Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska naruby - 4. kapitola

17.04.2010 (19:30) • Samaneta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1649×

4. kapitola

Nasedl jsem do svého auta a vydal se do školy. Před školou na mě už čekal Mike. Šel jsem za ním, abych ho pozdravil.

„Ahoj.“

„Čau,“ odvětil. „Hele Cullenovi už jsou zase v plném počtu.“ Podíval jsem se směrem k nim. Zrovna vystupovali z velkého Jeepu. Bella byla tak půvabná a krásná. Celý týden jsem na ni myslel. Nemohl jsem se dočkat, až ji zase uvidím, až uslyším ten její zvonivý hlas. Mike mě vytrhl ze zamyšlení. Stále jsem totiž zíral směrem k nim.

„Pojď už konečně. Musíme jít, nebo přijdeme pozdě.“

Šli jsme tedy do třídy. Pak už jsem ji neviděl. Pořád jsem ale na ni myslel. Nemohl jsem si pomoct. Byla jako anděl, který když se objeví, tak všechno rozzáří.

Po třetí hodině jsem musel jít do své skříňky, protože jsem si v bundě zapomněl peníze na svačinu. Snažil jsem se otevřít zámek, ale nějak se zasekl a nešel otevřít. Chvíli jsem si hrál s klíčkem, když na mě někdo vesele promluvil.

„Potřebuješ pomoct?“

„Asi ano. Nejde mi to…“ Doteď jsem si hrál ještě se zámkem. Vzhlédl jsem, abych zjistil, s kým to vlastně mluvím. Když jsem ji spatřil, zastavilo se mi srdce. Přede mnou stál někdo, koho bych vůbec nečekal – Bella. „ …otevřít,“ dopověděl jsem potichu.

„Můžu?“ zeptala se a postavila se ke skříňce.

„Jasně.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohl. Vzala za klíček a zatlačila na skříňku. Trochu do ní bouchla, otočila klíčkem a skříňku otevřela.

„Hotovo. Tyhle skříňky už jsou pěkně staré. Chce to trochu síly. Občas se to zasekne.“ Stále jsem na ni udiveně zíral a nebyl schopen jediného slova. Usmála se na mě.

„Já jsem Isabella Cullen. Říkej mi Bella. Ty jsi Edward, že ano?“

„Ehm… Jo já jsem Edward,“ vykoktal jsem ze sebe. Byl jsem si jistý, že jsem se před ní nezmínil, že je jmenuji Edward. Všichni mi říkají Ede. Zvláštní.

„Edwarde, chci se ti omluvit za to, jak jsem se chovala minulý týden. Asi jsem ti musela připadat jako nějaký blázen. Já neumím udržet svůj vztek na uzdě a ten den mě prostě něco rozrušilo. Nechci, aby sis myslel, že jsem divná.“ To jsem si teda ani náhodou nemyslel. Vždyť je tak krásná a tenkrát jsem myslel pouze na to, jak jí pomoct.

„Ne, ne. To mě ani nenapadlo. A omlouvat se nemusíš. Já tě naprosto chápu.“

„Tak dobře. Uvidíme se tedy na hodině,“ řekla a odebrala se k odchodu.

„A díky za tu skříňku!“ dodal jsem.

„To byla maličkost.“ Udiveně jsem koukal na její vzdalující se postavu. Já jsem ale blbec. Celý den na ni myslím a teď když tu přede mnou stála tak jsem nebyl schopen jediného slova a dokázal jsem na ní jenom koukat jako pitomec.

Vzal jsem si z bundy peníze a šel na další hodinu. Strašně se vlekla. Myslel jsem, že snad nikdy neskončí. Nemohl jsem se dočkat oběda, až ji zase spatřím. Konečně zazvonilo. Ještě jsem šel naproti Mikovi, abychom mohli jít na oběd spolu. Cestou do jídelny jsem skoro utíkal.

„Co se děje Ede?“ zeptal se udiveně Mike.

„Nic jen mám strašný hlad,“ lhal jsem. Nechtěl jsem mu vysvětlovat ten incident s Bellou. To mě zase přivedlo k myšlenkám na ní a chtěl jsem už konečně být v jídelně.

Když jsme tam přišli, už seděla u stolu se svojí rodinou. Jakmile jsem ji uviděl, tak se mi ulevilo. Teď už jsem byl zase klidný, když jsem se na ni mohl kdykoli ohlédnout a spatřit ji. Sednul jsem si ke stolu vedle Mika a letmo poslouchal jejich konverzaci. Otočil jsem se, abych se potěšil pohledem na tu krásu a všiml jsem si, že ona se na mě taky dívá. Rozpačitě jsem se usmál a odvrátil pohled. Je tak krásná až se mi z toho pohledu zastavilo srdce jako na chodbě. Dojedl jsem a čekal na ostatní. Potom jsme společně odešli z jídelny a já jsem upaloval do třídy biologie. Ještě tam nebyla, tak jsem si sednul na naše místo a čekal, až se objeví.

Po chvíli vešla do dveří a bez váhání si to namířila k naš í lavici. Zářivě jsem se na ni usmál.

„Ahoj,“ pozdravil jsem mile.

„Ahoj,“ odvětila a začala si vyndávat věci z tašky na lavici. Přišla těsně před zvoněním, takže jsem neměl šanci, si sní ještě povídat, protože do třídy vešel učitel. Zadal nám práci do dvojic. Chopila se mikroskopu a začala doplňovat odpovědi do pracovního listu.

„Můžu se na to taky podívat?“ řekl jsem rozpačitě, když jsem viděl, že nemá v úmyslu mě k tomu pustit.

„Jistě. Jen jsem si ještě nezvykla na spolupracovníka,“ zasmála se a posunula mikroskop ke mně. Byla tak krásná, když se smála. Doplnil jsem zbytek úkolů a podal jí papír.

„Máme to dobře?“ zeptal jsem se jí. Udiveně vykulila oči a prohlédla papír, porovnala ho se sklíčkem pod mikroskopem a zatvářila se překvapeně.

„Myslím, že ano.“ Bylo pár minut do konce hodiny, tak jsme si začali povídat.

„Kde jsi byla?“ zeptal jsem se.

„Musela jsem si něco zařídit mimo město,“ odpověděla jsem rozpačitě. „A jak se ti tady líbí?“ nevěděl jsem co říct tak jsem něco plácnul.

„Dřív jsem žil v Phoenixu, takže jsem zvyklý na větší město. Všichni tu všechno ví a na můj vkus je tu moc zima. Jinak se mi tu líbí.“

„A proč jste se sem přestěhovali?“ zeptala se. Na tuhle otázku jsem nerad odpovídal. Předci jenom to není zas tak dlouho od té události. Stále mě ještě bolelo u srdce, jen jsem na to pomyslel. Měl jsem svou matku velice rád. Po chvíli úzkosti jsem odpověděl.

„Před půl rokem mi umřela matka na rakovinu a otec nechtěl žít v našem starém domě. Chtěl se usadit někde daleko, kde by měl klid.“ Po jejím obličeji přeběhlo zděšení a pak obrovská lítost. Chvíli mlčela.

„Omlouvám se. Je mi to líto,“ řekla po chvíli a protože už mě asi nechtěla dále zatěžovat, přešla na méně bolestivé téma. „A jak ses měl celý týden?“

„Celkem v pohodě. Lidi už na mě tak nezírají a našel jsem si tu pár přátel.“ Zvonění ohlásilo konec hodiny a začali jsme se zvedat k odchodu. Je vážně moc milá. Oproti té minulé hodině. Určitě jí něco muselo hodně rozhodit. Na chvíli jsem se zadíval do jejích zlatých očí. Počkat. Minule byli pronikavě černé.

„Nosíš čočky?“ zeptal jsem se bez otálení. Vypadala, jako že jí ta otázka zaskočila, ale během vteřiny se vzchopila.

„No… Jo, ale jen občas. Tohle je moje barva očí,“ odpověděla.

„Aha.“ Vyšli jsme ze třídy a vydali se směrem k parkovišti. Tam jsme se rozdělili.

„Tak zítra,“ rozloučil jsem se a odešel ke svému autu.

Vydal jsem se domů. Doma bylo prázdno. Charlie asi odjel do La Push na ryby. Měl jsem celý dům pro sebe. Ale nedokázal jsem se na nic soustředit, na nic kromě ní. Šel jsem do svého pokoje a sednul si k psacímu stolu. Ze spodu zásuvky jsem vytáhl svůj tajný sešit, do kterého jsem psal básně. Když jsem zavalen myšlenkami, musím je nějakým způsobem dostat ze sebe ven. Nerad se svěřuji a tak v úzkostných chvílích přenáším své pocity na papír. Donedávna jsem hodně psal o mé matce. Popadl jsem tužku a začal psát…

Ó Bella,

krásná Bella.

Oči má krásné jako noc,

já chtěl bych ji znovu spatřit moc…

Ruka psala sama. Napsal jsem báseň o Belle. Když píšu, ani sám nevím, co jsem vlastně napsal. Až když si přečtu, co jsem napsal, dokážu přesně poznat, co vlastně cítím. Přečetl jsem svou báseň a zjistil jsem něco u mě naprosto neobvyklého. „Miluji Bellu?“ zašeptal jsem udiveně. Ale to přeci nejde. Ona si někoho jako já nezaslouží, nejsem pro ni dost dobrý. Nemůžu se jí vnucovat. Budu se chovat jako doteď. Sice se budu muset z takového návalu citů vzpamatovávat, ale to nevadí. Nejspíš budu potřebovat větší sešit na básně.

3. kapitola - 5. kapitola

Omlouvám se za tu báseň... Stojí za prd. Má to být jen ukázka a vymýšlela jsem to narychlo. Nejsem žádný básník :). Prosím napište, jestli se vám líbí, když píšu stejnou kapitolu z obou pohledů a jestli v tom mám pokračovat.

Díky Samaneta. :-)

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska naruby - 4. kapitola: