Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 19. kapitola

06.12.2012 (12:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2353×

19. kapitola – Shledání

(pohled Belly)

Poloupír by řekl, že osud si z nás už normálně musí střílet.

Těsně před zvoněním jsem se dostala do učebny biologie a díky nějakému idiotovi, který do mě strčil, jsem se div nepřerazila před celou třídou. Díky mým zlepšeným reflexům jsem to naštěstí vybalancovala. Potom jsem vyrazila ke katedře, podala papíry profesorovi, který mi je podepsal a poslal mě si sednout.

Už jen za to, že mě nenutil se představit, měl bod k dobru.

Otočila jsem se tedy a rozhlédla se po třídě. První a vlastně i jediné volné místo ve třídě bylo v poslední lavici u okna. Když jsem však uviděla toho, kdo tam seděl, přísahala bych na to, že se mi na chvilku zastavilo srdce.

Pomalým, váhavým krokem jsem se vydala k volné židli a upřeně přitom zírala před sebe. On při tom upřeně zíral na mě. Snažila jsem se ho nevnímat, když jsem si k němu sedala. Raději jsem se soustředila na výklad profesora.

„Tak, dnes jsem si pro vás připravil práci ve dvojicích. Na lavicích máte připravené mikroskopy…“

Udělalo se mi nevolno. Tohle není vtipné.

Profesor prošel kolem nás, podal mi sklíčka a zase vyrazil ke katedře. Já si přitáhla mikroskop, přidala tam první sklíčko a snažila se ho i na dále ignorovat.

„Bello?“ zašeptal nakonec ohromeně. Asi už překonal šok. To já o sobě tvrdit nemůžu, i když jsem to čekala, že ho tady uvidím, nenapadlo by mě, že to bude na biologii.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho přesně stejným tónem, možná jen trochu podrážděným. Mezitím jsem stihla zapsat do pracovních papírů, o jakou fázi se jednalo. Pak jsem šoupla mikroskop k Edwardovi. Ten na mě stále nevěřícně zíral. To mě donutilo si povzdechnout.

„Tak dělej, v tomhle už máme přece praxi, ne? Jen se mě tentokrát, prosím, neptej na počasí,“ dodala jsem jízlivě.

Edward se na mikroskop ani nepodíval.

„Slyšel jsem, že jsi zmizela. Utekla. Kde jsi byla? A jak to, že – “

„Že jsem nezestárla ani o den? Ale v tom se pleteš. Já jsem starší. Přesně o měsíc starší, než když si mě nechal v tom lese. A co se mi stalo, když nejsem upír, ale ani dnes nevypadám na třicet? Tak do toho ti opravdu nic není,“ ujistila jsem ho.

„Já… změnila ses. Měl jsem o tebe strach,“ zamumlal.

„Vážně?“ zaujalo mě to.

„Myslel jsem si, že jsi mrtvá,“ vysvětlil mi.

„No, jak vidíš, tak opravdu nejsem. Ty jsi byl vždycky takový pesimista, Edwarde,“ protočila jsem nad tím očima.

„Jak to, že už mi nevoníš?“ chtěl vědět a tu poznámku o sobě prostě přešel.

„To je od tebe docela nezdvořilé, říkat mi, že už ti nevoním, nemyslíš?“ usmála jsem se ironicky.

„Víš, jak to myslím,“ odsekl naštvaně.

„I tak. To už asi bude moje tajemství a ty se s tím budeš muset smířit,“ pokrčila jsem rameny a dodělala místo něj tu společnou práci. Chvíli asi zpracovával moje slova, protože až ke konci hodiny se zeptal: „Kde jsi byla? Proč jsi vůbec utekla? Víš, kolik starostí jsi způsobila Charliemu i nám?!“

„Ty nemáš žádné právo mi vyčítat cokoliv z toho, co jsem udělala! Už dávno se tě to totiž netýká. A mého tátu do toho laskavě nepleť,“ zavrčela jsem na něj přesně ve chvíli, kdy zazvonilo. Pak jsem věci rychle shrábla do tašky a beze slova se zvedla.

On mě bohužel brzy dohnal.

„Mám na to právo! Utekla jsi! Vyčítal jsem si to celé ty roky, protože to bylo kvůli mně!“ vyjel na mě.

„Tolik si zase nefandi,“ odsekla jsem.

„Bello…“  zamumlal, když už jsme byli v jídelně. Chytil mě přitom za ruku. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to.

„Pusť mě!“

„Ne dřív, než mi to všechno vysvětlíš,“ zakroutil hlavou.

„Okamžitě ji pusť,“ ozvalo se před námi. Nepřekvapilo mě, když jsem zvedla pohled a uviděla Jakea. Tak tohle bude ještě sranda…

(pohled Viky) 

Sice už jsem seděla u stolu, když jsem viděla ty tři hádat se u vchodu do jídelny, ale protože jsem věděla, že to Bella sama nezvládne, obrátila jsem se na Aleca.

„Jdu za nimi. Postarej se, ať Ness s Chrisem nikam nechodí, ano?“

„Kdo to je?“ chtěl vědět Chris.

„Nikdo důležitý,“ ujistila jsem ho.

„Půjdu s tebou,“ řekl a vstal.

„Já taky!“ ozvala se Ness.

„Ani náhodou. Oba dva sednout, okamžitě!“ zavrčela jsem. Možná byli oba natolik překvapeni mojí reakcí, že poslechli. Normálně bych to považovala za nemožné.

„Hlídej,“ nařídila jsem ještě jednou Alecovi, který mi sice věnoval nechápavý pohled, ale přikývl, a vydala se k Belle, Jakeovi a Edwardovi.

„Co ty tady děláš, pse?“ slyšela jsem zavrčet Edwarda, což mě donutilo si chvátnout.

„Pusť ji, nebo tě roztrhám na kousky, ty hnusná pijavice,“ zavrčel Jake. Jistě, bylo to směřované na Edwarda, ale docela to urazilo i mě. Nežije už s těmi pijavicemi pár let náhodou?

„Nechte toho. Oba!“ snažila se je zastavit Bella a konečně se vymanila Edwardovi.

„Jo, Bella má pravdu. Klídek, hoši,“ přitakala jsem, když jsem konečně dorazila k nim. Bella se na mě vděčně usmála. Když si mě Edward všiml, zavrčel.

„Co ty tady děláš, ty mrcho?“ zavrčel na mě.

„Záleží na tom?“ usmála jsem se na něj sladce a otočila se na Bellu.

„Myslím, že už na tebe u našeho stolu někdo čeká. Tak co kdybys šla napřed a uklidnila je?“ nadhodila jsem jí.

„No, to by možná bylo lepší,“ přikývla, vrhla ještě jeden vyčítavý pohled na Edwarda a pak odešla. Takže jsme tu zůstali my tři.

„Tak a teď, aby mezi námi bylo jasno, k Belle už se ani nepřiblížíš, jasné?“ vyhrožoval mu Jake.

„A kdo jsi, že za ni rozhoduješ?!“ vyjel na něj.

„Její přítel!“ zavrčel Jake. Vtom dostal Edward záchvat hysterického smíchu.

„Být tebou, tak se moc nesměju, je to fakt,“ zchladila jsem ho. Asi to zafungovalo, protože se přestal smát.

„A ty jsi tu vlastně proč?“

„Protože Bella je moje nejlepší kamarádka,“ vysvětlila jsem mu to stručně.

„V jakém vesmíru by Bella mohla být tvoje nejlepší kamarádka a jeho přítelkyně?“ zeptal se pochybovačně.

„V tom, ve kterém jsi ji nechal,“ odsekla jsem, popadla Jakea za ruku a odtáhla ho k našemu stolu.

(pohled Chrise)

Nedůvěřivě jsem si měřil toho upíra, který křičel na mámu a dokonce si ji i dovolil zadržet proti její vůli. Když se konečně dostala k nám, zeptal jsem se: „Jsi v pohodě?“

„Jo, všechno je v pořádku,“ snažila se nás uklidnit. Ale v očích měla takový podivný výraz. Máma zkrátka nikdy neuměla lhát.

„Nevypadalo to na to,“ konstatoval jsem.

„Je lepší, když jste se do toho nepletli,“ zakroutila máma hlavou. Podíval jsem se na ségru. Vypadala stejně naštvaně a zmateně, jako jsem se já cítil. Když jsem se ale potom podíval na Mel a Aleca, zjistil jsem, že jsou stejně zmatení jako my. Jen nemají právo se na něco ptát. Nebo to možná jen chtěli nechat na doma.

„Ráno jsem s ním mluvil,“ kývl jsem k tomu upírovi, který už teď mířil ke stolu své rodiny.

„To už se nikdy nesmí opakovat,“ podívala se na mě máma přísně.

„Proč?“

„Protože si to Bella nepřeje,“ odpověděla mi místo mámy Viky. I ta byla dnes nějak divná. Něco mi říkalo, že Viky ví, o co tady jde.

„Fajn,“ pokrčil jsem rameny. Máma se podívala na Ness.

„Dobře,“ povzdechla si. Pod stolem se mě ale nenápadně dotkla a ukázala mi, že si myslí pravý opak. Chce zjistit, co se to děje. Téměř neznatelně jsem přikývl a pak se zaměřil zase na jídlo.

„Tak, jak se vám vlastně líbí ve škole?“ změnil téma Jake, který si mámu posadil majetnicky na klín.

„Docela v pohodě,“ usmála se ségra.

„Otrava,“ zamručel jsem.

„Lepší než doma,“ zazubil se Alec.

„Zatím to zvládám,“ usmála se Mel.

„Takže tolik k prvnímu dni bez katastrof,“ povzdechla si máma, což mě znovu přinutilo se zadívat k rodině toho podivného upíra, kterého jsem už od pohledu nemusel. Nikdo nebude ubližovat nebo si vyskakovat na moji mámu. Nikdo.

On jakoby ale můj pohled vycítil, zvedl oči a můj pohled mi oplácel.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 19. kapitola: