Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska, nebo přátelství? - 7. kapitolka

07.08.2011 (09:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2191×

7. kapitola – Aro

(pohled Belly)

Vešli jsme do ohromného sálu a dívali se na tři muže, co seděli na trůnech. Okolo nich stálo asi dalších deset upírů. Nejspíš stráž. Ten, co se seděl uprostřed, se naklonil.

„Která z vás, dámy, je Isabella?“ Podala jsem Chrise Victorii a popošla dopředu.

„Já, pane.“ Nevím proč, přišlo mi vhodné mu říkat pane. Usmál se.

„Smím se zeptat, Isabello, za jakým účelem jste nás přišli navštívit? A navíc v tuto pozdní hodinu?“

„Omlouvám se, pane, za náš pozdní vpád. Jsme na útěku. Utíkáme sem až z Ameriky. Utíkáme před armádou novorozených upírů. Nemáme domov, ale většina z nás je nějak nadaná. Slyšeli jsme o vás, že mezi sebe přijímáte nadané upíry…“

„Ty ale nejsi upírka. A ani ty dvě malé děti, nebo ten snědý chlapec.“

„Ne, pane, já jsem poloupírka.“

„Poloupírka? O těch jsem ještě neslyšel. Můžeš mi vysvětlit svůj původ, Isabello?“

„Můj původ není nijak zvláštní, pane. Byla jsem člověk, co se zamiloval do upíra. Ale on mě pak opustil a já po jeho odchodu zjistila, že čekám děti. Po porodu mě můj syn, Christopher, kousl a já se změnila také na poloupírku.“

„To je velmi zajímavé, nemyslíte, bratři?“ zeptal se těch dvou.

„Jistě, Aro,“ přitakali. Super, tak je to ten Aro.

„A co je tady tvůj přítel zač?“ usmál se znovu Aro.

„Jake je původem indián. Synové jejich kmene mají vrozenou schopnost změnit se v dosažení určitého věku na vlka, kdykoliv chtějí. Není to vlkodlak, ale měnič. Navíc se tato proměna aktivuje pouze, když je nablízku nějaký upír.“ Tím jsem vzbudila zájem i u toho upíra napravo.

„Takže tvoje proměna nezávisí na úplňku?“ zeptal se.

„Ne, nezávisí,“ odpověděl Jake.

„Vyprávíš mi tu velice zajímavý příběh, Isabello. Smím si ověřit, jestli je pravdivý?“ zeptal se Aro.

„Ano… Ale nechápu jak, pane.“ Najednou stál u mě. Usmál se.

„To je jednoduché. Stačí, když mi podáš ruku a já uvidím tvoje myšlenky. Každičkou myšlenku, která tě v průběhu tvého života napadla,“ vysvětlil.

„Dobře, ale nevím, jestli něco uvidíte,“ varovala jsem ho a podala mu ruku. Znovu se usmál a sevřel moji ruku. Úsměv z tváře se mu ale za chvilku vytratil.

„Nic nevidím. Zvláštní.“

„Myslela jsem si to.“

„Jak prosím?“ zeptal se.

„To je nejspíš můj dar. Psychický a fyzický štít.“

„Velice zajímavé. Kdo je tedy ještě obdarován, kromě tebe?“

„Victoria má šestý smyl proto, aby věděla, kdy utéct, když je v nebezpečí. Vlastně ani nemusí vědět, že je v nebezpečí. Můj syn umí mazat vzpomínky. Ale jen na chvíli, časem se k člověku zase vrátí, ale on je potom všechny zná. Moje dcera umí komunikovat pomocí doteku. Dokáže vám přehrát cokoliv, co kdy viděla nebo zažila, ale i své pocity.“

„Jejich otec je také nadaný?“ zeptal se náhle.

„Ano.“ K mému údivu se navíc neptal.

„A Riley - tedy nemá žádné nadání?“ zeptal se.

„Ne, alespoň se zatím neprojevilo. On byl právě členem té armády, co nás pronásledovala v Americe. Victoria ho odtamtud zachránila. Ale dá se čekat, že nadaný bude, protože ta žena, co je vedla, má prý nadání rozpoznat talentované. Proto po nás šla, a kdybychom se k ní nepřidali, zabila by nás. Chce vás zničit.“

Aro sebou trhl a zatleskal. Ihned k němu přiběhl nějaký upír. Měl černé vlasy a byl to docela hromotluk.

„Felixi, svolej nejmocnější členy gardy a pár řadových vojáků. Musíme je zničit, než naberou moc síly,“ řekl tomu Felixovi a pak se zase obrátil na mě. Felix mezitím odběhl.

„Isabello, bude nám potěšením přivítat vás mezi nás. Všechny. Dostanete pokoje, přidělíme vám naše kreditní karty, pláště Volturiových, auta a novou identitu. Odteď jste všichni Volturiovi, nezapomínejte na to. Jane se o vás postará, ale poslední otázku. Smím?“ zeptal se a ukazoval na moji dceru.

„Jistě, pane,“ řekla jsem a mrkla na Nessie. Riley mu ji podal. Aro vypadal fascinován její myslí. Jenže malá se chtěla pochlubit. Zvedla ruku a položila mu ji na tvář. Nevím, co mu přehrála, ale Aro se začal usmívat.

„Neuvěřitelné,“ řekl a zasmál se. „Tahle malá je inteligentnější, než mnozí dospělí.“

„Maminka to také říkala,“ usmála se Nessie a já myslela, že v ten moment všem v sále vypadnou oči z důlků.

„Ona mluví!“ vyhrkl ten bělovlasý upír.

„Aby ne,“ ohradila jsem se.

„Já taky mluvím,“ přihlásil se Chris.

Aro se usmál ještě víc. „Bravo, takové potenciály jsme tu neměli od dob, kdy jsme zachránili Jane s Alecem. Když už o tom mluvím… Jane?!“

Vedle něj se zčistajasna objevila drobná, plavovlasá upírka.

„Ano, pane?“

„Ukážeš nejnovějším členům naší rodiny jejich pokoje?“ zeptal se.

„Jistě, pane,“ řekla a usmála se Jane a vzal si od něj mou dceru.

„Ahoj, maličká, půjdeme ti najít pokojík?“

„Jak chceš, ale já nejsem zas tak malá!“ ohradila se má dcera. Jane se zasmála.

„Ovšem, že ne.“

Ještě jednou jsem se otočila na Ara.

„Děkujeme, pane.“

„Není zač, Isabello.“

„Jen Bello, prosím.“

„Tak tedy - Bello,“ řekl znovu a usmál se.

Jane vyrazila a my cupitali za ní.

„Kolik pokojů potřebujete?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Riley.

„No, jestli mezi vámi náhodou není pár.“

„Ne, není,“ usmála jsem se.

„Tak tedy čtyři. Počítám, že budeš mít děti zatím u sebe, než jim upravíme dětský pokoj.“

„Děkuju, Jane.“

„Není vůbec zač,“ řekla a usmála se na mě jako sluníčko a vedla nás hloub do hradu. Když nám ukázala pokoje, podala mi malou, ještě nám řekla, kde ji máme hledat, kdybychom něco potřebovali a byla pryč. Povzdechla jsem si, vzala si i Chrise a otevřela dveře pokoje.

„Wow,“ dostala jsem ze sebe ohromeně. Čekala jsem něco na styl hotelového pokoje. A tohle bylo něco na styl hotelového pokoje, ale tak prezidentského apartmá. Byl tu obývák, dveře do ložnice, koupelny, na balkón a do šatny. Bylo to dobře sladěno do béžové a bílé barvy. Nedalo se tomu nic vytknout.

„A tady dnes přespíme?“ zeptala se Nessie.

„Tady už budeme spát navždycky, broučku,“ odpověděla jsem jí a položila ji na pohovku. Vedle ní i Chrise a rozhlédla se po pokoji.

„Mně se tu moc líbí,“ konstatoval Chris.

„To mně taky,“ přitakala jsem. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“

„Bello, já nevím jak ty, ale můj pokoj je naprosto –“

„Perfektní,“ dokončila jsem za Victorii, když jí došla slova, jakmile spatřila ten můj.

„A takhle ubytují cizince?“

„Teď už nejsme cizinci. Jsme Volturiovi. A já jsem na to hrdá,“ odpověděla jsem a usmála jsem se.

„Já asi taky. Líbí se mi tu.“

„Mně taky!“ ozval se znovu Chris. Viktorie se usmála.

„Samozřejmě, Chrisi. Komu by se tu taky nelíbilo,“ řekla a šla se k němu posadit. Vzala si Chrise na klín a začala s ním blbnout.

„Kde je Jake?“ zeptala jsem se. Čekala bych, že se tu nebude moc promenádovat sám.

„Tady,“ řekl a vrazil mi do dveří.

„Ááá, vlk za dveřmi,“ zasmála se Victoria a vyhodila Chrise do vzduchu. Přes celou místnost se nesl jeho dětský smích.

„Já chci taky,“ fňukla Nessie.

„Nesmutni, princezno,“ usmál se Jake a začal s ní blbnout také.

„A já nikomu nechybím?“ ozvalo se další zaťukání na dveře. Stál tam Riley.

„Ale jistě, že chybíš,“ upokojila jsem ho se smíchem a objala kolem ramen.

„Zvládli jsme to!“ zaradovala jsem se.

„Jo, jsme dobří!“ řekl zvesela Jake.

„Co jsme zvládli?“ ptala se Ness.

„Dostat se sem, princezno. Jsme v bezpečí, už nám nic nehrozí,“ vysvětli jí Riley a sednul si do křesla.

„Jupí!“ zaradovala se i malá a místností se rozlehl smích nás všech.

„Kolik je vůbec hodin?“ zeptal se Jake a zívl. Mrkla jsem na zeď, kde byly hodiny.

„Jedna ráno. Měli bychom jít do hajan.“ Podívala jsem se na své andílky. Jake i Victoria s nimi přestali blbnout. Nessie hodila pohled po Chrisovi a dotkla se jeho tváře. Pak se na mě oba podívali.

„Nám se nechce!“ řekli unisono.

„Maminka má pravdu, měli byste jít spát,“ přidal se Jake, zvedl se a podal mi Nessie. Zkusila na mě ty svojí psí očka, ale v tomhle ohledu jsem byla neoblomná. Riley se také zvedl.

„Tak, dobrou noc,“ popřál nám a zmizel za dveřmi. Victoria mi ještě pomohla uložit Chrise a také šla do svého pokoje. Jake oba ještě objal, pak mě (déle, než se mi zamlouvalo) a taky zmizel. Já si lehla do postele ke svým andílkům a začala podřimovat. Potřebovala jsem odpočinek a klidný spánek jako sůl.

„Sladké sny, maminko,“ zašeptala ještě Nessie. Z polospánku jsem se na ně usmála a víc už si nepamatuju.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, nebo přátelství? - 7. kapitolka: