Věčné město.
16.04.2014 (18:45) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1480×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
15. kapitola - Věčné město
Stála jsem na vysokém žebříku opřeném o polici a probírala se knihami, které byly pečlivě seřazeny podle jména autora. ...Byron, Dumas, Eluard, Flaubert, Hemingway, Hugo, … Nakonec jsem sáhla po Victoru Hugovi a Bídnících.
„Esme?” ozvalo se z chodby před volterrskou hradní knihovnou.
„Tady jsem,” odpověděla jsem zamyšleně a začetla se do prvních stran knížky.
Skoro jsem si ani nevšimla, že se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Carlisle. Teď už stál pod žebříkem a promluvil na mě:
„Co bys řekla výletu?”
Náhle diváci zpozorovali muže, který mezi lanovím šplhal pružně jako pardál. Měl červenou halenu - byl to tedy trestanec - a zelenou čepici - tedy odsouzený na doživotí.
„Esme?”
Zvedla jsem oči od knížky. „Ano? No, jistě, výlet… A kam?” usmála jsem se na něj dolů.
„Do Říma,” vrátil mi úsměv nahoru. „Nechtěla bys z té výšky slézt?”
„To by mohlo být hezké.” Pomalu jsem, s knížkou v ruce, pokládala nohu stále na spodnější schody žebříku, až jsem byla skoro dole, ale na předposlední příčce mi noha uklouzla.
„Pozor! Musíš být na sebe opatrnější,” káral mne lehce Carlisle, když jsem mu za okamžik spadla do náruče. Zahleděl se mi zase tím zvláštním způsobem do očí. Ty jeho byly uhrančivě hebké a krásně hřály.
„Už mě můžeš pustit,” ozvalo se tiché špitnutí vycházející z mých úst. „Na zem,” usmála jsem se, když nereagoval. „Promiň…” záporně zakroutil hlavou. „Co jsi hledala?”
„Dobrá volba,” komentoval můj výběr, když jsem mu knihu podala a zadívala se z okna. „Tak zítra v devět hodin ráno.”
„Esme, děje se něco?” zeptal se, když jsem se zamračila stále vyhlížejíc z okna.
„Zítra mi končí rezervace. Nevím, jak to budu řešit, a když si nenajdu nějaký byt, budu si muset pobyt v hotelu prodloužit, ale netuším, jestli už nebudou muset připravit pokoj pro někoho jiného.” Stále jsem hleděla z okna a rozmýšlela nad nejbližší budoucností.
„Něco vymyslíme,” pousmál se a než jsem stihla něco namítnout, byl pryč.
Bídníci zůstali ležet na kulatém stolku vedle křesla. Vzala jsem knížku do rukou, otevřela ji na libovolné straně a přiblížila si ji k obličeji. Milovala jsem tu vůni starých knih. Jako by se v nich zastavil čas. Kolem nás ubíhal nezastavitelným tempem pryč, ale v knihách, v těch to bylo jiné. Okamžikovost, se kterou jste četli danou knížku, byla úžasná. Na chvíli se ztratit v příběhu a zapomenout na čas kolem nás. Bylo to přece tak jednoduché. Prostě se začíst.
* * *
„Esme!” doběhl mě Carlisle, když jsem o pár hodin později od ranního setkání v knihovně nesla krabici s nějakými dokumenty. Hledala jsem výpisy z účtů volterrské rodiny za poslední měsíc.
„Stalo se něco?“ odložila jsem složku s dokumenty na svůj pracovní stůl a trochu vyděšeně jsem se na Carlislea podívala, překvapila mě naléhavost v jeho hlase.
„Aro tě chce vidět,“ zamračil se, „prý mu máš přinést nějakou složku s informacemi o zahraničním obchodování.”
„Samozřejmě, to není žádný problém.“
„A prý ti dá tvoji první výplatu.“ Začala jsem hledat vyžádanou složku s dokumenty.
„Přece tam nechceš jít teď!“ pokusil se mne Carlisle zadržet. Nechápala jsem jeho důvody.
„A proč ne? Vždyť mu tam donesu jen ty dokumenty…“ trochu rozpačitě jsem zkontrolovala jeho výraz v obličeji. „Děje se něco?“ dodala jsem, když se tvářil neutrálně, přemýšlivě, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec si to nejspíš rozmyslel.
„Ne,“ usmál se, „nic se neděje, ale trvám na tom, že půjdu s tebou.”
„Dobře,“ vrátila jsem mu úsměv a pomalu se rozešla do kruhové síně stále nechápající Carlisleovy obavy.
* * *
„Cara mia!” rozpřáhl Aro Volturi ruce, jako by nás chtěl obejmout. „Dobrý večer, paní Evensonová. Jsem velice potěšen, že vás opět potkávám.” Došla jsem pomalým krokem až k němu. Ten nepříjemný pocit tam stále byl a od chvíle, kdy jsem sem přišla, se nezměnil, ale nedávala jsem mu příliš velkou váhu. Carlisle šel těsně za mým pravým ramenem, choval se skoro až ochranářsky.
„Grazie, Esme, jste velmi laskavá.” Carlisle se zastavil za mými zády, a když jsem Arovi podala složku s papíry, cítila jsem, jak napětím zadržel dech.
Aro se na mě podíval tak zvláštně, naklonil hlavu na stranu a zatvářil se zaujatě nebo samolibě nebo… Cosi mi to připomínalo, ale raději jsem si to nechtěla připustit. Byla to jedna z těch nepříjemných vzpomínek, ale nemohla jsem se jí ubránit. Přesně ten samý výraz měl Peter pokaždé, když byl spokojený se svým výkonem a bylo jedno, jestli šlo o manželské povinnosti nebo o jeho násilnické sklony. Nervózně jsem se ošila, ucukla rukou, protože se ta Arova letmo dotkla mé, když ode mě převzal dokumenty, a udělala jsem krok ke Carlisleovi. Nervózně jsem se rozhlédla po místnosti. Za Arovými zády seděli další dva muži. Jeden s dlouhými havraními vlasy na levé straně a na té druhé seděl muž s podstatně kratšími blond vlasy. Na sobě měli stejné tmavé pláště jako muž stojící naproti mě.
„Jsem to ale nezdvořák!” zvolal Aro, když zahlédl můj pohled.
„To jsou moji bratři. Marcus a Caius,” kývl hlavou ke každému z nich. Ten blonďák si mě prohlížel se zvláštním výrazem, který se mi vůbec, ale vážně vůbec nelíbil. Za mými zády se ozvalo tiché zavrčení a Carlisle mi ochranitelsky položil ruku na rameno.
„Ale bratře!” zvolal Aro. „Přece nechceš naši novou paní recepční vyděsit, že?!” Caius se zamračil směrem ke Carlisleovi a Aro se otočil zpátky k nám.
„Málem bych zapomněl na vaši výplatu!” Prostor kolem nás se zaplnil velkým množstvím teatrálnosti.
Rychle jsem od něj převzala podávanou obálku a s poděkováním se začala pomalu vzdalovat, můj ochránce věnoval Arovi zlostný pohled a následoval mne.
„A buď na ni hodný, Carlisle!” Tentokrát jsem Carlisleovi musela stisknout ruku já, a s pohledem: nech to být se ho snažila odvést pryč. Už vím, odkud pramení ta Carlisleova nesnášenlivost k mému nadřízenému. Ani se mu nedivím, on je opravdu zvláštní člověk a někomu může být takové neobvyklé a arogantní chování nepříjemné, tak jako mě.
* * *
Ráno jako každé jiné, seděla jsem v hotelové jídelně a snídala. Kolem byl příjemný ranní shon. Užívala jsem si poslední den v hotelu a přemýšlela o tom, že si najdu nějaký malý, útulný byt blízko hradu, abych to neměla daleko do práce.
Dolila jsem si čaj a ukusovala z tvarohového koláče, když mi najednou nějak zhořkl v ústech… Zamračila jsem se. Pečivo vypadalo v pořádku. Zhluboka jsem se nadechla a prudce odstrčila židli, udělalo se mi nějak špatně. Přikryla jsem si rukou ústa a běžela na záchod, kde jsem celou snídani vyzvracela. Takhle špatně už mi dlouho nebylo.
Po opláchnutí obličeje jsem si vyčistila zuby a v tom rozčarování jsem nějak zapomněla hlídat čas. Carlisle pro mě měl přijet v 9. hodin. Rychle jsem vyběhla nahoru do pokoje, převlékla se a zamířila zpátky dolů do hotelové haly.
Přes prosklené dveře jsem zahlédla, jak před hotelem zastavuje černý Mercedes. Musela jsem se usmát.
Prošla jsem obrovskými dveřmi ven do italského zimního rána a znatelně se otřásla chladem.
„Dobré ráno, jak ses vyspala?” zeptal se mne anglický elegán a gentleman dohromady s úsměvem na rtech, když došel ke mně.
„Spánek byl krásný,” usmála jsem se, „ale ráno…”
„Stalo se něco?” prohlížel si mě. „Jsi nějaká bledá, Esme, není ti dobře?”
„Je, teď už ano.”
„Ale ráno? Co se stalo ráno?” prohlížel si mě tím svým lékařským pohledem, který byl plný obav. Musel být nejlepším doktorem v nemocnici, kde pracoval, tak laskavého lékaře jsem snad nikdy nepoznala. Nezáleželo mu jen na fyzickém stavu pacientů, snažil se jim pomoci i psychicky. Choval se tak vlídně. Nebyl tím typem lékaře, který bral pacienty jako svou práci, jako dalšího člověka, jako věc, kterou může vyléčit. Carlisle nepodlehl tomu stereotypu, každého pacienta bral jako individuální lidskou bytost. Způsobem, jakým se o mne staral, když jsem měla vymknutý kotník, a pokaždé, když uviděl jakýkoliv náznak bolesti, hned se mi snažil pomoci.
„Ale mně vážně nic není,” opakovala jsem mu už po několikáté, když se snažil přemluvit mě jet do nemocnice.
„Prostě mi jen nesedla snídaně, to je všechno, neboj se, nic mi není,” usmála jsem se na něj povzbudivě, když se zamračil.
„Kdyby ti bylo špatně, nemusíme do toho Říma jezdit.”
„Ne, vážně jsem v pořádku, nestrachujte se o mě, pane doktore.”
Tím jsem ho rozesmála a přesvědčila, avšak naoko přísně dodal: “Pokud vám bude po cestě špatně, madam, vracíme se okamžitě domu, jasné?” Na což jsem jen pokývala hlavou a za jeho pomoci se usadila na místo spolujezdce.
* * *
Cesta autem probíhala neobvykle rychle. Pokud jsem se zrovna nedívala na překrásnou ubíhající italskou krajinu, konverzovali jsme s Carlislem a přemýšleli, co vlastně všechno chceme dnes stihnout.
„I když bych ti rád ukázal všechny krásy Říma, nedá se to stihnout za jediný den, ale snad se na mně nebudeš zlobit, když bychom se pro dnešek věnovali spíše kostelům? Pochopitelně nechci opomenout Andělský hrad, ale mezi nimi je řada zajímavých chrámů. Co například Chrám sv. Petra v Římě? A po té bychom to mohli vzít přes Svatopetrské náměstí…” přemýšlel nahlas zapáleně.
„A Koloseum doufám stihneme, že?” Jako všechny architektonické památky mě i tento skvost z roku 80 velmi zajímal. Moje obrovská záliba v architektuře Carlislea překvapila, když jsem mu začala vyprávět právě o historii Kolosea, tedy arény, původně pojmenované Flaviánský amfiteátr.
„Myslím, že ano, mohli bychom toho stihnout více, například Konstantinův oblouk, uvidíme, jak k nám Věčné město bude přívětivé.” Usmál se a sešlápl plyn.
„Věčné město?”
„Tak se říká Římu.”
„A ještě něco, co bych měla vědět?” Sice to bylo myšleno jako vtip, ale Carlisle odvrátil hlavu na druhou stranu a chvíli pozoroval zamračenou oblohu nad Itálií.
„Svět je plný tajemství a žádný jedinec není schopen je všechny obsáhnout, nemyslíš?” pronesl rozechvěle, což mě velice překvapilo.
„To ano, ale jedno tajemství mi přeci zrovna hodláš odhalit,” pokusila jsem se zlehčit jeho najednou zvláštní náladu. Bohužel se to minulo účinkem.
„Jaké?” vytřeštil na mě oči.
„Krásy Říma!” zvolala jsem a snažila se, aby to znělo vesele. Pochopil a usmál se. Když se znovu soustředil na řízení, pomalu jsem svou ruku přibližovala k jeho tváři a pak se ho dotkla. Nikdy mne nepřestane překvapovat jemnost jeho bělostné kůže. Tím dotekem jsem mu chtěla říct něco povzbudivého. Někdy je objetí, dotek, poplácání po rameni nebo po zádech, anebo cokoliv jiného, lepší než vyřčená slova.
Když jsem si všimla, že se usmívá, rychle jsem dlaň z jeho tváře stáhla zpět a zadívala se z okýnka auta.
„Esme, děkuji. Jsi ke mně tolik laskavá.”
„Já k tobě? Carlisle, to tys mě kolik dnů ošetřoval, našel mi práci a stále…”
„To nestojí za řeč,” nenechal mě domluvit. „Byla to jen drobnost ve srovnání s tvojí velkorysostí.”
„Ta je samozřejmostí, tolik jsi mi pomohl, že nevím, jak se ti do konce svého života odvděčím.”
Auto se zastavilo a já se na něj s údivem podívala.
„Esme, nechci nám kazit dnešní den, ale věř mi, že ty jsi pro mě svou přítomností v mé blízkosti udělala mnohem víc, než já ti kdy jen budu moct vrátit.”
„Jak to myslíš? Mou přítomností?” Ani nevěděl, jak mě touto větou potěšil. Už dlouho jsem pro nikoho neznamenalo více než jen: uvař, ukliď, … A ne! Nebudu si kazit tak krásnou chvíli.
Místo odpovědi mě pohladil po tváři a napodobil tak můj dotek. Ucukla jsem se zpožděním. Bylo to zvláštní, ještě nedávno bych mu unikla sotva by ruku zvedl...
„Takže první zastávka Koloseum?” Nastartoval.
Ještě stále v tranzu z jeho dlaně, která se teď bezpečně umístila na volantu, jsem jenom přikývla a dotkla se dlaní místa na mé tváři, kde se před chvílí nacházela ta jeho.
* * *
„Nejznámější památkou Říma je nepochybně aréna Koloseum, původně pojmenovaná Flaviánský amfiteátr, jak jsi sama řekla. Koloseum nechal postavit císař Vespasian a dokončeno bylo roku 80. Aréna je oválného tvaru, má 4 poschodí o výšce 50 m a pojala až 50 tisíc diváků. Původnímu účelu sloužilo Koloseum až do počátku středověku, poté bylo využíváno pro různé účely. Vedle Kolosea se nachází zachovalý Konstantinův oblouk z roku 312, který dal postavit senát na počest císařova vítězství nad Maxenciem.” Podal mi ruku, abych nepřepadla přes zábradlí. Nemyslela jsem, že by nás na vrch Kolosea vůbec pustili, slyšela jsem, že kvůli návštěvníkům museli udělat jistá opatření, aby se akvadukt už více nedevastoval.
Nahoře hodně foukalo a slunce jsme neviděli celý den, trochu mě to mrzelo, ale zimy ani v Itálii nemohly být stále prosvícené sluncem.
„Krásný rozhled!” kochala jsem se pohledem na Svatopetrské náměstí a na celý Řím. Jako v ráji.
„Příště se sem musíme podívat v noci. Při pouličním osvětlení zdejší mystéria jakoby narůstala.”
„Působí to na až tajemným dojmem.” Trochu jsem se otřásla a rozhodně to nebylo zimou, ale Carlisle si to mohl vyložit jinak.
„Můžu ti nabídnout svoji bundu?” Nečekal na odpověď a přehodil mi ji přes záda.
„Děkuji.” Krásně voněla, takovým zvláštním mužným způsobem, snad i trochu sladkým…
* * *
O pár minut později jsme sestoupili z vrcholu Kolosea a procházeli se po Svatopetrském náměstí, kde nepříjemně foukalo. Byla jsem za Carlisleovu koženou bundu ráda.
Další zastávka byla bazilika Sv. Petra. Můj průvodce měl připravený proslov i o ní, miluji, když se někdo zajímá o historii a hlavně do takové hloubky.
„V chrámu lze obdivovat sochu Piety od Michelangela, Berniniho Kapli Nejsvětější svátosti a řadu dalších kaplí, oltářů a soch,” ukazoval všechny krásy tohoto úžasného místa.
Nakonec jsme navštívili všechny památky z mého pomyslného seznamu (Fontána di Trevi, Pantheon, Forum Romanum, Konstantinův oblouk). Bylo jedinečné prohlížet si tolik krásy doprovázené Carlisleovým výkladem. Kdybych nevěděla, že je to lékař, myslela bych si, že je historik. Věděl snad všechno a o všem. Dokonce se mi ho ani nepodařilo zaskočit podrobnějšími otázkami, kterými jsem ho zahrnovala ještě cestou zpátky do hotelu a samozřejmě celou cestu autem. Trpělivě mi na všechno odpovídal, někde uprostřed výkladu o Andělském hradu jsem usnula.
* * *
„Esme, vstávej, už jsme doma,” šeptal mi u ucha sametový hlas, když zaparkoval auto před hotelem La Rossa. Byla temná, černá noc. Moje zdřevěnělé nohy odmítaly chůzi, proto mě vzal Carlisle do náruče a odnesl až ke dveřím pokoje. Jednou ruku odemkl dveře klíči, které jsem mu podala, a na zem mě postavil až v předsíni.
„Kde se tu rozsvěcuje?” Ukázala jsem na spínač a do očí mě uhodilo palčivé světlo, které zaplavilo předsíň mého pokoje. Carlisle položil klíče na skříňku u zrcadla a zadíval se mi do očí.
„Měla bys jít spát, jsi po dnešku určitě unavená.” Usmál se a popošel ke dveřím. Na potvrzení jeho slov jsem zívla.
„Asi máš pravdu, tak dobrou n...” Zase mě přepadl ten zvláštní pocit v břiše. Moje cesta vedla do koupelny, kde proběhlo vše stejně jako ráno. Ani jsem si nevšimla, kdy se vedle mě Carlisle objevil a držel mi vlasy, abych si je nepozvracela.
„Běž! Nechci, abys mě takhle viděl,” zaskřehotala jsem mezi nádechy.
„Esme, doufám, že jsi nezapomněla, že jako lékař jsem na tohle zvyklý.” Podal mi ručník, který před tím namočil, abych si mohla utřít obličej.
„Já nevím, co se to se mnou děje, možná otrava jídlem.” Zničeně jsem se posadila na prkénko toalety.
„Asi bys neměla chodit pár dní do práce a vyležet se, nenapadlo mě, že by se ti z toho italského jídla mohlo dělat až tak špatně, ale celý měsíc jsi tu jedla a nic ti nebylo, tak nechápu, proč je ti špatně až teď,” začal se svým lékařským proslovem, avšak něco z jeho řeči mi uvízlo v hlavě. Celý měsíc…
Začala jsem počítat.
Naposledy, když jsem bydlela u sestry… No, to snad…
„Esme, co je ti,” klekl si ke mně, „děje se něco? Jsi bledá. Je ti zase špatně?” uchopil můj obličej do svých rukou a nepřestával mi přikládat ruku na čelo, jako by chtěl zjistit, jestli nemám teplotu. Odstrčila jsem jeho ruce ze svého obličeje a sesunula se na zem, hlavou jsem se opřela o skříňku pod umyvadlem. To snad nemůže být pravda. Vždyť přece…
„Prosím, Esme, řekni něco…” volal mě zpět z mých zmatených myšlenek naléhavý hlas.
„Carlisle, já…” hlas se mi zlomil v dalším návalu slz.
Nevydržel to. Překonal vzdálenost mezi námi a omotal kolem mne své paže a já si jemně položila hlavu na jeho rameno. Nepřestával mne hladit po zádech, ale nepomáhalo to. Klid jsem nenacházela. Čekal. Vyčkával, až mu řeknu sama, co se stalo. A chtěla jsem? Měla jsem mu to říct? Je to moje věc, ale… Pomohl mi už tolikrát a já se zoufale potřebovala někomu svěřit.
„Já… Myslím, že jsem těhotná.” Slzami jsem mu smáčela košili a jemu to očividně ani trochu nevadilo. „A zítra se budu muset vystěhovat z hotelu… Končí mi rezervace… Ani nevím, kam půjdu, když teď…” hlas se mi zlomil a já už nebyla schopná říct ani slovo. Netušila jsem, co bude dál. Neměla jsem ponětí o své nejbližší budoucnosti.
Nic. Naprostá prázdnota zahalila mou mysl, ale jednu věc jsem věděla hned, když jsem Carlislea slyšela šeptat své jméno.
Ono za to nemůže. To dítě za něj nemůže. Nemůže za svého otce. Věděla jsem, proč od Petera utíkám, někde uvnitř jsem věděla, že musím někoho zachránit a teď už jsem věděla, proč to tak muselo být. Zachránit sebe? Ano, ale někdo tu byl teď důležitější než já. Někdo uvnitř mě. Nemohla jsem ho nemilovat jako jeho otce.
Tohle byl ten důvod, proč jsem odešla.
„Postarám se o tebe, Esme. Neboj se. Ten hradní pokoj je stále tvůj.” Objal mne ještě pevněji. Své doteď ještě svěšené paže jsem mu omotala kolem krku. Potřebovala jsem cítit, že nejsem sama. Že je tu někdo jenom pro mě.
„Všechno bude v pořádku, Esme, slibuji.” Ano, vše bude v naprostém pořádku, protože teď mám jeho. Svoje děťátko. A možná… Možná, že mi Carlisle pomůže. Postarat se o něj. Peter vlastně vůbec neví, o co přišel. Protože nechtěl, nezáleželo mu na… Na ničem. Jen na sobě. Na nikom jiném. Ale mě záleží a chci… Chci, aby náš… Ne! MŮJ syn nebo dcera nebyli takoví, jako jejich otec. Aby byl tak dobrý, jak jen to bude možné. Napadá mne jen jeden člověk, který je morálně čistý, dobrý, o kterém vím, že dobro je pro něj něco důležitého, že pro něj dobro není jenom lidmi neustále skloňované slovo.
Jediný dobrý člověk, kterého jsem znala a chtěla jsem, aby byli moje děti jako on. Ne jako jejich otec, ten by tu teď měl být. Ten mě měl obejmout. Kde je?! Kde vlastně teď vůbec je? Ne! Nezajímá mě to, nechci, aby se s ním moje děti někdy vůbec setkaly. Nechci, aby byly jako on!
Chci, aby byly jako jediný dobrý člověk, kterého jsem doposud kromě rodiny a přátel poznala...
Jako Carlisle.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 15. kapitola:
Ehm, čo prosím? Vážne? Ale v každom prípade to je super správa. Dúfam, že Es nebude chcieť spraviť nejakú hlúposť typu, že si bude chcieť dať to mimčo vziať. Na druhej strane sa trošku obávam toho, keď sa to dozvie Aro. Určite vymyslí nejaký pochybný plán. On sa síce tvári, že je samá ochota, ale...
Teším sa, ako to máš vymyslené. Výlet v Ríme bol skvelý, už to začína medzi Carlisleom a Es vyzerať celkom nádejne. Aspoň si ho už trochu pripustila k telu.
A vieš, že by ma celkom zaujímalo, čo sa deje s naším Petrom? Po ňom jak keby sa zľahla zem. No ani z toho nemám dobrý pocit, už by ma asi ani neprekvapilo, keby sa objavil v jeden krásny deň vo Volterre.
Nádherná kapitolka!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!