Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 25. kapitola

06.11.2014 (10:15) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1604×

25. kapitola - Ostré trny bolesti

Zdálo se, že naše věčnost nemůže být krásnější. Příjemná chvilka na lavičce byla pro nás ozdravujícím okamžikem a my jako bychom na chvíli zapomněli na starosti, a především na obavy, které jsme měli. Oba jsme se trápili kvůli Edwardově rozhodnutí, ale pro tuto chvíli jsme s tím nemohli nic udělat. Jen to přijmout a vyrovnat se s tím. Edward byl svobodný a v našem upířím světě dospělý, mohl za sebe rozhodovat a nést za své jednání zodpovědnost. Nemohli jsme ho ničím svazovat, ale nebude právě to dělat Aro?

Avšak i tato chvilková bezstarostnost, která nám dovolila si odpočinout, musela skončit, a tak jsme se pomalou lidskou chůzí ubírali zpět do Volterry a do hradu. Ani jeden z nás by nepřenesl přes srdce, kdybychom našeho syna, kterým se nám Edward za tak krátkou dobu stal, museli opustit.

To nás však donutilo přemýšlet o naší budoucnosti. Zůstat v Itálii anebo odejít? Nechat tu Edwarda samotného ve volterrské gardě? Jakkoliv to bylo pro nás oba bolestivé, navzájem jsme se ujišťovali, že Edward dostane rozum, až jeho lačnosti po krvi nebude tak silná. Třeba... Za pár desetiletí, staletí…

Jak dalekou a prašnou cestu musel Carlisle ujít, aby teď byl tím, kým je? Jak dlouhou kamenitou cestu jsem ušla já, abych teď mohla být tam, kde jsem? A jak daleko bude muset jít Edward, aby našel svou duševní rovnováhu a sám sebe?

To netušil Carlisle a ani já.

„Víš, že jsou hvězdy dnes ještě zářivější než obvykle?“ Vzhlédla jsem k obloze a pak jsem se zadívala na Carlislea.

Věnoval mi něžný pohled. „A tyto dvě především,” zadíval se do mých očí, které byly stejně zlaté jako ty jeho.

Zničehonic se Carlisle zachmuřil a přes tvář mu přeběhl temný stín.

„Co se děje?” stiskla jsem mu rameno. Zastavili jsme se uprostřed náměstí. Lehký vánek čechral listí stromů v parku. Ve vzduchu bylo cítit babí léto, lidé se procházeli okolo nás, zamilované páry seděly na lavičkách pod vysokými stromy. Skoro před rokem jsem jim záviděla, přála jsem si, abych i já měla někoho, koho bych mohla bezmezně milovat. Dostala jsem dar. Nejcennější ze všech. Mé přání se splnilo.

„Edward mě musí nenávidět…” zašeptal sklesle.

„Proč by měl?”

„Proměnil jsem ho. Vím, co chceš říct, Esme. Zemřel by, kdyby mu nepomohl upíří jed, ale… Musí mě vážně nenávidět. Určitě. Tu bolest, kterou si prožil při přeměně. Čtení myšlenek. Neuhasitelný žár v krku, když žízní po krvi. Musí to pro něj být –”

Rychle jsem mu skočila do řeči. „O tom jsme už mluvili, Carlisle. Byla to pouze a jenom jeho volba. Sice ho Aro ovlivnil, ukázal mu, jak bohatý upírský život by mohl v jeho gardě mít, ale i přes to tě Edward nemá proč nenávidět. Jsi jeho stvořitel, dal jsi mu nový život.”

„Spíš jsem mu ho vzal,” řekl s povzdechem.

„Podívej se na mě,” vyzvala jsem ho tiše.

„Carlisle, podívej se na mě.” Teď už poslechl.

„Co vidíš? Nebo spíš koho?” položila jsem otázku a ukázala na výlohu obchodu s hodinkami, která skvěle posloužila jako zrcadlo.

Carlisle chvíli pozoroval můj odraz. „Vidím tu nejúžasnější bytost, kterou miluji z celého svého srdce.”

„A koho vidíš stát vedle ní?” usmála jsem se. Carlisleovo obočí se spojilo v úzkou linii.

„Lékaře, který má být čtyři staletí mrtvý. Upíra, který se většinu svého života honí jako blázen za záchranou lidských životů, aby odčinil to, čím je, a nakonec, když mu po staletích na někom doopravdy záleží, nedokáže ani zachránit chlapce s epilepsií.”

„Proč jsi tak sebekritický…”

„Nejsem, je to čistá pravda, Esme. Právě jeho vidím stát vedle té krásné ženy.”

„A teď jsem na řadě já,” pousmála jsem se. „Vidím lékaře, jehož dlouhý život je důkazem úžasného důvtipu vesmíru. Kolik za svůj život zachránil lidí? Myslím, že na Nobelovu cenu míru by to stačilo.”

I na Carlisleově tváři se začal pomalu objevovat jemný úsměv.

„Vidím statečného muže, který by pro své přesvědčení a životní hodnoty obětoval život. Dívám se na někoho, kdo by svým milovaným snesl modré z nebe. Ta dobrota z něho doslova prýští. Edward si jistě přečetl tvé myšlenky, ví o tvých důvodech, proč ses rozhodl ho přeměnit. Zná i moje myšlenky a skrz ně může vidět, jak jsi úžasný. Nemůže tě nenávidět, jen ještě nepřišla ta pravá chvíle, aby si to uvědomil.” Bylo vidět, že se Carlisle po mých slovech trochu uklidnil.

Ale červ pochybností stále hlodal. „To říkáš jen proto, abych neměl výčitky…”

„A nejen kvůli tomu, Carlisle. Víš, proč o tom všem mluvím?”

„Protože ti tvá dobrosrdečnost nedovoluje říct něco jiného,” odpověděl a při zadívání se do mých očí mu pohled zjihl.

Nerada jsem se od něj odvrátila a znovu se zadívala na náš odraz ve skle, když jsem si byla jistá, že se Carlisle dívá stejný směrem, promluvila jsem. „Říkám to, co vidím a cítím.”

„Lidé se obvykle vidí v horším světle, než je vidí jejich rodina nebo přátelé,” namítl. Zavěsila jsem se do něj a položila mu hlavu na rameno.

„Vidíš taky toho člověka, který je ve své duši tak neskutečně překrásný? Znám tvou ohromnou úctu k lidskému životu a nikdy tě pro ni nepřestanu obdivovat.” Věnovala jsem mu lehký polibek na tvář.

„Děkuji, Esme.”

„Ne. To já děkuji. Za svůj život a za to, že jsi… Že jsi.”

* * *

Museli jsme se vrátit zpátky. Jako by nás od Edwardovy přeměny k němu táhla nějaká neviditelná síla. Pouto, které nelze přerušit. Možná pouto rodičovské. Nevěděli jsme, ale podlehli jsme tomu. Nalezli jsme svého syna a milovali ho, jako bychom byli jeho biologičtí rodiče.

Když jsme dorazili k hradu, skoro svítalo, museli jsme se ukrýt. Poslední podzimní paprsky slunce by snadno odhalily naši identitu, která by vyděsila všechny v okolí. Chápala jsem Carlisleovu teorii o bytostech noci. Ano, Volturiovy bych tak nazývat mohla, ale nás… Nás ne. Nejdůležitější rozdíl byl ve způsobu obživy. Ale nebylo to vlastně nakonec jedno? Lidská nebo zvířecí krev. Pořád to byly živé bytosti. Zahnala jsem však tyto myšlenky a vstoupila dveřmi, které mi Carlisle gentlemansky podržel, do hradu.

Ráda jsem se procházela dlouhými starobylými chodbami a s Carlislem obzvlášť, ale teď to bylo něčím zvláštní. Možná tím, že jsme oba věděli, že je tu někdo, koho bychom měli ochránit. Ať už před Volturiovými anebo před ním samým.

Už dlouho jsme se nevěnovali společnému čtení. Carlisle mi připomněl, protože má mysl si toho moc z lidského života nevybavovala, jak mi vždy četl, poté, co jsem přišla do Volterry a měla vymknutý kotník anebo jsem byla nemocná.

Odebrali jsme se do hradní knihovny, pokaždé když jsem sem vstoupila, zaplavila mne vlna klidu, vůně domova. Police, na kterých byly až ke stropu pečlivě vyskládané staré knížky. Ten pocit mi připomínal něco velmi známého, ale zároveň vzdáleného. Z mých neúplných lidských vzpomínek jsem si pamatovala, že jsem vlastnila knihkupectví, ale tento pocit byl jiný. Jako sněhová vločka, kterou sice člověk chytí, ale okamžitě se rozpustí a nezbude po ní prakticky nic. Jen mizející vzpomínka…

Usadila jsem se do pohodlného křesla. Upíří strnulost, díky níž jsme mohli na jednom místě zůstat stát v nezměněné pozici několik století, mě děsila.

Carlisle z police stojící u okna vytáhl jednu knihu, okamžitě jsem přečetla její název: Sonety od Williama Shakespeara. Můj společník se usadil do křesla naproti mně. Na chvíli jako by se zamyslel, pak otevřel knihu, přelistoval na stránku, ze které chtěl číst, a jeho sametový hlas se rozezněl místností:

„Někdo se rodem, někdo umem pyšní,

někdo zas silou, někdo bohatstvím,

někdo chce šatem omráčit své bližní,

sokoly, koňmi, chrty – co já vím.

Každý jsme nějaký a každý hledá

radost, co potěší ho nad jiné,

pro mne to jsou však titěrnosti leda,

mám mnohem víc, mám všechno – v jediném:

tvá láska víc je nežli skvělý rod,

než bohatství, než šaty nákladné,

než sokol, kůň, než vzácný doprovod,

svět mi tě závidí – a aby ne!

Dokud tě mám, tak nikdo nemá víc,

když tě však ztratím, nezbude mi nic.”

„Ach, Carlisle.” Kdyby mi mohly téct slzy…

„Zemřel o dvacet čtyři let dříve, než jsem se narodil. Vždy jsem se s ním chtěl setkat. Umí dokonale vyjádřit to, co cítím. Za svůj lidský život jsem od něj přečetl snad vše, co jsem v té době mohl sehnat a za svůj upírský život jsem čtení jeho tvorby dokončil. Všechny jeho texty jsou aktuální v každé době a v této obzvlášť. Myslím, že teď už Shakespearovu genialitu lidé tolik neocení. To my, generace ze 17. století…” mrkl na mě.

„Ty můj staroušku,” zašklebila jsem se na něj. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Oba jsme sebou trhli, což bylo na upíry nezvyklé a byla to další z mnoha skutečností, ve které jsem se od dětí noci lišili.

„Dále,” řekl Carlisle a oba jsme vstali z křesel a postavili se vedle sebe.

Nevěřila jsem svým očím. Byl to Edward!

„Edwarde… Ahoj. Rádi tě vidíme,” promluvila jsem a usmála se na něj. Jeho pohled dával jasně najevo, že už se nasytil. Bohužel ne tak, jak bychom já a Carlisle chtěli. Pozoroval nás krvavě rudýma očima, na což Carlisle reagoval ztuhnutím, nemohl nic říct, jen zíral na Edwarda, opět litoval, co z něj udělal. Musela jsem mu jemně stiskout ruku.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás rušit.” Na chvíli zaváhal, odkašlal si, snad jako by chtěl skrýt zachvění hlasu. Zamračil se a hrubým hlasem pokračoval.

„Aro si přeje, abych vás přivedl. Hned!” Snažil se o autoritativní tón a neměl k němu daleko. Učil se velmi rychle.

„Stalo se něco?” ozval se konečně Carlisleův hlas.

„Aro mi dal pouze rozkaz, který musím splnit,” řekl Edward arogantně, jako by námi opovrhoval. Zabolelo mě to. Proč s námi takhle jedná? Jsou Carlisleovy domněnky správné? Opravdu nás Edward nenávidí?

Edward bezděčně zakroutil hlavou a pak se zamračil.

„Tak to bychom měli jít, když je to Arův rozkaz.” Snažila jsem se zakrýt svůj smutek, ale moc mi to nešlo.

Edward přestal stát u dveří v napjatém postoji a lidským krokem se rozešel k nám.

„Carlisle,” oslovil mého snoubence, ale přitom se díval do mých očí, „neudělej a nemysli na nic, co by vám mohlo ublížit,” řekl tiše, ale to ještě nebylo vše.

„Jinak s vámi bude zle! Radím vám dobře, nemáte proti nám šanci!” vyštěkl znovu a oči rozzlobeně přivřel. Carlisle tiše zavrčel a já se zalykala bolestí. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že se hned po přeměně přidá k nám a spolu z Volterry odejdeme. Dokonce se už považuje za právoplatného člena Arovy gardy. Nitro se mi bolestně chvělo, ale stále jsem si opakovala, že je to Edwardova svobodná volba a my do ní nesmíme zasahovat.

Edward, již znovu ode dveří, přikázal:

„Následujte mě!”

Jako opaření jsme šli za ním potemnělými chodbami hradu. Bůh ví, proč ani jeden z nás nevyužil svou nadpřirozenou rychlost.

„Děkuji, Edwarde, za splnění mého přání.” Edward na slova svého pána jen kývl hlavou, jako to dělají vojáci v armádě, a poodstoupil od nás. Dění v kruhovém sále sledoval zvláštním výrazem plným arogance, zároveň ale působil ztraceně.

„Carlisle. Esme,” pozdravil nás Aro stejným povýšeneckým způsobem jako vždy. Přistoupil ke každému z nás a natáhl ruku, aby nám mohl přečíst myšlenky. Prvně Carlisleovi a potom mně.

Když naše dlaně pustil ze svého sevření, usadil se na stůl a lehce znuděným tónem hlasu pokračoval:

„Objevil se malý problém, který se týká vás a jednoho člena mojí gardy. Vzhledem k situaci, která nastala, budu muset udělat těžké rozhodnutí.” V hlase se mu odrážela lítost, ale všichni jsme věděli, že je to jen divadlo. Hra, která má skončit Arovým ziskem a naší prohrou.

„Mám rád dlouhé osobité proslovy, ale dnes nechci… Jak to ti lidé jen říkají? No ano. Samozřejmě. Nechci chodit kolem horké kaše.” Carlisle si mě na popud Arových slov přitáhl ochranitelsky blíž k boku.

„Buď z Volterry odejdete, anebo budu nucen dát své gardě příkaz, aby…”

„Ne,” vydechla jsem rozrušeně. „Nemůžeme odejít, nemůžeme tu Edwarda nechat, to přece nejde. Carlisle, řekni přece něco.” Pohledem jsem těkala mezi Arem a Edwardem. Z výrazu ani jednoho z nich jsem nevyčetla nic, co by mě mohlo uklidnit. Žádnou naději. Jen prázdnotu. U obou trochu jiného rázu.

„Aro, dovol nám tu zůstat, četl jsi mé myšlenky, víš, co pro mě Esme znamená a je ti tedy jasné, že by ji zničilo, kdyby musela být o Edwarda přijít,” snažil se Carlisle zkroušeně o nápravu bezvýchodné situace.

„Ticho! Teď mluvím já!” Zlověstný výkřik se nesl sálem a v ozvěně se ještě hrozivěji vracel k našim uším.

„Nehodlám se s vámi dohadovat, Carlisle. Nepokoušej mou trpělivost, jinak na to oba doplatíte,” pokračoval o něco klidněji.

„Pokud neodejdete, nechám gardu, aby splnila můj rozkaz, který nebude nijak složitý. Stačí, abych jen takhle zvedl ruku…”

Pohledem jsem střelila k Edwardovi. Tak řekni něco, prosím, Edwarde. Milujeme tě a vždy budeme. Jsi přece náš syn.

„Počkat!” ozval se Edward a vystoupil ze stínu a postavil se mezi nás a volterrské bratry, kteří seděli na svých trůnech. Marcus s Caiem se k situaci zatím nijak nevyjadřovali a nevypadalo to, že by chtěli. Caius na nás shlížel s posměchem a Marcus vypadal znuděně.

„Ano, Edwarde?” Arův hlas se změnil ve sladký. Jako kdyby mluvil s tím nejoblíbenějším člověkem ve svém životě, jako s malým dítětem. „Co nám chceš k celé situaci říct?”

„Budu stručný. Chtěl bych něco tady Carlisleovi a jeho družce.” Jeho družce… Do srdce se mi zapíchly miliony ostrých trnů, způsobovaly strašlivou bolest, která prostupovala celým mým tělem a rozechvívala každou i jen tu nepatrnou naději a štěstí, co jsem v sobě uchovávala. Na okamžik jsem, i když to nemělo být vzhledem k upírství prakticky možné, zakolísala, a kdyby mě Carlisle nepodepřel, asi bych se svezla k zemi.

„Carlisle, měl jsi pravdu, to, co jsi mi udělal je neomluvitelné, zprvu jsem tě nesnášel, ale teď bych ti měl vlastně poděkovat. Našel jsem díky tomuto novému a úžasnému životu nový smysl své existence, která už od teď bude patřit jen Arovi.”

Ten, jemuž byla Edwardova slova určena, stál vedle mě a jeho stisk na mých pažích zesílil. Potřeboval si být jistý, že jediný člověk, který zůstal s ním, tu pořád je. Já na tom nebyla o moc lépe.

„A ty, Esme, vážně sis myslela, že bych se k vám ještě někdy mohl přidat? Jsi opravdu naivní…” Ostny se zabodávaly hlouběji do mého srdce, mou myslí probíhaly myšlenky jedna za druhou a já se je ani nesnažila blíže identifikovat. Carlisle se přikrčil do bojovné pozice a chystal se po Edwardovi skočit. Nevěřila jsem, že by to doopravdy udělal, ale chtěl mě chránit. Zničehonic ho zahalila temná mlha a on jako by zkameněl. Alec na něj vysílal tu černou páru, která ochromila všechny jeho smysly. Jane se vedle svého bratra jen zle usmívala.

„Žít život jako vy dva,” odfrkl si znechuceně Edward, „pít jen krev zvířat. To není nic pro mě. Hnusíte se mi. Oba! Přeju si, abyste odsud vypadli a abych vás už nikdy neviděl!”

„Edwarde, co to…” špitla jsem, ale nikdo mě neposlouchal.

„To je vše, co jsem chtěl říct,” dokončil Edward svůj proslov, který nás s Carlislem tak bolestně zasáhl...

Aro si málem mnul ruce, jak krásně jeho plán vychází. Přikázal Alecovi, aby Carlislea nechal a ten se postavil vedle mě. Vyhledala jsem jeho oči. Byly smutné. Prázdné. Ztratily tu svou hřejivou jiskru, která mě uměla potěšit i pohladit.

„Tak? Jak jste se rozhodli?” vyslal k nám Aro výhružný pohled.

„Odejdeme,” vyřkl Carlisle ortel a já smutně přikývla.

„To jsem rád. Už jsem si říkal, kam se ztratila tvá inteligence, Carlisle, když jsi nechtěl odejít. Každopádně, děkuji, že jsi mi tolik let zachovával svou věrnost. Předpokládám, že už se do Volterry nevrátíš.”

„I já si to myslím, Aro. Chtěl jsem poděkovat za to, že jsem tu mohl po nějakou dobu žít a studovat, nechci být nezdvořilý a už vůbec ne nevděčný, ale v této situaci ti poděkovat nemůžu. Sbohem, Aro.” Jemně se dotkl hřbetu mé ruky a odváděl mě pryč. Byla jsem za to Carlisleovi vděčná, protože kdyby to neudělal, nejspíš bych tam zůstala navždy. Nemohla jsem přece Edwarda opustit. Nemohla. Nechtěla…

„Aro, přece je nenecháš jen tak odejít! Zabili Demetriho! Na to jsi už zapomněl?!” ozval se Caiův rozhořčený hlas. Nejspíš doufal v bitvu. Přál si vidět, jak nás garda trhá na malé kousky a pomalu pálí.

„Nezapomínej ale, bratře, že garda zabila Giannu, nenazval bys to stejně jako já vyrovnanými účty?” ozval se nečekaně Marcus a všichni v sále k němu překvapeně obrátili svou pozornost. Celá staletí se o Arovy vládcovské povinnosti moc nezajímal a mluvil jen minimálně.

„Caie, snad ti tvá arogance nezatemnila myšlenky, vzpomínáš přece, jak sis chtěl s Esme, když byla ještě člověkem, užít a pak si ji dát ke svačině?” sekal dál Marcus hlasem ostrým jako břitva po svém bratrovi.

S Carlislem, který teď zlostně zarýval nehty do svých dlaní, jsme se otočili také a sledovali neverbální přestřelku tří bratrů. Marcus se spokojeně odvrátil od pohledů obou bratrů a… Opravdu jsem na jeho tváři uviděla úsměv? Caius se na nás zadíval a v jeho očích se zračila čirá zloba a nesnášenlivost, šílenost, kterou nemusel skrývat. Nakonec se k nám otočil Aro.

„Sbohem, Carlisle. Sbohem, Esme. Můžete jít.”

Naší přirozenou rychlostí jsme přeletěli ztichlý hrad. Ve svých pokojích jsme si sbalili všechny věci, které jsme měli. Já měla jen to, co jsem si sem přivezla, a několik nových kusů oblečení. Carlisle přibalil pár knížek z knihovny, které byly očividně jeho, a se dvěma skromnými kufry jsme vyrazili směr podzemní garáže. Nemuseli jsme si balit vůbec nic, mohli jsme si přece něco koupit, tam, kam nás osud zanese, ale trvala jsem na tom, chtěla jsem, abychom působili jako dva lidé, kteří jedou třeba na dovolenou. I když to nebyla pravda. Neptala jsem se Carlislea na nic, čím bych nás mohla ohrozit. Dokud jsme byli v blízkosti Volturiových, nic nebylo bezpečné. Kam až by nás byl schopen Aro pronásledovat? A měl to vůbec v plánu anebo nás nechal prostě jít?

Naložili jsme oba kufry do Carlisleova Mercedesu, nastoupili a vyjeli vstříc novým společným začátků, ale kam vlastně?

Doufala jsem, že má Carlisle nějaký záložní plán, protože já byla stále otřesená z toho, co se stalo před pár okamžiky. Naše začátky byly nové, společné, ale ne s Edwardem a podle jeho vlastních slov už nikdy nebudou. Zasmušile jsem sklopila hlavu, a kdybych mohla, ronila bych slzy bolesti a zoufalství. Objala jsem se rukama a třela si paže.

Zanedlouho jsme jeli temnou nocí volterrskými ulicemi a až když jsme vyjeli z městských hradeb, daleko za městem, jsem se Carlislea obezřetně odvážila zeptat:

„Kam to vlastně jedeme? Máš nějaký plán, Carlisle?” Byl stejně smutný jako já. Položil ruku na tu mou a žalostně se usmál.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 25. kapitola: