Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na druhý pohled - 2. kapitola

15.08.2013 (21:15) • Arlin • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2697×

 „Nic jsem neudělala!“ zavolala zoufale a snažila se mi utéct, jenže neměla zdaleka žádnou šanci. Mohla se snažit, jak chtěla, ale utéct mi nemohla. Věděl jsem, že možná dělám blbost, ale jinak jsem nemohl. Vztáhl jsem po ní ruku a...

Emmett:

A švihl jí vší silou o strom opodál. Ten se pod silou jejího kamenného těla zlomil a s rachotem spadl na zem. Hned se zvedla na nohy a měla v plánu opět se dát do útěku. Ale to už jsem nemohl dopustit. Celý jsem žhnul zuřivostí. Hned jsem byl u ní a přimáčkl ji ke skále za ní. Pevně a jistě i bolestně jsem jí sevřel krk a celým svým tělem ji uvěznil mezi mnou a kusem šutru za ní. Bolestí zaskuhrala, ale pořád držela svoji masku. Její zoufalé oči mě propalovaly jako lasery.

„Já nic neudělala,“ šeptla přidušeně. Naštvaně jsem vycenil zuby a zavrčel. Tak ona neví?! Možná bych jí měl osvěžit paměť.

„Proč to nepřiznáš?“

„Co mám přiznat?“ pípla, skoro jako by chtěla vzlyknout. Pomalu ale jistě mi docházela trpělivost. Rozzuřeně jsem sevřel pěst a tím i její krk. Vzlykla.

„Jsi vrah!“ vmetl jsem jí přímo do obličeje.

„Jsem upír. Vrah jsi i ty!“ Škodolibě se usmála.

„Ale já nevraždím svoje lidi!“ Přiblížil jsem svůj obličej k jejímu, aby viděla tu zlost v mých očích. Skoro jako by se chtěla rozplakat, ale jen nasucho vzlykla.

„Jak to myslíš? Nikdy jsem nezabila nikoho jako já nebo ty.“ Do očí jí spadl pramen zrzavých vlasů. Sfoukla ho a opět nasadila svoji tvrdou masku, i když teď už poznamenanou strachem a vzlyky.

„Zabila jsi moji ženu!“ Řekl jsem to s takovou bolestí a zuřivostí, že jsem se až sám divil, jak hrozně nenávistně to vyznělo. Smrt mojí Rose mě změnila. Něco se ve mně zlomilo. Ať to bylo moje ledové srdce nebo pouze moje dosavadní povaha, určitě jsem už nebyl stejný jako předtím. Měl jsem dojem, že už nikdy nebudu stejný. Ne, když nemám svoji Rose. Viděl jsem v její tváři šok a překvapení.

„Je mi líto tvojí ženy, ale já ji nezabila,“ řekla lítostně, ale trochu i uraženě. Já ji urazil? Ona zabije moji ženu a ještě se uráží?

Kathleen:

Bolestně mě drtil svým svalnatým tělem. Nemohla jsem se ani hnout. Něco mi říkalo, že dnes bude můj poslední den. Že včerejší západ slunce byl můj poslední. Vyzařovala z něj taková nenávist, bolest a zuřivost, že jsem se ho dokonce i bála. Byl na sto procent přesvědčen, že to právě já zabila jeho ženu. Jak bych mohla? Když jen pohled na něj mi způsoboval lítost k té hromádce neštěstí. Musel svoji ženu hrozně milovat. Ale proč bych měla pykat za to, že je jeden upír hoden návštěvy u psychiatra? Zrovna já, která si prožila bolesti víc než dost. Kdybych jen věděla, proč si myslí, že právě já zabila jeho ženu. Když po světě běhá upírů víc než dost. Tak proč já bych měla být zrovna ta špatná? Chtěla jsem se bránit, ale když na něho můj dar nefungoval, tak jak se mám zachránit? V boji jeden proti jednomu bych neměla šanci, protože já jsem tak jednou menší než on. Proto jsem jen tak stála a nechala se drtit. Aspoň jsem si o pár minut mohla prodloužit život. Chtěla jsem ho poprosit, ať aspoň počká s mojí nespravedlivou smrtí do večera. Ať ještě jednou naposled vidím západ slunce. Ale to bych byla za slabocha, který se hned vzdává.

„Proč lžeš? Aspoň před smrtí bys mohla mluvit pravdu!“ křikl mi do tváře. On to řekl. Řekl, že před smrtí mám mluvit pravdu. On mě vážně zabije. Byla jsem vyděšená, ale nehodlala jsem to ukázat. Když tedy zemřu, tak s hrdostí.

„K čemu mi to bude? Jsem mrtvá tak jako tak.“ Odhodlaně jsem se mu podívala do očí. Proč ne? Když je to dost odvážné, dívat se smrti do tváře. Jen nevěřícně zatřásl hlavou.

„Pořád nechápu, co ti udělala!?“ pronesl ke mně bolestným hlasem.

„A já pořád nechápu, proč si myslíš, že jsem to byla já?“ odpověděla jsem na otázku otázkou. Chvíli se na mě jen tak díval. Po chvíli mě chytl za vlasy a škubl jimi. Sykla jsem bolestí.

„Ty vlasy! Moje sestra viděla, že vrah mojí ženy měl takové vlasy.“ Pořád mě pevně držel za vlasy. Vzlykla jsem a pokusila se vyškubnout mu moje vlasy z ruky. Nepodařilo se. Spíš naopak. Sevřel je ještě pevněji a ještě víc zatahal svojí upíří silou. Možná by bylo lepší, kdyby mě už radši zabil! A nebyla jsem tak daleko od pravdy. Chystal se mě zabít už velmi brzy. Začala jsem se bát smrti. Raději bych umřela kvůli tomu, že jsem ji vážně zabila a ne neprávem. Sbohem, upíří živote. Snad už bude moje druhá smrt o něco méně bolestivější. Rozloučila jsem se se svým životem.

A snad by to i bylo potřeba, kdyby se tu najednou neobjevili ti cizí upíři. On vypadal, že je zná.

Emmett:

To jsem si mohl myslet. Zrovna když jsem se dokopal k tomu, abych pomstil svoji vílu, se tu v rychlosti blesku objevili ostatní. Vyběhli zpod spadaných kmenů a zůstali stát na místě kousek od nás. Všichni se na nás dívali zmateně, jak jsem zaregistroval, když jsem se na ně po očku koukl. Ta zrzka vycítila šanci a pokusila se mi vymanit ze sevření. Nepovedlo se jí to, mršce jedné prohnané! Pořád jsem ji držel za vlasy, a tak jsem si ji jen chytl trochu jinak a otočil ji tak, abych ji mohl držet zezadu tváří k nim. Vyděšeně pátrala po ostatních a netušila, co to má znamenat. I ve mně hrklo, když jsem spatřil v Jasperově sevření dívku, skoro do detailu stejnou jako zrzka, která byla naopak v mém sevření. Když ji moje zrzka spatřila, ztuhla a vypadala jako socha. Otevřela šokovaně pusu a snažila se uvěřit svým očím. Pořád jsem se střídavě díval k té druhé dívce a k té, kterou jsem ještě pořád drtil v sevření. Byly skutečně naprosto stejné, až na oblečení samozřejmě. Ta druhá měla též zrzavé vlasy, ovšem smotané nahoru do drdolu a černé upnuté tílko se šortkami podobné barvy. To má zrzka byla oblečena víc sportovně. Šedé triko s krátkým rukávem jí spadalo až skoro pod zadek a černé upnuté legíny jí obtahovaly štíhlé nohy. To vše bylo doplněno o sportovní tenisky bílé barvy. Obě vypadaly v šoku, ač ta druhá o trochu míň.

„Co to má znamenat?“ vyplivl jsem hned po tom, co jsem se vzpamatoval. Otázku jsem mířil na moji rodinu, ovšem odpověděla mi zrzka v mém sevření.

„Tohle je... byla moje sestra...“ pípla zhnuseně. „Candy!“ Ta druhá se škodolibě usmála a nasadila úsměv à la mrcha.

Autor: Arlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na druhý pohled - 2. kapitola: