Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska se nedá potlačovat 4. kapitola

22.08.2010 (21:30) • Veerunqa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1119×

4.kapitola

„Bello…“ zašeptal naléhavě Edward. Otočila jsem se k němu čelem a sjela ho vražedným pohledem. Co tu kruci ještě dělá? Zavrčela jsem na něj varovně, aby už přestal s tou komedií. Neskrývala jsem své mínění o jeho osobě, ale naopak jsem to dávala co nejvíc najevo. Nebudu se tajit svými city, které k němu chovám. A také samozřejmě nejsou kladné. Jsou záporné, jak jen to je možné.

Otočila jsem se k němu zády a podívala jsem se na Adriana. Letmo jsem ho okoukla a rychle sjela pohledem na nějaký jiný předmět. Nechtěla jsem, aby měl vůbec páru o tom, jak moc se mi líbí.

„Bello… prosím, vyslechni mě. Musím ti to vysvětlit. A vysvětlím, i kdybys nechtěla!“

Ve vteřině jsem byla u něj a držela ho pod krkem přimáčknutého na jednom z mnoha staletých smrků kolem loučky.

„I kdybych nechtěla!“ zavrčela jsem na něj. „Já myslím, že toho vysvětlování už bylo dost!“

„Ale já ne. Ty to nechápeš. Opustil jsem tě pro tvé dobro a pořád tě miluju,“ zašeptal přiškrceným hlasem naléhavě. V tu chvíli jsem propukla v hurónský smích. Nemohla jsem přestat. Připadalo mi to tak vtipné.

„Co je tu k smíchu,“ zašeptal dotčeně a pořád si mě měřil s naléhavým pohledem.

„Jen… ty tvoje… přihlouplý keci,“ vysoukala jsem ze sebe přes nával smíchu. „A taky to, jak je pořád neúnavně opakuješ.“

Vysmekl se mi ze sevření a vzal moji hlavu do svých dlaní, díval se na mě svýma zlatýma uhrančivýma očima. „Bello, pochop, já ti říkám pravdu! Nikdy jsem ti nelhal!“ A právě tato věta mě přiměla k činu. Rozzuřila mě do neuvěřitelných výšin.

Strhla jsem mu jeho ruce ze svého obličeje, popadla za ramena a odhodila jsem ho na druhou stranu louky mezi stromy. Za vteřinu jsem byla zase u něj a škrtila ho. Samozřejmě, nenechal si to líbit, strčil do mě a já letěla vzduchem a zastavila jsem o nejbližší smrk. Okamžitě jsem se postavila na nohy a znovu zaútočila.

Takhle to šlo nějakou chvíli. Pomalu jsem ztrácela síly a byla jsem ráda, že se vůbec držím na nohou. Napřáhla jsem ruku, abych ho mohla udeřit, ale on byl rychlejší a drtil mi hrdlo svou velkou rukou. Byla jsem přišpendlená k mohutnému smrku. Snažila jsem se bránit, ale nebylo to k ničemu.

Chtěla jsem na něj vyštěknout nějakou jedovatou poznámku, ale Adrian byl rychlejší. Odhodil Edwarda daleko do lesa. Já jsem se mezitím vysíleně sunula po kmenu stromu. Hned, jak byl Adrian s Edwardem hotov, přiskočil ke mně.

„Bello…“ volal na mě naléhavě, ale já jsem ho nevnímala. Zase se blížila ta tma. Ale než jsem se do ní stihla propadnout, někdo ji ode mě odtáhl. Cítila jsem na svém vědomí něčí dotek. Byl tak uklidňující a zároveň mi pomáhal překonat tu otravou temnotu, která na mě v jednom kuse dotírala.

Po pár sekundách byla pryč. Jak tma tak i ta cizí ruka. Zatřepala jsem hlavou, otevřela oči a podívala jsem se na usmívajícího se Adriana.

„To jsi byl ty,“ obvinila jsem ho s úžasem vepsaným ve tváři. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, jak to udělal a na spoustu dalších věcí, ale neměla jsem bohužel možnost. Najednou se vedle mojí hlavy objevili Ness s Davidem. Vystrašeně se na mě dívali.

„Mami, jsi v pořádku,“ strachovala se Ness a už mě držela v pevném objetí.

„Neboj se, nic mi není,“ chlácholila jsem ji a přitom plácala po zádech. „Jen jsem měla menší problém, z kterého mi ale pomohl tady Adrian.“

„Ale to není vůbec pravda. Bella zvládala všechno na jedničku,“ a obdařil nás všechny okouzlujícím úsměvem, při kterém by se mi zastavilo srdce, kdyby ještě bilo.

„Asi bychom měli jít,“ vložil se do toho David. Nervózně přešlapoval, stál v mírném podřepu a rentgenoval každý sebemenší pohyb. Rozhlédla jsem se tedy okolo sebe a spatřila na druhém konci celou Cullenovic rodinu. Otráveně jsem zamručela a chystala se k odchodu.

„Ano, to bychom měli,“ zavrčela jsem nedůtklivě. „Adriane, nechtěl bys jít s námi? Samozřejmě, jestli ti nezkazíme nějaké plány,“ vyhrkla jsem rychle. S velkým strachem jsem očekávala odpověď.

„Moc rád,“ usmál se na nás tři. Radostně jsem mu úsměv oplatila a vybídla ho k chůzi. Prošli jsme kolem Edwarda a jeho rodiny bez jediného pohledu. Neměla jsem náladu a už ani sílu se s nimi bavit. Pro dnešek toho bylo dost.

Zavedla jsem ho k nám domů. Celou cestu jsme se poznávali. Líčil nám své cesty světem a především nám vysvětloval, jak funguje jeho schopnost. Všichni jsme na to byli velice zvědaví a samozřejmě nejvíc já.

Líbilo se mi, jak líčil své cesty. A vůbec se mi líbilo, jak mluvil.

Když jsem se po… ani nevím, jaké době dostala se svou rodinou a Adrianem domů, rozhlédla jsem se kolem sebe. Vše bylo v naprostém pořádku. Že by Ness s Davidem uklízeli, anebo jsem byla vážně pryč jen pár dní?

Posadili jsme se v obýváku na pohovku a až do rána jsme si povídali. Přišlo mi, že bych jeho hlas mohla poslouchat věčnost. Byla jsem svými pocity zmatená a ani v nejmenším mi nepomáhala jeho přítomnost, ale já jsem prostě nechtěla, aby odešel. Bylo mi divné, aby mi za tak krátkou dobu, co jsme spolu strávili, přirostl k srdci. Ale bylo to možné… myslím. Proč by taky ne? Vždyť to bylo právě tak s Edwardem, ale nebylo to tak intenzivní a prudké. Bylo to úplně něco jiného.

Snažila jsem se tyhle myšlenky vyhnat z hlavy a soustředit se na konverzaci, ale bohužel to nešlo. Zpozorněla jsem, až když jsem uslyšela slovo krev. A s tím slovem mi v krku vypukl oheň. Musela jsem v duchu zakňučet bolestí. Ano, budu muset jít na lov.

Zvedla jsem k ostatním hlavu. Podívala jsem se na všechny přítomné a zaposlouchala jsem se do rozhovoru.

„Ty jsi vážně nikdy neslyšel o takových, jako jsme my?“ divila se Ness. Adrian zakroutil hlavou a chtěl říct něco na svou obhajobu, ale já jsem mu nedala možnost.

„No, a nechtěl bys jít se mnou na lov? Už jsem dlouho nebyla,“ zašeptala jsem nesměle. Třeba mě odmítne. Určitě řekne, že nehodlá na svém životě nic měnit.

„To bych moc rád,“ a zářivě se na mě usmál. Úsměv jsem mu mile ráda oplatila, i když v něm bylo překvapení. Byla jsem zaskočená. Tohle jsem vážně nečekala.

Zvedla jsem se z pohovky. „Tak tedy pojď. Snad…“ radši jsem nechala větu vyznít do prázdna a modlila jsem se za to, aby se mě na to neptal.

Také se zvedl z pohovky a vykročil za mnou ke dveřím. Ale ještě jsme nebyli ani venku ze dveří a už se ptal.

„Bello? Co jsi myslela tím „Snad“? Co jsi chtěla říct?“ Ach… to je za trest.

„No… víš…ehm,“ snažila jsem ze sebe vysoukat nějakou dobrou výmluvu, ale bohužel se nedařilo. Mozek jel na plné obrátky a div se z něj z toho přemýšlení nekouřilo.

„To je jedno. Neřeš to.“ Koutkem oka jsem se na něj podívala. Snažila jsem se o to, aby to vypadalo nenápadně. A zjistila jsem, že pochopil mé potíže a víc se na to už nebude ptát.

Jen co jsme vyšli před dům, rozběhli jsme se hluboko do lesa. Míjeli jsme stromy a poslouchala jsem rušný život okolo mě. Všechna zvířata se okamžitě stáhla, když jsme se moc přiblížili. Zraňovalo mě to, ale neměla jsem jim to za zlé, dělala jen dobře, když se nám vyhýbala. Svědčilo to o jejich chytrosti.

Ale také mi to připomínalo, co jsem. Někdy jsem litovala toho, kým jsem se stala. Chtěla jsem žít normální život – aspoň jsem se o něj snažila, ale teď? Všechno se zhroutilo jako domeček z karet. Všechna ta snaha vybudovat domov, ve kterém by byla moje rodina šťastná. Povzdychala jsem si nad vším ztraceným.

Chtěla jsem tyhle myšlenky zahnat a nejlepší, co bych pro to mohla udělat je to, že začnu s lovem. Postavila jsem se k jednomu stromu, zavřela oči a nasávala jsem okolí. Plně jsem se soustředila. Vnímala jsem pouze vůně a zvuky kolem sebe. Slyšela jsem dvě veverky, jak běhají vysoko v koruně stromu. Pochodující mravence za potravou. Cítila jsem stádo jelenů u potoka. Bez dalšího přemýšlení jsem se rozběhla tím směrem. Čím víc jsem se přibližovala, tím víc jsem vnímala vůni stáda, jak jim pleskavě bijí srdce. V puse se mi začal tvořit jed. Nemohla jsem se dočkat, až se jim zakousnu do tepny.

Zastavila jsem na okraji loučky v přítmí stromů a hladově se dívala na stádo pasoucích se jelenů. Na nic jsem už nečekala a skočila jsem po jednom z nich. Rty jsem mu hladově přitiskla na krk a zuby protrhla tu malou mezeru mezi mými zuby a jeho tepnou. V tom okamžiku jsem v ústech cítila nádhernou chuť teplé krve, která se mi postupně rozlévala po celém těle.

Spokojeně jsem zavrněla, jako spokojená kočka, která sedí na klíně svého páníčka. Najezená a hýčkána.

Když jsem z toho jelena vysála poslední kapku krve, ukryla jsem jeho tělo ve vysokém kapradí. Omámeně jsem se otočila a hledala další svou oběť, když v tom mě vyrušily přibližující se kroky. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila přicházejícího Adriana. Fascinovaně na mě koukal. Panenky měl rozšířené vzrušením a upíral na mě spalující pohled.

Přišel až ke mně, aniž by ze mě spustil svou tíživou váhu pohledu. Jednu svou ohromnou ruku přiložil na mou tvář. Kdybych byla ještě člověk – tělo bych měla rozpálené vzrušením a chtíčem. Snažila jsem se mu v očích vypátrat jeho emoce, ale jediné, co jsem tam našla, byla horoucí touha. Téměř jsem mu v očích viděla plamínky touhy. Svou ruku sunul po mých lících, krku, přejela mi přes prs a stočila na můj kříž. Přitáhl si mě k sobě blíž. Obličeje jsme od sebe měli jen pár centimetrů. Toužebně jsem se mu podívala na jeho rty. Chtěla jsem už konečně tu malou vzdálenost mezi našimi rty překonat, ale to bylo na něm. Musela jsem ho nechat, až tenhle krok udělá on.

Naposledy se na mě upřeně zkoumavým pohledem podíval a překonal tu titěrnou vzdálenost. Jemně naše rty spojil v něžný polibek. Ruku mi obmotal okolo pasu a přitiskl si mě k sobě ještě víc. Jeho druhá ruka mi bloudila po těle. Jeho dotyky mě pálily. Celá jsem se chvěla nedočkavostí z další sekundy.

Vzala jsem své ruce a zamotala jsem mu je do vlasů a tím si ho k sobě ještě víc přitiskla. Tiskli jsme k sobě naše chtivá těla a nedovolili jsme, aby mezi námi byla sebemenší mezera.

Jednu ruku jsem vymotala z jeho vlasů a začala jí bloudit po jeho vypracované hrudi. Něžně jsem přejížděla bříšky prstů přes látku po jeho hrudi. Nevynechala jsem ani kousíček bez mého doteku.

Edward

Byl jsem z toho všeho, co se stalo, zmatený a moje rodina taky. Nevěděli naštěstí, co se tady stalo. Alice to sice viděla, ale nikomu nic neřekla. Za to jsem byl srdečně rád. Nevím, jak bych jim vysvětlil své chování. Bylo neomluvitelné. Neměl jsem pro něj žádné vysvětlení.

Se svěšenou hlavou jsem k rodině zamumlal něco jako omluvu, a že jdu na lov. Samozřejmě Esme mě nechtěla pustit samotného, ale já jsem jí to dost necitelně vymluvil, až mi to bylo líto. Rozeběhl jsem se neznámo kam. Chtěl jsem být pouze sám. Potřeboval jsem přemýšlet a nestál jsem o lítost. Doma by mě pronásledoval jeden lítostivý pohled za druhým, a když ne pohled, tak myšlenky.

Zatavil jsem na nějaké loučce s potokem. Sedl jsem si na okraj louky pod strom a snažil jsem se přijít na to, co jsem udělal špatně. Proč mi Bella nevěří? Nejspíš jsem udělal největší chybu v mém životě, když jsem se rozhodl Bellu opustit – ne nejspíš, ale určitě! Znechuceně sám nad sebou jsem zakroutil hlavou. Jsem idiot. Takovou hloupost můžu udělat jen já. Snad k sobě někdy znovu najdeme cestu, ale pochybuji. Bella má nový život, novou rodinu. O žádnou druhou nestojí.

Těmito myšlenkami jsem se zabýval do té doby, dokud jsem neuslyšel lesem někoho běžet. Třeba je to Bella. Mohl bych se jí pokusit to znovu vysvětlit… ale okamžitě jsem to zamítl. Za těch pár dní jsem jí přivodil až dost bolesti.

Stáhl jsem se mnohem hlouběji do lesa a doufal jsem, že mě tu nenajde. Za chvíli se objevila na okraji louky a pozorovala nedočkavě stádo, co se tu poblíž páslo. Hned na to se vrhla na jednoho z jelenů. Bylo neuvěřitelné vidět Bellu, jak loví. Vím, že je upír, ale jaksi jsem si to neuvědomoval.

Z úvah o jedinečnosti Belly mě vytrhly další kroky. Byl to ten upír, co s námi byl na louce. Jak jen se to jmenoval… jo Adrian. Plížil se za ní. A obdivně se na ni díval. Nemohl jsem se odtrhnou od jeho mysli.

Myslel na Bellu. Jen na ni!

Když Bella skončila a odhodila tělo do vysokého kapradí, všimla si Adriana a pozorovala, jak se k ní blíží. Když byl pár centimetrů od jejího těla, pohladil ji po tváři a ruku sunul přes krk, prs a zamířil k jejímu kříži. Tím si ji k sobě přitáhl ještě blíž a jejich těla se navzájem dotýkala. Obličeje měli pár centimetrů od sebe. Bella se na něj nedočkavě dívala a v tom ji políbil.

V tom okamžiku ve mně vybuchla vlna žárlivosti. Chtěl jsem ho zabít. Potrestat za to, že se jí jen odvážil dotknout. Ale zahnal jsem tyhle pocity. Jestli s ním Bella chce být, tak jí nebudu překážet ve štěstí. S bolestí jsem odtrhl zrak od Belly a Adriana, otočil jsem se, a co nejtišeji uháněl lesem někam daleko. Někam, kde nikomu nebudu ubližovat, kde nepocítím ani já bolest…

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska se nedá potlačovat 4. kapitola: