Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - Epilog

19.09.2015 (20:15) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2039×

O mnoho let později, stát Washington

Několik desítek let jsme žili s Carlislem a Edwardem v Ohiu. Pokud by nebylo mojí lidské rodiny, odstěhovali bychom se dřív. Carlisle na mě sice nenaléhal, ale viděla jsem na něm, že se obává, aby si lidé nezačali všímat, proto jsme svůj vzhled upravili tak, abychom vypadali starší. Leonka si na univerzitě našla přítele a odstěhovali se do Austrálie. Kate to mrzelo, ale láska si nevybírá.
Ze smrti své sestry jsem se dostávala dlouho a vůbec to nebylo lehké. Můj muž byl ze mě možná ještě nešťastnější, než jsem byla z celé situace já. Vše mi mou sestru připomínalo. Už jsem v Columbu nechtěla dál zůstávat, i když to byl můj domov, a tak jsme se přestěhovali do New Yorku. Carlisle tam jednoho dne, když šel z práce, nalezl na ulici ležící polomrtvou dívku. Prý byla napadena svým manželem a jeho opilými přáteli. Nesnesla jsem pomyšlení na to, jak může muž ubližovat své ženě. Protože jsem to sama zažila, bylo pro mě těžší poslouchat její příběh. Carlisle ji proměnil a stala se tak naší dcerou.
Mysleli jsme si, že by mohla být pro Edwarda dokonalou družkou, že by mohli mít vztah jako my dva, ale bohužel tomu tak nebylo. Rosalie si vždy přála mít dítě, byla smutná a dost často prskala na ostatní slova, která snad ani nemyslela vážně. Rozhodla jsem se jí říct svůj příběh, na který jsem nerada vzpomínala, Rose se však díky němu začala trochu lépe srovnávat se svým osudem.
Po našem přestěhování do Texasu pracoval Carlisle několik let ve vojenské nemocnici. Tolik ho trápil zdravotní stav mladých mužů, které přiváželi na jeho oddělení. Některé dokázal vyléčit fyzicky, ale psychicky by se mu to nikdy nepodařilo. Ani můj manžel nebyl všemocný, i když by si to vzhledem ke své profesi a životnímu poslání velmi přál. Tehdy bylo v Evropě několik válečných konfliktů. Amerika se zapojila do několika z nich a pomáhala spojencům, stateční muži šli dobrovolně bojovat i do jiných spojeneckých armád než jen do té americké. Podzimní listí opadalo ze stromů, když mi jednou v noci zazvonil telefon. Byla to jedna z nocí, které jsem trávila sama, protože Carlisle měl službu. Volal mi, abych přišla za ním do nemocnice, prý to bylo naléhavé. Ten mladík s delšími blonďatými vlasy byl těžce zraněn, umíral. Zrovna mému muži na oddělení dovezli muže bojující v Sýrii.
Carlisle slýchával příběhy od mladých mužů, které léčil, o silném vojákovi, jenž sloužil u námořnictva, který bojoval za svou čest a hrdost, a vždy pomohl všem, kteří to potřebovali, snažil se zachránit všechny raněné. Možná v něm můj manžel viděl kousek sebe a svého odhodlání bojovat za lidské životy. Ještě tu noc ho proměnil a společně jsme ho dopravili k nám domů. Jeho touha po boji se změnila v touhu po krvi. Možná v něm Rosalie viděla způsob svého povyražení. Kolikrát spolu někam utekli a dlouhé týdny lovili. Byl z nich vážně neobvyklý pár. Takový, o kterém jste si mohli myslet, že nemůže fungovat. Několik desítek let jim to však klapalo. Jasper uměl vycítit emoce a taky je ovlivňovat. Rose to vyhovovalo, protože jí tak mohl pomáhat vyrovnat se s jejími pocity (nebo je úplně potlačit), které měla kvůli upírství a kvůli touze po dítěti. Carlisle však našemu novému synovi vysvětlil, že její emoce nemůže držet potlačené dlouho. Nevyrovnala by se s tím vším, pokud by na ni tíha jejího osudu dopadla v plné váze. Jazz se tedy rozhodl jí její emoce dávkovat.
Za několik let jsme se přestěhovali do Tennessee. Tolik jsem se divila, když má dcera přinesla domů mladého, medvědem potrhaného muže, prosila Carlislea, aby mu pomohl. Způsob, jakým se na něj dívala, byl úplně jiný, než jakým se dívala na Jaspera. Toho brala spíše jako svého velmi blízkého přítele, ale ne jako svou lásku, i když se oba zpočátku chovali dost nezávazně, pomalu jejich oblouznění opadalo, až se vytratilo úplně. Ze strany každého z nich a názoru na jejich vztah to byl takový výkřik do tmy, ve které se společně topili. Když se Emmett po proměně probudil, s Rosalie se do sebe zamilovali. Byla jsem šťastná, avšak jsem nemohla přestat myslet na Edwarda, který byl stále sám.
Pár desítek let jsme cestovali po Spojených státech a několik let setrvávali na jednom místě. Edward s Jasperem se tehdy velmi sblížili, oba věděli, jaké je to být sám, bez lásky. Ve své rodině jsem poznala tolik lásky – milenecké, manželské, bratrské, sesterské, rodičovské.
Jedno krásné odpoledne nás navštívila velice zvláštní upírka. Alice. A už u nás zůstala. Říkala, že nás i mladého mariňáka sledovala několik měsíců dopředu. Viděla budoucnost, ale její vize se měnily podle toho, jak se lidé rozhodli. Naprosto se sobě s Jasperem oddali, až teď zapadly všechny části na své místo. Oba byli svým způsobem zvláštní a to nejen kvůli svým darům.
Jasper však ještě několik let poté, co se s Alicí zasnoubili a poté vzali, dávkoval Rosalie pocity po troškách, myslel na Carlisleovo upozornění a cítil, jak moc svou první dceru miluji, a že bych nepřekonala, kdybych o ni přišla. To však nikdo z rodiny.

* * *

Vzpomínky byly stále čerstvé. Seděla jsem ve svém oblíbeném křesle v obývacím pokoji, který byl spojen s kuchyní. Emmett s Jasperem se dohadovali, na jaký televizní kanál se chtějí dívat, Edward seděl na barové stoličce v kuchyni a četl si nějaký časopis o hudbě. Rosalie s Alice se měli vrátit každou chvíli z nákupů. Alice by nepřenesla přes srdce, kdyby na začátku školního roku v jejím šatníku nebyly vytříbené kousky z nových módních kolekcí. Kolikrát chtěly, abych šla s nimi, ale já na to nikdy nebyla a to ani za lidského života.
Otočila jsem se ke schodům. „Už jsi s prací hotov, drahý?“ Přemístil se těsně za má záda. Pocit domova, ve kterém jsme nemuseli skrývat svou podstatu, byl tak osvobozující.
„Ano, konečně,“ usmál se. Atmosféra rodinné pohody byla úžasná. Jen kvůli jednomu členovi rodiny jsem byla smutná. Kvůli Edwardovi. Netěšilo mě, když jsem musela vidět, jak je nešťastný, když se všechny páry věnovaly svým manželským povinnostem a on neměl nikoho, trápil se, protože ještě nenašel svou lásku. Nejspíš byla škoda, že tenkrát tu francouzskou dívku jménem Sofie nechal jít.
„Esme,“ povzdechl si můj hudebně nadaný syn a zadíval se mým směrem. Neměl rád, když jsem ho litovala a když to slyšel v mých nebo Carlisleových myšlenkách, nesnášel se ještě víc. Mrzelo ho, že se tak kvůli němu cítíme, ale my pro něj chtěli přece jen to nejlepší.
„Já vím. Promiň,“ poslala jsem ke svému prvnímu synovi omluvný pohled. A právě kvůli tomu, že byl mým prvním synem, jsem nerada viděla, že se trápí. Všechny své děti jsem milovala stejně, ale s Edwardem jsme měli velmi zvláštní vztah. Možná taky kvůli tomu, že si svou matku příliš nepamatoval, odložila ho do dětského domova, když byl ještě malý.
Alice s Rosalie rozrazily dveře a to množství tašek, které měly, bylo snad nepočitatelné. Jak se jim to mohlo vejít do auta?
„Jen těžko,“ usmál se konečně Edward.
„Neříkám, že mě nakupování nebaví, ale Alice to dnes už fakt přehnala.“ I když se sestersky popichovaly, nikdy jedna druhé nevyčítala, že měly stejného muže. Toto téma neotvíral nikdo z naší rodiny. Jednoduše bylo tabu.
„Klid, sestřičko, do nové školy musíme mít nové kousky,“ zaštěbetala vesele a odložila si kabelku na sedačku.
„Módní guru, třeste se! Všechny obchody ve Washingtonu byly právě vyrabovány!“ Emmett ani neotočil hlavu od televizní obrazovky.
„Jen se nedělej. Všem jsem vám nakoupila nový oblečení.“
„Všem?“ znejistil trochu Carlisle.
„Jasně. I doktoři musí obnovovat svůj šatník,“ zasmála se Alice. „Stejně jsem to starý oblečení chtěla už vyhodit.“
„Ale trvám na té charitě.“ Od té doby, co se Alice rozhodla vyhazovat všechno naše oblečení, co jsme měli jen párkrát na sobě – někdy i jednou – chtěla jsem, abychom všechno, co už nevyužijeme, dávali na charitu nebo někam, kde náš dar pomůže potřebným.
Alice jen přikývla a přisedla si k Jasperovi, který ji hned objal a šeptal jí do ucha sladká slova. Edward jen převrátil očima.

„Asi půjdu na lov,“ zvedl se ze židle a než došel ke dveřím, Jasper začal třást s rameny své ženy.
„Alice, vrať se mi!“ tiskl jí láskyplně paže. Její rozostřený pohled se vrátil k nám.
„Co jsi viděla?“ zeptala jsem se opatrně.
„No, Esme,“ usmála se. „Myslím, že tvé obavy se s příchodem nové dívky na naši školu ztratí.“
Mrkla na Edwarda. „Neboj, bráško, bude to v pohodě.“
„Tvé vize se mění podle toho, jak se lidé rozhodnou,“ odpověděl jí Edward zamračeně.
„Ale rozhodnutí už padlo a do zítřejšího dne se nezmění a pak… To už je ve hvězdách. Asi bychom měli jít, Jaspere,“ pomalu tahala svého manžela za rukáv pryč. „Nechci ti kazit překvápko, bráško,“ dodala ještě, než zmizeli ze dveří.
Rosalie s Emmettem se za několik okamžiků taky někam vytratili. Musela jsem se nad nimi usmát, stále po sobě tolik toužili.
„Dávej na sebe pozor, Edwarde!“ zavolala jsem ještě za ním, když se trochu znechuceně a s tím jeho pověstným křivým úsměvem vytratil ze dveří. Nerad poslouchal naše roztoužené mysli, ale podle Aliciných slov, možná už zítra, narazí na svou vyvolenou. Byla jsem šťastna i za něj, i když se budeme muset nechat překvapit.
Vstala jsem z křesla a postavila se vedle svého muže.

„Esme?“ oslovil mě po chvíli, když jsem nic neříkala.
„Slyšíš to ticho? Jsem zvyklá, že je nás tu plno a najednou…“
„Je to takové uklidňující, viď?“ Přikývla jsem a otočila se k němu čelem.

„Chtěla bych ti poděkovat za to, že… Jsi. Carlisle, víš, jak moc jsem si vždy přála mít velkou rodinu a ani nedoufala, že by se mi to mohlo někdy splnit.“
„Neděkuj. Ale i mé přání najít milující ženu a rodinu bylo vyslyšeno,“ objal mne kolem pasu a políbil do vlasů. Před našimi dětmi své city nikdy moc neprojevoval, za to když jsme měli soukromí…
„Myslíš, že se upíři můžou dostat do nebe, kdyby byl konec světa?“ vytanulo mi na mysli náhodou.
„Lidé věří v různé věci a jako vědec a doktor bych měl dávat důraz na věci, které lze vědecky prokázat, ale osobně si myslím, že někdo, kdo je nad námi, ale přesto zasahuje do našich životů, existuje,“ odpověděl. „A taky mi otec říkával, že Bůh nás miluje všechny stejně, proto se domnívám, že i kdybychom jako upíři zemřeli, dostali bychom se do nebe.“
„I já to tak cítím.“
„A co ještě?“ usmál se a jeho zlaté oči se vpíjely do těch mých.
„Že tě miluji,“ dotkla jsem se jeho tváře. „A teď mě polib, Carlisle Cullene.“
„S radostí, paní Cullenová.“

Odměnou za všechno zlé, co se mi v životě stalo, mi byl vroucný polibek, byl výjimečný stejně jako všechny ostatní, které jsme si vyměnili. 

Odměnou mi byla láska. Taková, kterou mnozí hledají celý život. Nám se však poštěstilo ji najít. Našla jsem lásku mezi tyrany. Mezi tyrany celého světa, jak volterrského, tak toho svého lidského, tolik vzdáleného. Vším, čím jsem si za svůj lidský i dosavadní upírský život prošla, bych s radostí prožila ještě jednou, jen a právě kvůli tomu, abych našla svou jedinou, upřímnou a pravou lásku. Svého Carlislea.

Tak a jsme na úplném konci, dámy. :) Moc a moc Vám děkuji za všechny vaše komentáře, kterými jste mě těšily a povzbuzovaly. ♥

Snažila jsem se LNMT psát podle svého nejlepšího vědomí i svědomí a jsem si vědoma toho, že vydávání kapitol trvalo mnohdy dlouho, ale nechtěla jsem lámat přes koleno něco, s čím bych pak nemusela být spokojená a Vám by se to taky nelíbilo. A navíc, když si dají múzy dovolenou, je to fakt pruda. ;)

Zažívám jistou nostalgii, když jsem se před dvěma lety rozhodla jako úplně začínající pisálek napsat svoji první kapitolovou povídku. To jsem ještě netušila, jakou vzrušující jízdu na spisovatelské vlně zažiju. Láska nalezená mezi tyrany je jako moje první dítě, takže na ni nedám dopustit a vždy ji budu mít ve svém srdci. 

Děkuji emam a Jessy za jejich pomoc s betováním a korekturami! ♥

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - Epilog: