Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nalezená mezi tyrany - Prolog a 1. kapitola

15.02.2014 (16:00) • Kate3 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2922×

Prolog

Někdy váš život není takový, jaký jste si ho vysnili, jaký chcete, aby byl, ale neztrácíte naději a pořád čekáte na zázrak. Jednou to bude lepší. Jednou. Někdy. Někde. S někým. Budete šťastni. Každý člověk je občas na dně a dno je od toho, abyste se od něj odrazili, a pak se zázrak stane skutečností, protože naděje umírá poslední.

Ležela jsem v naší posteli a četla si knížku. Dole někdo odemykal dveře. Peter. Jeho noční maraton návštěv hospod a putyk po celém městě už asi skončil. S kamarády vymetl snad všechny podniky v Ohiu. Slyšela jsem jeho těžké kroky dopadající na schody. Rychle jsem zaklapla knížku a zhasla lampičku. Až po krk jsem se přikryla peřinou a začala pomalu oddechovat, předstírat spánek. Dveře se zničehonic rozletěly, bylo ticho. Strachy jsem nedýchala, nechtěla jsem opět zažít jedno z Peterových nočních opileckých extempore. Výlevy zlosti. Na mně. Čekala jsem, kdy začne zase hulákat, dlouhou dobu se však nic nedělo. Zkusila jsem otevřít pravé oko, když na mě dopadla tíha. Tíha těla. Peterova těla. Ztuhla jsem.

Vzduch, rychle! Nemůžu dýchat. Vší silou jsem do něj strčila a on se převalil na druhou půlku postele. Hlasitě jsem vydechla. Oči jsem měla pevně zavřené a čekala, kdy dopadne první rána. Nedopadla. Slyšela jsem jenom oddechování. Usnul. Díky bohu. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se na něj. Tváří ležel na polštáři, na sobě měl džíny a modrou košili. Opřela jsem se o loket, abych na něj lépe viděla, vypadal křehce, skoro neškodně. Skoro. Jako by to byl anděl. Anděl, do kterého jsem byla zamilovaná.

Anděl s ďáblem v těle. Byl z něho cítit alkohol, kouř z cigaret, zápach z hospody a ještě něco... velmi slabá vůně dámského parfému, když jsem se podívala blíž, na lemu jeho košile byl rudý otisk rtěnky. Povzdechla jsem si a plácla sebou na polštář, v hlavě jsem si přehrávala jednu zásadní scénu z mého dosavadního života.

„Esme Anne Plattová, berete si zde přítomného Petera Evensona?"

„Ano."

„Petere Evensone, berete si zde přítomnou Esme Anne Plattovou?"

„Ano."

Ano, o kterém jsem nevěděla, že mi za pár let zničí život. Ano, kterého budu do smrti litovat. Ano, které mi změnilo život navždy.

Zavřela jsem oči. Tenkrát jsem byla šťastná, což se o současnosti říci nedalo. Bylo to právě naopak, ale všechno jsem snášela, všechno. Peter mě ujišťoval, že bez něj nebudu nic, že bez něj nepřežiji ani den, že jsem na něm závislá. A já mu to uvěřila, protože... Stokrát opakovaná lež se stává pravdou i v těch nejzarytějších duších. Ano, dlouho jsem tomu věřila, byla jsem zaslepená láskou, ale teď jsem měla pocit, že se musím vzepřít, že takhle to už dál pokračovat nemůže, že to už dál nevydržím. Ale pokaždé, když jsem jen naznačila možnost, že bych ho opustila, zbil mě a vyhrožoval smrtí. Vím, že by to neudělal, ale červ pochybnosti ve mně stále hlodal. A kromě toho všeho mě vydíral, hrál mi na city, obviňoval mě, že za všechno můžu já, že já jsem ten viník. Copak za tohle všechno můžu já? Proč se tohle všechno stalo mně, zrovna mně? Co jsem komu udělala?

Z přemítání mě vytrhlo až jeho zachrápání. Zmateně jsem sebou trhla a posadila se. Sebrala jsem svůj polštář a peřinu. Sundala jsem mu alespoň boty, po špičkách jsem došla až ke dveřím, abych ho nevzbudila, otevřela je a potichu je za sebou zase zavřela. Dnes budu spát v obýváku na sedačce. Opět. Ale utéct tomu nejde, před svítáním musím být zpět, to byla jedna z mnoha věcí, které mu vadily.

1. kapitola - Království U Naděje

Zpětně jsem se rozhlédla po svém malém království. Království, ve kterém jsem vládla já sama. Místo, kde jsem byla jen já a moje fantazie. Místo, kam jsem si chodila odpočinout. Byly zde dvě velké dřevěné police skoro až ke stropu s pečlivě urovnanými knihami podél dvou stěn. Uprostřed byl stoleček se třemi pohodlnými křesly, kde si lidé mohli číst a poté vybrat svoji oblíbenou knížku. V každém rohu byla další dvě křesla. Všude byly rozvěšeny obrazy s optimistickými motivy - příroda, děti, zamilované páry, moje oblíbená zvířata (koně), obrázky od dětí, které pro mě namalovaly. A u čtvrté zdi jsem měla svůj malý skromný pult s pokladnou, za kterým byla poslední police s knihami. Byla jsem nesmírně šťastná, když se do mého království lidé vraceli. Chtěla jsem, aby lidé více četli, aby měli z knih radost, aby se z knih poučili, protože v knihách je ukryta moudrost. Je tam svět, ve kterém se každý najde, může se do něj schovat, utéct do něj před realitou. Jako jsem to už dva roky dělala já.

Lidé si chodí odpočinout z práce domů, ale já to měla na opak. Já chodila odpočívat do práce. Nebyla to práce, spíše radost. Lidé ke mně chodili a byli tu šťastní jako já, byli schopni tu strávit celé hodiny. Po hřbetě jsem pohladila knížku, kterou jsem měla rozečtenou, a uložila ji do poličky. Romeo a Julie. Otočila jsem se čelem do místnosti. Vůně knih. Jediná moje vášeň byly právě knížky, k nim jsem utíkala, když mi bylo nejhůř, když už jsem nevěděla, jak dál. Právě sem, do oddělení s romantickými knihami s dobrým koncem, jsem chodila nejčastěji. Záměrně jsem si vybírala knížky, které vždycky dopadnou dobře, ve kterých naděje umírá poslední, ve kterých přijede princ na bílém koni a princeznu vysvobodí.

Představovala jsem si, že mě někdy nějaký princ přijede vysvobodit ze spárů zla. Každý den jsem čekala na to, že někdo přijde, odvede si mě a já budu vysvobozena. Ani toho koně nemusí mít, hlavně ať už přijde. A žili šťastně, dokud neumřeli. Jenže tohle není pohádka, tohle je tvrdá realita a já musím být statečná. Nežiji si jako v pohádce, ale musím to vydržet, musím mít TU naději. Přešla jsem ke dveřím, naposledy se rozhlédla po svém království, zhasla a zamkla jsem dveře. Podívala jsem se na výlohu, kterou jsem dnes ráno vytvářela. Zvedla jsem hlavu a chvíli se usmívala na ceduli nade dveřmi, na název mého království. Na název mého knihkupectví. U Naděje.

Byl pozdní listopadový večer. I přes vlezlý chlad jsem se domů loudala, protože chlad se dal vydržet, ale doma... Co je to vlastně domov? Místo, kde vás mají lidé rádi, berou vás takové, jací jste, nehledí na vaše chyby, podpoří vás, obejmou, když je vám nejhůř. Doma vás čeká teplo rodinného krbu, jak se říká. Ale mě čekalo jen: „Kde ses tak dlouho courala? Kdo si myslíš, že jsi? Nebreč zase! Nemáš k tomu důvod!" Ty jsi ten důvod, Petere, nech mě už konečně být! chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Nemohla jsem mu dát záminku k další facce. Slovní napadání jsem se snažila snášet, ale to fyzické už bylo horší.

„Jsem doma," snažila jsem se, aby to znělo vesele. Marně.

„Dnes se mi v práci dařilo, prodali jsme pět aut, naše firma se pomalu dostává z nejhoršího," začal mluvit z obýváku, když jsem vstoupila.

„Aha." Další z našich večerních rozhovorů o práci. Nikdy se nezeptal mě. Jak ses měla ty? Co v práci? Jaký jsi měla den? Proč se dnes tváříš tak smutně? Co tě trápí? Bolí tě něco? Nechceš si se mnou o něčem promluvit?

„Když to takhle půjde dál, budeme patřit k nejlepším autosalonům ve městě," řekl, aniž by se na mě podíval, zíral do té zpropadené bedýnky, která mě tolik rozčilovala.

„Tak to jsem ráda." Jedna z mých obvyklých odpovědí. To jsem ráda. Dobře. Aha. Tak to zní skvěle. Jsem šťastná, že se ti daří. Stejně jsem měla pocit, že mě vůbec neposlouchá.

„Petere, dnes večer jdu za Christine." Alespoň na chvíli jsem od něj chtěla mít klid.

„Ale zlato, já se těšil, že si uděláme hezkou večeři." Vypnul televizi a rychle došel ke mně.

„Jenže já jsem s ní domluvená už týden, nemůžu to jen tak zrušit."

„Přece nám nechceš zkazit krásný večer, Esme," objal mě zezadu kolem pasu a šeptal do ucha. Dnes jsem z něj, naštěstí pro mě, necítila alkohol, ale z jeho slizkého objímání se mi chtělo zvracet.

„Ale... Zítra je taky den. Proč nemůžeme jít zítra?" zkusila jsem ještě namítnout.

Otočil si mě, aby mi viděl do očí, a zvýšil hlas: „Žádný ale! Nebudu tady čekat, až se uráčíš přijít! A dost bylo řečí, jdi vařit tu zasranou večeři!" Neměla jsem povahu mu odporovat, nebyla jsem k tomu vychovaná a už vůbec jsem na to neměla náladu. Poslechla jsem a začala vařit jídlo, tolikrát jsem si představovala, že mu do polévky nalévám jed. Někdy, vlastně každý víkend, jsem byla zoufalá, nemohla jsem jít do práce a Peterovi by bylo divné, kdybych se jen tak sebrala a v sobotu odešla do práce. Nechtěla jsem, aby mi zkazil i tu jedinou radost na světě, kterou jsem měla.

Znovu se nerušeně posadil k televizi s naprosto spokojeným výrazem. Věděl, že nade mnou má moc. Skoro by se dalo říct, že měl rozdvojenou osobnost. Na veřejnosti to byl milý a společenský muž, ale doma to byl hrubián a surovec. Těžko by někdo uvěřil, že se člověk dokáže takhle přetvařovat. Jen já a moje sestra jsme věděly, jaký doopravdy je. Moje sestra byla jediný člověk, ke kterému mě Peter pouštěl. A když už nešel k ní do bytu, čekal venku v autě a každou chvíli mi volal a psal esemesky, ať už jdu domů. A když jsem do půl hodiny nepřišla, došel si tam pro mě a odvedl mě domů. Sestra byla bezmocná. Druhý den jsem chodila s krásným otiskem jeho ruky na mé tváři. Ani mé nejlepší kamarádce Christine jsem neřekla, jaký Peter doopravdy je.

Sklopila jsem hlavu: „Tak dobře, domluvím se s ní na příští týden." Lež, další z těch mnoha lží. Copak mě pustí? Byla jsem jako vězeň ve vlastním domě. Ale vlastně... Proč jako? Byla jsem vězeň ve vlastním domě.

Lhala jsem sobě, lhala jsem jemu, lhala jsem všem okolo, aby nezjistili, jak to mezi námi doopravdy je. Ale co jsem měla dělat? Utéct? To by se mi nepodařilo. Ne když tu byl on. Hlídal mne jako oko v hlavě. Měla jsem pocit, že by mě našel kdekoliv. Neměla jsem šanci.

* * *

Ráno jsem se probudila rozlámaná, bolelo mě celé tělo a hlava. Byl pátek. Pomalu jsem se zvedla ze sedačky a šla do kuchyně. Snídaně se mi dělat nechtěla, odbyla jsem ji jen čokoládovým müsli a kukuřičnými lupínky v bílém jogurtu. Vlastně už dlouhou dobu jsem na nic neměla náladu, nechtěla se mi dělat snídaně, televizi jsem vypínala po třech minutách, vařila jsem jen obědy, jedno teplé rychlé jídlo za den mi stačilo a Peter většinou chodil domů večer, tak jsem mu uvařila večeři, jízda na koni už mě také nebavila, s jógou jsem přestala už dávno. Většina činností, které jsem aktivně provozovala před naší svatbou, skončila. Byl tu jediný důvod. Peter. Přestaly mě bavit všechny činnosti spojené s ním, zůstala mi jedna jediná. A to četba. Četba, která s ním spojená nebyla, protože jsem ji provozovala v práci, kde on nebyl. Doma se o moje knížky nestaral, a když jsem měla čas, četla jsem i doma, ale to bylo jen zřídka. Nikdy za mnou do knihkupectví nepřišel. Ze začátku mi to vadilo, ale teď jsem za to byla ráda. Vybavil se mi náš rozhovor před rokem a půl.

„Přijdeš se podívat do knihkupectví? Dnes mi přivezou nové police na knížky."

„Teď nemám čas! Někdy se za tebou ale určitě zastavím." Nemám čas. Někdy. Nikdy nepřišel, nikdy neměl čas. Ale na neustálé hlídání a nadávání mi si udělal čas vždycky.

A jak jsem tak pomalu rozkousávala kukuřičné lupínky, vzpomínala jsem na dobu před dvěma lety. Na začátku bylo vlastně všechno úplně jinak. Snídaně do postele, romantické chvilky, dokonce i uklízel, pečoval o mě, stavěl nám dům. Teď? Snídani mi neudělal už dva roky, ani o víkendu ne, jestli mu připadá romantické sezení u televize a popíjení zvětralého piva, tak to mně vážně ne, uklízím spíš já po něm a že toho mám na uklízení stále dost. O mě se naprosto nezajímá, když mu řeknu, že chci někam jít, on si hraje na všímavého manžílka a jeho „pečování" mu vydrží tak patnáct minut, nebo dokud svoje plány neodvolám. A na stavění domu trochu pozapomněl, dům je sice dostavěný, ale na zahradě a kolem domu musím pracovat já. Jako by nestačilo, že uklízím po něm, ještě musím sekat zahradu, natírat plot a starat se o květiny, ale tohle mě baví, pěstuji růže a tulipány. Růže jsou moje oblíbené. Květiny mi Peter donesl naposledy, když mě přišel požádat o ruku.

Dojedla jsem, umyla misku a lžíci, nádobí utřela a vše uklidila. Kelímek od jogurtu jsem vyhodila do koše a müsli s lupínky vrátila zpátky do spíže. Ze skříňky jsem si vzala prášek na bolest hlavy, spolkla jsem ho a zapila vodou z kohoutku. Skleničku, ze které jsem pila vodu, jsem také utřela a uklidila. Rozlédla jsem se ještě po kuchyni, ale nic na uklízení, čím bych mohla zabít čas, tu nebylo. Dneska jsem nemusela do práce, Christine souhlasila, že mi vypomůže, a tak jsem si vzala volno. Vlastně jsem si chtěla zařídit pár věcí, z kuchyně jsem se chtěla přesunout do obýváku a pak do pokoje, abych se mohla jít převléct, ale když jsem procházela kolem stolu, všimla jsem si malého papírku.

Dnes přijdu z práce až pozdě večer, teplá večeře by byla super. Nečekej na mě. Peter

Jako bych byla jeho služka. Pokud si dobře pamatuji, manželství není o tom, že jeden partner slouží tomu druhému.

Ale ta tři osvobozující slova. Nečekej na mě. Konečně budu mít den jenom a jenom pro sebe. Konečně volnost. Konečně svoboda. I když jenom jeden den. Alespoň jeden den.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nalezená mezi tyrany - Prolog a 1. kapitola: