem oči, ale jako bych byla stále napůl v té temnotě. Nebyla jsem schopna vnímat okolí.

„Dost,“ šeptla jsem, protože více síly jsem neměla.

„Co se děje, Belli?“ Ten starostlivý hlas patřil Jazzovi.

„Jsem taková… nějaká… slabá,“ zadrhávala jsem se, protože jsem si musela mezi slovy dávat pauzy. Cítila jsem se strašně vyčerpaně. Chtěla jsem znovu zavřít oči a propadnout se do tmy.

„Bello, slyšíš mě? Vnímej mě!“ naléhal na mě Carlisle a nějakou baterkou mi svítil do očí. Jako by nevěděl, že mu to bude stejně na nic.

„Já vnímám…“

„Co jí je?!“

„Já nevím, Jaspere… Rose, ty odnes s Emmettem Renesmé pryč. Nemyslím si, ž je dobrý nápad, aby tu byla, když je Bella v takovémto stavu. Esmé, ty jdi s nimi! Jaspere -“

„Já nikam nejdu!“

„Jaspere…“

„Říkal jsem, že nikam nejdu!“ zavrčel.

„Dobře, můžeš tu zůstat. A možná je to i dobrý nápad, vzhledem k tomu, že jsi to právě ty, Jaspere, s kým poslední dobou Bella trávila nejvíce času. Aro, nesetkal ses někdy s něčím takovým? Nevíš, co by jí mohlo být?“ obrátil se Carlisle na svého starého přítele s nadějí v hlase.

„Nevím, drahý příteli, to skutečně nevím… Za celou mou existenci, která čítá více než tři tisíce let, jsem se s něčím takovým nesetkal. Avšak jsem přesvědčen, že to musí být psychický faktor.“

„Proč si to myslíte?“ promluvil tentokrát Jazz.

„Protože když jsem s Jane a Alecem, jako mladými novorozenými procvičoval jejich úžasné dary, občas se stávalo, že byli nějakou dobu fyzicky nepoužitelní, protože byli psychicky vyčerpaní. Mysl je mocný nástroj… Takže z dlouhodobého psychického vypětí je teď Bella vyčerpaná i fyzicky. Potřebuje se zregenerovat,“ dokončil svůj monolog Aro. Bože, nikdy by mě nenapadlo, že právě on bude jeden z těch, co mi někdy budou pomáhat… A teď mi pomáhá. Teda doufám.

Pozorně jsem poslouchala každé jejich slovo, snažila se zachytit vše, co říkali. Takže se cítím jako člověk, protože jsem se zbláznila? Moc jsem toho neviděla, protože oči se mi zase zavíraly a mimo to jsem viděla úplně rozmazaně.

„Myslíš, že by to mohlo být tím, co se za poslední roky událo?“ opal se ho nedůvěřivě Carlisle.

„No… Ano, jistá možnost tu je. Podle mě by jí pomohla kompletní obnova.“

„Obnova? Jak jako obnova?“ vmíchal se do hovoru opět Jazz.

„Pár hodin, ne-li dní, se nesmí namáhat. Vůbec. A musí pír krev. Mnohem více krve, než je obvyklé množství. Prostě... Jako by byla novorozená,“ osvětlil Carlisle. Novorozená? Obnova? Co je to za žvásty?

„Nemluvte… nemluvte o mně… jako bych tu nebyla,“ dostala jsem ze sebe s námahou. Jazzova ruka, která mě dosud jen držela za ruku, se přesunula do vlasů.

„Promiň. Neboj se, budeš v pořádku, o to se postarám. Zajdu do lesa a něco ti ulovím. Za chvíli budeš zase fit, slibuju,“ promlouval ke mně tiše a konejšivě. Nakonec mě políbil na čelo, což mi na tváři vyloudilo úsměv.

„Tady zvířecí krev nepomůže…“

„Jako… že…“ Poslední Carlisleova slova vymazala Jazzovi úsměv z tváře.

„Prostě jí zvířecí krev nepomůže, potřebuje lidskou,“ zopakoval mu Carlisle a Jazz v tu chvíli vypadal, že by se v něm krve nedořezal. Vlastně… To by se nedořezal, ani tak. Hihi, zdá se mi to, nebo jsem i v mizerném stavu udělala fór? Bože, začínám být stejná jako Emmett.

„Nejlepší by bylo,“ začal opět Aro, „kdyby byla čerstvá, ale… Vzhledem k vaší obživě si myslím, že to by nebylo moc dobré.“

„To ne, žádní živí lidé! Zajedu do nemocnice pro pár sáčků.“

„Můžu… Můžu jít do postele?“ zeptala jsem se s nadějí, protože stůl a Carlisleova pracovna mi nebyly dvakrát příjemným místem.

„Ne, ty rozhodně nikam nepůjdeš!“ vyhrknul Jazz okamžitě.

„Ne, Bello, skutečně nikam nepůjdeš, ale… Někdo by tě mohl přenést do pokoje.“ Snad ještě dříve, než to dořekl, mě Jazz tak opatrně, jako bych byla ta nejkřehčí lilie, vzal, a odnášel mě z pracovny. Díky bohu. Co mě překvapilo, bylo to, že mě nenesl do mého pokoje, nesl mě jinam. Rozkopl pootevřené dveře a mně se naskytl výhled na nádherný pokoj v barvách béžové a hnědé. Celý pokoj byl hezký a elegantní. Jazz mě pomalu nesl k posteli, sházel z ní všechny dekorativní polštářky, rozestlal, jako by se chystal na kutě a pak mě tam položil. V mžiku u mě zase nebyl a zatemňoval okna. Zatáhnul žaluzie a přes ně ještě závěsy. Jako bych byla jako ti upíři z filmů, co se na slunci spálí.

„Zůstaň tu se mnou,“ žadonila jsem.

„Neboj se, nikam nejdu.“ Postel se prohnula a už mě svíral v náručí. Když jsem ležela, přikrytá peřinou v kamenném objetí Jazze, cítila jsem se lépe. Ne o moc, ale alespoň něco.

„Zavři oči a odpočívej, zůstanu tu s tebou a budu na tebe dávat pozor,“ šeptal mi do ouška tak, jak se to dělává malým dětem, když se samy v noci bojí. Se spokojeným úsměvem jsem zavřela oči, vdechovala tu nádhernou vůni, která se kolem Jazze vznášela a s doprovodem jeho příjemného hlasu jsem přestala vnímat svět.


Jazz
Od té doby, co jsem si uvědomil, které city brázdí mým mrtvým, roztrhaným - a teď, díky Belle, opět slepeným - srdcem, sice už uběhla nějaká ta hodina, ale přesto jsem se nemohl zbavit prvotního šoku. Miluju ji… Nikdy jsem si nemyslel, že bych po Alice… po tom, co… po tom, co odešla s Edwardem, mohl ještě někdy někoho milovat jinak, než jako přítele nebo člena rodiny. A já ji miloval… Miloval jsem Bellu tak moc, že se tomu nemohlo nic vyrovnat. Cítil jsem se, jako bych se znovu narodil, jen… lepší… silnější.

Ale ani to nepomohlo, zabránit tomu, co se jí stalo. Kdyby ji mohla moje láska probudit, klidně bych do celého světa vykřičel, že miluji jen a jen ji, ale to bohužel nejde. A stejně to ani nepomůže, protože… Bella mě nemůže milovat, vždyť jsem ji téměř zabil. Snažil jsem se zbavit těch vtíravých myšlenek, kvůli kterým mi bylo ještě hůř, než předtím. Raději jsem zaměřil svou pozornost na ni. Klidně mi ležela v náruči, tělem úplně natisknutá na mě a ani se nepohnula. Od té doby, co ztratila vědomí a zase se probrala, už uběhlo mnoho času a ona stále nebyla v pořádku. Myslel jsem, že se zblázním, měl jsem chuť něco rozbít… zabít.

Zevnitř mě to rvalo na kusy. Nemohl jsem snést pohled na její slabost a bolest. Jen pomyšlení na to, že se jí něco takového stalo a já jí nemohl pomoc, mě bolestně svíralo. A ke klidu a pohodě mi nepomáhali ani ostatní. Jejich bolestné emoce, plné nevědomosti a strachu na mě působily více, než by měly.

Asi půl hodiny po tom, co jsem ji přenesl k sobě do pokoje, konečně dorazil Carlisle i se slíbenou krví. Všichni jsme mohli jen doufat, že jí to aspoň trochu pomůže. Aro říkal, že potřebuje hodně krve a odpočinek, nesmí se hýbat. Pak, že se uzdraví. Ale jak dlouho to bude trvat? Dny, týdny, měsíce?

„Možná i roky,“ zašeptal ve dveřích známý mužský hlas a mně se postavily všechny chlupy na těle.

Jak jsem psala na začátku. Prosím, neukamenujte mě za ten konec. Nic není tak, jak se zdá. Takže žádné sekání prstů, ruk, hlav, nebo něco podobného. :D Hlavička bude potřeba k napsání další kapitolky, a prstíčky s ručičkama ji musí napsat, tak mě ušetřete.

No... Já už se napsala docela dost. Teď byste mi mohli něco napsat vy v komentících, co říkáte? Díky moc. IsabellaMarieLilyVolturi a Enchantress. :) :*

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska mezi námi - 12. kapitola: