Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - 35. kapitola

01.08.2015 (21:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1612×

35. kapitola - Svatba

Den do svatby byl lehce stresující, především pro Kate. Mě samotnou to všechno okolo nechávalo celkem klidnou, i když jsem pociťovala jistou nervozitu. Sestra z našeho klidu vyšilovala, ale možná jsme měli s Carlislem jen skvělé sebeovládání. Tedy, on určitě, já jsem se ho ještě učila, ale i tak jsme byli, podle Kateiných slov, až moc v pohodě, na to, že se máme zítra brát. Sestra pobíhala po našem domě a kontrolovala poslední nedostatky.
„Neříkej mi, že takhle jančila, i když jste měli svatbu vy.“ Otočila jsem se na Williama.
„Naštěstí jí s přípravami svatby pomáhala svatební koordinátorka, která jí jančit nedovolila, ale znáš Kate, chce mít vše dokonalé, tak je z toho nervózní, aby se nic nepokazilo.“
„Máš pravdu, to vše okolo je sice hezké, ale je to především pro svatebčany. Důležití jsou ti dva,“ zapojil se do rozhovoru Carlisle. Když procházel kolem mě, lehce se rty otřel o mé ucho tak, aby to nikdo neviděl. „Už zítra, lásko…“ Všimla jsem si, že na veřejnosti příliš neukazoval své city, ale když jsme byli v soukromí, nebránil se jim. Asi to bylo způsobeno jeho výchovou a chováním gentlemana, které mu zůstávalo a které jsem na něm, mimo jiné, milovala. Musela jsem přiznat, že mě jeho způsob sdělení vyvedl lehce z míry. Jedna věc je přísné sebeovládání a druhá věc jsou emoce, které se díky upírství znásobí a mezi něž patří i touha. Někdy jsem nechápala, jak to Carlisle může tak dokonale zvládat, ale nebylo se čemu divit, měl mnohaletou praxi.
Moje lidská rodina již byla v domě a pomáhala s posledními úpravami, když jsem uslyšela, jak k nám z dálnice odbočuje auto.
„Myslela jsem, že Denaliovi přijedou až odpoledne,“ konstatovala jsem s překvapením.
Tmavé auto zastavilo na příjezdové cestě. Značku jsem neznala, ale nejspíš něco ve španělském stylu, vzhledem k tomu, odkud Eleazar pocházel. Ze dveří u řidiče vystoupil vysoký muž s ostrými rysy a černými vlasy a spěchal otevírat dveře na straně spolujezdce, z nich vystoupila o něco vyšší brunetka, než jsem byla já. Carlisle pomohl z auta třem ženám, které seděly na zadním sedadle, auto vypadalo dost velké na to, aby se dozadu pohodlně usadili tři dospělí lidé. A ty mladé dámy byly… Krásné! A to jsem použila slabé slovo. Všechny měly blonďaté vlasy. První z nich měla nadělané lokny, druhá, která vystoupila za ní, měla dlouhé rovné vlasy a ta třetí jemně vlnité. Očima jsem zabloudila ke Kate a Willovi, konsternovaně koukali na právě příchozí a nemohli z nich spustit oči.
„Carlisle!“ zvolal jediný muž z celé Aljašské výpravy a šel se s ním přátelsky obejmout.

„Eleazare, jsem tak rád, že tě opět vidím.“
„I já tebe. Konečně, drahý příteli, sis našel svou vyvolenou. Proč nám ji nepředstavíš?“ Carlisle došel až ke mně. Musela jsem se usmát, jak se všichni snažili pohybovat lidskou rychlostí kvůli mé rodině, i na lidi to bylo pomalé.
„Představuji ti svou nastávající – Esme.“
„Jsem rád, že konečně poznávám Carlisleovu budoucí ženu.“ Potřásli jsme si s Eleazarem rukou.
„Těší mě.“ Usmála jsem se. „Konečně poznávám Carlisleovu rodinu.“
„Hermoso!“ zvolala španělsky hnědovláska a objala mě. Pochopila jsem, že to je něco pozitivního. Carlisle mi vysvětlil, že to znamená krásná a že s tím musí jen souhlasit. „Vítej v naší rodině, Esme.“
„Esme, tak ráda tě poznávám. Jsme všichni moc rádi, že si Carlisle konečně někoho našel.“ Tanya. Svým způsobem zvláštní upírka, byla ze všech nejmenší, a přesto působila sebejistým dojmem, myslím, že byla vůdkyní jejich kmene, lépe řečeno, rodiny. Přišlo mi, že má ze všech sester nejjemnější rysy.
„Je mi ctí být členem vaší rodiny. Jen aby si to do zítřka Carlisle nerozmyslel.“
„Tak o to bych se nebála. Když už čekal tak dlouho, nenechá si přece utéct tak úžasnou ženu, to je totiž zázrak, že se Carlisle Cullen zasnoubil, když za ty roky nikoho neměl. Mimochodem, já jsem Kate.“ Usmála se žena, která byla ze všech sester Denaliových nejvíce rázná.
„Pravda, dělal jsem si z Carlislea legraci, kdy už si konečně najde družku. Být šest set let sám je až k podivení.“ Zasmál se Eleazar.
„Já vím, Carlisle mi o tom vyprávěl.“
Poslední z rodiny Denaliových mi vstoupil do zorného pole. Všichni, kromě Carmen a Tanyi, byli o hodně vyšší než já, vlastně mě to ani nepřekvapilo.
„Ráda tě poznávám, Esme, já jsem Irina.“
„I já tě ráda poznávám.“ Stiskla jsem jí podávanou ruku.
„Pokud to nebude vadit, ráda bych vám představila i svou rodinu.“
„Budeme potěšeni je poznat,“ odpověděl mi Eleazar. Členové mé lidské rodiny došli až k nám, stále ještě udiveni vzhledem Carlisleových příbuzných. Kdo by je neznal, myslel by si, že jsou sestry Denaliovy opravdu pokrevní sestry Carlislea.
„Chtěla bych vám představit svou sestru Kate, jejího manžela Williama a mou neteř Leonku.“
„Takže vy jste také Kate,“ zvolala jmenovkyně mé sestry potěšeně a jala se jí tisknout ruku.
„Těší mě.“ Potřásla jí rukou moje sestra trochu ostýchavě, i přesto, že byla na teplotu mé pokožky zvyklá. Eleazar se seznámil s mým švagrem a všichni si navzájem podali ruce.
„My budeme velké kamarádky, viď, bebita linda!“ Lea se zatvářila nechápavě. Vlastně mi byla Carmen docela podobná. Později jsem si uvědomila naši společnou lásku k dětem. Byla mi čím dál víc sympatičtější.
„Roztomilá holčička,“ vysvětlil laskavě Carlisle. Jeho budoucí neteř na to zareagovala s úsměvem a spontánně objala Carmen okolo krku a ta ji zvedla do náruče.
„Tak, a s čím vám můžeme pomoci?“ zeptala se Irina.
„Skoro všechno je hotové, jen na terase je ještě potřeba prostřít stoly a dodělat výzdobu. Carlisle s Kate vám to vysvětlí, ale nelíbí se mi, že by tu hosté měli něco dělat. Přijeli jste na svatbu, ne na práci.“
„To je v pořádku, Esme, rádi pomůžeme,“ uklidňovala mě Tanya a spolu s Carmen, která držela Leonku za ruku, a ostatními, se přesunuli na terasu. Carlisle s Eleazarem a Williamem se dali do rozhovoru, vypadalo to, že si padli do noty.
„Neříkala jsi, že Carlisleovi příbuzní jsou hollywoodský hvězdy.“ Přitočila se ke mně sestra. Musela jsem se zasmát. Denaliovi dělali, že nic neslyšeli, ale všimla jsem si, jak všem cukají koutky. Jen Kate ještě obrátila oči v sloup, asi bylo to opěvování jejich zevnějšku po tolika rokách únavné. Budu schopná si na to vůbec někdy zvyknout? Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem krásná, a když to teď slyším na každém rohu, ne že by mi to nelichotilo, ale vždy se cítím zvláštně, jako by ta pochvala ani nepatřila mně.
Všichni se přesunuli na terasu a pomáhali, s čím se dalo. Vždy jsem chtěla velkou rodinu, která by si pomáhala, pokud by bylo třeba, ale tak nějak jsem cítila, že tohle není to pravé… Chtěla jsem mít rodinu, to ano, ale vlastní. Své vlastní děti, což se mi nikdy nesplní, tedy tak, jak bych si přála… Vzpomínka na Edwarda mi vykouzlila úsměv na tváři. Kéž by se objevil náš ztracený syn na svatbě…
„Carlisle?“
„Ano?“ Otočil se s úsměvem od lampy, u které se snažil upravit intenzitu záření, ale podle jeho zamračeného výrazu se mu to moc nedařilo. Osvětlení dodá díky lampám posvatební hostině dokonalý nádech romantiky i soukromí.
„Mohli bychom si, prosím, promluvit?“
Možná ho vyděsil můj tón hlasu, protože se zatvářil vyděšeně.

„Ne, neboj se, nic jsem si nerozmyslela, jen ti chci něco říct.“ Jako by odhodil kámen, který ho tížil. Přesunuli jsme se do kuchyně.
„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale já…“
„Pozvala jsi Edwarda na svatbu,“ odpověděl s úsměvem. „Měla jsi mi o tom říct, ale…“
Okamžitě jsem mu skočila do řeči:

„Je to náš syn a člen rodiny a ty jsi jeho stvořitel, proto by měl žít s námi. Mimo to by mu měl někdo pomoci s jeho upířím životem, protože je ještě mladý a…“
„Esme, uklidni se.“ Pomalu mi položil ruku na paži a jemně ji stiskl. „Já se na tebe vůbec nezlobím. Vlastně jsem to tak nějak čekal, že ho pozveš a je to jen dobře. Kdybys to neudělala, pozval bych ho já.“
„Cože bys?“ Obrovský balvan mi spadl ze srdce. Opravdu jsem se bála zbytečně.
„Nebo sis myslela, že se na něj budu zlobit věčně? Vždyť je to náš syn, jak si sama řekla. Samozřejmě, jsou tu nějaké chyby, které udělal a pravidla, která bude muset po našem boku dodržovat, ale mám ho doopravdy rád, pochop ale, že musím být přísný.“ Ano, jeho autoritu nešlo zpochybnit. „Ale uznávám, že i já jsem udělal chyby.“
„Jsem tak ráda!“ Políbila jsem ho. „Budeme si toho muset hodně vysvětlit. Vina je na obou stranách.“
„Máš pravdu, Esme. Konečně budeme mít možnost. Doufám, že i on bude chtít. Ale netajím se tím, že se obávám, jestli se k nám bude chtít přidat, víš, přece je ještě mladý a nerozvážný. A nejvíc se bojím, jestli se ještě živí krví.“
„Nechme se překvapit. Třeba jeho pobyt ve Volteře nebyl tak úplně k ničemu. Aro z něho mohl vychovat celkem moudrého mladého muže.“
„Viděla jsi minule… Ale uvidíme.“ Přikývla jsem. Sice Carlisle nebyl tak pozitivně naladěn jako já, ale zdálo se, že Edwardovi věřil.
„Tvoji příbuzní jsou vážně fajn.“ Usmála jsem se.
„Neříkal jsem snad, že se nemáš čeho bát?“ Poté jsme se vrátili zpět na terasu a pomáhali ostatním.
Jak se schylovalo k večeru, poslala jsem svou rodinu domů, aby si odpočinuli. Zítřejší den bude náročný a pro lidskou část svatebních hostů o to více. Denaliovi se rozhodli, že se půjdou podívat po hlavním městě Ohia a tak jsme s Carlislem osaměli. Seděla jsem na terase, kde se měla konat posvatební párty, jak ji nazvala Kate. Podél domu byly dlouhé stoly prostřené bílými ubrusy, na které jsme druhý den těsně před obřadem položili krásné květinové dekorace. Židle byly ozdobeny podobně. Uprostřed terasy byl taneční parket, nad kterým visely podobné dekorace jako na stolech. Na druhé straně terasy bylo vyhrazeno místo pro kapelu.
Zavřela jsem oči a představovala si, jak tu zítra s Carlislem tančíme. Vždy jsem byla romantická duše, proto mne ta představa hřála u srdce, pokud to tak mohu vyjádřit.
Za zády jsem ucítila pohyb a vzápětí na zádech jemný dotek. Ten sametový hlas bych poznala kdekoliv.

„Úsměv je světlo, které při pohledu do očí naznačí, že srdce je doma. Velikou pravdu má Louis Schmidt.“
Otevřela jsem oči a otočila se.

„Ani jsem si neuvědomila, že se usmívám.“
„To nevadí. Hlavně nepřestávej.“ Podívala jsem se do jeho očí a věděla, že mé srdce je doma. Tak jako nikdy nebylo.
„Carlisle…“ zašeptala jsem, aby se mi netřásl hlas, ale on tu změnu poznal, klekl si ke mně a vzal mé ruce do svých. „Pořád mi nedochází, že se to opravdu děje. Jak dlouho jsme museli čekat, abychom se poznali.“
„Někdo skoro celý život, někdo více než šest set let,“ dostalo se mi odpovědi.
„Říká se, že člověk, aby poznal toho pravého, musí jednou někomu zlomit srdce a jednou mu musí být zlomeno. Mohu to z vlastní zkušenosti potvrdit. Nesprávně jsem se zamilovala a on mi zlomil srdce a pak jsem mu zlomila srdce já svým odchodem.“
„A proč pláčeš? Doufám, že si to nedáváš za vinu, miláčku.“ Horký dotek na mých tvářích. Utíral mi neviditelné slzy.
„Protože jsem šťastná. Ani nevíš jak moc.“
„Myslím, že vím.“ Políbil naše spojené ruce. „Podívej se.“ Pokynul směrem k nebi, na kterém zářil obrovský kotouč. „Pamatuješ si, jak jsme se ještě v Itálii procházeli pod hvězdami?“ Těžko jsem se rozvzpomínala, přece to bylo už dlouho a zastřené lidské vnímání mi v tom moc nepomáhalo.
„Tehdy jsme hovořili o fázích měsíce a ty jsi svůj život přirovnala k novu. Nelíbilo se mi to, protože zdi volterrského hradu pro tebe nebyly bezpečné. A tenkrát jsem si slíbil, že tvé oči, které jako dvě zářící hvězdy prosvětlují mou temnotu, nikdy neopustím. K čemu bys svůj život přirovnala dnes?“
„Asi k dorůstajícímu měsíci. Škoda, že úplněk není zítra, bylo by to význačné, protože až si zítra navlékneme svatební prstýnky, bude můj život celistvý. Stejně jako měsíc při úplňku. I když od té doby, kdy jsem tě poznala, se můj život té celistvosti velmi blíží.“
„Chtěl bych ti něco dát.“ Podal mi klíč ovázaný modrou stužkou, jež byla zavázána do mašle.
„K čemu je ten klíč?“ Zvedla jsem k němu oči.
„K mému srdci.“ Usmál se. „Ale ne, to už jsi odemkla dávno. Je ke dveřím. Sice jsem tě chtěl překvapit, ale možná by sis s sebou chtěla zabalit pár věcí.“
„Takže to nějak souvisí s naší svatební cestou?“
„Ano, ale víc ti opravdu neřeknu,“ odpověděl pevně.
„A jak si mám něco sbalit, když ani nevím, kam jedeme? Jaké si vzít oblečení?“
„Nejradši bych byl, kdyby sis nevzala nic, ale pokud na tom trváš, bude tam opravdu horké podnebí. Vezmi si něco… řekněme, jako bychom jeli na Floridu.“
„Začínám být čím dál víc zvědavá. Mám se bát?“
„Není čeho.“ V očích mu hrály šibalské jiskry.
„Můžu tě políbit? Poslední polibek před tím svatebním.“
„Můžeš. Ale obávám se, že nebude poslední…“ Měla jsem pravdu. Jeho rty chutnaly po čerstvých bylinkách. Nevím, proč jsem měla ten pocit, ale bylo mi to v té chvíli naprosto jedno. 

* * *

Kate s rodinou přijela dopoledne. Po krátkém obědě mne vyhnala nahoru do koupelny, aby mne mohla nalíčit a učesat. Carlisle byl vyhnán do druhé části domu, kde mu s přípravou pomáhali Eleazar a William. Mně pomáhaly Kate, Christine a Carmen. Leonka pobíhala kolem.
„Vážně mě netaháš, Chris. Žádný strach,“ uklidňovala jsem svou kamarádku, když mě česala. Opravdu jsem jí nechtěla vysvětlovat, že jako upír nejsem schopna cítit fyzickou bolest. Carmen mému odrazu v zrcadle věnovala soucitný úsměv.
Rozhodly se mi vlasy stáhnout dozadu do jednoduššího drdolu a kolem obličeje mi nechaly splývat pár volných pramínků. Do drdolu zapíchaly drobné kvítky, takže se můj účes podobal jarní rozkvetlé louce, na šatech byla aplikace podobná. Když byly s účesem spokojené, Carmen se pustila do líčení. Netrvalo dlouho a všechny se nade mnou rozplývaly.
„Už se těším na Carlisleův výraz, až tě uvidí. Obřad pro něj bude asi hodně dlouhý, možná, že si tě někam unese,“ pronášela Kate s nadšením sobě vlastním.
„Carlisle je gentleman a všimla sis, jak se umí dokonale ovládat?“ Mrkla jsem na svou sestru v zrcadle.
„Tak se se mnou vsaď, že až tě uvidí v těchhle šatech, jeho ovládání bude v háji.“ Když byly dámy spokojeny i s líčením, přišel čas na náušnice a šaty. 

Lodičky byly už jen třešničkou na dortu. Byla jsem ráda, že si to holky tak užívaly, spíš jsem to všechno přetrpěla pro ně, kdyby to bylo jen na mně, nepřeháněla bych to tak, i když jsem musela přiznat, že jsem chtěla být pro Carlislea tou nejdokonalejší ženou.
„Ty jsi tak krásná, teto. Ty šaty jsou jako pro princeznu,“ pochválila mě má neteř.
„Takže…“ Udělala Kate důležitou pomlku. „Musíš mít něco starého, něco nového, něco modrého a něco půjčeného.“ Chvíli něco hledala v kabelce, když vytáhla stříbrný náramek s drobnými křišťálovými kamínky. „Ten chci vrátit, je od Williama.“
„Nevěřím, že mi ho vůbec půjčuješ.“
„Pro milovanou sestřičku cokoliv.“ Objala mě.
„Teď něco starého…“
„Mohla bys, prosím, zajít do ložnice? Nechala jsem si na nočním stolku takovou malou krabičku.“ Když se Kate vrátila, vyjmula jsem zlatý náhrdelník s přívěskem křížku.
„Na ten si vzpomínám,“ podivila se sestra a připnula mi ho na krk. „Ten je po babičce.“
„A ještě něco modrého a nového… Nové jsou šaty. Ale co modrého?“ přemýšlela jsem.
„Teď, když patříš do rodiny, jsme se s Tanyou rozhodly, že ti něco dáme.“ Podávala mi Carmen podvazek, který byl modře vyšívaný. Překvapeně jsem na něj koukala. Než jsem stihla něco říct, oblékla mi ho na nohu.
„Neptej se. Tanya na mě apelovala, abych ti ho dala, že prý ti jistě dobře poslouží.“ Zamrkala dlouhými řasami. Raději jsem se neptala a poslechla. Nervozitu ze svatební noci jsem si nechávala na později.
„Jdu se podívat, jak to vypadá u pánů. Doufám, že už jsou hotoví.“ Carmen zmizela za dveřmi. Když za několik málo minut volala, že je vzduch volný, Kate na mě ještě stříkla můj oblíbený parfém a Christine mi opakovala, ať zhluboka dýchám, že bude vše v nejlepším pořádku. Mužské osazenstvo už bylo v autech. Všichni dávali možná až přehnaně pozor na to, aby mě Carlisle neviděl ve svatebních šatech.
Nasedli jsme do aut a odjeli ke kostelu St. Martina. Možná to bylo rouhání mít svatbu v kostele vzhledem k tomu, že jsme byli upíři, nesmrtelné bytosti, ale s Carlislem jsme si to takhle oba rozhodli a chtěli jsme mít náš svazek čistý před Bohem.
Najednou čas plynul strašně rychle a zastavil se přesně ve chvíli, kdy se kostelem rozezněly první tóny Wagnerova Svatebního pochodu. Bylo mi líto, že tu není můj táta, aby mě vedl k oltáři, ale věřila jsem, že se na mě s maminkou a s mým nenarozeným synkem z nebe dívají, aby mi popřáli štěstí.
Všechny oči v kostele se stočily ke mně. Všechny, pro tuto chvíli tak nedůležité, protože jsem byla schopná se soustředit pouze na jedny. Na jedny zlaté oči úplně vepředu. V hlavě jsem slyšela sametový hlas, jak mě k sobě volá. Jeho úsměv hřál, vypadal překvapeně a okouzleně. Udělala jsem první krok a pak druhý. Chtěla jsem se rozběhnout, ale přemohla jsem se. Carlisle si mě prohlížel od střevíčků, obdivoval moje šaty a pak se jeho oči zastavily u těch mých. A v tu chvíli se pevný kov ve dvou párech zlatých očí roztavil na tekutinu. Zastavila jsem těsně u něho.
„Miluji tě,“ artikuloval tiše. Usmála jsem se a odpověděla mu stejně. Nemohla jsem se přestat dívat do jeho očí. Možná to bylo až neslušné, ale nebyla jsem schopna vnímat kněze, i když jsem vždy udělala, o co nás požádal. Manželské sliby…
„Má nejdražší Esme, tak dlouho, že ani lidský život by nestačil, jsem čekal. Nevěděl jsem proč. Vždy jsem si opakoval, že se mi to jednou zjeví a já si budu jist. A když už jsem upadal do letargie a nevěděl jsem, jestli ještě čekám, anebo už jsem se všeho vzdal a srovnal se s osamělým zatracením, objevila ses ty. Je tedy vhodnější ptát se, ne proč jsem čekal, ale na koho. Esme, jsem tak šťastný, že odteď už budeme manželský pár, protože tento svatý svazek je nade vše. Proto ti slibuji lásku, věrnost, úctu, pochopení a porozumění, které je jen mezi dvěma lidmi možné a věčnou ochranu. Každý den s tebou bude pro mě jako připomínka toho, proč jsem na tomto světě, v co jsem po celý svůj život věřil a co jsem se snažil konat se svým nejlepším svědomím. Miluji tě, jak jen je to celou mou bytostí možné. Navždy.“
Několikrát jsem se musela nadechnout. Za sebou jsem uslyšela pláč. Kate si přikryla dlaní ústa, aby nerušila tuto překrásnou chvíli. Kdyby mě Carlisle nedržel, asi bych se sesunula k zemi, nehledě na nějaké upírství. Naše láska byla silnější než vše, co jsem doposud poznala, než všechny síly světa, než obdivuhodná existence světa dětí noci. Tak čistý cit dvou lidí, jako je láska, je silnější než cokoliv, co si jen člověk může představit.
Teď byla řada na mně.

„Můj nejmilejší Carlisle, utíkala jsem, abych našla lepší život, abych se zachránila od něčeho, co mě dlouhou dobu trápilo, a myslela jsem, že nikdy nebude úniku a mé srdce ten hrozný nápor nevydrží a pukne žalem, protože není nic horšího než nenávist plynoucí z lásky. Poprvé, když jsem tě uviděla, ještě jsem nevěděla, co znamená sousloví opravdová láska a jestli to není jen nějaká fráze, avšak mé zkoušené srdce cítilo, že jsem našla to, co jsem po celý svůj čas hledala. Začátky nebyly lehké, ale postupem času jsem si uvědomovala, že to, co mě hřálo vždy, když jsi vstoupil do místnosti, když jsi mi četl a staral se o mne, anebo byl v tichosti se mnou, byla láska. Tak silná a nehynoucí, že jsem nepochybovala o její věčnosti. Uvědomila jsem si, že už nemusím znovu utíkat. Poprvé, když jsem tě uviděla, pocítila jsem něco, co lze nazývat zamilovaností, ač jsem se ji ze strachu snažila potlačit, rozkvetla v lásku. A nejen proto ti chci být ženou, manželkou a životní oporou, takovou, jaká jen žena může být. Slibuji ti lásku, věrnost, podporu ve všech tvých rozhodnutích, budu tě ctít, naslouchat ti a ráda vytvořím domov, kam se budeš chtít vracet. Miluji tě, Carlisle a navěky budu.“
Jeho oči, i ty mé, by byly plné slz, kdyby to bylo možné.

„Ach, Esme… Co mi to jen děláš?“
Kostelem se nesl hlasitý potlesk. Stisk mých rukou zesílil.
„Vyměňte si, prosím, svatební prstýnky.“ Slyšela jsem hlas z dálky. Byla jsem jenom já a on. Nikdo jiný.
„Můžete políbit nevěstu.“ A pak si mě k sobě přitáhl a dovolil mi ochutnávat jeho ústa, tak sladká, tak jemná.
„Prohlašuji vás za muže a ženu. Co Bůh spojil, člověk nerozloučí.“ Po jeho slovech nad námi kněz naznačil kříž a posvětil tak naše manželství.
Potlesk ještě zesílil. Když jsme se od sebe odtrhli, ještě se ke mně naklonil a pošeptal mi:

„Jsi šťastná?“
„Tak jak jen žena může být. A ty?“ Lehce uchopil mou, o tolik drobnější, ruku a položil si ji na srdce. „Kdyby mohlo bít, bilo by pro tebe. Avšak už dávno je celé tvé.“ Usmála jsem se a objala ho. Pak už jsme jen putovali z jedné náruče do druhé. Všichni nám gratulovali a přáli jen to dobré. Očima jsem se zadívala ke dveřím, protože jsem si všimla rychlého pohybu.
Stál tam. Náš nalezený syn. Náš poklad. Stál tam a opíral se o dřevěné obrubně dveří. Na tváři mu hrál jeho typický křivý úsměv a oči mu zářily. Nebyly rudé, spíš tmavě hnědé, jakoby dlouho hladověl, anebo se zkoušel živit „naší“ stravou. I Carlisle si ho všiml a pevně mi stiskl ruku. Byl rád. Zničehonic mě ovládl pocit neklidu. Co když Edward hned po obřadu zase odejde?
„Jsem tak šťastná, Esme, za vás oba. Jste úžasní a ty vaše sliby… Nemohla jsem přestat plakat. Do háje, to líčení bylo na nic.“ Rozesmála se Kate a slzy jí smáčely tváře. „Krásnější pár jsem ještě neviděla. Myslím, že jste vyhráli první místo v soutěži pár milénia.“ Objala jsem ji. Všichni byli tak šťastní, tolik úsměvů a vřelých slov jsem nikdy takhle veřejně neslyšela.
Až nám popřáli všichni, stiskly mě zničehonic ruce stejné teploty jako ty mé. „Edwarde, tak přece jsi přišel! Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tu.“
„Myslím, že vím. Teda, jsem si tím jistej.“ Poklepal si na spánek. „Přeju vám.“ Otočil se na Carlislea a chvíli si ho zamračeně prohlížel, když pokračoval: „Abyste dodrželi všechno to, co jste si slíbili, ale musím vám říct, že ještě jsem nepotkal člověka, který by své sliby dodržel, ale vy dva jste výjimka. Nikdy jsem neslyšel, aby někdo myslel své sliby tak vážně jako vy a věřte mi, že jsem už toho slyšel hodně.“ Pak si podal ruku i s Carlislem, bylo to ostýchavé.
„Děkujeme, Edwarde, jsme rádi, že jsi přišel, ale jistě uznáš, že si budeme muset promluvit.“ Oslovený přikývl.

„Ale až po hostině, ano?“ navrhla jsem a oba moji muži znovu souhlasili.
Poté jsme se vrátili zpět do našeho domu, kde bylo na terase již vše připravené. Svatební oslava byla v plném proudu a všichni se bavili. Těšilo mě, že se to podařilo tak skvěle zorganizovat. Naše rodiny se promíchaly, Carlisleovi kolegové z nemocnice byli fajn, lidé si povídali s upíry a naopak. Edward se nabídl, že nám zahraje a proto na chvíli vystřídal kapelu. Nevěděla jsem, že umí hrát, jeho prsty se rozeběhly po klávesách.
„Smím prosit?“ zeptal se můj manžel a nabídl mi ruku. Bez váhání jsem přikývla a pak jsem se nechala unášet v Carlisleově náruči za tónů uchu lahodící hudby. 

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - 35. kapitola: