Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nebo přátelství? - 22. kapitola

06.07.2013 (07:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2068×

22. kapitola – Zábava pokračuje

(pohled Belly)

Druhý den mě probudily sluneční paprsky na mé tváři. Přimhouřila jsem oči a otočila se na bok. Jake stále ještě spal a mně bylo jasné, že za necelé dvě minuty už budeme muset stejně vstávat kvůli škole. I tak jsem si ovšem užívala ten pocit, kdy jsem ho mohla sledovat, jak spí. Lehce chrápal a byl roztažený téměř přes celou naši obrovskou postel, ale mně to nevadilo. Vypadal celkem roztomile.

Když jsem ho tak sledovala, neubránila jsem se vzpomínání. Už od dětství nás rodiče dávali dohromady, kdyby nás tak teď mohli vidět!

Mně už bude skoro třiatřicet, Jakovi bylo něco přes jednatřicet. Ne, že bychom na ta léta vypadali. A měli jsme spolu už téměř odrostlé, vlastně dospělé děti. Tím myslím vyspělostí, jinak jim bylo skoro patnáct. A samozřejmě, nebyly to přímo naše děti, ale Jake měl na ně stejné právo jako já, protože to byl on, kdo u nich se mnou seděl po nocích, když marodily nebo je učil se bránit a především tu pro ně byl, kdykoliv ho potřebovaly. A to všechno dělal kvůli mně. Tolik mě miloval, že si nakonec zamiloval i moje děti.

A teď se tu najednou objevil Edward a chtěl po mně, abych ho opustila.

Jak bych jenom mohla? Svou šanci u mě už propásl…

„Víš, tohle je docela strašidelné,“ zabručel Jake najednou.

„Co?“ nechápala jsem.

„Jak se na mě díváš a mračíš se, jako bys mě plánovala při nejbližší příležitosti vyměnit za někoho jiného.“

„Právě naopak,“ pousmála jsem se a sklonila se k němu, abych mu dala pusu.

„Tohle si ale nechám líbit,“ zavrněl spokojeně a přitáhl si mě blíž.

(pohled Chrise) 

„Bože, nemůžou si to nechat na večer?!“ zavrčel jsem, když jsem slyšel, co se děje v ložnici tam nahoře.

„Mají se rádi, tak jim to přej,“ mrknul na mě Alec.

„Ale nemuseli by si to dokazovat tak často,“ zastala se mě ségra.

„Děláte, jak nejste dospělí, ale právě se chováte jako dvě malé děti,“ protočil nad tím oči. Já zavrčel, ségra se začervenala a zmizela za dveřmi lednice.

„Kde je Viky a Mel?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.

„Mel jsem viděl nahoře, ale kde je Viky, to netuším. Myslím, že v noci ani nebyla doma,“ zamračil se Alec.

„To je divné,“ zamumlala ségra a vytáhla z té ledničky, do které koukala asi už deset minut, jeden jogurt a sedla si na stoličku vedle mě. Já už dosnídal a šel jsem dát nádobí do myčky, když se do kuchyně přiřítila Viky. Oknem. A ve vlasech měla větvičky.

„Kde jsi byla?“ dostal jsem výbuch smíchu. Vypadala jako divoženka.

„Venku,“ pokrčila rameny a zmizela na schodech. Já si pak znovu sedl na stoličku a čekal, až se ostatní uráčí sejít dolů. Mezitím jsem přemýšlel právě nad Viky.

Viky, i přestože právě prolítala celou noc po lese, vypadala naprosto úchvatně. Nevím, proč jsem si toho nevšiml dřív. Ale ona bylo opravdu krásná. Hezčí, než všechny ty volterrské slečinky, co se snažily mě zaujmout. Viky byla svá. A to se mi na ní líbilo.

Bohužel tady byl docela podstatný háček. Byla pro mě jako teta. Jasně, sice ne biologicky, ale…

„Chrisi, tak jdeš?“ ozvala se máma.

„Jasně, hned,“ dostal jsem ze sebe a v autě zaplul na místo vedle Viky.

(pohled Nessie)

„Ma… ehm, máš s sebou ty učebnice na biologii, Bello?“ zarazila jsem se ještě včas.

„Jasně, že je mám,“ přikývla máma vážně.

„Pardon,“ zazubila jsem se, když jsem vystupovala.

„Tak co jsi chtěla?“

„No, jenom mě zajímalo, jestli dneska po škole platí ten výlet do města,“ zeptala jsem se a sledovala bráchu s Alecem, jak se najednou hrozně nenápadně zabrali do rozhovoru o motorech. A Jake se k nim brzo přidal.

„Myslíte ty nákupy?“ zasmála se Viky a vzala nás obě kolem ramen.

„Jo, jo…“

„Tak ty platí určitě,“ zasmála se máma a sledovala svého vzdalujícího se přítele. „A budeme potřebovat nosiče,“ dodala víc nahlas, aby ji slyšeli.

„Né, to byste nám neudělaly,“ zahučel Jake do prázdna. Chris s Alecem divoce přikyvovali.

„Ale jo,“ zasmála se Mel bráchovi.

„Já ale myslím, že už mám jiný plány,“ ušklíbl se Chris.

„A jaké, smím-li se zeptat?“ chtěla vědět Viky. Chris se otočil na dívky, které právě prošly kolem něj a odpověděl: „To nevím, ale jakmile zjistím jejich jména, dám ti vědět.“

„Mužský,“ povzdechla jsem si.

„To si plácnem, sestro,“ přikývla Mel zachmuřeně.

„Ale co, odpoledne si užijeme i bez nich,“ prohlásila máma a já se rozhodla jí věřit. „Bude to dámská jízda.“

„Paráda,“ přikývla Viky, která ovšem pohledem zabloudila ke Cullenům a pohledem vyhledala toho vysokého zrzka. „Měli bychom si teď dát od chlapů trošku oraz.“

(pohled Viky)

První hodina španělštiny v budově C proběhla v klidu. Mel měla čím dál menší problémy se zvládáním žízně, což bylo fajn. Když jsme se ale potom po hodině musely rozloučit, zamířila jsem po chodbě do další učebny a cestou potkala potíže. Konkrétně dvoumetrové, namakané potíže.

„Nazdárek, zrzko,“ ušklíbl se ten nejotravnější ze všech Cullenů.

„Čus, hromotluku,“ vrátila jsem mu stejnou mincí.

„Právě jsem zjistil, že máme příští hodinu spolu,“ přešel to bez poznámek.

„No, bezva,“ zamračila jsem se.

„Doufal jsem, že bychom si mohli při té příležitosti promluvit,“ pokračoval nadějně. To už jsme ale byli ve třídě.

„O čem?“

„O Belle.“

„Ahá, to je v poslední době oblíbené téma,“ usmála jsem se jízlivě a sedla si do poslední lavice. Hromotluk si sedl vedle mě.

„Co se to s ní stalo?“ zajímal se dál a měřil si mě zkoumavým pohledem.

„Hele, řeknu ti to takhle. Jestliže o tom nechce mluvit sama Bella, já vám rozhodně nebudu nic vyprávět. Pokud chceš něco zvědět pro Edwarda, máš smůlu. A doporučovala bych ti neotravovat ani samotnou Bellu, její přítel dokáže být totiž trošičku náladový a výbušný,“ vysvětlovala jsem mu, jak se situace má.

„Ona fakt žije s tím psem? A co ten týpek z Volterry? Jak ten se k vám dostal? A vy dvě? Jak proboha můžete být nejlepší kamarádky?!“ vyptával se dál po zbytek hodiny, ale já ho ignorovala. Emmettovi se to zřejmě nelíbilo, ale mně to bylo fuk, a hned, jakmile zazvonilo, jsem se zvedla a vystřelila ze třídy. Bylo mi jedno, kam jdu, hlavně abych ho už měla z krku.

(pohled Chrise)

Většina dne probíhala v pohodě. Na třetí hodině trigonometrie jsem se srazil se ségrou, tu hodinu předtím jsem měl dějepis s Alecem. Nikde jsem za celý den nezahlédl žádného Cullena, ale s příchodem občanky mi bylo jasné, že se to změní.

Bez zaváhání jsem vklouzl do lavice vedle té blonďaté a namyšlené upírky. Doufal jsem, že mě bude zbytek hodiny ignorovat, asi jako minule. K mému překvapení se tak ale nestalo.

„Ahoj, ty jsi Chris, že ano?“ oslovila mě upírka s mírným úsměvem na rtech a natočila se ke mně. Dřív, než jsem stačil něco říct, pokračovala: „Já jsem Rosalie.“

„Já vím,“ řekl jsem mírně zaskočeně.

„Bella ti o nás vyprávěla?“ nadzvedla obočí.

„Ne, proč by měla?“ nechápal jsem.

„Ale to nic.“

„Odkud ji znáte?“ Rosalie si mě změřila pohledem. Přišel jsem si jako pod rentgenem. Nevím, co hledala, ale po chvíli se znovu usmála, tentokrát ještě laskavěji.

„Jsme staří známí, jistě ti to jednou poví sama,“ odmávla to a já přemáhal nutkání zavrčet. Vtom vešel profesor. Já si povzdechl.

„Taky občanku tolik nenávidíš?“ zeptala se po chvilce. Věděl jsem, že bych s ní neměl mluvit… ale nemohl jsem si pomoct. Doufal jsem, že bych se třeba mohl dozvědět něco víc o mámině minulosti. Jistě, mohl jsem té blondýně ukrást vzpomínky jediným dotekem, ale než by se k ní vrátily, něco mi říkalo, že by si ze mě ten její přítel udělal rohožku před dveře.

„Jo, je to nuda.“

„Kolikrát už jsi odmaturoval? Já už to zkouším po osmnácté.“

„Studuju prvně,“ zamračil jsem se. Blondýna se narovnala a znovu si mě změřila.

„Tak to přeju hodně štěstí. Ale není to zase tak zlé… až na tu nudu,“ dodala.

„Až na tu nudu,“ souhlasil jsem.

(pohled Belly)

Na obědě jsem se zaměřila hlavně na svoje děti.

„Tak jak bylo?“

„Celkem nuda, znáš to,“ ušklíbla se Nessie.

„Došel jsem k názoru, že chci domů,“ zahučel Chris a nabodl maso na vidličku. S Jakem jsme se zasmáli.

„Do konce roku to vydržíte,“ pousmála se shovívavě Viky.

„Snad,“ řekl Chris pochybovačně.

„A co nějaké problémy, nevyskytly se?“ zeptal se po chvíli Jake.

„Pokud vím, tak ne,“ zazubila se Ness.

„Nic,“ přitakal Chris. Viky mi ale věnovala výmluvný pohled, který jasně říkal: Povím ti to později.

Nepatrně jsem přikývla a otočila se na Aleca.

„Dneska pojedete domů tvým autem, Alecu. Jakovo si zabíráme na ty nákupy,“ usmála jsem se andělsky.

„A zbývá nám něco jiného?“ protočil oči.

„Ne,“ usmála se potměšile Mel a přišoupla svůj tác s jídlem k Jakovi.

„Jé, Bello, vidíš tyhle?“ zazpívala Nessie a ukázala mi pár naprosto nádherných botiček na podpatku.

„Jsou pěkné, ale nezabiješ se na tom, Nessie?“ zasmála se Viky.

„Všechno je jednou poprvý,“ urazila se Ness. „Chci je.“

„Když chceš ale první boty na podpatku, tak bych si vybrala nižší. Než se v tom naučíš chodit,“ zakroutila jsem nad tím hlavou.

„Mně se ale líbí tyhle,“ zaprosila a vyzkoušela na mě svoje psí oči. Tomu se prostě nedalo odolat.

„No, tak dobře, no,“ kapitulovala jsem nakonec a vysloužila si tak nesouhlasný pohled od Viky.

„Tohle asi nepochopím,“ zabručela a zaměřila se na červené lodičky.

„Používají nefér zbraně,“ pokrčila jsem rameny.

„Já vím,“ povzdechla si a sledovala Nessie u pokladny, jak si platí páskové botky na podpatku, které se jí zalíbily.

„Já si vezmu tyhle,“ řekla Viky, když si zkusila lodičky.

„Já už mám taky vybráno,“ prohlásila Mel, která se po krámě producírovala sem a tam taktéž v pěkně nebezpečných botkách. „Co ty, Bello?“

„Vezmu si tyhle,“ ukázala jsem na jedny růžové.

„Pěkný,“ usmála se Viky.

Když jsme zaplatily, vydaly jsme se ještě na nákupy oblečení.

„Chtělo by to nějaké šaty,“ zauvažoval Viky.

„Moje řeč,“ přikývla jsem.

„Já už mám asi vybráno! A půjdou mi i k těm botám,“ ukazovala Nessie nadšeně na jedny šaty.

„Tak si je běž vyzkoušet,“ nadhodila jsem. Moc se mi nelíbil ten hluboký výstřih…

„Dobře.“

Sama jsem pak zalezla mezi stojany a objevila šaty, které se mi zalíbily. Zamířila jsem proto do kabinky, ale cestou jsem ztuhla, protože jsem měla dojem, že jsem venku před obchodem viděla potulovat se Rosalii. To se mi ale asi muselo jenom něco zdát, protože sama by tu rozhodně nebyla, někde v blízkosti by se musela vyskytovat i Alice.

„Bello?“ ozvala se Mel. „Jsi v pohodě?“

„Jo, jdu si je zkusit,“ přikývla jsem.

„Koukni na mě,“ zašvitořila a já se otočila. Musela jsem uznat, že jí to v těch modrých šatičkách moc slušelo.

„Jsou hezké. Moc ti to sluší,“ přikývla jsem.

„Díky,“ usmála se, to už se tu ale objevila i Viky ve svých šatech. Byly také červené, ale trošku rozumnějšího střihu, než si vybrala Nessie. Přesto jí to taky moc slušelo.

„Teda děvčata,“ usmála jsem se uznale.

„Pánové z nás padnou na zadek,“ usmála se spokojeně Viky.

„Kéž by,“ zadoufala Mel.

„Copak, někdo se ti líbí?“ usmála jsem se.

„Možná,“ přikývla zdráhavě.

„No, to se bude muset jednou dořešit,“ zasmála jsem se. „Ale teď už pojďte, umírám hlady, stavíme se tu na oběd.“

„Páni, bylo to vynikající,“ chválila to Ness.

„A hlavně jsem to nemusela vařit já,“ dodala jsem.

„Budeš mě asi muset něco naučit, abych ti mohla pomáhat,“ zamračila se Viky.

„Hm, to je dobrý. Omluvíte mě na chvilku? Musím na toaletu,“ pousmála jsem se a vyrazila na wc. Nevím čím to bylo, ale nějak se mi udělalo nevolno.

Na toaletách jsem se chytla umyvadla a opláchla si obličej studenou vodou. Trochu to pomohlo.

„Je ti zle?“ ozvalo se za mnou. Ztuhla jsem. Ten hlas nepatřil holkám.

„Rose… co tady děláš?“ zeptala jsem se nechápavě a zaměřila se na ni v zrcadle.

„Chtěla jsem si s tebou promluvit. O samotě. Já vím, že tady to není nic moc, ale ve škole moc šancí nemám, takže…“

„Já s tebou ale nechci mluvit,“ odsekla jsem, otočila se na podpatku a měla v plánu odejít.

„Vím to,“ oznámila mi, když jsem otevírala dveře.

„Víš co?“ zasekla jsem se uprostřed pohybu.

„Vím, že ten mladej kluk, Chris, je tvůj syn. A vím, že jeho otcem je Edward.“

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nebo přátelství? - 22. kapitola: