Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 18. kapitola

04.05.2014 (18:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1562×

18. kapitola - Tichý křik a ještě tišší pláč

Carlisle mne vzal do náruče a v mžiku usadil na sedadlo spolujezdce a poté šlápl na plyn a vyjeli jsme. Z plánovaného odchodu z Volterry se stal závod o čas. Říkal něco o místní nemocnici, ale já ho nevnímala. Musela jsem se soustředit jen na pravidelné dýchání, aby mi ta strašná bolest neroztrhla vnitřnosti.

Bolest neustupovala a já měla pocit, že se se mnou svět točí a přestávám vnímat ostré světlo vycházejícího slunce, chladnou ruku na mém rameni a sebe samou.

Všelijak jsem se kroutila, jen abych si ulevila od bolesti, když mne zaplavila další prudká vlna zvláštního pocitu uvnitř mě.

„Esme, vydrž už je to jenom kousek,“ tiskl mi paži, ale nepřestával se soustředit na cestu.

Přestávala jsem stírat slzy a objala si břicho.

Následně jsem zjistila, jak mi cosi teče po noze. Krev!

„Moje dítě!“ Carlisle dupl na brzdy, zaparkoval vedle nějakého obchodu se suvenýry, v mžiku mi otevíral dveře a opatrně mě vzal do náruče.

„Takhle to bude rychlejší. Zavři oči.“ Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Prosím!“ Poslechla jsem, protože jsem ucítila ostré bodnutí, které mi projela celým tělem. Carlisle se nejspíš rozeběhl, protože jsem kolem cítila proudící vzduch krásně chladící mé rozbolavělé tělo.

O několik minut později, nevím, nevnímala jsem čas, mě bílé světlo donutilo otevřít oči. Carlisle procházel dlouhou chodbou, slečna na recepci si mě udiveně prohlížela, byla vyvedená z míry.

Carlisle, stále se mnou v náruči, rychle oslovil onu slečnu, která nepřestávala zírat mým směrem.

„Immediatamente!“ zvýšil hlas razantně, když nevnímala jeho slova. Zachytila jsem tón jeho hlasu. To slovo, které vyslovil, znamenalo: Okamžitě!

„Vydrž, lásko, hned přijde doktor Selvaggi a pak už se nemusíš ničeho bát.“ Snažil se mě uklidňovat. To krásné oslovení mě donutilo se podívat do jeho zlatých očí, ve kterých se zračila lítost, strach a láska.

„Zachráníš ho?“ položila jsem si ruce na břicho. „Já… Nemůžu o něj přijít.“ Hlas se mi zlomil.

„Esme, uděláme všechno, co bude v našich silách.“ Pohladil mne po tváři a pak se už otočil na přicházejícího kolegu. Cestou na sál se doktor Carlislea na něco vyptával. Jediné, co jsem zvládla zachytit, bylo moje jméno.

Carlisle tiskl mou ruku, která byla snad ještě chladnější než ta jeho, a nepřestával mi opakovat, že to zvládnu, že to společně zvládneme. Když mě pokládal na lehátko, nevnímala jsem už vůbec nic. Bolelo to. Moc. Ale jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo moje nenarozené dítě. Ani jsem nepřemýšlela o faktu, že bych o svého chlapečka mohla přijít. Nevěděla jsem, jestli to bude chlapec, ale tak nějak jsem si to myslela. Nějaký vnitřní hlas mi napovídal. Možná, že to byl mateřský instinkt.

Sledovala jsem, jak mi do ruky napíchla sestra kapačku, a pak už jsem upadla do bezesného spánku.

* * *

Po těle se mi rozléval hřejivý pocit, nevěděla jsem, jestli mi do té kapačky dali nějaké tišící léky nebo něco proti bolesti, ale když oči přivykly světlu, pomalu jsem je jedno po druhém otevřela, ruka mi, jak jen to bylo možné, vystřelila k břichu. Cítila jsem se nezvykle… prázdná.

Kde?! Jediná otázka, která mi rezonovala v hlavě jako v bzučícím úlu plném včel. Přidala se k ní ještě otázka. Proč?!

Jediný člověk mi na všechny dotazy mohl odpovědět.

„Carlisle,“ zachraptěla jsem. Ledový stisk nepatrně zesílil. Nechtěl mi ublížit. Jen chtěl navrátit moji pozornost do přítomnosti. K němu.

Ublížit mi nemohl. Já už si svou životní daň ublížení vybrala. U Petera a teď…

„Kde je?“ Mé oči vyhledaly ty jeho. Moje byly plné strachu, ale nepřestávala jsem doufat. Ta malá jiskra tam bude navždy. Ale jeho oči byly… smutné. Takový smutek jsem u něj ještě neviděla.

„Kde je?! Carlisle, odpověz mi!“

„Esme… Ještě nepřišel jeho čas.“

„Co… tím,“ nadechla jsem se zhluboka, „chceš… říct?“

„Bylo moc malé. Nemohli jsme už nic dělat.“ Sklopil oči a studoval strukturu bílého prostěradla.

„Ne… Ne! To nemůže být pravda. Chci ho vidět!“

„Omlouvám se, Esme, ale je to pravda. Je mi to líto.“ V tu chvíli mi hrudí projel neuvěřitelný tlak, jakoby mi mohl roztrhnout srdce na tisíc kousků, které by už nikdy nikdo nespojil dohromady. Ani já. Ani Carlisle.

Co bylo Peterovo týrání proti téhle ztrátě, které se už nikdy… nikdy nevrátí! Proč. Proč si musím tohle prožít? Za co mě kdo trestá? Co. Co budu teď dělat?

Ne, Carlisle, nedívej se na mě tak. Tohle už nebude NIKDY v pořádku!

„Chci být sama.“ Otočila jsem hlavu na stranu a zadíval se z okna. Krásný výhled. V jakém jsme asi patře?

„Neměla bys být sama,“ ozvalo se nade mnou. Sehnul se a políbil mě na tvář. Tam, kde před chvíli skanula slza. Slza bolesti. Beznaděje. Ztráty.

„Ale já chci. Jdi pryč, prosím.“ Povzdechl si a pomalým krokem opustil místnost.

Už jsem to nebyla já. Byla jsem prázdná. Neměla jsem pro co žít. Nebylo pro koho. Věděla jsem, že tohle je poslední úder, který jsem mohla od života dostat. Jediné, pro co jste ochotni žít, pro co - pro koho - byste zabíjeli, jen abyste jej udrželi v bezpečí. A pak to najednou ztratíte. Prostě tak. Zničehonic. A nezbude vám nic než prázdné ruce.

Nikdy mu nepofoukáte odřené koleno a nebudete ho utěšovat, když se zklame v první lásce. Nikdy mu nepomůžete s úkoly do školy. Nikdy...

* * *

Byla jsem jako hadrová panenka. Nevnímala jsem, kdy na mě někdo mluvil, kdy jsem jedla, když se mne Carlisle snažil utěšit. Prostě jsem jen zírala z toho zatraceného okna. Nebo na zeď. Bílá nemocniční zeď. Pořád stejná. Jako moje myšlenky. Pořád tak prázdná.

„Vážně bys měla něco sníst. Přece nemůžeš být o hladu, potřebuješ doplnit energii. Pokusit se být silná,” přemlouval mě Carlisle, když jsem znovu odvrátila hlavu k oknu.

„Nemůžu. Nechci. Nejsem důležitá. Už nemám pro koho žít.” Mezi jednotlivými větami bylo prázdno, ticho, nic. Jako bych ztratila hlas a pak ho znovu nalezla, abych to vyslovila.

„Esme, podívej se na mě.” Lehce se dotkl mé brady a otočil si můj obličej k sobě, abych mu viděla do očí.

„Nikdy jsem ve svém životě nepoznal důležitějšího člověka, než jsi ty. Nikdy pro mě nikdo nebyl tolik důležitý. Nechci tě ztratit.” Tiskl mi naléhavě ruku. Otočila jsem hlavu zpátky na vysoké stromy za oknem.

„Podívej se na mě přece. Miluji tě a chci, abys byla silná. Osud nám nikdy nenaloží víc, než co jsme schopni unést, a ať se to zdá jakkoliv těžké a složité, postupem času to všechno stejně zmizí a ztratí se a my budeme na takovou životní zkušenost vzpomínat s myšlenkou, že jsme vše zvládli a že nás to posunulo někam dál. A kdybychom to nezažili, možná bychom teď nebyli tam, kde jsme. Tak prosím, poslechni mě a sněz aspoň trochu. Vím, že je tohle období pro tebe nesmírně složité. Všechno, co se děje, se děje z nějakého důvodu, který je nám možná pro tuto chvíli skrytý.”

Po tváři mi stekla slza. Jediná.

„Prosím, Esme, kvůli mně…”

Sice jsem vnímala jeho vyznání a snahu mi dodat sílu, ale bylo to jako by mluvil na někoho jiného.

Věděla jsem, že má pravdu, ale i přes to, že jsem ho milovala, mi láska nestačila na to, abych se sebrala a pokusila se trochu žít, jak jen to alespoň šlo.

Jenže zatím to ani jít nemohlo, tak krátká doba pro zotavení, ať už fyzické anebo psychické, prostě nestačila. Nevěděla jsem, jestli vůbec jakkoliv dlouhá doba bude stačit.

Nakonec do mě tu večeři dostal. Ani jsem nevěděla jak.

Carlisle

Za celý svůj život jsem snad neviděl tak zlomeného člověka. Byla tichá. Byla smutná. Po celý čas v nemocnici nemluvila, ty dříve zářící oči plné radosti, které jsem tolik miloval, byly smutné. Ani když jsme se vrátili zpátky na hrad, mé pokusy o navrácení jí do přítomnosti a do života nezabraly.

Trápilo mě, když jsem ji viděl takhle. Dlouho do noci sedávala u okna a dívala se k obloze.

„Nejsi unavená? Měla bys jít spát…” Jen lehce zakroutila hlavou.

Za nějaký čas se vrátila do práce na recepci. Tvářila se, že je vše v pořádku. Dokonce se i usmívala, ale cítil jsem z ní takové zvláštní emoce, nebylo to jako dřív. Nemusel jsem být několik století starý upír, abych nepoznal, že se něco děje, což mne na tom děsilo ze všeho nejvíce.

Kdybych tak mohl poznat, na co myslí. Takhle jsem mohl jen nečinně přihlížet, až čas zahojí všechny rány a bolesti. Ale čas je relativní a ani já jsem nevěděl, kolik času bude potřeba na lidskou bolest. Za svůj život jsem se setkal s mnoha zármutky a trápeními duše, ale ne u milovaných osob.

Doufal jsem, že láska uzdraví vše, a proto jsem se Esme snažil obklopovat jen krásnými věcmi. Knihami se šťastnými konci, uklidňující hudbou, květinami a snažil jsem se s ní neustále mluvit, protože vše je o domluvě a komunikaci. Modlil jsem se, aby to pomohlo. Ubíjel mne její smutek a ten výraz v očích, i když se snažila tvářit vesele.

Esme

Byla jsem Carlisleovi vděčná, ale můj smutek nezmizel. Kolik času bude potřeba, dokud se s tím nevypořádám? Kolik slz bude muset skanout, abych se vyrovnala se ztrátou dítěte?

„Esme,” oslovil mě váhavě. „Odpusť, ale už se na to nemohu dívat. Chápu tvou bolest. Musí být pro tebe hrozné, že život toho malého skončil dřív, než vůbec začal, ale ty žiješ! A dny okolo tebe míjejí a ty o nich ani nevíš, jako by se tě netýkaly. Trápí mě to. Tolik bych si přál udělat něco… Cokoli, co by to mohlo změnit, jen mi pověz co,” naléhal na mě, ale já vůbec netušila, jak by mi mohl pomoci.

„Čas, Carlisle, říkal jsi přece, že čas zahojí všechny rány. Ale kolik ho ještě bude potřeba?!” Rukou jsem si zakryla ústa, abych nekřičela nahlas. Vzteky, že nemůžu změnit to, co se stalo, ale ještě více smutkem.

Další slza se prodrala přes víčka a stékala, dokud se nezastavila na lícní kosti.

Carlisle si klekl před křeslo, na kterém jsem seděla schoulená v klubíčku zabalená do deky a políbil mne na tvář, aby zabránil dalším slzám.

„Esme, miláčku,” šeptal a kolébal mne v náruči. „Prosím, už neplač. Je mi to líto, Esme, tak moc.” Objal mne ještě pevněji.

„Mně taky…” Položila jsem mu hlavu na rameno.

Takhle jsme tam seděli jako dvě kamenné sochy, jedna utěšující druhou, která se ale nedala utišit, a nikdo nemohl zmírnit její bolest v duši.

* * *

„Zapomněla jsem na něco?” zvedla jsem oči od drobné krabičky vínové barvy pokryté jemným materiálem, která mi ležela v dlani.

„Na svoje narozeniny,” usmál se Carlisle. „Otevři ji.”

Na saténovém polštářku stejné barvy, jakou měla krabička, ležel přenádherný náramek s broušeným křišťálem ve tvaru srdce.

„Ale nemám ani kulatiny. Dvacet šest není ničím významný věk. Není proč ho slavit.”

„To ale není vůbec pravda. Každý věk je proč slavit, Esme.”

„Proč? Mám slavit, že jsem zase o rok star...?” Ústa mi překryl Carlisleův prst a následovalo záporné kroucení hlavy.

„Oslavuješ nový začátek.”

„A konec něčeho starého. Zrovna tohle se k mojí situaci hodí, a proto svoje narozeniny nechci slavit.” Znovu jsem se zachmuřila.

„Ne, teď není čas na dárky a už vůbec ne na žádné oslavy, Carlisle, rozumíš mi? Nejsem připravená vůbec něco slavit.”

Podala jsem mu vínovou krabičku zpátky a s naléhavým pohledem do jeho očí jsem zašeptala: „Prosím. Teď není vhodná chvíle.”

„Ale až bude, dárek přijmeš, ano?” Odpovědí mu byl jen můj úsměv. Nechala jsem, aby si ho vyložil po svém.

* * *

Ani jsem nevěděla, kolik nocí probděl u mého lůžka, když jsem se v noci s křikem a hrůzou v očích budila z těch nesnesitelných snů.

A další a další dny v práci byly jen stereotypy, které jsem nějakým způsobem přežívala. Slévaly se mi do jednoho, nevýrazné, nezajímavé, nedůležité… A pak se to najednou změnilo. Ten jeden den měl změnit všechno.

Odpoledne se již dávno přehouplo ve večer, když mi Carlisle přišel oznámit, že bude muset na chvíli do nemocnice. Vyhýbala jsem se jeho pohledům, protože by poznal, že dnešek je oproti ostatním dnům v něčem jiný. A taky byl. Protože jsem se rozhodla...

„Slib mi, že to tu zvládneš a neuděláš žádnou hloupost. Za dvě hodiny jsem zpět.” Jako kdyby tušil… Ale nemohl. Za ty roky s Peterem jsem se naučila až moc důvěryhodně předstírat, že se nic neděje.

„Slibuji.” Omlouvám se… „Nemusíš se o mě bát.”

Políbil mne na čelo a odešel. Musela jsem se opřít o stůl. Pocit tíhy, který mne tlačil k zemi, byl až příliš silný.

Počkala jsem, dokud se ještě více nesetmí, a pak uklidila otevřené složky ze stolu do šuplíku.

Na temných chodbách hradu bylo chladněji než obvykle. Anebo to byl jen můj pocit?

Potichu jsem vklouzla do Carlisleovy pracovny. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z krku. Byl to zvláštní pocit vědět, že za chvíli bude konec.

Na pracovním stole jsem našla list papíru a pero. Rozhodla jsem se, že Carlisleovi nechám alespoň dopis na rozloučenou. Zaslouží si ho. Alespoň tak mu můžu říct děkuji.

Drahý Carlisle,

nikdy jsem nepřemýšlela, jak zemřu. Vždy jsem myslela, že to bude rukou Petera, mého bývalého manžela. Mrzí mě, že jsem ti o tom celém nemohla říct víc, nebyla jsem na to připravená, ale teď už vím, že bych to zvládla. Protože jsi jeden z mála, kdo umí naslouchat.

Do Itálie jsem odjela s myšlenkou nového začátku, nových zážitků, zapomnění na život v Ohiu, na všechno zlé, co jsem zažívala. A ano, můj sen se mi splnil, zažila jsem krásné tři měsíce. Když jsem sem jela, nemyslela jsem si, že můžu ještě někdy v životě něco takového zažít. Moc Ti za to děkuji. Vážím si všeho, co jsi pro mě udělal. Nikdy ti to nezapomenu. Ukázal jsi mi, že všichni muži nejsou stejní jako můj bývalý manžel. Další z mnoha věcí, za které bych ti chtěla poděkovat.

Víš přece, jak jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Nehledě na to, kdo byl otcem mého dítěte, nemohlo přece za to.

Ale to, co se stalo před měsícem, bylo… Ne, nikdy se s tím nesrovnám, a proto ti píšu tenhle dopis. Už dál nemůžu. Zažila jsem toho příliš a myslela si, že jsem silná, že to zvládnu, že mi ty pomůžeš, že to společně překonáme.

Děkuji Ti za vše, co jsi pro mě udělal. Za několik málo týdnů jsi mě poznal lépe než kdokoli z mých přátel, a proto nejspíš víš, jak se teď cítím. Stále to nepřebolelo. Omlouvám se, že jsem ti musela lhát. Odpusť mi, prosím.

Carlisle,

miluji Tě a budu Tě milovat. Navždy.

S láskou Esme

Utřela jsem si poslední slzu a odložila tužku vedle napsaného dopisu.

Teď už jsem připravená.

Naposledy jsem se po jeho pracovně rozhlédla a zavřela za sebou dveře. Došla jsem až ke dveřím knihovny. Doufala jsem, že na chodbách nikoho nepotkám a měla jsem štěstí. Chodby byly prázdné. Tiché. Úplně stejně, jako jsem se cítila já.

Před vstupem do knihovny jsem se zhluboka nadechla, abych měla vůbec sílu ty dveře otevřít.

Nakonec jsem ji našla.

Přistoupila jsem k oknu, otevřela ho dokořán a vylezla na okenní parapet.

Večerní vítr si líně pohrával s prameny mých vlasů. Měla jsem rozhled na ne příliš velkou volterrskou zahradu patřící k hradu. Nikde nikdo. Přesně to jsem teď potřebovala.

Vše bylo řečeno. Už nebyl důvod jít dál. Byla jsem uvnitř až moc zničená na to, aby se to vše dalo nějakým zázračným způsobem vyléčit, zahladit vrásky, stopy po neskutečné bolesti.

Už jdu, synku. Za chvíli se setkáme.

Byla jsem u konce.

S posledním nádechem jsem zavřela oči a vkročila do prázdna.

Miluji tě, Carlisle… Sbohem.

Vzduch mi prosvištěl kolem uší a já si uvědomila něco, na co už teď bylo pozdě.

Už ho nikdy… nikdy neuvidím.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 18. kapitola: