Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezena mezi tyrany - 33. kapitola

08.06.2015 (21:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1017×

33. kapitola - Edward se vrací

„Esme, tyhle jsou snad ze všech nejkrásnější!“ Poskakovala kolem mě sestra jako malé dítě, když jsem si zkoušela už několikáté svatební šaty. V tom obchodě měli snad úplně vše, co se svatby týkalo.

„Já ti nevím…“ začínala jsem být lehce otrávená.

„Tyhle vám opravdu sluší, slečno. Ostatně jako všechny, co jste si zatím zkoušela. A ty lodičky k tomu skvěle padnou,“ přitakávala prodavačka.

„Carlisle se zblázní radostí, až tě uvidí. A nejen radostí,“ pronesla ďábelským hlasem a významně zamrkala očima.

„Nepřeháněj, Kate.“

„To bych si nedovolila,“ odpověděla vážným hlasem. Tancovala kolem mě, užívala si to snad ještě víc, než bych měla já.

„Tak co? Líbí?“

Prohlížela jsem se ve velkém zrcadle. Bílé šaty splývaly až na zem. Vrchní část byla tvořena korzetem s vyšitými květy a krajka, která zvýrazňovala hrudník, byla sněhově bílá. Saténová sukně byla jemně nabíraná. Na střevíčcích se dali vypozorovat malé květinové motivy úplně stejné jako na korzetu. Celý outfit dokreslovaly krásné diamantové náušnice. Kate slibovala, že až budu mít učesané vlasy, tak vše bude naprosto dokonalé. Představila jsem si Carlisleův výraz, až mě v těchto šatech uvidí.

„Myslím, že mám vybráno.“ Sestřin entuziasmus byl velmi nakažlivý.
Když jsme zaplatily, Kate se rozhodla zavézt mne domů. Carlisle měl auto v práci a pak jsem mu už nechtěla volat, protože jsem si tuhle předsvatební horečku, i když naše svatba byla až za několik týdnů, chtěla užít jen se svou sestrou.

„Tak se měj a neukazuj ty šaty Carlisleovi! Víš, že to přináší smůlu.“

„Neboj. A díky. Mám tě ráda.“ Usmála jsem se na ni do auta.

„Já tebe taky.“ Mávla mi ještě na pozdrav, vycouvala z naší příjezdové cesty a odjela.
Carlisle mi přišel otevřít dveře a pomohl mi s taškami z obchodu.

„A ne, že se podíváš dovnitř…“ 

„Já vím, slyšel jsem, přináší to smůlu.“ Usmál se a položil tašky na jídelní stůl. „Ale to nám, doufám, nehrozí.“ Přemístil se až ke mně a objal mne okolo pasu. „Ahoj,“ pronesl tiše. Můj pozdrav byl umlčen v našem polibku.

Najednou se však celý napjal a poodstoupil ode mě. V tu chvíli jsem ucítila pach dalšího upíra, který mi byl velmi známý, avšak dokreslený vůní lidské krve.

Otočili jsme hlavy k otevřenému oknu v obývacím pokoji. Dovnitř skočil Edward. Nevěděla jsem, jestli se radovat z návratu ztraceného syna, anebo být znepokojená jeho zjevem. Oblečení měl potrhané a potřísněné zaschlou krví, ta šílenost v jeho očích byla… nepopsatelná. Nejhorší na celém jeho zjevu, který se podobal divokému zvířeti, byly ty oči. Krvavě rudé. Na popud mých myšlenek se trochu narovnal. 

Carlisle mě instinktivně postrčil za sebe a přiblížil se k Edwardovi.

„Co si myslíš, že tu po takové době děláš?!“ 

Postavila jsem se vedle něj a snažila se o přívětivější výraz a tón hlasu.

„Edwarde, jsme tak rádi, že ses vrátil.“ Vykročila jsem směrem k němu, ale on si jen posměšně odfrkl a šlehl po Carlisleovi zlověstným pohledem.

„Podívej se, co se ze mě stalo! A to jen kvůli tobě!“ zavrčel na mého snoubence. „Stvůra. Odporný netvor,“ zasyčel Edward a nepřestával těkat očima kolem.

„Ty nejsi přece žádná stvůra, Edwarde. Carlisle tě zachránil, jinak bys zemřel.“ Natáhla jsem k němu ruku, on ucukl.

„Raději zemřít, než být tímhle!“

„Omlouvám se za to, co jsem udělal, ale v tuto chvíli už na mně nezáleží.“
Sama jsem moc dobře věděla, jaké měl kvůli Edwardově proměně výčitky. „Jak jsi to Esme mohl udělat? Proč jsi ji od sebe odehnal? Zlomilo jí to srdce! Myslel jsi na to vůbec, když ses přidal k Arovi?!“ Teď už vrčel i Carlisle. Položila jsem mu ruku na rameno. Moje obvyklé uklidňovací gesto však nezabralo. Dokázal se soustředit pouze na svou zlobu, kterou směřoval na Edwarda.

„A tys myslel na to, čím se stanu, když jsi mi prokousával hrdlo?“ Bezděčně si olízl rty, jakoby ucítil chuť lidské krve vytékající ze dvou malých ranek od upířích zubů na krku.

„Ale to tě zachránilo…“ Hlas se mi třásl.

„Hloupost! Zničilo mi to život!“ Ohnal se po mně, ale Carlisle jeho ruku chytil a zkroutil mu ji za zády. Edward nasycen lidskou krví byl ale silnější a svému stvořiteli se vysmekl, i přes jeho staleté zkušenosti. Blonďatý upír Edwarda překvapil, možná nečekal, že by po něm jeho mírumilovný stvořitel byl schopný doopravdy vystartovat.
Několik věcí se odehrálo v jedné chvíli. Sledovala jsem, jak na sebe navzájem vrčí, když Carlisle popadl Edwarda a smýknul jím pod sebe, až na něm klečel a pevně mu držel zápěstí.

„Carlisle, proboha, pusť ho!“

„Nechci ti ublížit. Nikdy bych nikomu z řad svého druhu neublížil, ale na Esme útočit nebudeš!“ Copak mě bude chránit i před naším vlastním synem? Najednou se však Edward pohnul a jedním pohybem se přemístil za klečícího Carlislea. Levou rukou mu chytil ruce a tou druhou ho uchopil pod krkem. Uslyšela jsem praskání kamene, jak se snažil mému snoubenci utrhnout hlavu.

Proti čtení myšlenek a předvídání tak každého dalšího kroku nepomohly ani Carlisleovy mnohaleté zkušenosti.
Rukou jsem si zakryla ústa. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku.

„Kdo je vítěz teď?“ Zasmál se zlověstně Edward. Ne, tohle nebyl on. Vzpomněla jsem si na jeho dobrácký pohled, když nám ve Volteře vysvětloval, odkud pochází. 

„Edwarde, synku…“ vydechla jsem přiškrceným hlasem. „Prosím. Vždyť je to tvůj otec.“ 

„Můj otec zemřel. Už je to dávno. Tohle je jen někdo, kdo mi zničil život. S epilepsií se dalo žít, byla mou součástí, tohle upírství,“ odfrkl si znechuceně, „je mnohem, mnohem horší.“ 

„Nic není tak hrozné, jak to vypadá. Se vším ti pomůžeme. Věř mi, pro mě to taky nebylo ze začátku lehké, ale s Carlislem jsem vše zvládla. Dokážeš to. Pomůžeme ti. Jako rodina vše zvládneme.“ Svůj stisk povolil, ale ruce z Carlisleova hrdla pryč nedal. Ten se snažil uvolnit, ale nedařilo se mu to. Jako by byl ochromen svým vlastním pocitem viny, že vzal život člověku a udělal z něj někoho podobného sobě samému, myslel na to, co jsem se mu vždy snažila vyvracet. V tomhle si byli s Edwardem podobní.

„Ale já nemám rodinu. Všichni mě opustili, když mě dali do děcáku.“ V mžiku jsem byla u něj a jemně mu položila ruce na třesoucí se ramena. 

„Edwarde, milujeme tě. Já i Carlisle. Můžeš si to přečíst v našich myslích.“ V hlavě jsem pro Edwarda vykreslovala ty nejkrásnější představy mé mateřské lásky k němu, jak jsem na něj neustále vzpomínala a doufala v jeho návrat. Celý ten dlouhý čas, kdy jsme se neviděli. 

„Věřím ti, ale jemu ne. A za to, co mi udělal, musí zaplatit.“ Kývl směrem ke Carlisleovi. Znovu jsem uslyšela křupání mramoru. Už jsem viděla, jak Carlisle smířen se svým koncem se na mě naposledy usmívá a zavírá oči. Začala jsem panikařit. Nemůžeš mi ho vzít. Miluji ho. Stejně jako tebe. Vždy jsem ti věřila a vždy budu, proběhlo mi myslí a vybavila jsem si to všechno, na co jsem si pamatovala z doby, kdy jsem byla ještě člověk a žila s Peterem. Tu zášť, kterou jsem musela snášet. Pak jsem vzpomínala na tu příšernou bolest ze ztráty dítěte, která mi zlomila srdce a kvůli které jsem skočila z okna. Ve všech těchto obrazech jsem nezapomněla na Carlisleův vliv, který mi pomáhal a na celý ten neuvěřitelně překrásný čas, který jsem s ním prožila.

Dotkla jsem se Edwardových zápěstí a vší silou jsem se snažila, aby Carlislea pustil. 

„Nechtěj, abych volila mezi ním a tebou, Edwarde. Jsi můj syn, stejně jako je Carlisle můj osud. Neber mi ani jednoho z vás. Myslíš, že naše nebijící srdce nelze zlomit?“ Dívala jsem se do jeho očí, které byly najednou tak hluboké, že jsem nedohlédla na dno těch temných studní. Stisk Edwardových dlaní povolil a on se přemístil k oknu. Carlisle se mi zhroutil do náruče. V tu chvíli jsme byli více lidmi než upíry. Přerývavě oddechoval a já mu vzlykala do košile. 

„Jak jsi nám to mohl udělat,“ vydechl Carlisle směrem k němu bez sebemenší nenávisti, z jeho hlasu čišel smutek a zklamání. 

„Vám?“ uchechtl se Edward. „Ty, který raději pomáháš lidem, abys odčinil zlé skutky naší rasy.“
Smutek zaplavil mé srdce.

„Edwarde…“

„A ty? Tak bezmezně oddaná někomu, kdo si to ani nezaslouží. Aro měl pravdu. Když jsem vás poznal, myslel jsem, že jste silní, když odmítáte naši přirozenou potravu, ale teď vím, že je to slabost. Je mi z vás zle.“ Ušklíbl se lítostivě. Kdyby to jen šlo, tekly by mi po tvářích slzy zklamání a to jsem mu věřila…
Edward vyskočil oknem ven. Ani úder jeho bosých nohou, jak dopadl na chladnou zem, nebyl slyšet. 

„Jdi tedy, když jsi z nás tak znechucený a už se nikdy nevracej!“ Tenhle tón jsem u Carlislea ještě nikdy neslyšela. Byl definitivní a vzhledem k situaci logický, ale nelíbilo se mi to. Cítila jsem, že dokážu odpouštět, i tato moje vlastnost se s upírstvím zesílila, ale nevěděla jsem, kde je ta mez, přes kterou ani já nejsem schopná jít. Ale copak mateřská láska nepřekoná vše? 

„Jsi v pořádku?“ Podepřela jsem Carlislea a pomohla mu vstát. 

„Trochu pošetilá otázka, Esme.“ Směs lítosti, zloby a smutku jsem zachytila v jeho hlasu. Nesnažil se to skrývat. 

„A ty? Jsi v pořádku?“ Jeho vždy přítomná starost o mě byla zpět. 

„Trochu pošetilá otázka, nemyslíš, Carlisle?“ Posadila jsem se na sedačku.

„Nemyslela jsem, že to někdy řeknu, ale zklamal mě.“ Můj muž mi třel ramena a nepřestával se mračit.

„Nechtěl jsem to říkat, ale… Já ti to říkal, Esme.“ 

„Tak to mi vážně pomáháš,“ odsekla jsem trochu sarkasticky. Zhluboka se nadechl a s hlasitým výdechem se svezl vedle mě. Rukama si vjel do vlasů. 

„Nemysli si, že mi to není líto. Je a ani nevíš jak. Taky jsem v sobě uchovával naději, že to s ním bude jednodušší, ale před chvílí se ukázalo, že ne. Ty jsi v Edwarda dávala velké naděje a takhle ses zklamala. Neměl jsem to dopustit.“ 

„Teď už je na výčitky pozdě.“ Uchopila jsem jeho tvář do dlaní a jemně jsem se dotkla jeho spánků.

„Co budeme dělat?“ To Carlisleovi podobné nebylo. Ten, který vždy věděl, co a jak vyřešit, najednou netušil, co dělat

„Pohybuje se tu upír živící se lidskou krví a my to musíme nějak vyřešit. Ale jak? A jsem za něj zodpovědný jen a zase jen já, protože jsem jeho stvořitel. Pokud neuhlídá naše tajemství, vloží se do toho Volterra a nyní už nás Aro tak snadno jít nenechá.“

„Nemaluj čerta na zeď. Myslím, že Edward není ještě úplně ztracen. Víš, co ho přinutilo tě pustit? Začala jsem myslet na Petera, na to, jak jsem ztratila dítě a na tebe, jak jsi vždy stál při mně, a na naši lásku. Jsem si téměř jistá, že se ještě může změnit, že znovu uvěří, že ho může mít ještě někdo rád.“

„Asi nikdy nepochopím, kde bereš tolik lásky, naděje a víry v dobro.“

„Jen to ti pomůže jít dál, divím se, že sis to za ta léta ještě tak docela neuvědomil.“

„Otevřela jsi mi oči, za což ti děkuji, ale znovu se musím ptát, co budeme dělat?“

„Když má problém řešení, dřív nebo později se vyřeší sám, pokud ho nemá, nemá cenu se jím trápit.“

„Asi máš pravdu, Esme. Budu ti věřit. Nic jiného mi teď nezbývá. Asi jsem to přehnal.“

„Hlavně v Edwarda musíš věřit, to je teď důležité. Nejspíš se bude pohybovat někde okolo. Musí vědět, že u nás má vždy dveře otevřené. Potřebuje nás. I přes to, co se dnes stalo, vím, že by ti neublížil. To z něj mluvil Aro a krvežíznivost. Možná, že nás chtěl znovu od sebe odehnat. Není zvyklý, aby ho měl někdo doopravdy rád.“

„Ale úplně tak jistá sis jím nebyla, když mi chtěl utrhnout hlavu.“

„Přiznávám, že jsem na chvíli zazmatkovala, kdo by taky ne, když můžete ve chvíli ztratit svého blízkého, ale to je teď pryč. Ještě pro Edwarda není pozdě. Jsem o tom přesvědčena.“

* * *
„Kate, pár týdnů se teď neuvidíme. Jedeme s Carlislem na nějaký čas pryč a vrátíme se až na naši svatbu. Chceme si ještě něco zařídit.“ Mrzelo mě, že jí musím opět lhát, ale nemohla jsem v žádném případě dopustit, aby se kdokoliv z mé lidské rodiny setkal s Edwardem. Nedopadlo by to dobře a já chtěla dobro pro všechny. Jak pro Edwarda, tak pro svou rodinu.

„Jasně. Jen to přiznej. Chcete si to ještě užít, než budete spolu a navždy a budete to mít dokonce na papíře.“ Spolu a navždy už jsme přece byli…

Zasmála jsem se. „No, vlastně tak trochu jo.“

„Tak si to užij. Promiň, ale musím běžet. Jdeme s Willem do divadla. Tak pá.“

„Měj se hezky, ahoj.“ Odložila jsem mobil a lidskými kroky přešla ke Carlisleově pracovně. Zaklepala jsem.

„Můžu dál?“

„Vážně se ještě ptáš?“ ozvalo se, když jsem vstoupila. Stoupla jsem si za záda Carlislea a začala mu je masírovat, jakoby to mohlo pomoci, přitom jsem sledovala, na čem pracuje.

„Co děláš?“

„Ale… Jen něco do práce.“ Psychicky znaven lidskými bolestmi a zraněními – jak to, že bylo na světě tolik bolesti? – se opřel do koženého křesla, hlavu si položil na opěradlo a vyčerpaně zavřel oči. Jemně jsem ho vískala ve vlasech, dokud vráska na jeho čele nezmizela úplně.

„Je ti lépe?“

„Pokračuj ještě chvíli a budu doslova v extázi,“ odpověděl s úsměvem a otevřel oči, aby se na mě mohl podívat. „Je to velmi příjemné.“

„Tak já budu pokračovat. Jen pěkně odpočívejte, pane doktore.“ Zasmála jsem se tiše a donutila ho, aby se znovu opřel o opěradlo. Prsty jsem se dotýkala jeho spánků a pomalu ho hladila po ostře řezaných čelistech. Nakonec jsem se přesunula na krk a snažila se mu rozmasírovat trapézové svaly.

„Čemu se směješ?“ ptal se zaujatě, ale oči neotevřel.

„Napadlo mě, jak se asi řekne trapézový sval latinsky.“

„Musculus trapezius.“
Rozesmála jsem se. „No jo, tak se moc nevytahuj.“

„Ty jsi to chtěla vědět.“ Pokrčil rameny. „Promiň. Myslím, že se tomu říká profesionální deformace.“

„Chápu. Je to docela vtipné, víš. Připadá mi naprosto přirozené masírovat ti tu záda, i když ti to žádnou úlevu nepřináší. Je to skvělý pocit moci se chovat jako lidé.“

„Vlastně mi to úlevu přináší. Neumím to popsat, ale je to jako blažený stav mysli. Velmi příjemný pocit.“

„Ano, znám to, když jsem v tvé blízkosti.“

„Na co myslíš?“ optal se, když jsem si povzdechla, úplně nelogicky oproti naší milé konverzaci.

„Ty víš, na koho myslím. Přemýšlela jsem, jestli Edward někdy pocítí ten úžasný pocit svobody, kdy se nebude muset skrývat a bude se chovat přirozeně, tedy jako my.“

„Nevím, Esme.“ Podíval se na mě s vážnou tváří. „A raději se usměj. Tvůj Buccinator to ocení.“

„Cože? Kdo?“

„Buccinator - tvářový sval.“ Šel mi příkladem a taky se usmál. Odsunul se se židlí a posadil si mě na klín. „Tak se mi to líbí. Usměvavá Esme je mnohem krásnější.“

„Sama jsi to řekla. Problém se buď vyřeší sám, nebo se nemá cenu s ním trápit.“

„Mimochodem, chtěla bys vidět naše svatební prstýnky, anebo si počkáš až na obřad?“ Chvíle, kdy je váš partner smutný a vy stojíte při něm a snažíte se, aby se cítil lépe, jsou k nezaplacení.

„Nechám se překvapit, jaké jsi vybral. Budou určitě krásné.“

„Miluji tě, Esme. Už se nemůžu dočkat, až budeš oficiálně paní Cullenovou.“ Objala jsem ho kolem krku a hlavu si položila na jeho hrudník.

„Taky tě miluji.“

I tebe, Edwarde. Ať už jsi kdekoliv.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezena mezi tyrany - 33. kapitola: