Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 24. kapitola

11.09.2014 (12:15) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1532×

24. kapitola - Volba

A tak jsme stanuli před volterskými vládci. Opět. Ne, že by to něco měnilo na strachu, který jsem měla. Jen s tím rozdílem, že tenkrát jsem se bála o Carlislea, aby mu Volturiovi něco neudělali, protože si přivedl člověka a zanedlouho ho přeměnil.

Teď jsem se bála o Edwarda a o mého milovaného stvořitele taky. Znovu bez svolení volterských bratrů stvořil upíra. Ale nebyl to vlastně Arův plán? Věděl, že pokud si nějaký člověk ublíží a nebude mít šanci, aby žil dál, Carlisle ho přemění, nenechá ho zemřít. Aro znal svého přítele, který v Itálii studoval několik desítek let medicínu, velice dobře. Bylo mu jasné, jak se zachová, a to samé se dalo říct i naopak. Carlisle znal Volturiovi, věděl, jak Aro zareaguje, pokud se dozví o dalším upírovi, který by zůstal v naší tříčlenné rodině. Měl několik důvodů, proč zamezit rozrůstání se Carlisleova klanu. Teď už jsem to chápala i já.

Zaprvé, když musel Aro tolik staletí pozorovat mého budoucího manžela odmítajícího lidskou krev, chtěl mu udělat nějaký naschvál. Samozřejmě, že ho bavilo dohadovat se s Carlislem o filosofii upírského života, ale věděl, že jeho názor nezmění, a tak se mu chtěl, možná, pomstít.

Zadruhé, nemohl dovolit, aby se klan v čele s Carlislem rozrůstal dál. Aro si byl naprosto jistý, že budu Carlislea následovat a nic nás nerozdělí, chtěl nás rozhádat anebo snad vyhnat z Volterry, ale musel nějak zařídit, abychom nechali Edwarda jít. Nevěděla jsem o jeho plánech, ale nelíbilo se mi, že bych musela Edwarda opustit. Teď, když jsem konečně našla svého syna, nepřežila bych, kdybych o něj zase musela přijít.

Zatřetí, pokud už věděl o Edwardově daru čtení myšlenek, a Aro věděl vždycky vše, viděl možnost nových bojových strategií. Edward by dokázal zjistit myšlenky nepřítele, což by poskytlo volterské gardě značný náskok jak v boji, tak v taktice proti nomádským kmenům, které musely být, podle Ara, spáleny na prach. Nesnesl by, kdyby ho někdo připravil o moc.

„Drahý příteli, rád tě zase vidím. I tebe, Esme,“ věnoval nám Aro mírný - skoro až přátelský - úsměv a svůj pohled stočil k Edwardovi, který stál za našimi zády. Sestoupil z vyvýšeného trůnu až k nám a natáhl ruku dlaní vzhůru.

„Moje jméno je Edward,“ reagoval chrčivým hlasem náš nový syn na Arovy myšlenky. Spalující novorozenecká žízeň, která způsobovala nesnesitelnou bolest v jeho hrdle, ho musela mučit zevnitř.

„Hmm,“ pronesl zamyšleně muž v dlouhém vládcovském hábitu, „takže čtenář myšlenek. Výborně, Carlisle. Jsi oproti mně ve výhodě. Edwarde, dovolíš…“ nedokončil a stále držel svou ruku nataženou směrem k chlapci, který věnoval mně i Carlisleovi neklidný pohled, předstoupil zpoza našich zad před Ara a vložil svou ruku do jeho dlaně.

„Zajímavé. Vidět myšlenky ostatních skrze tvou mysl…“ promluvil Aro zaujatě, když pustil ruku mladého muže.

„Mám pro tebe nabídku,“ pokračoval, jako bychom tam s Carlislem vůbec nebyli. Mohl s Edwardem komunikovat pouze v myšlenkách, ale chtěl si vychutnat naši reakci, věděl, že s čímkoliv, co navrhne, nebudeme souhlasit a bylo mu to jedno. On je přece vládce upírské říše!

Aro se na chvíli odmlčel a pak se jeho autoritativní hlas rozezněl místností: „Byl bych velice potěšen, kdybys vstoupil do gardy.“

„Ne! To nikdy! Nedovolím to!“ vrčel na něj Carlisle a nakrčil se do útočné pozice. Pevně jsem mu stiskla rameno.

„Aro, to přece nemůžeš,“ začala jsem klidnější tónem, než použil můj snoubenec. Cítila jsem se povinna ochránit našeho syna. Carlisle se narovnal a okamžitě se postavil k Edwardovu boku.

„Nedovolím, abys z něho udělal stejné monstrum, jako z těch ostatních!“ vyjel Carlisle znovu. Byla to jeho obranná reakce, určitě očekával, co Aro bude chtít. Nikdy jsem u něj takové chování neviděla. Vždycky to byl ten klidný, vyrovnaný muž. Tentokrát mu však až příliš záleželo na Edwardově životě. Stejně jako mně.

„Carlisle, o to se nestarej! To už není tvoje věc!“ výhružný hlas, který Caius použil, nedával prostor námitkám.

„Je to naše věc!“ zvedla jsem bojovně bradu. „Upíří zákony říkají, že pokud se stvořitel dokáže postarat o svého novorozeného, aby neprozradil naše tajemství, bude oběma dovoleno ponechat si svůj život a zůstat na svobodě.“

„Jistě. Máš pravdu, Esme,“ smířlivě pronesl Aro, jakoby mluvil s malým dítětem, „ale kdo vytvořil tyto pradávné zákony?“ vyměnil si se svými bratry vítězný pohled. Edward dál stál bez hnutí uprostřed místnosti, to množství myšlenek, které běžely hlavou desítce upírů, muselo být pro něj matoucí. A lačnost po krvi ho musela přihánět k šílenství.

„My a jenom my… Já jsem zákon, Esme, nikdo a nic není víc než já.“

„Edward s konečnou platností vstoupí do volterrské gardy!“ rozkázal Aro a podíval se po ostatních členech gardy, kteří byli rozestoupeni u zdí kruhovité místnosti.

Ale Carlisle se s touto skutečností nedokázal smířit. Já věděla, že nemůžeme nic dělat. Nitro se mi sevřelo a nepřestávala jsem kroutit hlavou ze strany na stranu, nechtěla jsem tomu věřit. Přemístila jsem se ke Carlisleovi a dotkla se hřbetu jeho ruky, která se vzteky, a pravděpodobně i strachem o našeho nového syna, třásla. Podíval se na mě a jeho oči byly černé jako půlnoční tma. Věnoval mi soucitný pohled, chvíli tiskl mou ruku ve své a pak se s vrčením divé šelmy vrhl na Ara.

„Jane,“ vyslovil Aro jméno své milované členky gardy.

Carlisle se okamžitě zhroutil k zemi v šílených bolestech.

„Jane, přestaň!“ vyštěkla jsem směrem k ní. Posměšně nás pozorovala. To sousoší trýzně. Milovala, když se před ní klečelo na kolenou. Carlisle skučící bolestí a jeho vzlykající družka. Jaká zábava pro tu příšernou Arovu oblíbenkyni. Nemohlo jí být ani čtrnáct. Vždyť byla ještě dítě...

„Prosím… Aro, vždyť ho to mučí!“ Klekla jsem si k tělu Carlislea a snažila se ho podepřít.

„Nemůžeš přece Edwardovi nutit žádné názory. Je jen na něm, jak se rozhodne,“ prosila jsem. Třesoucí se rukou jsem hladila Carlislea po vlasech. Ve světle z pochodní visících na zdech zářily barvou nejdražšího kovu.

„Prosím, Aro, prosím. Slibuji, že budeme Edwardovo rozhodnutí akceptovat,“ dodala jsem tichým žalostným hlasem. Proč Edward ještě nic neřekl? Proč? Nezáleží mu snad na jeho stvořiteli?

Plazila bych se před ním po kolenou, aby Carlislea nechal. Mé nebijící srdce se trhalo na dva kusy. Jeden patřil Carlisleovi a druhý Edwardovi, který stále stál jako kus kamene a zíral do prázdna.

„Jane, drahoušku…“ oslovil ji její pán. Nereagovala.

„Jane!“ Carlisle sebou naposledy trhl a unaveně dopadl tváří na kamenné dlaždice k zemi.

„Tak, Edwarde, přidáš se k nám, anebo zůstaneš se svým stvořitelem a jeho družkou? Rozmysli se důkladně, jinak jim budu nucen ublížit a to bys zajisté nechtěl.“ Edward se na nás otočil. Věnoval každému z nás pohled plný soucitu a pak se otočil zpátky na Ara, který přivřel oči a soustředěně ho pozoroval. Na tváři se mu objevil pološílený výraz, oči mu zčernaly.

„Co to dělá?“ šeptala jsem Carlisleovi do ucha pomáhajíc mu vstát.

„Snaží se Edwarda přesvědčit. V myšlenkách mu dokonale vykresluje tu nejúžasnější slast, jakou by pro něj krmení se lidskou krví mohlo být,“ vydechl Carlisle zničeně.

Edward se nadechl a naposledy se na nás zadíval. „Chtěl bych zůstat s… Zůstanu s vámi,“ vyslovil ortel a lidským krokem se rozešel k Arovi. Zastavil se těsně u jeho ramene, pohlédl na nás a na tváři se mu objevil lehce arogantní výraz.

„Ne,“ vydechl překvapeným hlasem Carlisle. Až do poslední chvíle si myslel, nebo možná doufal, že se Edward přidá k nám a společně z Volterry odejdeme.

„Můžete jít. To je vše.“ pokynul nám Aro k východu.

„Edwarde…“ vykročil Carlisle směrem k němu, ale zadržela jsem ho.

„Slíbila jsem, že budeme Edwardovu volbu respektovat. Carlisle, prosím, pojď,“ tahala jsem ho za ruku pryč. Nechtěla jsem, aby Jane použila znovu svůj dar, ale nevypadalo to, že by musela. Když jsme z kruhové místnosti odcházeli, Carlisle konsternovaně zíral před sebe. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ani já ne. Ale slíbila jsem… Slíbila jsem Arovi… Co jsem to udělala?! Ale co jsme mohli jiného dělat? Bojovat? Hádat se? Neměli jsme sebemenší šanci.

Museli jsme odtamtud zmizet. Upíří rychlostí jsme se vydali pryč z hradu a letěli potemnělou Volterrou. Zastavili jsme se na malém prostranství daleko za městem, vypadalo to jako malý park. Carlisle se posadil na lavičku, lokty si opřel o kolena a do rukou si skryl tvář. Zůstala jsem stát opodál a sledovala jeho třesoucí se ramena. Nezkoumala jsem, jestli to bylo vztekem nebo lítostí, ale rozešla jsem se směrem k němu ve snaze ho psychicky podpořit.

Zastavil můj pohyb několika slovy. „Nechoď ke mně.“

„Proč?“ vydechla jsem bolestně. Zlobí se na mě? Nechce, abych mu byla na blízku? Vyčítá mi můj slib Arovi, že necháme Edwarda, aby se sám rozhodl? To přece nemůže být možné… To není můj Carlisle.

Tiše jsem vyslovila jeho jméno a udělala k němu další krok.

„Prostě zůstaň tam, kde jsi.“ Jeho slova se mi zabodla do srdce jako ledové meče. Neposlechla jsem a rozešla se k jeho shrbené postavě.

„Carlisle, nemůžeš za…“

„Proč jsi jim slibovala, že budeme Edwarda respektovat?!“ Zabolelo mě, co řekl.

„Protože jinak bys mohl zemřít. Nesnesla jsem pohled na tebe, když tě Jane mučila.“ Uchopila jsem jeho tvář do rukou a z blízka se mu dívala do očí.

„Můj život není důležitý. Měla jsi jednat v Edwardově zájmu. Nikdy se neměl dostat do Arovy gardy. Copak jsi neviděla, co za monstra bez soucitu z nich Aro vychoval?“ povzdechl si.

„Ale já jednala v Edwardově zájmu… Tak promiň, že jsem ti chtěla zachránit život,“ vyjela jsem na něj ostřeji než kdykoliv předtím a založila si ruce na prsou. Zvedla jsem se z lavičky a jedním krokem se přemístila k nedalekému stromu a zády se o něj opřela. Carlisle dál seděl na lavičce s hlavou složenou v dlaních. Takhle ztrápeného jsem ho viděla naposledy, když jsem přišla o dítě a dny a noci jsem proseděla u otevřeného okna zírajíc k nebi.

Obrátil pohled ke mně. Ten výraz spalovaného muže v jeho očích byl strašný. Nevypadal jako ten doktor s tváří hollywoodské hvězdy a s vlasy blonďatého modela. Chvíli vypadal, jako by měl kolem očí vrásky, jeho pleť byla ještě bledší než obvykle a vlasy měl v mírném světle pouliční lampy zešedivělé. Vypadal starší a snad ještě krásnější. Na okamžik jsem se zamyslela, jak by asi vypadal, kdyby mohl stárnout? Já s Carlislem na lavičce a kolem nás by pobíhala naše vesele se smějící vnoučata. Jenže to se nikdy nestane...

Trápil se, protože nedokázal Edwarda zachránit. Pochyboval sám o sobě a odmítal se. Možná proto odmítal i mě?

Lehce se na mě usmál. Na chvíli se objevil muž, kterého jsem znala před příchodem Edwarda, ale pak se zase vrátil ten smutný žalostný výraz.

„Pořád mám zůstat tam, kde jsem?“ zašeptala jsem k němu zlomeným hlasem.

„Ne… Pojď sem, Esme, prosím.“ V mžiku jsem měla hlavu položenou na jeho ramenu. Objal mne kolem pasu a přitáhl si mě do klína.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. Samozřejmě, že jsi jednala v Edwardově zájmu, zvládla jsi to nejlíp, jak jsi mohla. Jinak bychom tu já a možná ani Edward už nebyli. Já… Už nevím, co mám dělat. Zklamal jsem Edwarda, když jsem mu slíbil, že mu se vším pomůžu a ochráním ho. Zklamal jsem tebe, protože jsem tě připravil o syna, a zklamal jsem sám sebe, protože jsem vás nedokázal ochránit.“

„Nezklamal jsi. Stále ti věřím.“

„Jak bys mohla, Esme? Jak bys mi mohla ještě někdy důvěřovat? Nezáleží na tom, že na mě působil Janin dar, měl jsem myslet dopředu, více předvídat Arovy úmysly, ochránit vás, dostat Edwarda z hradu dřív, než se mu mohlo něco stát. Neměl jsem se vracet do Itálie. Tolik životů by bylo uchráněno. Tvůj, Edwardův, Giannin…“

„Lásko…“ vydechla jsem mu do košile. Neposlouchal. Slova, která ho tížila, ze sebe sypal jedno za druhým a nedal se zastavit.

„Carlisle Cullene!“ zvýšila jsem na něj hlas a lehce s ním zatřásla. Vrátil své myšlenky z dávné historie zpátky ke mně a zadíval se mi přímo do očí.

Svůj hlas jsem opět ztišila: „Přestaň s tím už. Prosím. Kdyby ses do Itálie nevrátil, nesetkali bychom se a nepoznali Edwarda.“

„Kdybych se nevrátil, nespáchala bys sebevraždu, nepřišla bys o dítě,…“

„Carlisle,“ zakryla jsem mu rukou ústa.

„To všechno je už minulost. Víš, když jsem byla ještě ve Státech, nevěděla jsem, co bude zítra, jak budu dál žít svůj život, a jediné, co mě drželo živou, byla naděje. Po nějaké době jsem začala přemýšlet tímto způsobem. Neměli bychom se vracet do minulosti a ptát se, co by, kdyby, a ani se nesmíme upínat na budoucnost, protože ta se každým dnem mění, každým naším rozhodnutím a činem. Byli bychom pak zklamaní, že nevyšlo to, co jsme si naplánovali. Jediné důležité je žít přítomností. Kate - moje sestra - mi vždycky říkala ‚Dýcháš teď!’, abych si uvědomila, že teď je přítomnost a právě nyní bychom měli žít. Ač se to zdá v našem případě jakkoliv nemožné, a můžeš to klidně myslet jen jako metaforu, dýchej teď!“ Carlisle si mě po mých slovech k sobě přivinul ještě pevněji.

„Máš pravdu, ale je to těžké, budu muset sledovat, jak se Edward začleňuje do gardy, bojuje, poslouchá Arovy příkazy… Ale nedokážu odejít, abych to všechno nemusel vidět.“

„Já vím. Taky se od Edwarda nedokážu odloučit. Cítím, že bychom mohli být rodina.“ Dotkla jsem se Carlisleovy tváře a konečky prstů mu přejížděla po lícních kostech.

„Myslím, že přišel čas, abych ti připomněla jedno slovo,“ usmála jsem se potutelně.

„Jaké?“ zvedl Carlisle překvapeně obočí.

„Attraversiamo.“ Přenesme se přes to.

Společně jsme se usmáli. „Tak to přesně naši situaci vystihuje, viď?“ ušklíbl se. Přikývla jsem.

„Je ti lépe?“

„Nevím, Esme, mělo by být, když mě tak hezky uklidňuješ,“ usmál se. „Jak jsem řekl, bude to pro nás oba těžké, ale zvládneme to, už jsme překonali horší věci.“

„A není vztah dvou lidí… Totiž, ehm, upírů, o překonávání překážek?“ sledovala jsem ho zpod svých řas.

„Musel bych o tom přemýšlet…“ Hrála jsem uraženou a provokativně ho šťouchla do žeber.

„Dělám si legraci, samozřejmě, že je. Každý vztah je o překonání a hlavně ustání překážek.“ Na okamžik sklonil hlavu a pak se na mě zadíval tak, že by se z toho člověku podlomila kolena.

„Jsem rád, že tě mám. Věř mi, že nelituji svého návratu do Volterry.“

„I já jsem ráda, že mi osud vybral právě tohle místo.“

„Osud?“

„Když jsem byla v cestovní kanceláři a přebírala papíry s destinacemi, kam bych mohla jet, jeden mi spadl na zem. Zvedla jsem ho a na něm bylo napsáno: Itálie - Volterra. A tak jsem tu.“

„Děkuji osudu, že nás svedl dohromady,“ řekl Carlisle procítěně a mně se dojetím roztřáslo celé tělo.

„Pamatuješ si náš rozhovor, když jsi byla ještě člověk? Ten o osudu?“

„Moc ne, mám to zastřené. Po přeměně je to stejné se všemi myšlenkami a pocity, které jsem jako člověk měla, jako bych na ně nemohla dosáhnout, i přes to, že hodně chci.“

„Ptala ses mě, jestli věřím na osud. Doslovně: ‚Carlisle, věříte na osud?‘ Vybavuji si každé slovíčko, které jsi mi kdy řekla,“ zasnil se na okamžik.

„Vážně? A co jsi mi odpověděl?“

„Viděl jsem mnoho lidí potácejících se na hranici života a sám jsem nevěřil, že se uzdraví. Přesto žijí a mají potomky. Byl to jejich osud, šířit život dál, a ani těžká nemoc jim v tom nezabránila. Vím, že osud existuje. Ale nejsem si jist, jestli vždy poznáme, co je v té knize osudu pro každého z nás napsáno.“

„Krásné, jako básník,“ věnovala jsem mu úsměv, který jsem si nechávala pro významnější chvíle, jako byla tato.

„A co jsem ti na to odpověděla já? Jak si tak matně vzpomínám, nebylo to nějaké přísloví, nebo tak něco?“

„Ano, přesně tak. Řekla jsi: ‚Jedno přísloví říká, že osud mnohdy najdeme na cestě, na které před ním utíkáme.‘“

„Tak dlouho jsem se osudu snažila utéct, až si mě na té prašné cestě našel a poslal mi tebe.“ Políbil mne na čelo.

„Přemýšlela jsi už o naší svatbě? Je něco, co by sis přála?“

„Chtěla bych, abychom si řekli své ano v kostele, pokud je to pro upíry možné.“

„V tom nevidím žádný problém, taky jsem přemýšlel o kostele. A mělo by to být spíše ve Státech než v Itálii, ale kdo ví, jestli se tam ještě vůbec někdy vrátíme. A ještě nějaká přání má budoucí paní Cullenová?“

Usmála jsem se. Na tohle oslovení si ještě budu muset zvyknout. „Nejspíš ne, jediný důležitý jsi ty a na ničem jiném mi nezáleží.“

„Už se nemůžu dočkat chvíle, až tě uvidím stát před oltářem, Esme.“

„Budu tam, slibuji!“

Pohladil mne po vlasech. „Snad bys mě tam nenechala samotmého…“ usmál se a v puse se mu zaleskly dokonalé špičáky.

Na něco jsem si vzpomněla. Zasáhlo mě to a tak jsem rychle sklopila hlavu, aby si Carlisle nemyslel, že je to kvůli němu.

„Děje se něco? Řekl jsem něco špatně?“

„Ne, jen jsem si vzpomněla, že když jsem byla malá, chtěla jsem mít dokonalou svatbu, chtěla jsem být alespoň na jeden den princeznou, a když ta první nevyšla, pak se mé představy o manželství rozpadly a já byla zklamaná…“ Věděla jsem, že s Carlislem je to něco jiného, ale i přesto jsem měla strach. Ne snad kvůli tomu, že by mě Carlisle opustil, ale spíše z jiného důvodu. Bála jsem se, jestli zvládnu být dobrou manželkou, když to poprvé nevyšlo.

„Budeš mít tak úžasnou svatbu, jakou si jen budeš přát,“ schoval mou ruku do své a pak její hřbet lehce políbil.

„Už se nemůžu dočkat,“ nesnažila jsem se svou nedočkavost skrývat. Měla jsem pocit, že jsem se narodila, abych byla Carlisleovou ženou.

„Ani já ne. Musím se ti přiznat, že jsem celá staletí žil sám, nehledal jsem ženu, nepotřeboval jsem ji, až jsi přišla ty. Pochopil jsem, proč jsem předtím žil osamocen. Čekal jsem na tebe. Až přijdeš a zachráníš mě. Ta staletí samoty za to čekání na spřízněnou duši stála.“

Pak jsme naše ústa spojili v polibku, který potvrdil naše slova a myšlenky. Dal jim hloubku, smysl a sílu, protože jsme našli svou víru, naději a lásku v sobě samých. Jako dvě samotářské duše, které se setkaly a staly se spřízněnými.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 24. kapitola: