Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na druhý pohled - 1. kapitola

12.08.2013 (16:00) • Arlin • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3315×

Emmett:

Rozhlídl jsem se po pokoji. Byl tak prázdný, opuštěný. Bez mojí víly to byly jen čtyři zdi, nic víc. Poprvé za svoji existenci jsem neměl na tváři svůj kulišácký úsměv, který signalizoval, že něco vyvedu. Smutně jsem si povzdychl. Jak rád bych ji teď vzal do náruče a líbal ji, dokud by to šlo. Přesněji donekonečna. Pořád jsem si nechtěl přiznat, že moje Rosie už není. Nikdy už jí neřeknu, co pro mě znamená. Věřte, že kdybych mohl, plakal bych. Do konce své věčnosti. Ach, jak já ji miloval. Vlastně pořád miluju. Píchlo mě u mého dávno mrtvého srdce, jako když se zabodne střep do ruky. Složil jsem hlavu do dlaní a zavřel smutné oči. Kdyby tu teď byla, objala by mě, políbila a jakýmkoliv způsobem mě rozveselila. To bych teď potřeboval. Rozveselit. Uslyšel jsem tichounké kroky po schodech a poté zdráhavé zaťukání na dveře. Nepozval jsem dotyčnou dovnitř, protože jsem věděl, že je to Alice, která přišla se svojí soucitností. Zaťukala podruhé. Opět jsem jen tiše seděl na posteli a utápěl se v lítosti.

„Emmette, otevři. Vím, že tam jsi,“ ozval se Alicin zvonivý hlásek za zavřenými dveřmi.

„Nestojím o litování,“ pípl jsem tiše, ale věděl jsem, že mě slyší. Vzdychla a přešlápla z nohy na nohu. Upřeně jsem zíral na fotku, která stála v rámečku na skřínce u dveří. Byla to naše svatební fotka. Když jsem si vzpomněl, jak jsme byli šťastní, málem jsem ji roztrhal a spálil, abych už nemusel vzpomínat na tu dobu, kdy jsem byl ještě s mojí vílou. Alice tam stála ještě dobrých patnáct minut, než se konecně rozhodla to vzdát a nechat mě dál žít svůj bídný život.

Alice:

Postávala jsem tam ještě dlouho, než jsem si to rozmyslela a vrátila se zpátky dolů za ostatními. Seděli v obývacím pokoji a nešťastně se po mně podívali. Je to už víc než měsíc, co se to stalo, a Emmett nepromluvil ani s jední z nás. Byl pořád jen ve svém pokoji a smutnil. Všichni jsme to chápali, ale naopak jsme se o něj báli. Nikdy takový nebyl. Bylo mi ho hrozně líto, ale on mě ani nenechal říct svůj názor na to jeho chování. Vždy mě odbyl tím, že nestojí o lítost nebo něco na ten způsob. V hloubi duše jsem tušila, že mi to všechno vyčítá. To já jsem totiž byla s Rose, když nás napadl ten neznámý upír. Měl dar, kterým mě úplně ochromil, a já mohla jen sledovat, jak zbavuje Rose života. Pořád jsem to měla před očima. Pořád jsem se snažila přijít na to, co jsem udělala špatně, jak by to dopadlo, kdybych byla dost silná a vzepřela se jeho daru. Vyčítala jsem si to, i když mi ostatní říkali, že to není moje vina, že jsem nemohla nic udělat. Všimla jsem si, že mě Jasper pozoruje s divným pohledem. V očích měl obavy z toho, co mi měl říct.

„Co se děje?“ řekla jsem zvědavě, když jsem si všimla, že ten výraz mají i ostatní. Jasper se podíval na Edwarda a ten spustil.

„Našli jsme toho upíra, který... zabil Rose,“ řekl přidušeně. Nikdy jsem Rose neměla moc ráda, ale když vám před očima zabijí člena „rodiny“, nehledíte na to, jak jste měla dotyčného ráda. Prostě ho chcete pomstít.

„Jak? Kde?“ pípla jsem překvapeně.

„Zahlídli jsme ho na severu od Forks. Byl ještě s nějakou ženou, která mluvila o nějaké blondýně, kterou zabila asi před měsícem,“ začal Jasper.

„A?“

„Myslela Rose, Alice. Myslela na to, jak ta dotyčná vypadala, a byla to Rosalie.“ Celé jsem to nechápala. Sice jsem tomu upírovi neviděla do tváře, ale nepomyslela jsem si, že by to mohla být žena. Náhle přišla vize. Ztuhla jsem na místě a mé oči nabraly nepřítomý výraz. Ve vizi byl Emmett. Utíkal lesem za jakousi ženou, která elegantně přeskakovala spadlé kmeny stromů a kameny, které byly všude kolem. Žena byla drobná, malá a zrzavé vlnité vlasy jí vlály ve větru. Emmett byl rozzuřený jako nikdy dřív. Běžel, jak nejrychleji dokázal, a žena, nebo spíš dívka se snažila utéct, i když ji nemilosrdně doháněl. Dívka se otočila a já sebou překvapeně trhla. Teď jsem si vzpomněla. Tehdy večer to nebyl muž, ale skutečně to byla žena. Mladinká, ale velmi mocná. Vybavily se mi její dlouhé zvlněné zrzavé vlasy a karmínové oči, které na mě hleděly jako na bezmocnou srnku. Byla to ta dívka z vize. Emmett ji najde. A bude chtít pomstít svoji Rosie. Probrala jsem se z šokující vize, která mi odkryla plno skutečností. Jasper mě držel za ramena a sledoval mě skoro stejným pohledem jako tehdy ta dívka. Jako bych byla bezmocná hadrová panenka, která potřebuje ochranu. Jasper mě propaloval zmateným pohledem. Cítila jsem, že má o mě strach.

„Já vím, kdo zabil Rose,“ šeptla jsem. „A vím, kdo zabije Rosina vraha.“ Všichni po mně švihli nechápavý pohled a bylo jasné, že se zdlouhavému vysvětlování nevyhnu. Ale musela jsem začít tím, kdo zabije Rosina vraha. Protože to byl Emmett. Emmett měl zabít vraha svojí ženy. Moc dobře jsem věděla, že by si to potom vyčítal.

Emmett:

Nechtěl jsem poslouchat ty dole. Ale ať to bylo moje přání či ne, přece jsem nějaké útržky rozhovoru uslyšel. Našli jsme toho upíra, který... zabil Rose. Ztuhl jsem. Začal ve mně vřít jakýsi oheň, který ve mně zažehl zuřivost. Zahlídli jsme ho na sever od Forks. Zaslechl jsem Edwarda.

Měla zrzavé vlnité vlasy, pípla Alice, když jim cosi vysvětlovala. To jsem nevnímal. Počkat! Měla. Ona to byla žena? Pevně jsem sevřel pěsti. Musela běžet do Kanady. V mé vizi byly spadlé stromy a krajina podobná spíš Kanadě než USA. Opět Alice. Víc jsem slyšet nemusel. Vyběh jsem otevřeným oknem ven a rozhodnutě zamířil na sever.

Mysl mě už neposlouchala. Šel jsem pomstít moji vílu. V tu chvíli jsem necítil tu spalující bolest. Kupředu mě hnala nenávist a zlost. V hlavě se mi míhaly obrazy a vzpomínky, jak jsme spolu byli spokojení a šťastní. Smáli jsme se spolu a blbli. A úplně jsem vypustil z hlavy to záporné. Ty chvíle, co jsme spolu začínali, nebyly snadné. Rose toužila po dítěti, které ovšem nikdy nemohla mít. A hrozně se kvůli tomu trápila. Jak strašně nerad jsem ji takhle viděl. Hrozně mě to bolelo. Ovšem ona by udělalala všechno, aby mohla jednou držet v náruči své dítě. Ale navzdory všemu zlému jsme to byli my. Ti dva upíři, kteří nějak přežívali všechny útrapy, které jim život nadělil. Upíři, kteří se milovali a které někdo rozdělil. A ten dotyčný za to taky zaplatí. Přes tu moji neoblomnou skořápku se prodrala bolest, když jsem si vzpomněl na Rosin úsměv, na její smích. Probral mě až neznámý pohyb napravo ode mě. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou Cullenovi, kteří se za mnou řítí jako za bláznem, který se chystá udělat nějakou hroznou blbost. Ale jen co jsem se nadechl, poznal jsem, že to není nikdo, koho znám. Zavrčel jsem. Přede mnou se v plné rychlosti objevila drobounká dívka. Zastavila se kousek přede mnou, až vyryla do země rýhy od prudkého zatáhnutí za brzdy. Bylo právě odpoledne, takže jsem si nemohl splést člověka s upírem. Okolní stromy dělaly pouze mírný stín, tudiž se dívčina kůže třpytila stejně jako moje. Její rudé oči po mně přejížděly tak důkladně, jako bych byl ufon či co. A pořádně divný, když vykulila oči jako moucha.

Teď ji tak švihnout pánvičkou po hlavě, tak si toho ani nevšimne, zavtípkoval jsem, ale jen na okamžik. Pak mi došlo, že stojím tváří v tvář vrahovi mojí víly. Nepřátelsky jsem zavrčel. Povytáhla obočí a z hrudníku se jí též ozvalo zahřmění. Přimhouřila oči, jako by mi chtěla provrtat díru do hlavy. Hned je ovšem vykulila. Šokovaně se mi dívala do očí. Začala být nervozní. Ucouvla o krok dozadu, div, vyvedena z míry, nezakopla o kmen stromu za ní. To by bylo k popukání. Cítil jsem z ní, že se mě bojí. Jako by poprvé byla zranitelná muška, kterou může kdokoliv zaplácnout. Teď bych si přál mít tu pánvičku. Z tváře jí zmize povýšený úsměv, který jakoby byl součástí jejího každodenního života.

„Jsi jiný,“ zašeptala vyděšeně. „Nikdy jsem nic podobného neviděla.“ Nechápal jsem, ale bylo mi to jedno. Neodpověděl jsem. Nestál jsem o to mluvit s vrahem mé manželky. Ovšem její pískavý, až skoro dětský hlas mě zarazil.

„Co po mně chceš?“ zamumlala pískavým, zvonivým hláskem.

„Tvoji smrt!“ Opět ve mně vzplál ten vztek a ta nenávist, že jsem se už víc neudržel. Skočil jsem po tom zrzavém stvoření jako puma po srnce. Úlekem uskočila na stranu a začala utíkat pryč. Vrhl jsem se za ní a pronásledoval ji nejrychlejším během, který jsem dokázal vyvinout. Ani ne za minutu jsem ji měl skoro na dosah. Byla moc slabá na to, aby utekla takovéhle hoře svalů. Kolem se míhaly stromy a vše možné, co tu bylo. Jsem rád, že není poblíž žádný člověk, protože nevím, jak silné je moje sebeovládání právě teď

A zvlášť když jsem už přes měsíc neměl krev, proletělo mi hlavou. Byl jsem už tak blízko té dívky. Mohl jsem třeba jen vztáhnout ruku a měl bych ji. Ovšem moje sebeovládání bylo ještě natolik silné, že jsem začal váhat, jestli zabít bez toho, abych věděl důvod, proč zabila moji vílu. Na chvíli mi dokonce uvízla v hlavě myšlenka, že je docela hezká, ale tu jsem hned vypudil. Naštvaně jsem zavrčel. Co blbnu! Vždyť to ona zabila moji Rose. Vrtalo mi hlavou, proč to vlastně udělala. Nic jí přece neudělala!

„Pročs to udělala?!“ zařval jsem na ni nenávistně. Vyděšeně přeskočila kmen stromu před námi a řítila se klidně dál.

„Nic jsem neudělala!“ zavolala zoufale a snažila se mi utéct, jenže neměla zdaleka žádnou šanci. Mohla se snažit, jak chtěla, ale utéct mi nemohla. Věděl jsem, že možná dělám blbost, ale jinak jsem nemohl. Vztáhl jsem po ní ruku a... 

Měli bychom nejdříve přemýšlet, než něco uděláme, protože to může být největší blbost v našem životě.

Autor: Arlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na druhý pohled - 1. kapitola: