Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska si svou cestu najde - 17. kapitola

13.08.2012 (17:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1737×

17. kapitola

„Užijí si vůbec upíři někdy trochu zábavy?“ ptala jsem se, když jsem se rozhlížela po obývacím pokoji.

„Ano, jistěže užijí,“ zahlaholil Emmett, „například při lovu medvídků,“ zasnil se.

„A co nějaký sport?“ ptala jsem se dál.

„No jasně, baseball,“ pokračoval Emmett.

„Bello, přece víš, že my sportovat nemůžeme, teda s lidmi určitě ne,“ řekla mi opatrně Rosalie.

„Jo, neměli by proti nám šanci,“ křenil se Emmett.

„A kdybyste byli jen se mnou?“ vyzvídala jsem dál.

„No…“ uvažoval nahlas Jasper.

„Protože já a Alice jsme něco vymyslely,“ říkala jsem nadšeně. Ostatní očividně mé nadšení nesdíleli, rozpačitě po sobě koukali.

„Co jsi vymyslala?“ ptal se Edward zvědavě.

„Pamatujete si, jak jsme byli nakupovat?“

„Myslíš ten den, kdy Alice dokázala utahat i upíry,“ hýkal Emmett.

„Emmette!“ okřikly ho Rosalie a Alice unisono.

„No a jak jsme ve sportu nakupovali ty brusle, nebylo by super je vyzkoušet?“ Všechny pohledy, kromě Alice, se stočily na mě.

„Já si říkal, k čemu nám budou dobré,“ řekl Emmett a drbal se při tom na hlavě.

„No tak, bude to bezva,“ nenechala jsem se odradit od jejich, teď už skeptických, pohledů.

„Ve městě je přece zastřešený stadion a ty kolečkové brusle by si zasloužily vyzkoušet.“

„Tak jo, ať je po tvém,“ vzdal to Jasper a já je začala popohánět, abychom už mohli vyrazit.

♥ ♥ ♥

Rozhodla jsem se zkusit své štěstí. Vbruslila jsem doprostřed hřiště, zvedla obočí a podívala se na Edwarda.

„Troufáš si?“ řekla jsem a zatajila dech. Když jsem viděla, jak si nasazuje brusle.

Edwardovy oči zajiskřily. „Vsadíte si na to, hoši?“ zeptal se svých bratrů.

Emmett a Jasper se začali překřikovat, Alice se usmívala a Rose se tvářila znechuceně.

„Stál jsi na tom někdy?“ zeptala jsem se ho, „Mám ti pomoci?“

„Ohó!“ řekl Edward a postavil se. „Myslíš, že to nesvedu?“

„Óóóóóóó,“ vyjekl, když se postavil na brusle a rozjel se. Jeho dlouhé ruce se rozpřáhly a on jimi začal kroužit, jak se snažil udržet rovnováhu. Emmett a Jasper, kdyby mohli, brečeli by smíchy, už to mi mělo být podezřelé.

Edwardovy pohyby při jízdě byly přehnané, nohy měl doširoka roztažené, a když se rozjel rychleji, točil pažemi v tak hodně, že to vypadalo, jako by se snažil létat. Edward jel směrem ke mně, a když dojel, upadl na zadek, jen to zadunělo. Rychle vstal, ale já jsem bruslila na druhou stranu hřiště, jako kdybych měla v patách smečku psů a ne Edwarda. Ten se držel přímo za mnou a ruce měl ke mně natažené. Jestli spadne a strhne mě s sebou. Snažila jsem se zuřivě unikat, ale na jeho sílu a šikovnost jsem byla krátká, ať jsem jela kamkoliv, stále mi byl v patách. Podél okraje mantinelu mě dohonil. Dostala jsem se do pasti, protože přede mnou bylo brankoviště a on se rychle přibližoval. Nohy měl široce rozkročené, pažemi rychle komíhal a chystal se do mě narazit. Nemohla jsem nic dělat. Rukama jsem si chránila hlavu a čekala, až přijde náraz.

Ale když ke mně dojel, objal mě a táhl dopředu, když jsme pak opravdu narazili na beton, moc jsem si nenatloukla, protože změkčil přistání svýma rukama, kterýma mě svíral v pase. Ani mi nevadilo, že jsme upadli, jako to, že mě zvedl, postavil na zem a v příští vteřině se ukláněl našemu publiku. Až když jsem vzhlédla, viděla jsem, že všichni kolem se rozjařeně smějí.

„Jsi hrozný podvodník,“ zasyčela jsem Edwardovi do ucha. „Vždyť ty umíš bruslit.“

„Nikdy jsem netvrdil, že to neumím,“ odpověděl mi šeptem. „Ale myslel jsem, že když jsi trénovala na newyorských chodnících, tak budeš jezdit mnohem lépe.“

Pohlédla jsem na něj a řekla:

„Tak já se ti nezdám dost dobrá? Tak teď něco uvidíš,“ zašeptala jsem a pak ho odstrčila. Pořád jsem se na něj dívala a rozjela se pozadu. „Tak ty si myslíš, že ze mě uděláš blázna a vyvázneš z toho jen tak?“

„Nemusím ho z tebe dělat, je to přece vidět na první pohled,“ řekl tiše a jeho tmavé oči byly tvrdé a zlostné. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem v jeho očích spatřila jiskřičky a skoro se usmála úlevou. Ale jenom skoro.

„Myslíš, že jsi tak dobrý, abys se mnou udržel krok?“ Ptala jsem se, zatímco jsem pořád jela pozadu, nohy jsem měla daleko od sebe a kmitala jimi tak, abych nabrala rychlost.

♥ ♥ ♥

Když se Edward znovu postavil a rozjel, byl dobrý. Teď jsem to teprve viděla. Byl tak dobrý, že si mohl dovolit schválně ztratit rovnováhu, a přesto neztrácel kontrolu. Byli jsme na protějších stranách hřiště a ostatní jen tiše sledovali, co se bude dít. Když jsem se podívala na Edwarda, viděla jsem, jak pohnul bradou dolů, trvalo mi jen okamžik, než jsem pochopila co má na mysli.

„Natluču si,“ zaječela jsem na něj a pak se několikrát hodně odrazila a letěla proti němu. Podaří se mi to? Snad jsem jeho gesto pochopila správně, nedovolí mi, abych si ublížila. Důvěřovala jsem mu.

Pár sekund předtím, než bych do něj plnou silou narazila, jsem se přikrčila, jednu nohu natáhla před sebe, vztyčila ruce do vzduchu a rychle mu projela mezi nohama. Edward mě v jediném bleskově rychlém okamžiku chytil pevně za zápěstí, během okamžiku se otočil a v tu ránu jsme byli oba na jedné straně. Edward jel pozpátku a držel mé zdvižené ruce, mé přikrčené tělo balancovalo na jedné brusli mezi jeho nohama. Když jsme byli u protějšího mantinelu, vedle jeho sourozenců, zastavil. Já jsem se předklonila, hlavu dala mezi kolena a snažila jsem se zhluboka dýchat, protože mě začaly bolet stehenní svaly. Pak jsem uslyšela, jak se všichni smějí. Musela jsem se k nim přidat taky.

„Kde jste to vy dva nacvičovali?“ ptal se Emmett.

„Nikde,“ odpověděl mu ledabyle Edward.

„To není možné,“ divil se dál.

„Ale je, Emmette, tráví spolu hodně času,“ řekla mu Alice.

„Hmmm,“ zamyslel se Emmett.

„Ale tohle byste nedokázali!“ vykřikl a popadl Rose, která to nečekala a vypískla, samozřejmě, že se v okamžiku vzpamatovala a držela s Emmettem krok. Oba dva předváděli takové kreace, že jsem jen žasla. Po chvíli se k nim přidali i Alice s Jasperem. Jen Edward stál vedle mě.

„Proč se k nim nepřipojíš?“

„Půjdeš se mnou?“ vybídl mě.

„To bych nezvládla, podívej, jak jim to jde,“ začervenala jsem se.

„Ale co to povídáš, jezdíš dobře.“ Mrkl na mě a natáhl ke mně dlaň. Přijala jsem ji a společně jsme bruslili k ostatním. Celé odpoledne jsme blbli, jak malé děti. 

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila. Opět děkuji za všechny komentáře u té předchozí a těším se na shledání u dalšího pokračování.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska si svou cestu najde - 17. kapitola: