Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska nebo přátelství? - 24. kapitola

06.11.2013 (11:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1623×

24. kapitola – Vztahy

(pohled Viktorie)

Ztuhla jsem a Chrise od sebe odstrčila, když jsem zjistila, kdo to je.

„Mel, my…“ načala jsem to, ale Mel zvedla ruce, jakože nechce nic slyšet.

„Omlouvám se, nechtěla jsem rušit, ale už zavírají, takže…“ usmívala se.

„Ehm, aha…“

„Za chvilku jsme tam,“ zahučel Chris a Mel se ztratila. Teď, když stál metr ode mě, se mi zase podařilo rozumně myslet. A došlo mi, že to, co se tady ještě před pár sekundami dělo, byla chyba.

Vždyť jsem ho pomáhala vychovat!

„Tak kde jsme to byli?“ otočil se na mě zpátky a věnoval mi jeden z jeho uličnických úsměvů.

„Chrisi, já nevím, co mě to popadlo, ale tohle bychom neměli,“ začala jsem couvat, tentokrát rychleji a natáhla jsem ruce, aby ke mně nemohl, protože mi bylo jasné, že by to dopadlo stejně.

„Proč? A neříkej proto, že jsem ještě dítě. Já už jsem, sakra, dospělej!“ zavrčel a stále se přibližoval.

„Promiň… ale to prostě nejde,“ dostala jsem ze sebe a pak zbaběle utekla. Prosmýkla jsem se kolem auta a ukázala Alecovi, aby na mě nečekal. On jenom kývl a já utekla do bezpečí lesa.

(pohled Nessie)

V baru jsme si to s Mel neskutečně užily. Bohužel mě ale překecala, abych zkusila alkohol a teď se mi trochu pletly nohy. Do auta mi pomohla Mel, ale z auta na mě už nečekala, protože prý nutně potřebovala na lov. Bráška se na mě taky vykašlal, byl úplně mimo. Viky zmizela. Pomalu jsem se zvedla a povzdechla si, holt se do pokoje nějak doklopýtám sama. Jenom doufám, že mě takhle neuvidí máma.

Zavřela jsem dveře od auta a nejistým krokem vyrazila z garáže. Dokud jsem šla po rovném, tak to šlo, ale když jsem stoupla na první schod, už jsem padala na zad.

Čekala jsem tvrdý náraz, ale nestalo se. Někdo mě chytil do náruče. Zvedla jsem pohled, i když to bylo zbytečné, protože jsem ho poznala už podle vůně.

„Opatrně, Ness,“ usmíval se Alec.

„Díky, Alecu,“ dostala jsem ze sebe a podívala se jinam, protože jsem nevydržela pohled jeho očí. Čekala jsem, že mě vynese do schodů a pak mě pustí, ale nestalo se.

„Kam mě neseš?“  ptala jsem se zvědavě.

„Do pokoje,“ vysvětlil mi. Možná, že mi věci docházely déle proto, že jsem byla opilá, ale to, co řekl, mi došlo až ve chvíli, kdy otevíral dveře mého pokoje. Položila jsem si mu hlavu na rameno a nechala se nést. Nechtěla jsem, aby mě pustil. Nebo odešel.

Bohužel jsem po chvíli ucítila, jak mě pokládá na něco měkkého. Chytla jsem se jeho košile pevněji.

„Nessie, budeš mě muset pustit,“ slyšela jsem jeho hlas, ale moc ho nevnímala.

„Nechoď,“ dostala jsem ze sebe místo toho. „Nechci tu být sama.“

Čekala jsem protesty, nebo tak něco. O to mileji jsem byla překvapená, když si Alec pouze povzdechl, vymanil svou košili zpod mých prstů a potom si opatrně lehnul ke mně.

Spokojeně jsem se usmála.

„Dobrou,“ zašeptala jsem a uvelebila se u něj v náručí.

(pohled Belly)

Jake vzal novinku překvapivě v klidu. V klidu neznamenalo, že by nenastala hádka, ale že se nepřeměnil, což bylo jenom dobře.

Naštěstí jsme se brzo zase usmířili. Vlastně tím nejlepším způsobem.

„Stejně to nebyl nejlepší nápad,“ zamručel, když jsem mu ležela na hrudi a poslouchala rytmus jeho srdce.

„Neměla jsem na výběr,“ povzdechla jsem si.

„Já vím,“ ušklíbl se a rukou mi přejel od pasu k boku a zase zpět.

„Bojím se, že se to stejně dozví,“ zamumlala jsem.

„Jednou to muselo přijít. A já o ně strach nemám, spíš o toho parchanta. Chris na něj má velice vyhraněný názor,“ uklidňoval mě Jake s polovičním úsměvem a pak mě políbil. Když se odtrhl, podívala jsem se na budík.

„Měli bychom jít, než nám zase vynadají,“ zabručela jsem.

„To bychom teda měli,“ pousmál se, ale z náruče mě nepustil.

(pohled Chrise)

Doma jsem zamířil do ložnice, ale až do rána jsem stejně neusnul. Zrovna jsem procházel kolem pokoje ségry, když odtamtud vylezl Alec. Zastavil jsem se v půli kroku a otevřel jsem pusu, ale nebyl schopen slova.

„Není to tak, jak to vypadá,“ předběhl mě.

„A jak to vypadá?“ dostal jsem ze sebe.

„No… “ Vypadal celkem bezradný. Tak bezradný, že jsem se musel začít smát.

„V pohodě,“ protočil jsem oči a vyrazil do kuchyně. Viky tam nebyla. Ale nebyla ani ve svém pokoji.

„Tak co se tam včera stalo?“ zeptal se Alec, když mě viděl, jak pohledem hypnotizuji okno.

„Odešli jsme,“ trhl jsem rameny.

„Všiml jsem si.“

„Líbali jsme se…“ dodal jsem po chvíli a upřeně zíral na svoji snídani.

„Co se pokazilo?“ nadzvedl Alec obočí.

„Nachytala nás Mel. A Viky se potom zbláznila, že prej to není správný, nebo co. Potom utekla a od tý doby jsem ji neviděl,“ povzdechl jsem si.

„Měli byste si promluvit,“ řekl po chvilce uvažování Alec.

„Myslíš, že to nevím?“ zabručel jsem. „Problém je, že se mi teď bude vyhýbat.“

„To je mi líto, brácho,“ řekl a poplácal mě po rameni.

Vtom do přízemí přiběhla máma s Jakem.

„Co je komu líto?“ usmívala se.

„Ale nic. Tak co, můžeme vyrazit do školy?“ ušklíbl jsem se a máma si mě změřila pohledem.

„Ale jistě, jen mě překvapuje ten náhlý zájem o to být ve škole,“ podivila se.

„Asi ho to tam chytlo. Možná v tom bude nějaká holka,“ mrknul na mě Jake.

„Jasně, jasně. Tak jdem?“ nadzvedl jsem obočí a zamířil do garáže.

(pohled Viky)

Celou noc jsem se toulala po lese a domů jsem se vrátila až když jsem si mohla být jistá, že jsou ostatní ve škole. Tam jsem se rychle převlékla a dorazila do školy asi až na třetí hodinu. Ještě že už si nemusím dělat starosti s omluvenkami.

Ve třídě jsem se ovšem nebyla schopná soustředit a tak, i když mě vyvolal profesor na otázku, kterou jsem věděla, nebyla jsem sto odpovědět.

Co to se mnou ten kluk provedl?

Naštvaně jsem si to rázovala po chodbě a skoro ani nevnímala Mel, která mi něco vyprávěla. Po chvíli ale konečně řekla něco, co mě zaujalo.

„Nemůžeš se mu vyhýbat věčně,“ povzdechla si.

„Ale to si piš, že jo. A taky budu,“ zabručela jsem.

„Z toho ale nevzejde nic dobrého,“ protočila oči.

„Já prostě… nemůžu s ním být sama. Ne teď,“ kapitulovala jsem.

„Líbí se ti,“ usmála se Mel.

„To je trochu silné slovo,“ zaváhala jsem.

„Včera to tak nevypadalo,“ zakřenila se.

„Včerejšek se nikdy nestal!“ zavrčela jsem a Mel se zamračila.

„Fajn, ale to nevysvětluj mě,“ zvedla ruce na svoji obranu a odkráčela na hodinu dějepisu. Já teď měla výjimečně volnou hodinu a přemýšlela, kde ji strávím. Nakonec jsem se rozhodla pro školní pozemky. Bylo hezky, ale sluníčko nesvítilo, tím pádem to bylo perfektní.

Pomalu jsem vyrazila na lavičky u školy, ale nakonec jsem zamířila vedle, na hřiště a sedla si tam na houpačku. Houpala jsem se sem a tam a snažila se potlačit otravné myšlenky a vzpomínky na včerejší noc, které se ke mně pořád vracely.

„Hraješ si se mnou na schovávanou?“ ozvalo se vedle mě. Na vedlejší houpačce už seděl Chris a zíral před sebe.

„Očividně v tom moc nevynikám, když jsi mě našel,“ řekla jsem bezvýrazně.

„Proč se mi vyhýbáš?“ chtěl vědět,

„Protože to, co se stalo včera, se už nesmí opakovat,“ zašeptala jsem a zvedla oči, protože jsem vycítila, že se na mě dívá.

„To proto, že jsi asi o sto let starší než já?“ nechápal.

„Ne. To proto, že jsem tě pomáhala vychovat,“ zabručela jsem.

„Nejsi moje máma, nemáš žádný důvod mě odstrkovat. Nejsi dokonce ani moje teta!“ naštval se.

„Ale až donedávna jsem jí byla,“ stála jsem si za svým. Chris se zasmál a složil si hlavou do dlaní.

„Takže tady jde jenom o to, že si myslíš, že je to špatné, když jsi mě pomáhala vychovat? O nic víc?“ zeptal se znovu.

„Jaký by v tom byl rozdíl, ať už řeknu tak nebo tak?“ nechápala jsem.

„Chci slyšet pravdu,“ zamračil se.

„Ale k čemu ti to bude?!“ zavrčela jsem.

„Prostě mi to řekni!“ zavrčel i on. To už jsme naproti sobě stáli.

„Fajn! Ne, nic víc v tom není! Stačí?!“ ujelo mi. Chris se narovnal a ušklíbl se.

„Stačí,“ přikývl spokojeně.

„Nevím, proč jsi to potřeboval slyšet,“ odsekla jsem.

„Protože teď vím, že mám šanci,“ usmál se uličnicky a začal se zase přibližovat. Já zařadila jako včera zpátečku.

„Chrisi, nech toho. Nechci ti ublížit, ale udělám to, pokud toho nenecháš!“ varovala jsem ho, když jsem narazila na železnou tyč za svými zády.

„Nechám čeho?“ usmál se provokativně.

„Všeho!“ vydechla jsem, když stál jenom pár centimetrů ode mě.

„Myslíš, že by nám to nevyšlo, protože ve mně vidíš stále toho malého kluka? Fajn, já mám čas. A můžu ti snadno dokázat, že malej už dávno nejsem,“ zašeptal a jednou rukou mě pohladil po tváři. Snažila jsem se, ale nemohla jsem se přimět k tomu, abych ho od sebe odstrčila.

„Tak to se budeš muset hodně snažit,“ dostala jsem ze sebe, ale uprostřed věty se mi bohužel zlomil hlas. Sakra!

„Uvidíme,“ mrknul na mě. Už už to vypadalo, že se ke mně znovu skloní a políbí mě, když si to rozmyslel, otočil se na podpatku a vyrazil pryč. Zůstala jsem za ním zírat a přemýšlela, kdy se to mohlo stát, že mě přitahuje takový ucho, jako je tenhle kluk.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nebo přátelství? - 24. kapitola: