Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 1. kapitola

08.04.2010 (11:30) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2106×

1. kapitola

(Bella)

Jmenuji se Isabella Maria Cullen, s mojí rodinou jsme se před pár lety přestěhovali do malého městečka Forks ve státě Washington. Naše rodina je jiná než rodina našeho druhu, jakožto upíři nepijeme lidskou krev, ale zvířecí. To nám dovoluje žít v souladu s lidmi a být kultivovanější.

 Můj otec Carlisle zde pracuje jako lékař. Vždycky jsem k němu vzhlížela s úctou, jeho sebeovládání je tak dokonalé, že lidskou krev dokáže ignorovat. Já jsem se ke Carlislovi připojila jako první.

Proměnil mě, když jsem umírala na španělskou chřipku. Pak proměnil Esmé, do které se zamiloval v nemocnici, přivezli jí rovnou do márnice. Podobně to bylo i s ostatními členy rodiny, Emmetta jsme našli při lovu. Snažil se ho zabít medvěd, Carlisle si myslel, že se spolu dáme dohromady, ale já ho milovala pouze jako svého úžasného bratra, kterého jsem si vždycky přála. Emmett si našel po několika letech Rosalii. Až za dlouhou dobu se k nám přidali Alice a Jasper, část naší rodiny má zajímavé schopnosti: Alice vidí budoucnost, Jasper umí měnit náladu lidí kolem sebe a já dokážu číst myšlenky.

 Všichni z rodiny byli dokonale spárovaní, až na mě, nijak mě to netížilo. Většinu času jsem se věnovala škole, četbě nebo jsem hrála na klavír. Byla jsem osamělá, ale mě to netížilo. Všechny ty myšlenky lidí okolo mi stačily.

Ležela jsem u sebe v pokoji, když jsem uslyšela, jak na mě Alice v myšlenkách volá.

„Bello, pohni sebou, nebo přijdeme pozdě do školy,“ co tam zase dělá? Nechápu, jak může jen tak pořád ležet a koukat do zdi.

Vzala jsem tašku a šla za Alice do garáže. Nasedli jsme do mého Volva a vydali se do školy. Škola byla jen další věc jak zabýt čas.

Vydala jsem se do své třídy a téměř všechny holky mysleli na to, že dneska přijde do školy nový kluk. Jaký asi bude?  Jsem zvědavá. Jestli s ním budu mít nějakou hodinu, tak to bude zajímavé.

Povzdechla jsem si nad tou absurditou, jak už si každá holka plánovala, že s ním bude chodit a ještě ho ani neviděla. Lidi jsou blázni.

Celý den jsem slyšela pořád stejné myšlenky. Lezlo mi to na nervy. Alice se mnou měla poslední hodinu. Na obědě jsme si sedli na naše obvyklé místo a čekali, až se objeví zbytek rodiny. Zaslechla jsem myšlenky Jessiky Stanlyové. Kdo to jde s Mikem? To je ten nový kluk a jdou si sednout sem. Bezva

Mike s tím klukem si sedli ke stolu, u kterého seděla Jessika, Angela, Ben a Erik. Znala jsem je jen od vidění z hodin. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru.

„Čau lidi. Tohle je můj nový kamarád Ed,“ představil ho Mike.

„Já jsem Jessika,“ představila se. „Ed? To je nějaká zkratka?“

„Ano, je to zkráceně Edward,“ odpověděl nesměle.

Edward? Co to je za jméno? myslela si Jessika.

Ta je ale střelená. Zbytku konverzace jsem moc nevěnovala pozornost. Po chvíli o nás Mike začal mluvit. Edward se na nás asi ptal. Ale počkat. Zaměřila jsem se na jeho myšlenky, ale ono nic. Ticho. Zamračila jsem se nad tím soustředěním.

„Co se děje Bello?“ zeptala se Alice v myšlenkách.

„To je divné, neslyším myšlenky toho nového kluka,“ řekla jsem fascinovaně.

„Jak je tohle možné?“ podivil se Emmett.

„Nechápu to.“

Jak jsem se tak soustředila a zírala na něj, otočil se a naše dohledy se střetly.

Rychle uhnul a zadíval se do talíře. Zdál se celkem hezký, bronzové vlasy, zelené oči a trochu vyšší postavy. Byl sice hubený, ale pod svetrem byla vidět trocha svalů.

Už bylo skoro po obědě, odnesli jsme nedotčená jídla a šli do třídy.

„Tak co slyšela jsi něco?“ zeptal se Emmett před školou, než jsme se stihli rozejít na poslední hodinu.

„Ne, vůbec nic.“

Něco s tím klukem asi není v pořádku. Všimla sis těch holek, jak kolem něho skákali, ale on nic. Připadalo mi to, jako kdyby mu to snad vadilo, za celou dobu sotva promluvil. Přemýšlel Emmett dál.

Vešla jsem do třídy biologie a sedla si na své místo, jediná jsem seděla sama.Lidem jsme naháněli strach. Sami si od nás instinktivně drželi odstup. Zaujatě jsem si kreslila kolečka na obal knížky, když se mi rozpálilo hrdlo jako by chtělo shořet. Co to, trhla jsem sebou. Přestala jsem dýchat a ztuhla.

Ve dveřích se objevil Edward a šel si sednout na jediné volné místo, vedle mě.Ta neskutečná vůně patřila jemu? Většinou takhle výraznou vůni mají holky.Když mě zahlédl, nejspíš se zděsil.Mlčky si sednul vedle mě, tak na tohle nemám.

Snažila jsem se přimět opustit třídu, ale nedokázala jsem to. Hrdlo mi hořelo a chtěla jsem ho zabít. To snad není pravda. Neslyším jeho myšlenky a ještě takhle voní. Mé divoké já už plánovalo jak ho zabít.Ne. To nesmím dopustit. Nechci se zase stěhovat. Koukla jsem na papír s laborkou, kterou nám dal profesor. Rychle jsem doplnila odpovědi.

„Pane profesore. My už to máme. Mohla bych prosím odejít,“ ucedila jsem krs zuby, protože jsem se neodvážila nadechnout.

Zkontrolovat odpovědi a pustil mě ze třídy. Vyletěla jsem nadlidskou rychlostí ven na čerstvý vzduch. To není možné. Málem jsem toho kluka zabila. Stačilo tak málo. Další biologii s ním mít už nemůžu.

Šla jsem na sekretariát, abych si přehodila hodiny, ale sekretářka to odmítla. V tu chvíli mě udeřila zase ta samá vůně. Co tady dělá, to už hodina skončila? Edward stál ve dveřích s nějakým papírem.

Zatajila jsem dech. Proč se vždycky objeví v tu nejhorší chvíli. Byla tam jenom ta sekretářka. Stačilo tak málo. Ne. Běžela jsem z té místnosti pryč. Musím odtud vypadnout.

V autě na mě čekala Alice. Se zrychleným dechem jsem okamžitě nasedla dovnitř a rozjela se domů.

„Co se stalo? Bello, já viděla, jak zabíjíš toho kluka, ale pak všechno zmizelo a po chvíli jsem to viděla zase. Doufám, že se nic nestalo. Že ne, mně se tady líbí Bello!“ valily se na mě Aliciny myšlenky.

„Musím odtud pryč. Nezabila jsem ho, ale nebylo k tomu daleko. Jak je to možný, nikdy jsem nic takového necítila. Musela jsem utéct z hodiny. Alice, já musím odjet pryč.“

„Ne, prosím. Bello to nemůžeš a co by na to řekla Esmé a Carlisle.“

„Nehodlám toho nevinného kluka zabít, jestli neodejdu, moc dlouhý život mít nebude. Bude to jenom na pár let, pak odtud určitě odejde a já ho nikdy neuvidím.“

„A kam hodláš jít?“

„Pojedu do Denali  k Tanye. Hned teď.“ Byli jsme na půli cesty lesem k našemu domu. Zastavila jsem auto a odběhla pryč, běžet bude rychlejší.

„A co mám říct Carlislovi!?“ křičela za mnou.

„Pravdu. Já mu zavolám, až dorazím k Tanye.“

Běžela jsem, co mi nohy stačily. Nesmím dovolit, aby kvůli jedné mé pitomosti byla má rodina nešťastná. Radši na pár let odejdu, než abych je donutila opustit tak hezké a útulné místo ve Forks.

(Edward)

Jmenuju se Edward Swan. S otcem jsme se právě přistěhovali sem do Forks. Potom co se moje matka zabila při bouračce, můj otec nechtěl zůstat v našem starém domě se slovy ,Akorát by ji to tu všechno připomínalo.´ Našli jsme si tady domek a já se přihlásil na zdejší školu.

Stál jsem před domem a koukal na starý modrý Chevrolet, který mi můj otec koupil, abych měl způsob, jak se dopravit do školy. Dost jsem pochyboval, že to tahle rachotina zvládne. S povzdechem jsem nasednul. „Lepší, než nic,“ řekl jsem si pro sebe a rozjel se směrem ke škole.

Na parkovišti na mě všichni zírali. Copak si nemůžou všímat někoho jiného? Rychle jsem si šel do kanceláře pro rozvrh a upaloval na první hodinu. Když jsem vešel do třídy, hned se mě chytnul jeden kluk.

„Ahoj. Já jsem Mike. Můžu tě tu provést, jestli chceš. Pojď, sedni si ke mně.“ Začal přátelsky.

„Dobře,“ souhlasil jsem. „Já jsem Ed,“ představil jsem se. Radši jsem se představoval jako Ed, protože každému přišlo divné jméno Edward. Mě to přišlo normální. Naše jméno se dědí po generace. Nechápu, co s tím všichni nadělají.

Zbytek dne mě provázel Mike. V jídelně jsem si koupil jídlo a Mike už mě táhnul ke stolu, u kterého seděli jeho přátelé.

„Čau lidi. Tohle je můj nový kamarád Ed,“ představil mě Mike.

„Já jsem Jessika,“ představila se dívka sedící nejblíže k nám. „Ed? To je nějaká zkratka?“ zeptala se. Ach jo zase to musím vysvětlovat.

„Ano, je to zkráceně Edward,“ odpověděl jsem nesměle a všichni na mě koukali jako na blázna.

Sednul jsem si vedle Mika a poslouchal rozhovor ostatních. U stolu seděla dívka jménem Angela a ještě jeden kluk, jehož jméno jsem nepostřehl.

Rozhlížel jsem se po jídelně, když mou pozornost upoutala parta pěti lidí sedících na druhém konci jídelny. Vypadali jako andělé. Všichni bylo naprosto dokonalí.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se Mika a hlavou kývnul k těm bohům.

„Jo. To jsou Cullenovi,“ řekl trochu znuděně Mike. „Zdejší podivíni,“ dodal.

Nyní začala vysvětlovat situaci Jessica „Ta blondýna to je Rosalie a ten kluk vedle ní to je Emmet. Černovláska je Alice, blonďák vedle ní je Jasper.“

V tu chvíli jí do řeči skočil Mike.

„A ta brunetka vedle Alice to je Bella.“

„Jsou to nevlastní děti doktora Cullena. Přistěhovali se sem před pár lety,“ pokračovala Jessica.

Všichni byli krásní, ale naprosto mě uchvátila Bella. Ty dlouhé hnědé vlasy a její postava byla naprosto dokonalá. Mohl jsem na ní oči nechat. V tu chvíli se na mě podívala. Jejda. Vypadala zamyšleně a dívala se na mě pekelným pohledem.

Rychle jsem odvrátil pohled a zadíval jsem se do mého téměř prázdného talíře. Poté už jsem se neodvážil znovu se na ní podívat.

„Nedělej si iluze, chlape. Ta nikoho nechce. Je asi až moc hrdá. Zbytek její rodiny je spárovaný jenže ona každého odhání,“ podotknul Mike, protože si všimnul, jak jsem na ní zíral. Má pravdu. Je až moc dokonalá. Stejně sotva ví, že existuju.

Další hodinu jsem měl biologii. Zdržel jsem se na obědě a pak mě Mike dovedl do uličky, ve které byla má třída a naznačil směr, kterým jsem se měl ubírat, protože on měl hodinu jinde.

Vešel jsem do třídy a hledal volné místo. Pak jsem ji spatřil, jak tam sedí napřímená s bolestí ve tváři. Co to s ní je? Jediné místo bylo vedle ní. Odhodlal jsem se a sednul si. Učitel nám rozdal do dvojice papíry s laborkami a začal s výkladem. Za celou hodinu se sotva pohnula. Neodvážil jsem se na ni promluvit. Vypadala tak zuřivě a její oči byli temně černé. Profesor skončil s výkladem a vyzval nás k práci. Rychle popadla papír a bleskově doplnila odpovědi.

„Pane profesore, my už to máme. Mohla bych prosím odejít,“ ucedila krs zuby.

Její hlas zněl tak nádherně, jak jsem to nečekal. Učitel zkontroloval odpovědi a pustil jí ze třídy. Odběhla až příliš rychle na normálního člověka. Co to s ní k sakru bylo. Takhle se přece normální holky nechovají. Bylo my jí líto. Chtěl jsem vědět co jí je.

Zvonění ohlásilo konec hodiny a zároveň celého vyučování. Všichni začali odcházet domů. Musel jsem ještě zajít do kanceláře nahlásit se. Vešel jsem dovnitř a ona tam stála celá rozzuřená. Chtěla si přehodit hodinu biologie, ale sekretářka to nedovolila.

Otočila se a vyběhla odtamtud stejně rychle jako předtím. Nechápal jsem to. Bylo to snad kvůli mně? Ale já jsem nic neudělal. Jsem tu první den. Nemohla to být moje vina. Nebo snad ano?

Nasedl jsem ho mého auta a odplazil jsem se domů. Nevím proč, ale pořád mi vrtala hlavou Bella. Co jí bylo? Mohl jsem jí nějak pomoct? Zítra se jí ve škole zeptám.Pozdravím jí a pokusím se zjistit co má za problém. Pokusím se jí nějak pomoct.

Druhý den ráno jsem byl nervózní, až Bellu uvidím, ale na obědě nebyla a na biologii taky ne.

2. kapitola