Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska na splátky - 14. kapitola

10.12.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2290×

Jak mohla? Jak mohl? Jak mohli? Dívala se do světlounce hnědých očí Galeristy… ne, Edwarda. Dala mu jméno. Jejich malá hra, když se nechtěl sám představit. Byl v nich smutek. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, ale místo toho se jí z očí vyhrnuly v potocích. Stékaly po tváři a na hraně tváře se několikrát zatřepaly, než spadly dolů. Edward se nehýbal. Byl jako socha vytesaná do mramoru. Sledoval ji a čekal. Věděl, že jí to došlo a očekával… Co vlastně očekával? Slzy nejspíš ne. Možná výbuch, jako přetlakovaná sopka. Bella se uměla rozčílit. Na Jacoba ano. Nebo na sebe. Možná že ani sopku nečekal. Napadlo ho smíření. Ano, smíření s tím, že co se stalo, stalo se, ale ona ne. Seděla tady, rukou si zakrývala už půl hodiny ústa, mlčela a tiše ronila slzy. Jacob nad nimi stál a mlčel s nimi. Jak moc litoval, že Belle nevidí do hlavy. Jacobovi ano. Slyšel jeho vztek, nejistotu a ohromné zklamání nad její reakcí. Jake zaklel a odešel. Nechal je tam. Edward natáhl ruku a dotkl se Bellina kolena. Trhla sebou a znovu jí po tváři skanula slza.

„Nechceš mi něco říct?“ zašeptal a připravil se na nejhorší.

„Nevím co,“ vzlykla a několikrát poplašeně zamrkala, aby zahnala pláč.

„Třeba by sis chtěla jít zase lehnout, nebo si dát horkou koupel, nebo se najíst… Nebo…“

„Asi jsem spala s Jacobem,“ vyhrkla a zavřela oči. Jeho jedinou cestu do jejích myšlenek. Volnou ruku, která mu ležela v jeho klíně, zatnul v pěst.

„Asi?“

„Já… Spala jsem s Jacobem,“ opravila se a svraštila obočí.

„Nechtěla jsi?“ zeptal se opatrně a byl připravený, že Jacobovy tentokrát tu hlavu vážně urve a nabodne ji na kůl. Sprostě ji znásilnil, pošpinil nejen její tělo, ale i mysl. Udělal z ní tuhle trosku, co tu sedí a bez ustání vzlyká.

„Asi chtěla,“ pípla. Edward by v tu chvíli přísahal, že uvnitř jeho hrudi cosi puklo. Chtěla? Tvář se mu nepatrně zkřivila bolestí. „Nevím… nebránila jsem se. Ale už to nechci opakovat,“ dodala a letmo se dotkla hřbetu jeho ruky. „Jsem ti odporná?“

„Nemůžeš mi být nikdy odporná. Nikdy jsem neviděl nevinnější dívku, než jsi ty.“

„Už asi moc nevinná nejsem,“ připomněla mu.

„Jsi pořád nevinná. Pili jste a… Dobře, nemusela jsi pít, ale já tu nejsem jako soudce, Bello. Jsem tu jako přítel. Tvůj kamarád,“ řekl a potlačil další trhnutí v hrudi. Jak může takhle lhát? Není tu za kamaráda. Chce být víc. Chce ji mít v náruči, líbat, hladit, objímat a svírat v náruči. Tišit její pláč, vstřebávat její smích a existovat z pouhého jejího přání.

„Já… Musím asi… Ehm, jdu si dát tu sprchu,“ vzdychla zmateně a vstala. Edward zůstal sedět a sledoval její chůzi. Stále se nepatrně motala po vodkovínovém večírku. Zmizela v pokoji, ale jen na malý okamžik. Když se vynořila zpět, svírala v náruči hromádku oblečení a deník. Mariin deník. Smutně se na něj usmála, když si všimla, že ji sleduje a urychleně – co jí hlava a nohy dovolily – zapadla v koupelně.

Pustila kohoutky naplno a položila si věci na malou umyvadlovou skříňku. Sklopila záchodové prkýnko a posadila se. Pohladila desky deníku a otevřela v místech, kde byla jako záložka fotka s Edwardem. Prohlédla si tváře.

„Tak kdo jsi?“ špitla k Edwardovi… ne, k cizímu muži na fotografii. Vlastně nebyl cizí, byl to jakýsi Edward. Možná by jeho potomek mohl něco tušit. Hledala něco, čeho by se mohla chytit, ale – věděla, že to tam někde je. To vodítko, které potřebuje k rozluštění. Proč by měla prababička zrovna tuhle fotku? Nemohla být tak důležitá. Jen ona v honosných šatech, on v obleku s elegantně upravenou vázankou a jakýsi strom s domem v pozadí. Obyčejná fotografie z venko… moment? Ten dům tam… Někde ho viděla, ale kde? Zvedla hlavu a zadívala se na zeď. Ten dům někde viděla. Bello, přemýšlej! Není to tak dlouho! Určitě ne! Cítila to v kloubech, nedávno ho viděla, někde! Malou koupelnu pohlcovala pára a na zdi, kam Bella koukala, se utvářely malé krůpěje. Pod silou gravitace se v malých stezičkách spouštěly k zemi. Do hlavy se jí vkradla myšlenka, že za pár let ta zeď bude v háji. Opět se podívala na fotografii a oživila si ten dům. Oživila? Zeď? Vytřeštila oči, když jí došlo, kde ho viděla.

„No jasně!“ vyhrkla a nalistovala přesnou stránku. Ten deník četla tolikrát, že by některé pasáže dokázala odrecitovat zpaměti.

Až se s Edwardem vezmeme, začnu pomáhat matce v centru pro choromyslné. Lidé se toho místa bojí, ale já to tam miluju. Nádherný park, vůně akátů a klid. Občas se pacienti vzbouří, ale o to se vždy postarají zřízenci. Ti lidé za to nemohou, jsou to chudáci. Nemůžu se dočkat, až tam začnu. I Edward s tím souhlasí a nabídl se, že mě zpočátku bude doprovázet, samozřejmě se nejprve musí vyléčit z té zpropadené nemoci. Každý den sedávám v kostele a modlím se za jeho zdraví. Vypadá hrozně a jeho otec tu už mezi námi není. Jak jen mu to povím, až se probudí z horečky?

Centrum pro choromyslné! No jasně! Jasně, jasně, jasně! Ten obraz v Galerii. Tam jsem se setkala včera s Edwardem. Mluvili jsme o něm. Stál u něj. Proč nestál u obrazu jedné ze starších budov, ale zrovna u tohohle? Znamení? Musí se tam zajít podívat. Ano. Navštíví to tam, ale sama. Nejprve ji napadlo, že by s sebou vzala Jacoba, ale pak si bolestně vzpomněla na minulou noc. Musí to vyřešit. Nejspíš to není ideální stav. Nemůže tu s ním být, když se stalo – tamto. Bude si s ním muset promluvit. A pak tu byla ta jeho zranění. A jak se Edward dostal sem? Nebo jinak – proč ho tu Jacob nechal? Je vážně možné, že se porvali oni dva? Ale kdyby je viděla na ulici vedle sebe, nejspíš by věřila spíš tomu, že Edward bude ten pobitý a Jacob bez škrábance. Byli stejně vysocí, jen Jacob měl mohutnější ramena.

Vstala a vypnula vodu. Svlékla ze sebe oblečení a ponořila se do horké vody. Slastně zavrněla. Tohle je tak příjemný. Žádný led, ani zima.

V hlavě jí probleskla jakási představa napuštěné vany, Edwarda sedícího křížem k ní, s nohama přehozenýma přes okraj a ji samotnou, jak se k němu tulí… Probůh, i on? Ne, to snad ne! To, že si nepamatuje noc v Jacobově náruči neznamená, že to samé se stalo s Edwardem. Polilo ji zvláštní horko. Jako kdyby její tělo proti tomu vůbec nic nenamítalo. Proti Edwardovi. Co na tom, že ho znala sotva tři dny? Bláhově ji napadlo, jestli by taky probrečela ráno, kdyby zjistila, že s ním spala. S hrůzou se nadechla a potopila hlavu pod vodu. Chvíli tam zůstala, a když jí docházel kyslík, vynořila se. Vzápětí však čísi paže přiměly její tělo opět k potopení. Nestihla vyjeknout, jen se na poslední chvíli mělce nadechla. Začala panikařit. Nikoho neviděla a nevěděla, co se děje. Edward ji topí? Jacob se jí mstí, že brečí kvůli tomu včerejšku? Proč? Co jim udělala? Sevření povolilo a Bella slyšela bušení do zamčených dveří. Vynořila se a splašeně vyletěla z vany. Zhroutila se na předložku před ní.

„Bello? Bello! Isabello!“ domáhal se odpovědi Edward za dveřmi.

„Jsem v pohodě,“ vydechla a rozkašlala se. Vodu měla v nose a v krku. Pálilo to.

„Odemkni!“ domáhal se Edward.

Bella se třásla. Co to bylo? Rozhlédla se kolem sebe, jako kdyby tu měl ještě někdo být, ale okno bylo zavřené a viděla do všech koutů. Byla sama. Asi zešílela. Přehodila přes sebe župan a po čtyřech se došoupala ke dveřím. Otočila klíčem v zámku a opřela se o zeď vedle dveří.

Edward je rozrazil a přejel pohledem místnost.

„Bello?“ vyhrkl, když ji neviděl. Otočil se k místu, odkud se ozvalo jen tiché zasténání. Vlasy měla ve tváři, voda z ní tekla a byla bledší než před chvílí v obýváku. Ve vzduchu cítil akátovou voňavku do zásuvky… Ne, to nebyla stejná vůně. Kde nechal své upíří instinkty? Sehnul se k ní a zvedl ji na nohy. Přitiskl si její vyplašené tělo ke svému a pokoušel se nemyslet na to, že má na sobě jenom župan. „Proč jsi na zemi?“ vyzvídal.

„Já, nějak se mi neudělalo dobře,“ lhala a sklopila oči.

„Bello?“ Edward měl podezření potvrzené tím pachem v koupelně.

„Někdo tu byl,“ vyhrkla, a když to bylo venku, zachvátila ji panika. Jako když luskne někdo prsty. Najednou to tu bylo a nemohla to zadržet. Zrychleně dýchala, klepala se a její nohy začínaly stávkovat.

„Viděla jsi ho? Jak víš, že tu byl?“

„On… Nebo ona… Já nevím kdo, ale držel mě pod vod… chtěl mě utopit!“ zajíkla se. Edward semkl rty do úzké linky.

„Jacobe?“ křikl do bytu a nepřestával objímat Bellu. Idiot, ani si nevšiml, že se v koupelně něco děje. Hlavu měl z okna a civěl do prázdna. „Blacku!“ křikl důrazněji. Jacob se ale nehýbal.

„Co je s ním?“ vydechla Bella.

„Nevím, posaď se, kouknu se na něj,“ zašeptal a ukázal k sedačce v obýváku. Jenže Bella šla s ním. Edward poplácal Jacoba na rameno. Nadskočili všichni tři, když se Jacob otočil a uviděl je.

„Co je?“ sykl.

„Jsi mimo. Zíráš tu z okna jako magor,“ zavrčel Edward.

„Z okna? Já nezírávám z okna. Asi jsem tam něco viděl, tak jsem se vyklonil. Ty z toho naděláš,“ odstrčil ho. Pak si všiml zmáčené Belly. „Co se stalo?“

„Zůstaň tu s ní, musím si něco zařídit. Seď u okna v obýváku, rozumíš?“ zavrčel mu do ucha.

„Budu sedět, kde chci.“

„Možná bych ti měl říct, že se Bellu někdo pokusil v koupelně utopit, zatímco ty ses kochal pohledem z okna. Takže mě jednou poslechni.“

„Proč?“

„Prostě tam seď a čekej na mě,“ vrčel už dožraně Edward. „A kdybych se neobjevil já, tak tomu nekoukej do očí, rozumíš? Ani kdyby to byl nejlepší kámoš,“ dožadoval se.

„Umím se o sebe postarat, pij – Edwarde.“

„Nechcete mi vy dva něco říct?“ vyjela na ně Bella, ale Edward se k ní otočil čelem, políbil ji na kořen nosu, jako kdyby byli ty dvě nejbližší osoby a pohladil ji po tváři. Stála jako přikovaná, zaskočena jeho počínáním. Pak Edward zmizel. Musel to risknout a najít toho zmetka, co mu topí Bellu. Když byl z bytu pryč, vyskočil na římsu její koupelny a lehce drkl do okna.

„To jsem si mohl myslet,“ zavrčel. Okno se bez jediného zavrzání otevřelo. Bylo jen pevně přivřené, aby vypadalo zamčeně. Vrátil ho do původní podoby a vyskočil na střechu. Měl jakousi představu, kdo za tím vším stojí. Škoda jen, že ten blbec Jacob je tak lehce zmanipulovatelný. Možná ho poslechne. Musí ho poslechnout. Kvůli Belle. Pro ni všechno. Asi by i zabil vlastního bratra, kdyby se jí něco stalo. A spoléhal na nejhorší věc, kterou poznal. Na Jacoba. Doufal že jeho varování vezme na vědomí. Jenže to by nebyl Jacob, kdyby si nedělal, co chtěl.

Jake přešel po pokoji a posadil se vedle Belly na gauč.

„Chceš o tom mluvit?“ navrhl.

„Já nevím, kdo mě topil,“ vzdychla.

„O tom nemluvím,“ upřesnil.

„Tak o čem chceš mluvit?“ Překvapilo ji, že má teď myšlenky na jiné věci.

„Proč jsi ráno brečela?“ vyzvídal.

„Protože…“ jsem se s tebou vyspala a vůbec jsem to nechtěla. Nemiluju tě, jsi kamarád, byl jsi kamarád. Využil jsi toho. Já se nechala. Chyba! „… mě bolela hlava a tělo a neměla jsem pít,“ zalhala.

„Bál jsem se, že to bylo kvůli něčemu jinému,“ vydechl úlevně a uvolnil se. Nepamatuje si to. Taky dobře. Natáhl k ní ruku a objal ji kolem ramene. Odtáhla se.

„Možná, že i kvůli tomu,“ dodala a zabodla se mu pohledem do tváře.

„Cože?“ nechápal.

„Jacobe, já… Možná by sis měl najít byt, nebo se vrátit do Forks k Billymu a dodělat školu.“ Jacobovi málem vypadly oči z důlků. To nemyslí vážně.

„Nehnu se od tebe! Nenechám tě tady s tím dítětem Stokera!“ vrčel.

„Hele, Edward – nebo jak se to jmenuje – za ty tři dny udělal pro mou osobu víc, než jsem si mohla myslet. Kdyby nebylo jeho, nejspíš bych v koupelně vypustila duši a ty sis koukal z okna. Ne, počkej, nic ti nevyčítám,“ zarazila ho, když se nadechoval k odpovědi. „Nemohl jsi to vědět. Musel bys mít super sluch, abys to slyšel přes dvoje dveře s hlavou z okna v rušné ulici. Přesto si myslím, že po včerejšku by ses měl odstěhovat a dát Edwardovi šanci stejně jako já,“ ukončila svůj monolog a vstala.

„Bello?“ vyhrkl nechápavě a zaraženě Jacob. V očích měl slzy. Tak to jsi pěkně podělal, kamaráde, pomyslel si vztekle.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na splátky - 14. kapitola: